18 March, 2017 19:25

PROLOG

Black Hills, Amerika, 1797

Nastal čas vyprosit si zjevení.

Šaman čekal, až mu Velký duch dá znamení. Minul měsíc, pak druhý a bohové na něj pořád nedbali. Ale šaman byl trpělivý. Dál se každý den modlil, nestěžoval si a vyčkával, až bude vyslyšena jeho pokorná prosba.

Když čtyři noci po sobě zahalovala měsíc hustá mlha, svatý muž věděl, že přišel pravý čas. Velký duch ho vyslyšel.

Ihned se začal připravovat. Sebral byliny, chřestítka a buben a pomalu začal stoupat k vrcholku hory. Byla to namáhavá cesta, pro něj ještě obtížnější vzhledem k jeho pokročilému věku a husté mlze, kterou jistě seslali zlí duchové, aby podrobili zkoušce jeho odhodlání.

Jakmile stařec dosáhl vrcholu, rozdělal uprostřed plošiny rozkládající se nad údolím plným levisií malý oheň. Usadil se u plamenů s tváří obrácenou k slunci. Pak sáhl po bylinách. Nejprve rozhodil nad ohněm šalvěj. Šaman věděl, že zlí duchové nenávidí její hořkou vůni. Mohla by je přimět, aby zanechali svých zlomyslných kousků a opustili horu.

Druhého dne ráno mlha z vrcholu zmizela, což kouzelníkovi potvrdilo, že zlí duchové byli zahnáni. Odložil váček se zbytkem šalvěje a začal do plamenů přidávat kadidlo. Kolem ohně se začal šířit nasládlý pach, umocněný přídavkem posvátné prérijní trávy. Kadidlo mělo pročistit vzduch a bylo také známo, že přivolává dobré bohy.

Celé tři dny a tři noci zůstal šaman u ohně. Postil se a modlil a čtvrtého dne ráno vzal do rukou buben a chřestítka. Pak začal zpívat monotónní píseň, která měla přivést Velkého ducha.

Během nejtemnějších hodin čtvrté noci byla šamanova prosba vyslyšena. Velký duch mu seslal vidinu.

V době, kdy svatý muž spal, jeho mysl náhle proniklo zjevení. Na noční obloze se objevilo slunce. Pak spatřil černou skvrnu, která se začala zvětšovat a dostávat tvar, až se z ní jako zázrakem stalo početné stádo bizonů. Nádherná zvířata uhánějící s hromovým duněním nad oblaky se přibližovala. Nad nimi letěl orel, šedivý orel, jehož špičky křídel byly bílé, a vedl stádo k němu.

Když se bizoní stádo ocitlo v blízkosti svatého muže, některé hlavy zvířat se změnily ve tváře jeho předků, kteří již odešli do věčných lovišť. Spatřil svého otce i matku a také bratry. Pak se stádo rozdělilo a uprostřed něj se objevila nádherná puma – horská lvice. Srst zvířete byla bílá jako sníh, pohyby nabity energií a Velký duch obdařil její oči barvou jasné oblohy.

Stádo bizonů se pak kolem pumy opět sevřelo a sen náhle skončil.

Příštího rána se svatý muž vrátil do vesnice. Jeho sestra mu připravila pokrm. Když se šaman nasytil, odebral se k náčelníkovi Dakotů, mocnému bojovníkovi zvanému Šedý orel. Řekl mu jen, že musí dál stát v čele svého lidu. Zbytek svého zjevení si svatý muž nechal pro sebe, protože jeho plnému smyslu musel nejprve porozumět. A pak se vrátil do svého týpí, aby celé vidění namaloval. Na jemně vydělané jelení kůži znázornil kruh bizonů. Uprostřed nakreslil horskou lvici a snažil se, aby její kožešina byla tak bílá, jak si pamatoval ze snu, a barva jejích očí modrá jako letní nebe. Jakmile dokončil svůj výtvor, počkal, až barvy uschnou, pak kůži opatrně složil a uschoval.

Sen šamana neustále pronásledoval. Doufal, že z něj vyčte nějaké příznivé znamení pro svého náčelníka. Šedý orel truchlil. Šaman věděl, že by rád předal vedení mladšímu, silnějšímu válečníkovi. Od doby, kdy byla unesena jeho dcera a vnuk, náčelníkovo srdce už nepatřilo jeho kmeni. Bylo naplněno hořkostí a hněvem.

Svatý muž mohl příteli nabídnout jen malou útěchu. A ať se snažil, jak chtěl, nebyl schopen zbavit ho úzkosti.

A z úzkosti povstávaly mučivé představy.

Dcera Šedého orla Merry a její syn se vraceli od brány smrti. Dakotská žena věděla, že její rodina považuje ji i Bílého orla za mrtvé. Šedý mrak, proklatý náčelník skupiny bojovníků vyvržených z kmene, je přepadl nedaleko srázného břehu řeky. Na břehu také zanechal část Merryina oděvu, aby její muž uvěřil, že manželku a syna odnesl spolu s ostatními divoký proud.

Kmen stále ještě truchlil. Přestože to Merry připadalo jako celá věčnost, od napadení uplynulo teprve jedenáct měsíců. Pečlivě si čas zanášela na rákosový stvol. Bylo na něm teď jedenáct zářezů. Ještě dva, a podle dakotského kalendáře uplyne celý rok.

Bude to těžký návrat domů. Kmen jistě s radostí přivítá zpět Bílého orla. Merry neměla starost o svého syna. Byl koneckonců nejstarším vnukem náčelníka Šedého orla. Ano, jeho návrat ke kmeni bude provázet mnoho radosti.

Měla však strach o Christinu.

Merry instinktivně sevřela pevněji ruku nové dcerky. „Už brzo, Christino,“ zašeptala něžně dítěti. „Už brzo budeme doma.“

Zdálo se, že Christina na matčin slib příliš nedbá. Neposedné dvouleté děvčátko se snažilo vyprostit se z matčina klína a sklouznout dolů z grošáka, rozhodnuto jít pěšky po boku svého staršího bratra. Merryin šestiletý syn vedl klisnu dolů do údolí.

„Vydrž, Christino,“ šeptala Merry, Přitiskla dceru k sobě, aby příkaz zdůraznila.

„Orle,“ zavolala malá jménem svého bratra.

Bílý orel se obrátil, když uslyšel sestřin hlas. Usmál se na ni, pak pomalu zavrtěl hlavou. „Udělej, co říká matka,“ poručil jí.

Christina však bratra neposlechla. Znovu zkoušela vyklouznout z matčina klína. Dítě bylo ještě příliš malé, než aby chápalo matčiny obavy. Třebaže z koňského hřbetu bylo na zem značně daleko, Christinu to zřejmě v nejmenším neděsilo.

„Můj Orle,“ zvolala Christina.

„Tvůj bratr nás musí zavést do vesnice, Christino,“ řekla Merry. Promlouvala stále tichým hlasem, doufajíc, že tak utiší neklidné dítě.

Christina se náhle otočila a pohlédla na matku. Modré oči děvčátka byly plné protestu. Merry se neubránila úsměvu, když viděla nevrlý výraz na tváři své dcery. „Můj Orle,“ zakřičelo znovu dítě.

Merry pomalu přikývla. „Můj Orle,“ křičela dál Christina a mračila se na matku.

„Tvůj Orel,“ přisvědčila Merry s povzdechem. Ach, jak si přála, aby se Christina naučila hovořit tichým hlasem stejně jako ona. Zatím veškerá snaha naučit ji to selhávala. Taková maličká, a přitom měla hlas, kterým by mohla setřást listí ze stromů.

„Moje maminko,“ zakřičela pak Christina a bušila do Merryiných prsou buclatými prstíky.

„Tvoje maminka,“ odpověděla Merry. Políbila dcerku, pak uhladila hřívu světle plavých vlasů, lemujících malou tvářičku. „Tvoje maminka,“ opakovala Merry a pevně k sobě dítě přitiskla.

Christina, uklidněna matčinou péčí, se uvelebila v její náruči a sáhla po jednom Merryině copu. Když se jí podařilo uchopit jeho konec, strčila si palec do úst, zavřela oči a druhou rukou si třela Merryiny vlasy o kořen pihovatého nosíku. Za pár minut tvrdě spala.

Merry přehodila přes holčičku bizoní kůži, aby chránila její jemnou pleť před paprsky letního poledního slunce. Christina byla po dlouhé cestě zcela vyčerpaná. A v minulých měsících zažila tolik trápení. Merry připadalo jako zázrak, že dítě vůbec může klidně spát.

Christina se rozhodla jít ve stopách Bílého orla. Napodobovala každé jeho hnutí, i když si Merry všimla, že dítě zároveň dbá na to, aby neztratilo z dohledu matku. Rodná matka ji opustila a Merry věděla, že se Christina bojí, aby ona a Bílý orel také nezmizeli. Děvčátko bylo mimořádně panovačné, ale Merry doufala, že časem tento rys vymizí.

„Sledují nás ze stromů,“ řekl Bílý orel matce. Chlapec se zastavil a čekal na matčinu reakci.

Merry přikývla. „Jen jdi dál, synku. A nezapomeň se zastavit u nejvyššího týpí.“

Bílý orel se usmál. „Ještě si vzpomínám, kde je týpí mého dědečka,“ řekl. „Byli jsme pryč jenom jedenáct měsíců,“ dodal a ukázal na rákosové stéblo.

„Jsem ráda, že si to pamatuješ,“ řekla Merry. „Vzpomínáš si také, jak velice tě miloval tvůj otec i děd?“

Hoch přikývl. Na tváři se mu objevil vážný výraz. „Bude to pro mého otce těžké, že?“

„Je čestný muž,“ prohlásila Merry. „Ano, bude to pro něj těžké, ale za čas pochopí, že je to správné.“

Bílý orel se napřímil a dál sestupoval dolů ze svahu.

Kráčel jako pravý bojovník. Pyšnou chůzí silně připomínal svého otec. Merry se pýchou nad synem sevřelo srdce. Bílý orel se stane náčelníkem kmene, až bude u konce jeho výcvik. Je jeho osudem stát v čele bojovníků, stejně jako jejím osudem je vychovat dítě s bílou pletí, které tak nevinně spí v její náruči.

Merry se snažila vypudit z mysli všechno kromě blížícího se setkání, upírala oči na synova ramena, uvědomovala si jen, že vede klisnu doprostřed vesnice. Tiše odříkala modlitbu, kterou ji naučil šaman, aby zahnala strach.

Na Merry a Bílého orla hleděla víc než stovka Dakotů. Nikdo nepromluvil. Bílý orel zamířil přímo vpřed a zastavil se až před náčelníkovým stanem.

Starší ženy přistoupily blíž, až obklopily Merryina koně. Ve tvářích se jim zračilo překvapení. Několik jich vztáhlo ruku, aby se dotklo Merryiny nohy, jako by jim dotek s její kůží mohl potvrdit, že to, co vidí, není sen. Pohladily ji a povzdechly. Merry se při tom projevu dojetí usmála. Rozhlédla se a spatřila Slunečnici, manželovu mladší sestru. Její věrná družka nepokrytě plakala.

Náhle jejich mlčení přerušil hromový dusot. Země se začala otřásat pod kopyty koní, ženoucích se zpátky do údolí. Bojovníci se zjevně dověděli o Merryině návratu. V jejich čele ujížděl její manžel, Černý vlk.

Chlopeň náčelníkova týpí se otevřela v okamžiku, když bojovníci sesedli z koní. Merry se dívala na otce. Šedý orel stál ve vchodu a dlouho na ni hleděl. V jeho vrásčité tváři se zračil údiv, ale oči, tak hřejivé a laskavé, se brzy zamžily něhou.

Všichni se nyní obrátili ke svému náčelníkovi. Vyčkávali, až jim dá znamení. Bylo povinností Šedého orla, aby jako první přivítal zpátky do rodiny Merry a jejího syna.

Šedý orel se obrátil, právě když k němu došel Merryin manžel. Merry okamžitě na znamení poslušnosti sklopila hlavu. Ruce se jí roztřásly a myslela, že divoký tlukot jejího srdce snad Christinu probudí. Věděla, že nebude schopna dál se ovládat, pohlédne-li teď na manžela. Jistě by se rozplakala. To by ovšem nebylo důstojné, protože takový projev citu by zahanbil jejího hrdého muže.

Nebylo by to ani čestné. Merry milovala Černého vlka, ale situace se od doby, kdy ho viděla naposled, podstatně změnila. Její manžel bude muset učinit důležité rozhodnutí, než ji opět přivine do náruče.

Náčelník najednou pozdvihl paže k Velkému duchu. Dlaně obrátil k slunci.

Konečně bylo dáno znamení. Celé údolí se rozeznělo radostným jásotem. Zmatek utichl, jakmile Merryina syna objal nejprve dědeček a posléze otec.

Christina se zavrtěla v Merryině náruči. Přestože bylo dítě zahaleno do bizoní kůže, ozvalo se několik vyděšených vzdechů, když si pohybu všimly okolostojící ženy.

Černý vlk objímal syna, ale jeho zrak byl upřen na ženu. Merry se odvážila nesměle na něj pohlédnout, zachytila jeho radostný úsměv a pokusila se jej opětovat.

Šedý orel několikrát kývl hlavou, aby dal najevo svou radost a přízeň, a pak pomalu vykročil k ženě.

Kouzelník stál před týpí a díval se na shledání. Teď chápal, proč ve svém snu neviděl Merryinu tvář ani tvář Bílého orla. Zbytek snu mu však dál unikal. „Jsem trpělivý muž,“ zašeptal duchům. „Stačí mi jeden dar za čas.“

Zatímco se šaman díval, dav uvolnil cestu pro náčelníka. Bojovníci si nevšímali Merry a shromáždili se kolem Černého vlka a jeho syna. Ženy opět postoupily o krok blíž, protože toužily slyšet, co poví náčelník své dceři.

Několik nadšených válečníků začalo výskat radostí. Jejich pronikavé výkřiky probudily Christinu.

Dítěti se ani trochu nelíbilo v temném úkrytu. Odhrnulo si z tváře bizoní kůži právě v okamžiku, kdy po boku jeho matky stanul Šedý orel.

Merry nevěděla, kdo se tváří víc překvapeně. Zdálo se, že Christinu zcela uchvátil mohutný muž, který na ni upřeně hleděl. Zřejmě se také cítila poněkud nejistě, protože si zas strčila do úst palec a snažila se přivinout těsněji k matčině hrudi.

Šedý orel se ani nepokusil skrýt překvapení. Dlouho hleděl na dítě, pak zdvihl oči ke své dceři. „Musíš nám mnohé vypovědět, dcero,“ prohlásil.

Merry se usmála. „Chci vám vysvětlit hodně věcí, otče.“

Christina postřehla matčin úsměv. Okamžitě vytáhla palec z úst a zvědavě se rozhlédla. Když spatřila svého bratra v zástupu cizích lidí, natáhla k němu obě ruce. „Orle,“ vykřikla.

Šedý orel o krok ustoupil, pak se obrátil a pohlédl na vnuka.

Christina pevně věřila, že její bratr přijde k ní a obejme ji. Když však ihned neodpověděl na její volání, pokusila se vytrhnout se z matčina objetí. „Můj Orel, mami,“ volala.

Merry teď na svou dceru nedbala. Dívala se na svého muže. Tvář Černého vlka byla sevřená, chladná. Stál rozkročen s pažemi zkříženými na hrudi. Byl si jist, že slyší, jak Christina volá matku. Děvče hovořilo jazykem Siouxů stejně dobře jako kterékoliv jiné dakotské dítě a uplatňovalo svůj nárok dost hlasitě, aby jej slyšela celá vesnice.

Slunečnice se vrhla ke své přítelkyni, aby jí pomohla z koně. Merry jí podala Christinu, myslíc, že ji vyzve, aby ji pevně držela, ale už bylo pozdě. Christina sklouzla k zemi a dopadla na měkký zadeček. Než ji mohla Slunečnice nebo Merry zachytit, malá se přidržela nohy Šedého orla, zvedla se a rozběhla se k bratrovi. Bylo slyšet jen její šťastný smích.

Nikdo nevěděl, co si má o krásném bílém dítěti myslet. Několik postarších squaw vztáhlo ruce, aby se dotkly Christininých zlatých kadeří, protože nemohly přemoci svou zvědavost. Děvčátko se nebránilo. Stálo vedle svého bratra, dosahujíc mu sotva po pás, napodobilo jeho postoj a chytilo ho za ruku.

I když Christině nevadilo, že se jí někdo dotýká, dala zcela jasně najevo, že si nepřeje nikoho v blízkosti svého bratra. Jakmile se náčelník pokusil znovu obejmout svého syna, Christina se snažila mu v tom bránit. „Můj Orel,“ křičela na něho.

Merry byla zděšena chováním své dcery. Uchopila ji, nejistě se na manžela usmála a zašeptala synovi: „Jdi s otcem.“ Merryin manžel se prudce obrátil a zmizel v týpí Šedého orla.

V okamžiku, kdy Christině odvedli bratra, rozplakala se. Merry zdvihla dítě do náruče a marně se ji snažila ukonejšit. Christina ukryla tvář na jejím krku a zoufale vzlykala.

Obklopily je matčiny družky. Nikdo se neodvážil zeptat na maličkou, dokud ji nepřijme její manžel a náčelník, ale usmívaly se na děvčátko a hladily je po jemné pleti. Některé dokonce broukaly ukolébavku.

Pak opět upoutal Merryinu pozornost šaman. Spěchala k němu, a když se před ním zastavila, neobratně se uklonila.

„Vítej doma, mé dítě,“ řekl na pozdrav svatý muž.

Merry sotva slyšela jeho slova přehlušovaná křikem své dcery. „Chyběl jsi mi, Wakane,“ řekla. Christinin pláč drásal uši a Merry s ní jemně zatřásla. „Pššš, moje malá,“ řekla. Pak se obrátila k šamanovi a pokračovala: „Moje dcera řve jako horská lvice. Možná za čas se naučí…“

Udivený výraz na šamanově tváři ji přiměl, aby zmlkla. „Není něco v pořádku, Wakane?“ tázala se a v jejím hlase se ozývaly obavy.

Svatý muž potřásl hlavou. Merry zpozorovala, že se mu chvějí ruce, když se natáhl, aby pohladil Christinu. „Její vlasy mají barvu bílého blesku,“ zašeptal.

Christina se obrátila a zahleděla se na šamana. Brzy zapomněla na svůj strach, a dokonce se i usmála na podivně vyhlížejícího muže, jemuž slavnostní péra jako by vyrůstala přímo z hlavy.

Merry uslyšela šamanův povzdech. Připadalo jí, jako by ho trápila choroba. „Moje nová dcera má jméno Christina,“ řekla. „Bude-li nám dovoleno zůstat, bude potřebovat dakotské jméno a tvé požehnání.“

„Je to horská lvice,“ prohlásil šaman. Jeho tvář se rozzářila úsměvem. „Zůstane, Merry. Neboj se o své dítě. Bizon ji ochrání. Duchové dobře poradí tvému otci i manželovi. Buď trpělivá, dítě. Buď trpělivá.“

Merry toužila položit šamanovi další otázku, ale nemohla neuposlechnout jeho výzvy k trpělivosti. Jeho reakce na Christinu ji mátla. Neměla však čas se tím trápit, neboť ji uchopila za ruku Slunečnice a vedla k svému obydlí.

„Vypadáš vyčerpaně, Merry, a jistě máš hlad. Pojď do mého týpí a rozdělíme se spolu o polední pokrm.“

Merry přikývla. Následovala družku přes paseku. Když se usadily na měkkých pokrývkách u Slunečnice, Merry nakrmila dceru a pak ji pustila na průzkum týpí.

„Byla jsem tak dlouho pryč,“ zašeptala Merry. „Ale když jsem se vrátila, můj muž mě nepřivítal.“

„Černý vlk tě stále miluje,“ odpověděla Slunečnice. „Můj bratr pro tebe truchlil, Merry.“

Když Merry neodpovídala, Slunečnice mluvila dál: „Je to, jako by ses vrátila od bran smrti. Po napadení, když nikdo nenašel tebe ani Bílého orla, někteří uvěřili, že tě vzala řeka. Ale Černý vlk tomu nevěřil. Ne, zaútočil proti vyvržencům, protože myslel, že tě nalezne v jejich letním sídle. Když se vrátil bez tebe, byl pln zármutku. Teď ses k nám vrátila, Merry, i když s sebou přivádíš dítě jiného muže.“

Slunečnice se obrátila a pohlédla na Christinu. „Přece víš, jak silně nenávidí tvůj manžel bílé muže, Merry. Myslím, že to je důvod, proč tě nepřivítal. Proč jsi přijala to dítě za své? Co se stalo s její matkou?“

„Její matka nežije,“ odpověděla Merry. „Je to dlouhá historie, moje milá, a dobře víš, že ji nejprve musím vypovědět svému muži a otci. Zatím ti nemohu říct víc,“ dodala pevným hlasem. „Pokud kmen rozhodne nepřijmout k sobě Christinu, musím odejít. Je to teď má dcera.“

„Ale má bílou pleť,“ namítla Slunečnice, zcela zmatena Merryiným rozhodným prohlášením.

„Všimla jsem si, jakou má pleť,“ odpověděla s úsměvem Merry.

Slunečnice postřehla jiskru veselí v jejím hlase a zasmála se. Christina vzápětí napodobila její smích. „Je to tak roztomilé dítě,“ podotkla Slunečnice.

„Bude mít čisté srdce jako její matka,“ řekla Merry.

Slunečnice se obrátila, aby dala na místo hliněnou nádobu, kterou Christina právě převrhla. Merry jí pomohla sesbírat léčivé byliny, které přitom Christina rozsypala po zemi. „Je strašně zvědavá,“ podotkla Merry na omluvu své dcery.

Slunečnice se znovu zasmála. Týpí vypadalo, jako by se jím prohnala divoká vichřice. Děvčátko opět napodobilo její smích.

„Není možné nemilovat tak veselé dítě,“ prohlásila Slunečnice. Úsměv jí však zmizel z tváře, když dodala: „Ale co tvůj manžel, Merry. Víš, že ji nikdy nepřijme.“

Merry se nechtěla se svou přítelkyní přít. Modlila se však, aby se Slunečnice mýlila. Bylo nezbytné, aby Černý vlk přijal Christinu za vlastní. Slib, který dala Christinině matce, nemohla vyplnit bez manželovy pomoci.

Slunečnice nedokázala odolat touze vzít dítě do náruče. Vztáhla ke Christině ruce, ale maličká proběhla kolem ní a uvelebila se na Merryině klíně.

„Ráda bych si na chvíli odpočinula, jestli dohlédneš na Christinu. Ale varuji tě,“ rychle dodala Merry, když Slunečnice dychtivě přikývla. „Moje dcera neustále vymýšlí nějaká šibalství. Je příliš zvědavá, než aby měla z něčeho strach.“

Slunečnice vyšla z týpí, aby se zeptala svého muže, zda může Merry s Christinou zůstat u nich. Když se vrátila, zjistila, že Merry tvrdě usnula. Christina se svinula do matčina klína. Také ona spala. Merryina paže objímala děvčátko. Maličká měla zase v puse palec a na tváři Merryin cop.

Merry a její dcera spaly několik hodin. Slunce už bylo nízko nad obzorem, když Merry odnášela Christinu k řece, aby ji vykoupala. Slunečnice se vydala za nimi s čistými šaty v rukou.

Dítě vodu přímo milovalo. Den byl horký a dusný a zdálo se, že maličká nalézá velké potěšení z cákání v chladné vodě. Dokonce dovolila, aby jí Merry umyla vlasy, aniž by přitom dělala velký povyk.

Merry právě vylézala i se svou dcerou z vody, když se před ní objevil Černý vlk. Stál na břehu s rukama založenýma v bok a vypadal vyzývavě, ale Merry si zároveň všimla láskyplného výrazu v jeho očích.

Zmátlo ji, když teď dával najevo dojetí. Merry se od něj odvrátila a začala oblékat Christinu i sebe.

Černý vlk počkal, až bude Merry hotova, pak gestem naznačil své sestře, aby odvedla dítě. Slunečnice musela násilím odtrhnout Christině ruce od matky. Malá zoufale ječela, ale Merry příkazu neodporovala. Věděla, že se Slunečnice o děvčátko dobře postará.

Když osaměli, Merry se obrátila ke svému muži. Hlas se jí třásl, když mu vyprávěla vše, co se přihodilo od okamžiku, kdy byla unesena.

„Napřed jsem myslela, že jejich náčelník, Šedý mrak, nás chce uvěznit a pak za nás požadovat výkupné. Věděla jsem, vaše vzájemná nenávist je silná, ale nemyslela jsem si, že by nás chtěl zabít. Jeli jsme několik dní – i v noci, pokud jasně svítil měsíc – a nakonec jsme se utábořili v pískovcových skalách nad údolím. Šedý mrak byl jediný, kdo na nás vztáhl ruku. Chvástal se před ostatními, že má v úmyslu zabít tvého syna a ženu. Obviňoval tě, muži, za svou hanbu.“

Černý vlk přikývl, když Merry přerušila své vyprávění, ale neřekl nic. Merry se zhluboka nadechla a pokračovala: „Ztloukl našeho syna, až byl přesvědčen, že ho zabil. Pak se obrátil ke mně.“

Merry se zlomil hlas. Obrátila se a hleděla na řeku. „Dělal se mnou to, co dělá muž se ženou, která mu není po vůli,“ zašeptala.

Pak se rozplakala, protože ji náhle zaplavil pocit studu. Vzpomínky jí rozdíraly srdce. Černý vlk si ji přitáhl k sobě a objal ji. Při jeho dotyku se uklidnila. Smáčela slzami jeho hruď. Toužila nepustit se už svého muže, ale věděla, že mu musí vypovědět zbytek příběhu, než u něj najde útěchu.

„Pak mezi nimi vypukl spor, protože spatřili dole kolonu vozů. I když Šedý mrak protestoval, nakonec se domluvili, že na bělochy zaútočí a vezmou si jejich koně. Šedý mrak zůstal vzadu. Zuřil, že se rozhodli jednat proti jeho vůli.“

Merry už neměla sílu pokračovat. Tiše plakala. Černý vlk chvíli čekal, jestli nebude jeho žena pokračovat, pak jí zvedl hlavu a chtěl, aby na něj pohlédla. Ona však měla oči pevně zavřeny. Setřel jí z tváří slzy. „Řekni mi, co se stalo pak,“ přikázal hlasem tichým jako jemný vánek.

Merry přikývla. Chtěla o krok ustoupit, ale Černý vlk ji objal ještě pevněji. „Tvůj syn se probral a začal naříkat. Měl ukrutné bolesti, muži. Šedý mrak se vrhl k němu. Vytáhl nůž a chtěl Bílého orla zabít. Vykřikla jsem a přisunula se k blíž k němu, pokud mi to dovolily svázané ruce a nohy. Proklínala jsem Šedého mraka a snažila se obrátit jeho hněv proti sobě. Můj záměr se podařil. Použil pěst, aby mě umlčel, takže jsem náhle zůstala bez sebe. Ztratila jsem vědomí, a když jsem později otevřela oči, viděla jsem, že se nade mnou sklání bílá žena. Na rukou držela Bílého orla. Christina, její dcerka, spala nedaleko na zemi. Černý vlku, v té chvíli jsem si myslela, že mě snad mámí smysly, když můj syn otevřel oči a pohlédl na mne. Žil. Zachránila ho ta bílá žena, muži. Její nůž vězel Šedému mrakoví v zádech.

Nechápala jsem, kde se tam vzala, až jsem si vzpomněla na stopy vozů dole pod hřebenem. Důvěřovala jsem jí od samého počátku, když jsem viděla, jak něžně drží našeho syna. Prosila jsem ji, aby odnesla Bílého orla pryč odtud, než se vrátí z útoku druhové Šedého mraka. Žena mě však neopustila, ať jsem naléhala sebevíc. Pomohla mi nasednout na svého koně, podala mi nahoru syna a odvedla nás do lesa. Doprovázela nás se svým dítětem v náruči. Nepromluvila až do okamžiku, kdy jsme se o mnoho hodin později zastavily.

Bohové nám byli toho dne nakloněni, protože zrádcové nás už nepronásledovali. Jessica, ta bílá žena, si myslela, že je snad zabili bílí, na které zaútočili. Vysoko v horách jsme narazili na opuštěný srub a přezimovali tam. Jessica se o nás starala. Mluvila misionářskou angličtinou, ale všechna její slova mi zněla velmi podivně. Když jsem na to poukázala, Jessica mi vysvětlila, že pochází z daleké země nazývané Anglie.“

„Co se stalo s tou ženou pak?“ zeptal se Černý vlk a zamračil se.

„Když nastalo jaro, byl zas Bílý orel dost silný, aby mohl znovu vyrazit na cestu. Jessica měla v úmyslu odvést Christinu dolů do údolí a já jsem se chtěla se synem vrátit k tobě. Den předtím, než jsme měli opustit srub, vyšla Jessica do lesa, aby posbírala pasti, které jsme předchozího dne nalíčily. Nevrátila se. Vydala jsem se ji hledat. Byla mrtvá,“ zašeptala Merry. „Překvapil ji grizzly. Měla hroznou smrt. Její tělo bylo roztrháno na kusy, sotva k poznání. Nezasloužila si zahynout takovým způsobem, Černý vlku.“

„A proto jsi vzala to bílé dítě s sebou?“ zeptal se Černý vlk, přestože odpověď na svou otázku již znal.

„Jessica a já jsme se staly sestrami. Vyprávěla mi všechno o své minulosti a já jsem se jí svěřila se svou. Daly jsme si slib. Ona mi přísahala, že pokud se mi něco stane, postará se, aby se Bílý orel vrátil k tobě. Já jsem jí také něco slíbila.“

„Chceš dítě vrátit zpět bělochům?“ tázal se Černý vlk.

„Nejprve musím Christinu vychovat,“ prohlásila Merry.

Černý vlk zůstal při slovech své ženy jako omráčen. Merry za okamžik pokračovala. „Jessica nechtěla, aby se Christina vrátila domů do Anglie, než vyroste. Musíme se postarat, aby Christina byla silná, muži, aby byla schopná přežít, až se vrátí ke svému lidu.“

„Tomu slibu nerozumím,“ přiznal Černý vlk a potřásl hlavou.

„Dověděla jsem se všechno o Jessičině rodině. Uprchla od manžela. Svěřila se mi, že ten proklatý muž se ji pokoušel zabít.“

„Všichni bílí mužové jsou proklatci,“ řekl na to Černý vlk.

Merry přikývla. Nesouhlasila sice se svým mužem, ale chtěla ho uklidnit. „Jessica každého dne otevírala knihu, které říkala deník, a zapisovala do ní. Slíbila jsem, že deník uschovám a předám ho Christině, až bude připravena na návrat domů.“

„Proč se ten muž pokoušel zabít svou ženu?“

„To nevím,“ přiznala Merry. „Jessica byla přesvědčena, že je slabá. Často o své slabosti hovořila a prosila mě, abych se postarala, aby Christina byla silná jako bojovník. Řekla jsem jí všechno o tobě, ale ona mi o svém muži pověděla jen málo. Jessica měla vidění, muži. Věděla celou tu dobu, že se nikdy nebude moci postarat o výchovu své dcery.“

„A kdybych s tvým záměrem nesouhlasil?“ zeptal se Černý vlk.

„Pak budu muset odejít,“ odpověděla Merry. „Vím, že bělochy nenávidíš, ale ta bílá žena ti zachránila syna. Moje dcera dokáže, že její duše je stejně odvážná.“

„Její dcera,“ opravil ji Černý vlk chraptivým hlasem.

Merry zavrtěla hlavou. Černý vlk prošel kolem ní a zastavil se na břehu řeky. Dlouho vyhlížel do noci, a když se konečně zas obrátil k Merry, jeho tvář měla rozhodný výraz. „Dostojíme tvému slibu,“ prohlásil.

Než mohla Merry vyslovit svůj dík, pozvedl Černý vlk ruku. „Slunečnice je již tři léta manželkou, a dosud nedala svému muži dítě. Bude se o to bílé děvče starat. Pokud moje sestra nebude chtít, najdeme jinou ženu.“

„Ne, musíme ji vychovat my,“ trvala na svém Merry. „Je teď moje dcera. A ty také musíš pomoci, Černý vlku. Slíbila jsem, že Christina bude silná jako válečník. Bez tvého vedení…“

„Chci tě zpátky, Merry,“ řekl Černý vlk. „Ale nedovolím, aby to dítě žilo v mém domě. Ne, žádáš ode mne příliš mnoho.“

„Ať se tedy stane po tvém,“ zašeptala Merry. Ramena jí poklesla zklamáním.

Černý vlk žil s Merry dost dlouho, aby poznal, že teď se projeví její pevné odhodlání. „Jaký je rozdíl v tom, jestli ji vychováme my, nebo někdo jiný?“

„Jessica zemřela s vírou, že její dceru budeme vychovávat my dva. Dítě se musí naučit dovednostem potřebným k přežití ve světě bílých. Chlubila jsem se Jessice tvou silou, muži, a…“

„Pak ji tedy nikdy nepošleme k bělochům,“ přerušil ji Černý vlk.

Merry zavrtěla hlavou. „Nikdy bych tě nežádala, abys porušil slovo. Jak tedy můžeš chtít ty, abych nedostála svému slibu?“

Zdálo se, že Černý vlk zuří. Merry se znovu rozplakala. „Jak můžeš chtít, abych byla nadále tvou ženou? Zneužil mě tvůj nepřítel. Vzala bych si život, kdybych neměla s sebou Bílého orla. A teď mám zodpovědnost za další dítě. Nemohu dovolit, aby ji vychovával někdo jiný. V srdci sám víš, že mám pravdu. Myslím, že bude lépe, když s Christinou odejdu. Zítra vyrazíme.“

„Ne,“ vykřikl Černý vlk. „Nikdy jsem tě nepřestal milovat, Merry,“ řekl. „Vrátíš se ke mně už dnešní noci.“

„A Christina?“ zeptala se Merry.

„Vychováš ji,“ připustil. „Dokonce ji budeš moci nazývat svou dcerou, ale bude patřit pouze tobě. Já mám jen jedno dítě, Bílého orla. Umožním Christině vstup do svého týpí, protože zachránila život našemu synovi. Ale to dítě nebude mít žádné místo v mém srdci, Merry. Nebudu si jí všímat.“

Merry nevěděla, co si má z jeho prohlášení vybrat. V noci však za ním přišla a přivedla s sebou dceru.

Černý vlk byl paličatý muž. Ale zároveň uměl držet slovo. Rozhodl se Christinu naprosto ignorovat.

Christina vždy spávala vedle svého bratra. Ale každého jitra, jakmile Černý vlk otevřel oči, zjistil, že se děvčátko vtěsnalo mezi něj a jeho ženu. Bylo vždycky vzhůru dříve než on a jen na něj hledělo.

Holčička prostě nechápala, že se rozhodl nevšímat si jí. Černý vlk se mračil, když viděl její důvěřivý pohled. Christina okamžitě převzala jeho výraz. Kdyby byla starší, snad by se odvážila ho zesměšňovat. Ale byla ještě dítě. A kdyby neměla bílou pleť, věděl, že by se mu líbil způsob, jakým se snaží napodobovat jeho syna. A možná by nalezl potěšení i ve vyzývavé opovážlivosti maličké.

Pak si Černý vlk musel připomenout, že Christina pro něj vlastně neexistuje. Obrátil se k dítěti zády a opustil týpí s náladou temnou jako dešťový mrak.

Dny přecházely v týdny a kmen čekal, až náčelník pozve Merry před radu starších. Ale Šedý orel jen pozoroval svého zetě a vyčkával, zda přijme Christinu za svou.

Když Černý vlk odloučil od Christiny svého syna, Merry věděla, že se něco musí stát. Dítě samozřejmě nechápalo, co se děje, a většinu dne proplakalo. Bylo obzvláště neklidné a nakonec přestalo jíst.

Zoufalá Merry zašla k otci a svěřila se mu se svým trápením. Vysvětlila mu, že dokud on jako náčelník přede všemi nepřijme Christinu do kmene, ženy a děti se budou držet příkladu Černého vlka a dítěte si nebudou všímat.

Šedý orel poznal, že její požadavek je moudrý. Slíbil, že téhož večera svolá radu starších. Pak se odebral k šamanovi, aby ho požádal o radu.

Zdálo se, že svatý muž má o Christinino blaho stejnou starost jako Merry. Náčelník byl jeho přístupem překvapen, protože bylo známo, že kouzelník je vůči bělochům stejně nepřátelský jako Černý vlk.

„Ano, je načase svolat bojovníky. Černý vlk musí otevřít tomu dítěti své srdce. Nejlepší by bylo, kdyby k takovému rozhodnutí dospěl sám,“ dodal. „Ale pokud odmítne změnit svůj přístup, vylíčím radě starších celé své vidění.“

Šaman zakroutil hlavou, když viděl, že náčelník má na rtech další otázky. Přešel ke složené zvířecí kůži a podal ji Šedému orlovi.

„Nerozvazuj provaz, nenahlížej na tento obraz, dokud nepřijde pravý čas.“

„Jaký je to obraz, Wakane?“ zeptal se Šedý orel. Jeho hlas se ozýval jen šepotem.

„Zjevení, které mi seslal Velký duch.“

„Proč na něj nesmím pohlédnout?“

„Protože jsem ještě nepochopil význam všeho, co se mi zjevilo. Řekl jsem ti jen to, že jsem viděl letět orla nad stádem bizonů. Vzpomínáš si?“

Šedý orel přikývl. „Vzpomínám,“ řekl.

„Neřekl jsem ti však, že někteří bizoni dostali tváře lidí, kteří již odešli na věčnost. Merry a Bílý orel mezi nimi nebyli, Šedý orle. Tehdy jsem tomu nerozuměl a nechtěl jsem ti radit, dokud nevyřeším tu záhadu sám.“

„Teď rozumíme oba,“ prohlásil Šedý orel. „Nebyli mrtví.“

„Ale v tom zjevení bylo ještě něco. Nejprve jsem byl přesvědčen, že pohled na bizony znamená příslib šťastného lovu. Ano, to jsem si myslel.“

„A co si myslíš teď, Wakane?“

Svatý muž opět potřásl hlavou. „Nerozbaluj kůži, dokud Černý vlk neprojeví své stanovisko. Jestli odmítne přijmout dítě, obraz ho přesvědčí. Nemůžeme dovolit, aby se vzepřel duchům.“

„A když se rozhodne prohlásit dítě za vlastní? Zůstane obraz tajemstvím?“

„Ne, musí jej spatřit všichni do jednoho, ale až si Černý vlk zvolí správnou cestu. Výjev pak jen potvrdí jeho moudrost.“

Šedý orel přikývl. „Musíš se dnes večer usadit vedle mne, bratře,“ prohlásil.

Muži se objali. Šedý orel se pak vrátil do svého týpí i se zvířecí kůží. Byl velmi zvědavý, ale obrnil se trpělivostí. Přípravy na večer ho brzy odvedly od kůže a jejího tajemství.

Merry pomalu přecházela u svého týpí, dokud se všichni bojovníci neshromáždili v kruhu kolem ohně svého náčelníka.

Christina upadla do neklidného spánku na pokrývce, kterou už dávno nesdílela s bratrem.

Když přišel jeden z mladších bojovníků, aby odvedl Merry na shromáždění, zanechala Christinu samotnou s přesvědčením, že dítě je tak vyčerpané, že se do rána neprobudí.

Muži se usadili na zemi a na jedné straně protáhlého oválu zasedl jejich náčelník. Šaman seděl po levici Šedého orla, Černý vlk po jeho pravici.

Merry pomalu obešla shromáždění, pak před otcem poklekla. Rychle vylíčila vše, co se jí za minulý rok přihodilo, a velký důraz kladla na to, že Jessica zachránila Bílému orlovi život.

Šedý orel se při jejím vyprávění tvářil zcela netečně. Když jeho dcera skončila, gestem ji vyzval, aby opustila kruh.

Merry již byla na cestě zpátky ke Christině, když ji zastavila Slunečnice. Obě ženy zůstaly stát na okraji paseky a čekaly na rozhodnutí svého náčelníka.

Jako další byl povolán Merryin syn, aby vylíčil svou verzi tehdejších událostí. Když chlapec všechno vypověděl, opustil kruh a postavil se za svého otce.

Náhle se u bratra objevila Christina. Merry zpozorovala, že vzala Bílého orla za ruku. Vyrazila k dítěti, ale Slunečnice jí v tom zabránila. „Počkej a dívej se, co se bude dít,“ radila jí. „Bojovníci se rozzlobí, když je teď vyrušíš. Tvůj syn se o Christinu postará.“

Merry pochopila, že je to moudré rozhodnutí. Upírala oči na syna, doufajíc, že se jeho pohled setká s jejím a ona mu pak bude moci naznačit, aby Christinu odvedl do stanu.

Bílý orel naslouchal ostré výměně názorů mezi většinou válečníků. Všichni toužili projevit oddanost Černému vlkovi a podpořit jeho rozhodnutí nevšímat si dítěte.

Náčelník pokýval hlavou, pak navrhl, aby starost o dítě převzala postarší žena jménem Bublající potok. Černý vlk okamžitě zavrtěl hlavou a zamítl jeho návrh.

„Merryino dítě by v její péči strádalo,“ oznámil Černý vlk bojovníkům. „Něco takového nemohu připustit. Dítě je nevinné.“

Šedý orel skryl úsměv. Černý vlk protestoval proti tomu, aby bylo dítě svěřeno bláznivé staré squaw, čímž dokázal, že ho přece jen zajímá.

Přimět Černého vlka, aby si přiznal plnou pravdu, byl obtížný úkol, jak si náčelník uvědomoval, protože jeho zeť byl tvrdohlavý a pyšný muž.

Náčelník vztáhl ruku po kůži a měl v úmyslu učinit konec sporům, ale šaman zavrtěním hlavy naznačil, aby ji nechal být.

Šedý orel neprotestoval. Jeho ruka zůstala ležet na složené kůži a on jen dál přemítal o problému, zatímco ostatní bojovníci překřikovali jeden druhého.

Nakonec to byla Christina, kterou její bratr trochu postrčil, jež celou záležitost vyřešila.

Syn Černého vlka naslouchal vášnivé debatě o Christinině budoucnosti. Přestože chlapci bylo teprve šest let, už se v něm projevily stopy hrdé otcovy povahy. Nehledě na to, jaké budou následky jeho jednání, vzal Christinu za ruku a přitáhl ji před svého otce.

Christina se teď schovala za bratra, ale zpoza něj vykukovala na rozzlobeně vyhlížejícího muže, který tak hněvivě hleděl na chlapce.

Náčelník byl jediný, kdo zpozoroval, že dítě napodobilo zachmuřený výraz Černého vlka, než přitisklo tvář k noze Bílého orla.

„Otče,“ ozval se Bílý orel, „bílá žena mi zachránila život, abych se mohl vrátit ke svému kmeni.“

Při chlapcových slovech zavládlo hrobové ticho. „Christina je teď moje sestra. Budu ji chránit tak, jak každý bratr chrání svou sestru.“

Černý vlk nedokázal skrýt překvapení nad smělým způsobem, jakým se jeho syn odvážil promluvit. Než však mohl odpovědět, Bílý orel se obrátil směrem k matce. Ukázal na ni, pohlédl na Christinu a řekl: „Moje matka.“

Dobře věděl, co bude následovat. Christina už dokázala, že umí trvat na svých nárocích. Co patřilo Bílému orlovi, patřilo zároveň i jí. Bílý orel musel tentokrát opakovat svá slova ještě jednou, než holčička vykoukla z úkrytu za bratrem. Vytáhla palec z úst a vykřikla: „Moje matka.“ Pak se na bratra usmála a čekala, že bude v nové hře pokračovat.

Bílý orel přikývl. Stiskl jí ruku, aby dal najevo, jak ho její odpověď potěšila, pak se znovu obrátil k otci. Pomalu zvedl ruku a ukázal na Černého vlka. „Můj otec,“ prohlásil rozhodným hlasem.

Christina si začala cumlat palec a zkoumavě hleděla na Černého vlka.

„Můj otec,“ opakoval Bílý orel a stiskl jí zas ruku.

Christina najednou vytáhla prst z pusy. „Můj otec,“ zakřičela a ukázala na Černého vlka. Pak se podívala na bratra a vyžadovala jeho pochvalu.

Bílý orel pohlédl na náčelníka. Jakmile náčelník přikývl, Christinin bratr pokynul sestře.

Byl to projev souhlasu, který potřebovala. Pustila jeho ruku, obrátila se a rozběhla se. Aniž by projevila špetku strachu, vrhla se do klína Černému vlkovi.

Všichni dítě napjatě pozorovali. Černý vlk zjevně ztuhl, když se Christina natáhla po jednom z jeho copů. Neodsunul však její ruku a pohlédl na náčelníka.

Šedý orel se spokojeně usmíval.

Merry se rozběhla k manželovi a poklekla před ním se skloněnou hlavou. Černý vlk si všiml, že se chvěje. Z jeho úst se ozval dlouhý souhlasný povzdech.

„Mé děti nemají na této radě místo. Odveď je do týpí.“

Merry se ihned vrhla ke Christině. Odtrhla její ruku z manželova copu, když si naplno uvědomila, co právě řekl.

Jeho děti.

Merry se pokoušela skrýt úsměv, ale jakmile pohlédla na manžela, bylo jí jasné, že vidí její radost. A její lásku.

Černý vlk přijal obojí vyzývavým kývnutím hlavy.

Šedý orel počkal, až se Merry s dětmi vzdálila. „Mám tedy nyní vnučku?“ zeptal se Černého vlka, aby získal otevřené vyjádření.

„Ano,“ odpověděl Černý vlk.

„To mě těší,“ prohlásil Šedý orel. Obrátil se k šamanovi a požádal jej, aby pověděl radě starších o svém zjevení.

Svatý muž povstal a vylíčil bojovníkům svůj sen. Pomalu rozvinul provaz, kterým byla stažena kůže, a zdvihl ji tak, aby na výjev všichni viděli.

Zavládl zděšený šum. Šaman umlčel skupinu prudkým mávnutím ruky. „Bizoni jsme my,“ řekl a udeřil se do prsou. „Horská lvice k bizonům nepatří. Na tomto světě jsou nepřátelé, zrovna tak jako je bílý muž nepřítelem Dakotů. Ale bohové na nás seslali zkoušku. Svěřili nám modrookou horskou lvici. Musíme ji chránit, dokud nenastane čas, aby nás opustila.“

Černý vlk užasl nad šamanovými slovy. Potřásl hlavou. „Proč jsi mi o tom neřekl dříve, Wakane?“ zeptal se.

„Protože napřed muselo poznat pravdu tvé srdce,“ odpověděl svatý muž. „Ta horská lvice je tvá dcera, Černý vlku. Nemůže to být jinak. Její vlasy mají barvu bílého blesku a oči jsou modré jako nebe, kde sídlí Velký duch.“

Náhle se vesnicí rozlehl Christinin hněvivý křik. Šaman se odmlčel a usmál se. „I její hlas připomíná lvici,“ poznamenal.

Černý vlk se zasmál spolu s ostatními a přikývl.

Svatý muž zvedl kůži ještě výš. „Merryin slib bude splněn. Bohové o tom rozhodli.“

Následujícího večera byla Christina oficiálně přijata do kmene.

Dakotové byli laskaví lidé. Jejich srdce přijala modrookou lvici a obdařila ji bohatstvím nevýslovné ceny.

Byly to neviditelné dary, které formovaly její charakter.

Od svého děda dostala Christina dar vnímavosti. Starý válečník jí ukázal krásu, kouzlo nádherného okolí. Ti dva byli nerozluční. Šedý orel dal Christině lásku bez nároků, čas bez omezení a moudrost, když se bez ustání dožadovala okamžité odpovědi na věčné dětské otázky proč a proč a proč. Christina se od něj naučila trpělivosti, ale největším pokladem ze všeho byla schopnost zasmát se tomu, co se nedalo změnit, hodit za hlavu, co už bylo ztraceno, a nalézat radost ve vzácném daru života.

Od svého otce získala Christina odvahu a odhodlání dokončit každý úkol, zdolat všechny překážky. Naučila se zacházet s nožem a jezdit na koni stejně dobře jako kterýkoliv bojovník – či snad ještě lépe. Byla dcerou Černého vlka a naučila se od něj usilovat o dokonalé provedení každého úkolu. Christina žila pro potěšení svého otce, aby dosáhla jeho pochvaly, aby mohl být na ni pyšný.

Od své laskavé matky získala Christina dar soucitu, pochopení a smyslu pro spravedlnost vůči přátelům i nepřátelům. Brala si matku za příklad, až se stala součástí její osobnosti. Merry byla srdečná a laskavá ke svým dětem i k manželovi. Přestože Černý vlk nikdy neprojevoval své city před ostatními, Christina brzy poznala, že si Merry vybral pro její milující srdce. Drsné chování k ženě před jinými bojovníky patřilo k jeho pyšné povaze. Ale v soukromí jejich stanu Černý vlk nic nenamítal proti Merryinu laskání a něžným slovům. Ba co víc – vyžadoval je. V očích se mu objevila něha, a když myslel, že jeho dcera usnula, vztáhl ruce ke své ženě a opětoval všechna slova lásky, kterým ho naučila.

Christina přísahala, že si najde muže, jako je Černý vlk, až přijde čas vybrat si druha. Bude to bojovník stejně pyšný a vyzývavý jako její otec, bude si horlivě střežit vše, co mu patří, a stejně prudce bude i milovat.

Řekla bratrovi, že se nikdy nespokojí s něčím jiným.

Bílý orel jí dělal důvěrníka. Nechtěl sestru odradit od jejího přesvědčení, ale trápil se pro ni. Nakonec se odhodlal svěřit jí pravdu, protože věděl stejně dobře jako všichni ostatní v jejich osamělé vesnici, že jednoho dne se Christina vrátí do světa bílých.

A v nitru ho ta pravda trápila. Věděl naprosto jistě, že v zemi zvané Anglie nežijí bojovníci podobní jeho otci. Nikoho takového tam nenajde.

KAPITOLA 1

Londýn, Anglie, 1810

Lettiiny výkřiky slábly.

Baron Winters, lékař, ošetřující markýzu z Lyonwoodu, se skláněl nad pacientkou a zoufale se snažil uchopit ji za ruce. Krásná žena se svíjela v bolestech. Už nevnímala a zdálo se, že si chce sedřít kůži z vyklenutého břicha.

„No tak, Lettie,“ šeptal lékař a snažil se, aby jeho hlas zněl konejšivě. „Všechno bude v pořádku, má drahá. Jen chvíli vydržte a budete moci ukázat manželovi krásné děťátko.“

Baron si nebyl jist, jestli Lettie vnímá, co jí říká. Její smaragdově zelené oči byly zamženy bolestí. Zdálo se, že se dívá skrz něj. „Pomáhal jsem přivést na svět vašeho manžela. Víte o tom přece, že, Lettie?“

Jeho snahu uklidnit pacientku přerušil další drásající výkřik bolesti. Winters zavřel oči a modlitbou žádal o pomoc. Jeho čelo se lesklo potem a ruce se mu třásly. Za celé roky ještě neviděl tak těžký porod. Už to trvalo příliš dlouho. Markýza slábla každým okamžikem víc a víc.

Pak se dveře do ložnice prudce otevřely a baron se ohlédl. Ve dveřích stál Alexander Michael Phillips, markýz z Lyonwoodu. Winters vydechl úlevou. „Díky Bohu, jste doma,“ zvolal. „Obávali jsme se, že se nevrátíte včas.“

Lyon se vrhl k loži. Ve tváři měl starost. „Proboha, Wintersi, je příliš brzy na to, aby k tomu došlo.“

„Dítě rozhodlo jinak,“ odvětil Winters.

„Nevidíte, že hrozně trpí?“ vykřikl markýz. „Udělejte něco!“

„Udělal jsem všechno, co jsem mohl,“ prudce odpověděl Winters a nepodařilo se mu ovládnout hněv. Lettii zachvátil další nápor bolesti a její křik opět upoutal Wintersovu pozornost. Lékařova ramena se napjala v úsilí markýze pomoci. Nebyla to v žádném případě drobná žena. Byla vysoká a statná. Se zoufalou silou se bránila lékařovu stisku.

„Nevnímá, co dělá, Lyone. Pomoz mi uvázat jí ruce k pelesti,“ přikázal Winters.

„Ne,“ vykřikl Lyon, naprosto zmaten takovou výzvou. „Budu ji držet. Jen si pospěšte, Wintersi. Nemůže dlouho vydržet. Bože, jak dlouho už to trvá?“

„Přes dvanáct hodin,“ přiznal Winters. „Porodní bába pro mne poslala před několika hodinami. Utekla v panice, když si uvědomila, že dítě nemá správnou polohu,“ dodal šeptem. „Budeme muset počkat a modlit se, aby se obrátilo.“

Lyon přikývl a uchopil manželčiny ruce. „Už jsem doma, Lettie. Jen ještě chvíli, lásko. Už to bude.“

Lettie se obrátila ke známému hlasu. Oči měla prázdné, neživé. Lyon dál šeptal ženě slova povzbuzení. Když zavřela oči a on myslel, že usnula, promluvil znovu k Wintersovi. „Má Lettie tolik trápení, protože dítě přichází na svět o dva měsíce dříve?“

Lékař neodpověděl. Obrátil se k markýzovi zády, aby vzal z umývadla další kus navlhčeného plátna. Pohyby měl odměřené, ale jeho dotyk byl jemný, když položil chladný obklad na pacientčino čelo. „Bůh nám pomáhej, jestli dostane horečku,“ zabručel jen pro sebe.

Lettie najednou otevřela oči. Hleděla na barona Winterse. „Jamesi? Jsi to ty, Jamesi? Pomoz mi, prosím, pomoz mi. Tvé dítě mě roztrhne. Je to boží trest za naše hříchy, nemám pravdu, Jamesi? Zabij toho bastarda, jestli je třeba, ale zbav mě jej. Lyon se to nikdy nedoví. Prosím, Jamesi, prosím.“

Děsivé přiznání skončilo hysterickým zakvílením.

„Neví, co říká,“ zamumlal Winters, když se vzpamatoval. Setřel z Lettiiných rtů kapku krve a dodal: „Tvoje žena blouzní, Lyone. Bolest ji připravila o rozum. Nedbej na její slova.“

Baron Winters pohlédl na markýze. Když viděl výraz na jeho tváři, bylo mu jasné, že jeho slova jej neoklamala. Pravda nakonec vyšla najevo.

Winters si odkašlal a řekl: „Lyone, opusť tuto místnost. Mám zde práci. Jdi a počkej ve studovně. Přijdu pro tebe, až bude po všem.“

Markýz stále hleděl na manželku. Když konečně zvedl oči a pohlédl na lékaře, v očích se mu zračilo utrpení. Pak potřásl hlavou, snad aby vyjádřil tichý nesouhlas s tím, co slyšel, a chvatně opustil ložnici.

Manželčino volání milence ho hnalo ven.

Za tři hodiny bylo po všem. Winters nalezl Lyona v knihovně. „Dělal jsem, co se dalo, Lyone. Bůh mi pomáhej, nezachránil jsem je.“

Baron se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Slyšel jsi, co jsem říkal?“

„Dítě se mělo narodit o dva měsíce dříve?“ zeptal se Lyon.

Winters hned neodpověděl. Pomalu se vzpamatovával z bezduchého, lhostejného tónu Lyonova hlasu.

„Ne, dítě nemělo přijít na svět předčasně,“ řekl nakonec. „Už bylo dost lží, chlapče. Nebudu s tím klamem pokračovat.“

Baron se zhroutil na sousední židli. Díval se, jak mu Lyon klidně nalévá sklenku, pak po ní chvatně sáhl. „Jsi pro mne jako syn, Lyone. Jestli pro tebe mohu něco udělat, abych ti v této těžké chvíli pomohl, řekni mi a já to udělám.“

„Pověděl jste mi pravdu, příteli,“ odpověděl Lyon. „To stačí.“

Winters se díval, jak Lyon zdvihl číši a jedním douškem ji vyprázdnil.

„Dávej na sebe pozor, Lyone. Vím, jak jsi Lettii miloval.“

Lyon zavrtěl hlavou. „Dostanu se z toho,“ řekl. „Vždycky jsem to dokázal, že, Wintersi?“

„Ano,“ odpověděl s unaveným povzdechem Winters. „Život s bratrem tě připravil na všechno.“

„Je jeden úkol, který bych vám chtěl svěřit,“ řekl Lyon. Sáhl pro kalamář a pero.

Uplynuly dlouhé minuty, kdy Lyon psal svůj vzkaz na kus papíru. „Udělám cokoliv,“ řekl Winters, když už nebyl schopen dál snášet mlčení.

Lyon dopsal, složil list a podal jej lékaři.

„Předejte tuto zprávu Jamesovi, Wintersi. Povězte mu, že jeho milenka zemřela.“

KAPITOLA 2

Tvůj otec byl tak hezký muž, Christino. Mohl mít kteroukoliv ženu v Anglii. Ale chtěl mě. Mě! Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Byla jsem hezká jen málo, podle měřítek společnosti sotva přijatelná, zoufale stydlivá a naivní, pravý opak tvého otce. Byl tak chytrý, tak zdvořilý, laskavý a milující. Všichni soudili, že je to ten nejúžasnější muž.

Ale všechno to byla hrozná lež.

Zapsáno 1. srpna 1795

Londýn, Anglie, 1814

Bude to asi dlouhý večer.

Markýz z Lyonwoodu si rozvážně vydechl a opřel se o římsu krbu v přijímacím pokoji lorda Carlsona. Nezaujal tu pozici náhodou, vyvolala ji nutnost. Lyon tak mohl uvolnit pulzující bolest v noze. Zranění jej dosud trápilo a ostrá bolest šířící se nahoru přes kolenní čéšku rozhodné nepomohla zlepšit jeho ponurou náladu.

Přišel na večírek pod nátlakem, byl přinucen splnit povinnost doprovodit na tuto společenskou událost svou mladší sestru Dianu. Netřeba připomínat, že ho ta záležitost ani trochu netěšila. Pomyslel si, že by se asi měl pokusit vyloudit na tváři příjemný výraz, ale ten úkol byl nad jeho síly. Lyon trpěl takovou bolestí, že nedokázal sledovat, zda si ostatní všímají jeho špatné nálady, nebo ne. Místo toho se mu na čele objevila vráska, což bylo v těchto dnech u něj obvyklé, pak zkřížil paže na mohutné hrudi v náznaku naprosté rezignace.

Vedle něj se zastavil hrabě ze Rhone, už od veselých studentských dob v Oxfordu Lyonův dobrý přítel. Oba byli považováni za hezké muže. Rhone byl tmavovlasý, měl světlou pleť a měřil dobrých šest stop. Byl štíhlé postavy, oblékal se vždy elegantně a se vkusem a pokřivený úsměv na tváři dával mladým dámám zapomenout na jeho křivý nos. Byly také příliš fascinovány jeho nádhernýma zelenýma očima, než aby si toho všimly.

Rhone byl jednoznačně miláčkem žen. Matky se rozčilovaly nad jeho pověstí, otcové si dělali starosti s jeho úmysly, zatímco dospívající dcery nedbaly na jediné rodičovské varování a zcela nestydatě soupeřily o jeho pozornost. Rhone k sobě přitahoval ženy tak, jako med přitahuje hladového medvěda. Byl to uličník, to je pravda, ale muselo se uznat, že neodolatelný.

Na druhé straně Lyon měl pochybnou pověst muže, který je schopen způsobit, že stejné líbezné odhodlané dámy kvílejí a prchají od něj. Bylo neoddiskutovatelným faktem, že markýz z Lyonwoodu dokáže jediným ledovým pohledem vyprázdnit sál.

Lyon byl vyšší než Rhone o dobré tři palce. Protože měl tak svalnatou hruď, ramena i stehna, působil dojmem, že je ještě vyšší. Jeho postava sama ovšem nemohla zcela zastrašit dychtivé dámy v jejich snaze ulovit titul. Nedokázaly to ani jeho rysy, pokud je člověk posuzoval jednotlivě. Vlasy měly barvu tmavého zlata a vlnily se. Byly delší, než se ve společnosti považovalo za vhodné. Jeho profil připomínal podobiznu římských vojáků zobrazených v Carltonu. Lícní kosti aristokrata, stejně klasický nos a dokonalá ústa.

Teplá barva vlasů byla nicméně jediným Lyonovým hřejivým rysem. V hnědých očích se zračil chladný cynismus. Ztráta iluzí vtiskla jeho rysům výraz stálého zachmuření. Přispívala k němu i výrazná jizva. Tenká zakřivená linie se mu táhla přes čelo a náhle končila u oblouku pravého obočí. Toto znamení dodávalo Lyonovi vzhled piráta.

A tak nazývaly klevetnice Rhona prostopášníkem a Lyona pirátem, ale nikdy jim přezdívky neřekly do očí. Pošetilé ženy si neuvědomovaly, jak by takové urážky oba muže potěšily.

K markýzovi přistoupil sloužící a řekl: „Pane, zde je brandy, kterou jste žádal.“ Starší muž to prohlásil s obřadnou úklonou, podávaje jim na stříbrném podnose dvě velké číše.

Lyon sáhl po obou sklenicích, jednu podal Rhonovi a pak překvapil sluhu vyjádřením díků. Ten se opět uklonil, pak se obrátil a zanechal oba gentlemany o samotě.

Lyon vyprázdnil svou sklenku jediným douškem.

Rhone si toho všiml. „Trápí tě noha?“ zeptal se a soucitně se zamračil. „Nebo máš v úmyslu se namazat?“

„Nikdy se neopiju,“ podotkl Lyon. „A noha se hojí,“ dodal a pokrčil rameny, čímž dal příteli poněkud nejasnou odpověď.

„Tentokrát tě opustilo štěstí, Lyone,“ řekl Rhone. „Byl jsi mimo provoz dobrého půl roku, možná i déle. Díky bohu za to,“ dodal. „Richards by tě znovu uvrhl do nebezpečí, kdyby mohl. Opravdu věřím, že jsi měl štěstí, když ztroskotala tvá loď. Alespoň se nemůžeš nikam daleko vypravit, než bude postavena další.“

„Věděl jsem o nebezpečí,“ odpověděl Lyon. „Ty nemáš Richardse rád, že, Rhone?“

„Nikdy tě neměl posílat na tu poslední malou výpravu, kamaráde.“

„Richards klade politické zájmy nad osobní.“

„Nad naše osobní zájmy, chtěl jsi říci,“ opravil ho Rhone. „Skutečně jsi toho měl nechat, když jsem odešel já. Kdybys neměl takovou chuť…“

„Nechal jsem toho, Rhone.“

Jeho přítel nebyl schopen skrýt úžas. Lyon věděl, že měl vyčkat, než mu tu zprávu řekne, protože se obával, že snad Rhone vykřikne. „Nedívej se tak udiveně, Rhone. Už dlouho jsi usiloval o to, abych si odpočinul.“

Rhone zavrtěl hlavou. „Staral jsem se, protože jsem tvůj přítel a jsem pravděpodobně jediný, koho zajímá, co se s tebou stane,“ řekl. „Tvůj zvláštní talent tě nutí setrvávat u tvých povinností déle, než může normální člověk vydržet. Řeknu ti, že na něco takového nemám žaludek. Myslíš to skutečně vážně? Opravdu jsi skončil? Řekl jsi to Richardsovi?“

Rhone hovořil vášnivým šeptem. Upřeně se na Lyona díval.

„Ano, Richards to ví. Moc ho to nepotěšilo.“

„Bude si muset zvyknout,“ zabručel Rhone. Zvedl číši k přípitku. „Připíjím ti, kamaráde, na dlouhý život. Ať nalezneš štěstí a klid. Zasloužíš si to, Lyone.“

Protože Lyonova sklenka byla už prázdná, nepřipojil se k přítelovu přípitku. Kromě toho pochyboval, že jeho vroucí přání se někdy splní. Štěstí – v odměřených dávkách ovšem – bylo snad možné. Ale klid… ne, minulost nikdy Lyonovi nedovolí najít klid. Je to stejně nedosažitelný cíl jako láska. Lyon se smířil se svým osudem. Udělal, o čem byl přesvědčen, že bylo nutné, a jeho duši netrýznila sebemenší stopa viny. Jen v temných nočních hodinách, když byl osamělý a zranitelný, objevovaly se před ním tváře z minulosti a pronásledovaly ho. Ne, nikdy nenajde klid. Noční můry mu to nedovolí.

„Už zase to děláš,“ prohlásil Rhone a poklepal Lyonovi na rameno, aby upoutal jeho pozornost.

„Co dělám?“

„Mračíš se tak, že všechny ženy odtud utíkají.“

„Je dobré vědět, že mám pořád tu schopnost,“ odpověděl Lyon.

Rhone potřásl hlavou. „No, budeš se mračit celý večer?“

„Pravděpodobně ano.“

„Tvůj nedostatek nadšení je zarážející. Já mám skvělou náladu. Nová sezóna mi vždycky rozehřeje krev. Tvá sestra jistě také dychtí po všech těch dobrodružstvích,“ dodal. „Panebože, nemůžu ani uvěřit, že ten malý žabec konečně dospěl.“

„Diana je rozrušená,“ připustil Lyon. „Je dost stará na to, aby si začala vybírat manžela.“

„Je pořád tak… impulzivní? Už jsem ji neviděl víc než rok.“

Lyon se usmál Rhonově neobratné poznámce o chování jeho sestry. „Pokud se mě chceš zeptat, jestli se vrhá do všech situací bez rozmyslu, pak odpovím ano, je impulzivní.“

Rhone přikývl. Rozhlédl se po místnosti, pak si povzdechl. „Jen si pomysli. Čerstvá snůška krásných dam čeká, až si je někdo vybere. Abych řekl pravdu, myslel jsem, že je matky budou držet doma, teď když se tu potuluje Jack se svou lupičskou bandou.“

„Slyšel jsem, že ti zloději byli minulý týden u Wellinghama,“ poznamenal Lyon.

„Způsobili pěkný rozruch,“ řekl Rhone s úsměškem. „Lady Wellinghamová odešla spát s přísahou, že nevstane, dokud se nenajdou její smaragdy. Podivná reakce, podle mne, když uvážíš, kolik toho její manžel nakradl u hráčského stolu. Ten člověk je podvodník, jak zákon káže.“

„Pochopil jsem, že Jack oloupil pouze Wellinghamovy. Je pravda, že nechal jejich hosty být?“

Rhone přikývl. „Ano. Ten člověk zřejmě spěchal.“

„Tak se mi zdá, že touží, aby byl chycen,“ řekl Lyon.

„To bych neřekl,“ odpověděl Rhone. „Myslím, že zatím kradl jenom těm, kteří si o to říkali. Vlastně toho muže obdivuji.“

Když na něho Lyon vrhl zmatený pohled, Rhone rychle změnil téma. „Jestli se budeš usmívat, přispěchají k nám dámy. Pak by ses mohl pobavit sám.“

„Zdá se mi, žes přišel o rozum. Jak můžeš předstírat, že tě tahle fraška baví?“

„Jsou tu takoví, kteří si myslí, žes přišel o rozum ty, Lyone. Je pravda, žes žil příliš dlouho v ústraní.“

„A tys zase pobýval ve společnosti až příliš dlouho,“ odpověděl Lyon. „Změkl ti z toho mozek.“

„Nesmysl. Mozek mi změkl už před lety, když jsme spolu ve škole popíjeli gin s citronem. Ale teď se opravdu bavím. I ty by ses bavil, kdyby sis uvědomil, že všechno je jen hra.“

„Nerad si hraji,“ řekl Lyon. „A výstižnější je v tomhle případě mluvit o válce.“

Rhone se zasmál dost hlasitě a přivábil pozornost zvědavých zraků. „Řekni mi, kamaráde, jsme my dva nepřátelé žen?“

„Jsme.“

„A co hledají ony? Co si myslí, že najdou, když nás získají?“

„Přece manželství.“

„Aha,“ odpověděl otráveně Rhone. „Předpokládám, že jako zbraně používají svá těla. Mají tedy ve válečném plánu obloudit nás natolik, že nabídneme vše?“

„Je to jediné, co mohou nabídnout ony,“ odpověděl Lyon.

„Dobrý Bože, ty jsi opravdu tak necitelný, jak se říká. Mám obavy, jaký vliv bude mít tvé chování na mne.“

Rhone se při svých slovech otřásl, ale jejich účinek byl narušen úsměvem.

„Nezdá se, že by se tě to příliš dotklo,“ podotkl suše Lyon.

„Ty dámy pasou jen po manželství, ne po našich životech,“ řekl Rhone. „Nemusíš zachovávat pravidla hry, když nechceš. Kromě toho, já jsem jenom bezvýznamný hrabě. Ty, na druhé straně, se ovšem musíš oženit, aby tvůj rod měl dědice.“

„Moc dobře víš, že už se nikdy neožením,“ odpověděl Lyon a hlas měl tvrdý jako kamennou římsu, o kterou se opíral. „Přestaň s tím, Rhone. Přechází mne smysl pro humor, když slyším o manželství.“

„Ty nemáš vůbec žádný smysl pro humor,“ prohlásil Rhone tak vesele, že se Lyon neubránil úšklebku.

Rhone měl v úmyslu vypočítávat další Lyonovy chyby, když jeho pozornost upoutala docela přitažlivá rudovláska. Zaměřil na ni svůj zájem, dokud nespatřil, že k nim spěchá Lyonova mladší sestra.

„Raději se přestaň mračit,“ radil Rhone. „Jde sem Diana. Panebože, právě odstrčila hraběnku Seringhamovou.“

Lyon si povzdechl a nuceně se usmál.

Když se Diana náhle zastavila před bratrem, krátké hnědé lokny se jí zatřásly kolem andělské tváře. Tmavé oči zářily vzrušením. „Ach, Lyone, jsem tak ráda, že se usmíváš. Nu, už věřím, že se sám bavíš.“

Nečekala na bratrovu odpověď a s úklonou se obrátila ke Rhonovi. „Je hezké, že tě zase vidím,“ řekla jedním dechem.

Rhone sklonil hlavu na pozdrav.

„Není pozoruhodné, že jsem byla schopna přemluvit Lyona, aby přišel? Opravdu se mu takové večírky moc nelíbí, Rhone.“

„Nelíbí?“ zeptal se Rhone a jeho hlas zněl tak udiveně, že se Lyon neubránil úsměvu.

„Nežertuj s ní,“ prohlásil. „A ty se bavíš dobře, Diano?“ zeptal se sestry.

„Ach, ano,“ odpověděla Diana. „Maminka bude ráda. Opravdu doufám, že bude ještě vzhůru, až se vrátím domů, abych jí mohla všechno vylíčit. Právě jsem se dověděla, že má přijít i kněžna Christina. Přiznám se, že jsem na ni ohromně zvědavá. Slyšela jsem o ní úžasné historky.“

„Kdo je kněžna Christina?“ zeptal se Lyon.

Na jeho otázku chvatně odpověděl Rhone. „Byl jsi mimo společnost příliš dlouho, Lyone, jinak bys o ní jistě slyšel. Přestože jsem se s tou dámou nesetkal, slyšel jsem, že je velmi krásná. Obklopuje ji přízrak tajemství. Její otec byl panovníkem nějakého malého knížectví v blízkosti rakouských hranic. Zbavili ho trůnu při nějaké ošklivé revoluci,“ pokračoval Rhone. „Lady Christina, budeme-li používat titul, který získala po matce, cestovala po celém světě. Brummel se s ní setkal a okamžitě se do ní zbláznil. Byl první, kdo jí začal říkat kněžno. A ona ten titul nepřijala, ani neodmítla.“

„Co se stalo s její matkou?“ zeptala se Diana.

Zdálo se, že ji příběh o kněžně přímo fascinuje. Rhone se usmál její dychtivosti. „Slyšel jsem, že šlo o tragédii. Matka byla slabomyslná a ona…“

„Jak to myslíš, že byla slabomyslná?“ přerušila ho Diana.

„Šílená,“ vysvětloval Rhone. „Jakmile se matka dověděla, že bude mít dítě, uprchla. Ještě před třemi měsíci byli všichni přesvědčeni, že ona i dítě zahynuly.“

„A co Christinin otec?“ ptala se dál Diana.

„Opustil Anglii brzy poté, co zmizela jeho žena. Nikdo už o něm pak neslyšel. Možná už nežije,“ uzavřel Rhone a pokrčil rameny.

„Ach, ubohá kněžna,“ zašeptala Diana. „Má ještě nějakou rodinu, nebo zůstala úplně sama?“

„Proboha, Diano, vždyť tu ženu vůbec neznáš a přitom se zdá, že bys pro ni skoro plakala,“ řekl Lyon.

„No, je to tak smutný příběh,“ řekla Diana na svou obranu. Obrátila se ke Rhonovi a dodala: „Vzpomínám si, jak bylo hrozné pro nás všechny, když zemřel James. Matka se z toho dosud nevzpamatovala. Zůstává ve svém pokoji a předstírá všechny možné choroby, zatímco je to jen smutek, který ji tam drží.“

Rhone úkradkem pohlédl na Lyonův chladný výraz a okamžitě se snažil změnit téma hovoru. „Samozřejmě, James nám všem chybí,“ lhal pohotově. „I já bych se rád seznámil s kněžnou Christinou, Diano. Zatím nikdo nebyl schopen získat jedinou informaci o její minulosti. Takové tajemství by se mělo odhalit, nemyslíš?“

Když Rhone na Dianu zamrkal, zčervenala. Lyonova sestra byla ještě nevinné dítě. Zdála se docela okouzlující, když se na ni Rhone blíž zadíval. Diana vyspěla od doby, kdy ji viděl naposled. To poznání Rhona popudilo, i když za celý svět nedovedl říci proč. „Škvrně,“ vyhrkl najednou, „vypadáš dnes nádherně.“ Rhone se ušklíbl nad hrubostí, kterou zaslechl ve vlastním hlase.

Diana si toho zřejmě nevšimla. Usmála se nad jeho poklonou, naznačila další úklonu a řekla: „Děkuji, Rhone. Je hezké, že sis toho všiml.“

Rhone se na Lyona zamračil. „Má moc velký výstřih. Jak jsi mohl dovolit, aby se tak objevila na veřejnosti? Raději bys na ni měl dohlédnout.“

„Když dohlédnu na tebe, bude Diana v naprostém bezpečí,“ odpověděl Lyon.

„Ale stejně myslím…“ Věta nedozněla, protože Rhone se náhle zahleděl ke dveřím salonu. Tiše hvízdl. Diana se rychle obrátila, aby viděla, co Rhona tak upoutalo.

„Kněžna Christina,“ zašeptala Diana a hlas měla plný posvátné úcty.

Poslední zareagoval Lyon. Jakmile spatřil postavu na druhé straně místnosti, doslova se odtrhl od římsy. Jeho tělo instinktivně zaujalo bojový postoj a svaly mu ztuhly.

Jen pomalu se začal ovládat. Uvědomil si, že zaťal ruce v pěst a nohy rozkročil jako před zápasem a nutí se ke klidu. Při prudkém pohybu se v jeho koleně znovu ozvala bodavá bolest. Vzápětí se mu prudce rozbušilo srdce.

A ať se snažil sebevíc, nedokázal od kněžny odtrhnout zrak.

Byla vskutku krásná. Od hlavy k patě celá ve stříbrném. Ta barva působila andělsky a podtrhovala záři jejích plavých vlasů.

Bezpochyby to byla nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. Její pleť byla bez poskvrny a i přes dálku, která Lyona od ní oddělovala, si všiml barvy jejích očí. Měly ten nejzvláštnější odstín modři. Kněžna Christina se neusmívala ani nemračila. Její výraz prozrazoval jen mírnou zvědavost. Ta žena zřejmě věděla o své přitažlivosti, usoudil Lyon, doufaje, že cynická povaha ho uchrání před nebezpečím zlomeného srdce. Příliš ho netěšilo, jak na ni reagovalo jeho tělo.

„Brummel měl pravdu,“ prohlásil Rhone. „Ta dáma je okouzlující.“

„Ach, doufám, že budu mít příležitost se s ní seznámit,“ řekla Diana. Zašeptala svá slova, jako by byli v kostele. „Jen se na ně podívej, Rhone. Všechny uchvátila. Myslíš, že bude souhlasit, abych jí byla představena?“

„Tiše, Diano,“ řekl Rhone. „Kněžna Christina se neopováží tě ignorovat. Zdá se, že zapomínáš, kdo je tvůj bratr.“

Diana na Rhona bázlivě pohlédla. „Zlatíčko, narovnej se a přestaň svírat ruce. Dostaneš, po čem toužíš. Něco vymyslíme, abychom vás dvě mohli seznámit.“

Rhone věděl, že Lyonova sestra neslyšela jeho poslední slova. Už pozvedla sukni a zamířila ke vchodu. „Co teď budeme dělat?“ zeptal se, když ho Lyon vzal za paži, aby mu zabránil vyrazit za Dianou.

„Počkáme a uvidíme,“ řekl Lyon. V jeho hlase znělo podráždění.

„Tvoje sestra je příliš zbrklá,“ mručel Rhone a kroutil hlavou. „Nedbá na žádné lekce ve…“

„Je nejvyšší čas, aby Diana dostala lekci taktu.“

„Doufejme, že pro ni nebude příliš bolestná.“

Lyon k jeho naději nic nepoznamenal. Dál se díval na krásnou kněžnu. Blížil se k ní starší manželský pár, vtom náhle mezi něj a Christinu prudce vtrhla Diana.

Téměř srazila Christinu na kolena. Rhone dlouze zaúpěl. Starší dvojice se ani nepokusila skrýt rozhořčení nad tak nezdvořilým zastavením. Oba manželé se odvrátili a hleděli na sebe se zjevnými rozpaky.

„Ach, Bože, Diana právě odřízla cestu vévodovi a vévodkyni,“ řekl Rhone.

Lyon na sestru zuřil. Chystal se vyrazit za ní, aby ji uchránil před dalším ponížením, kněžna však vzala věci do vlastních rukou. A to velmi obratně. Pozdravila Lyonovu sestru upřímným úsměvem, pak vzala Dianu za ruce a promluvila na ni.

Lyon si pomyslel, že kněžna se záměrně snaží v ostatních přihlížejících vzbudit dojem, že ona a Diana jsou důvěrné přítelkyně.

Sledoval, jak Christina přitáhla Dianu k sobě, aby obě mohly pozdravit vévodu a vévodkyni z Devenwoodu. Kněžna zapředla s Dianou krátkou konverzaci, očividně proto, aby zmírnila chybu, kterou jeho sestra udělala.

Rhone si úlevou oddechl. „No, co tomu říkáš? Pořád drží Dianu za ruku. Chytrá záminka, aby ji Diana nemohla náhodou praštit, řekl bych.“

Lyon se opět opřel o krbovou římsu a usmál se Rhonovu postřehu. „Diana ráda používá ruce, když mluví,“ připustil.

„Christina má dobré srdce. Na mou věru, vypadá to, že jsem se zamiloval.“

„Pořád se zamilováváš,“ odpověděl Lyon.

Nedokázal zbavit hlas podrážděného tónu. Bylo to podivné, ale z jakéhosi důvodu ho Rhonův žert znechutil. Nijak zvlášť netoužil po tom, aby se kněžna Christina ocitla na Rhonově seznamu budoucích trofejí. Byla to zvláštní reakce, uvědomil si Lyon. Proč se vůbec starám, jestli chce můj přítel tu ženu ulovit, nebo ne?

Povzdechl si, protože si uvědomil, že na tu otázku nenalézá odpověď. Přesto se však staral. A ne málo. To čestné přiznání kazilo Lyonovi náladu ještě víc. Zatraceně, na takové blouznění je přece už příliš starý a unavený.

Christina neměla ani zdání o tom, jaké pozdvižení způsobila. Trpělivě čekala u dveří, až teta Patricia domluví s jejich hostitelem. Zvědavá mladá dáma stála vedle ní a švitořila tak neuvěřitelným tempem, že jí Christina sotva rozuměla. Předstírala zájem, usmívala se, kde jí to připadalo vhodné, a přikyvovala, když se lady Diana odmlčela, aby se nadechla.

Lady Diana oznámila, že má v úmyslu přivést své přátele a seznámit je s ní. Christina znovu osaměla. Začala se rozhlížet po lidech, kteří na ni nepokrytě civěli, a na tváři měla vyrovnaný úsměv.

Nemyslela si, že si na ně někdy zvykne. Angličané jsou tak zvláštní lidé. Přestože žila v Londýně už tři měsíce, stále ji mátly podivné rituály, které byli tihle běloši odhodláni dodržovat.

Muži byli stejně pošetilí jako jejich ženy. Vypadali jeden jako druhý, oblékali se do stejného černého oděvu, jako by se sobě chtěli co nejvíc podobat. Šátky kolem bílých límců byly tak naškrobené, až vzbuzovaly dojem, že člověka uškrtí k smrti, a ten dojem podtrhovaly i jejich brunátné tváře. Ne, opravovala se v duchu Christina, neříká se tomu šátky, ale… nákrčníky, připomněla si. Ano, takový je správný název pro to, co si ovazují kolem krku. Nesmí na to zapomenout.

Bylo toho tolik k zapamatování. Christina vytrvale studovala od okamžiku, kdy překročila zápraží domu tety Patricie v Bostonu. Hovořila už francouzsky i anglicky. Oběma jazykům ji velmi dobře naučil misionář, jehož před lety zajal Černý vlk.

Její výchova v Bostonu se zaměřovala na chování, jaké se od vznešené dámy očekávalo. Christina se snažila tetu potěšit a také ji zbavit obav. Ta zahořklá žena byla jediným spojením s matčinou rodinou. Ovšem později, když Christina ovládla psaný jazyk tak dobře, že byla schopna číst matčiny zápisky v deníku, se její názor podstatně změnil. Bylo především nezbytné, aby se Christina na čas zařadila do této bizarní společnosti. Nemohla si dovolit dělat chyby, dokud nesplní svůj úkol.

„Jsi připravena, Christino?“

Tu otázku vyslovila teta Patricia, která přistoupila ke Christině a železným stiskem jí sevřela paži.

„Připravena jako vždy,“ odpověděla Christina, usmála se na svou průvodkyni, obrátila se a vykročila do davu cizinců.

Lyon ji upřeně pozoroval. Všiml si, jak je pozorná k vrásčité stařeně zavěšené do své paže; všiml si také, jak korektně se chová v každé situaci. Nu, zdálo se, jako by to pro ni byla běžná rutina, pomyslel si Lyon. Christina vítala každého nového příchozího s nacvičeným úsměvem, který se jí však neobjevoval v očích. Následoval krátký rozhovor a nakonec přiměřeně stručné rozloučení.

Lyon si nemohl pomoci, ale uchvátila ho. Skutečně dokonalá dáma. Není divu, že omámila Brummela. Kněžna dodržovala všechny zásady společenského chování. Ale Rhone se mýlil.

Nebyla vůbec odlišná. Ne, zdálo se, že je zrovna tak upjatá a jistě stejně povrchní jako všechny ostatní dámy v této společnosti. Brummel vášnivě hájil povrchnost. Lyon ji nenáviděl.

Nebyl zklamán závěrem, ke kterému dospěl. Opak byl pravdou, protože konečně pocítil klid, poprvé od okamžiku, kdy na tu ženu poprvé pohlédl. Teď byla jeho rovnováha opět taková jako obvykle. Dokonce se úlevou začal usmívat. Pak spatřil Rhona, jak se prodírá zástupem hostů, aby se dostal ke kněžně. Lyon by vsadil celé své nemalé jmění, že ta žena bude věnovat Rhonovi mnohem větší zájem než ostatním mužům. Každý v Londýně znal jeho rodinu, a třebaže Rhone nebyl nejurozenějším gentlemanem v této společnosti, rozhodně byl jedním z nejmajetnějších.

Lyon by ovšem svou sázku prohrál. Rhone se nedostal dál než ostatní. Záblesk zvráceného uspokojení vyloudil na Lyonově tváři váhavý úsměšek.

„Ztrácíš trofej,“ poznamenal Lyon, když se Rhone vrátil.

„Co tím míníš?“ zeptal se Rhone předstíraje údiv.

Lyona však nezmátl ani na okamžik. Všiml si, že Rhone mírně zčervenal.

Opravdu se začínal bavit. Pak se rozhodl přilít trochu oleje do ohně, jak by ostatně udělal každý přítel. „Zdálo se mi to jen, nebo ti kněžna věnovala stejné množství pozornosti jako kterémukoliv z mužů v této místnosti? Měl jsem pocit, že ji tvůj šarm příliš neomámil, starý brachu.“

„Ty bys nedopadl o mnoho lépe,“ prohlásil Rhone. „Je pro mne záhadou. Vysloveně si vzpomínám na několik trefných otázek, které jsem jí položil, ale když jsem se vzdálil…“

„Chceš říci, když se vzdálila ona, že?“

Rhone se na Lyona zamračil a pak pokrčil rameny. „Tak dobře, když se tedy vzdálila, uvědomil jsem si, že mi nedala jedinou konkrétní odpověď. Alespoň si to myslím.“

„Příliš tě zaujal její zevnějšek,“ podotkl Lyon. „Krásná tvářička tě vždy připraví o soustředění.“

„Ano?“ protáhl Rhone. „No, kamaráde, zkusme se podívat, kolik se toho dovíš ty. Vsadím láhev své nejlepší brandy proti stejné sázce z tvé strany.“

„Platí,“ prohlásil Lyon. Rozhlédl se po salonu a ihned zpozoroval kněžnu Christinu. Měl výhodu, že byl vyšší než kdokoliv v této místnosti a cílem jeho hledání byla jediná plavovlasá žena.

Stála vedle starého přítele jeho otce, sira Reynoldse. Lyona potěšilo, že kysele se tvářící Christinina průvodkyně usedla na židli na druhé straně místnosti.

Když byl Lyon konečně schopen upoutat pozornost sira Reynoldse, naznačil vyzývavým úklonem hlavy, že si přeje být okamžitě představen.

Sir Reynolds přikývl – podle Lyonova názoru až příliš nadšeně – pak se naklonil ke kněžně a něco jí zašeptal. Christina byla k Lyonovi obrácena zády, ale přesto postřehl její sotva znatelné pokývnutí. Uplynuly dlouhé minuty, než se tělnatá dáma hovořící s kněžnou odmlčela, aby se nadechla. Sir Reynolds využil příležitosti a rychle se rozloučil. Lyon usoudil, že při svém chvatném vysvětlení musel uvést jeho jméno, protože žena na něj vrhla zděšený pohled, pozvedla sukně a rychle cupitala opačným směrem. Připomínala vypasenou myš, kterou pronásleduje kočka.

Lyon se usmál ještě víc. Nechlubil se Rhonovi nadarmo. Opravdu ještě neztratil své schopnosti.

Na hloupou ženu zapomněl, když se před ním objevila kněžna Christina. Reynolds postával po jejím boku jako nervózní strážný anděl. Lyon se pomalu odlepil ze své odpočinkové polohy a trpělivě vyčkal, až mu předvede dokonalou malou úklonu, jakou zdravila všechny ostatní.

Hlavu měla skloněnou, ale i tak poznal, že její pleť je dokonalá. U kořene nosu měla několik pih. Díky nim mu přestala připomínat porcelánovou pannu, působila teď živě a opravdově.

Sahala mu sotva k ramenům a zdálo se, že na jeho vkus je příliš štíhlá. Pak na něj pohlédla. Její pohled byl přímý a uchvátil ho.

Lyon málem zapomněl, jak se jmenuje.

Věděl jen, že musí děkovat Bohu za zásah sira Reynoldse. Slyšel Reynoldsův hlas, jak vypočítává jeho četné tituly. Ta doba mu poskytla čas, aby se vzpamatoval.

Nikdy nebyl tak zmaten. Byl to její nevinný pohled, který ho tak fascinoval. Zřejmě i oči, přiznával si nerad. Měly ten nejzvláštnější odstín modři, jaký kdy viděl.

Věděl, že se musí ovládnout. Záměrně sjel pohledem z jejích očí k ústům a okamžitě si uvědomil svou chybu. Ucítil fyzickou reakci svého těla.

Sir Reynolds konečně ukončil celou litanii slovy: „Věřím, má drahá, že hraběti Rhonovi jste už byla představena.“

„Ano,“ přisvědčil Rhone a usmál se na Christinu.

„Lyone, mohu ti představit kněžnu Christinu?“ řekl sir Reynolds a znělo to děsivě škrobeně.

Její oči ji prozradily. Něco při představování mu řeklo, že ji zneklidnil. Rychle se však vzpamatovala a Lyon věděl, že kdyby se na ni nedíval zblízka, uniklo by mu překvapení v jejích očích.

„Je mi ctí, že vás poznávám, pane,“ zašeptala Christina.

Její hlas ho uchvátil. Byl jemný a srdečný. Bylo v něm také slyšet neobvyklý přízvuk. Lyon velmi často cestoval, ale její původ mu byl záhadou. To ho zaujalo zrovna tak jako nesmyslná touha sevřít ji do náruče, vytáhnout ven do noci a zmocnit se jí.

Naštěstí nemohla tušit, co mu probíhá hlavou. Jistě by zaječela a chtěla utéci do bezpečí. Ale Lyon ji nechtěl děsit. Ještě ne.

„Rhone je Lyonův starý přítel,“ prolomil nepříjemné mlčení sir Reynolds.

„Jsem jeho jediný přítel,“ podotkl s úsměvem Rhone.

Lyon ucítil, že do něho druh dloubl. „Není to pravda?“

Ignoroval jeho otázku. „Vy jste kněžna?“ zeptal se Christiny.

„Mnohým připadá, že ano,“ odpověděla.

Neodpověděla na jeho otázku jednoznačně, uvědomil si Lyon. Rhone zakašlal – zvuk, kterým chtěl zakrýt své pobavení, uvědomil si s nechutí Lyon.

Christina se obrátila k Rhonovi. „Bavíte se dnes večer dobře?“

„Úžasně,“ odpověděl Rhone. Pohlédl na Lyona a řekl: „Co tvé otázky?“

„Otázky?“ podivila se Christina a zamračila se.

„Zajímalo mě, kde je váš domov,“ řekl Lyon.

„U mé tety Patricie,“ odpověděla Christina.

„Lyone, jistě si vzpomínáš na lorda Alfreda Cummingse,“ ozval se sir Reynolds se značnou dávkou nadšení. „Znal se s tvým otcem.“

„Vzpomínám si na to jméno,“ odpověděl Lyon. Zdálo se, že pořád nemůže odtrhnout oči od Christiny a podívat se na Reynoldse. Je to asi nezdvořilé, pomyslel si Lyon, i když si zároveň uvědomil, že nemá v úmyslu nijak to napravit.

„Tak tedy,“ pokračoval sir Reynolds, „Alfred byl před lety vyslán do kolonií. Zemřel v Bostonu, Bůh dej odpočinutí jeho duši, bylo to sotva před dvěma nebo třemi lety, a hraběnka se svou líbeznou neteří se vrátila do Anglie.“

„Ach, takže žijete v Anglii již dva roky?“ zeptal se.

„Ne.“

Lyonovi trvalo hodnou chvíli, než si uvědomil, že nemá v úmyslu svou stručnou odpověď dál rozvinout. „Vyrostla jste tedy v koloniích.“ Tentokrát to bylo konstatování, nikoliv otázka a Lyon už přitom pokývl hlavou.

„Ne.“

„Narodila jste se tam?“

„Ne,“ odpověděla Christina a hleděla na něj s náznakem úsměvu na tváři.

„Ale žila jste v Bostonu?“

„To ano.“

„Ano?“

Neměl v úmyslu zvedat hlas, ale kněžna Christina ho za tu chvíli dokázala mimořádně rozčilit. Rhonův tlumený kašel věci ani trochu nepomáhal.

Lyon okamžitě litoval, že dal na sobě znát podráždění, protože myslel, že před ním při nejbližší příležitosti uteče. Uvědomoval si, jak hrozivě zní jeho hlas.

„Sire, vám vadí, že jsem se nenarodila v koloniích?“ zeptala se náhle Christina. „Soudím podle vaší vrásky.“

Zaslechl v jejím hlase pobavení. A v očích jí zajiskřilo. Očividně ji ani trochu nevyděsil. Kdyby mu to nepřipadalo podivné, myslel by si, že se mu ve skutečnosti vysmívá.

„Samozřejmě že mi to nevadí,“ odpověděl. „Ale budete na všechny mé otázky odpovídat jen ano nebo ne?“ naléhal.

„Vypadá to tak,“ řekla Christina. Upřímně se na něj usmála a čekala na jeho odpověď.

Lyonovo podráždění vyprchalo. Její neomalenost byla osvěžující, její úsměv vábivý. Nesnažil se zakrýt smích.

Dunivý zvuk se rozléhal po celé místnosti a vyvolal u některých hostů vyděšený výraz.

„Když se smějete, sire, máte hlas jako lev,“ řekla Christina.

Její poznámka ho vyvedla z rovnováhy. Byla to velmi podivná slova. „A vy jste někdy slyšela řvát lva, Christino?“ zeptal se a vynechal přitom její titul.

„Ach, ano, mnohokrát,“ odpověděla Christina, aniž zaváhala.

Zdálo se, jako by svá slova mínila vážně. To však vůbec nedávalo smysl. „Kde byste mohla slyšet něco takového?“

Smích jí vyprchal z tváře. Bezděčně odhalila víc, než radila obezřetnost.

Lyon čekal na její odpověď. Christina na něho vrhla ostražitý pohled a pak se obrátila k siru Reynoldsovi. Popřála mu dobrou noc a vysvětlila, že ona a její teta mají dnes večer před sebou ještě jednu společenskou povinnost. Pak se obrátila k Lyonovi a Rhonovi a pokynula jim na rozloučenou s chladnou dokonalostí hodnou královny.

Lyon nebyl člověk, od kterého by mohl někdo takto odejít.

Princezna Christina však byla pryč dřív, než jí to mohl dát najevo.

Věděla, že musí před ním uprchnout. Cítila, že její chladnokrevnost je ta tam. Její průvodkyně seděla na židli u stěny. Christina se snažila kráčet s patřičnou důstojností, až došla k tetinu místu.

„Myslím, že bychom se měly připravit k odchodu,“ zašeptala.

Hraběnka žila s neteří dost dlouho, aby věděla, že něco není v pořádku. Pokročilý věk neovlivnil její bystrou mysl ani fyzickou kondici. Spěšně se zvedla ze židle, zavěsila se do Christiny a zamířila ke dveřím.

Lyon zůstal stát s Rhonem a sirem Reynoldsem. Všichni tři sledovali, jak se Christina a její teta chvatně loučí s hostiteli. „Tu láhev brandy mi můžeš přinést,“ řekl Rhone a šťouchl do Lyona.

„Rhone, jestli mě ještě jednou píchneš loktem do žeber, přísahám, že ti ho zlomím,“ zavrčel Lyon.

Rhona jeho hrozba očividně nijak neděsila. Poplácal přítele po rameni. „Asi půjdu a trochu dohlédnu na tvoji sestřičku, Lyone. Zdá se mi, že tento úkol nezvládáš.“

Sotva Rhone přítele opustil, Lyon se obrátil k Reynoldsovi. „Co si myslíte o Patricii Cummingsové?“ zeptal se. „A pravdu, prosím, žádné báchorky.“

„Urážíš mě, Lyone,“ prohlásil sir Reynolds a navzdory své poznámce se usmál.

„Jste znám svou diplomacií,“ odpověděl Lyon. „Tak tedy k Christinině průvodkyni. Co mi o ní řeknete? Jistě jste ji znal, když byla mladší.“

„Ovšem,“ řekl Reynolds. „Vždycky nás zvali na stejné společenské události. Vím, že se moje informace od tebe dál nedostanou, a tak ti povím celou pravdu, Lyone. Ta žena je ďábel. Neměl jsem ji rád tehdy a nemám ji rád ani teď. Využila pro své… záměry svou krásu,“ řekl. „Provdala se za Alfreda, když onemocněl jeho starší bratr. Byla přesvědčena, že každým dnem zemře. Patricia byla jako sup, čekající, že zdědí jeho majetek. Alfredův bratr ji však přelstil. Žil ještě navzdory všemu očekávání dalších deset let. Alfred byl nucen přijmout místo v koloniích, jinak by skončil ve vězení pro dlužníky.“

„A co Patriciin otec? Nepokusil se urovnat dluhy svého zetě? Myslel bych si, že takové nesnáze ho k tomu mohly přimět, ledaže by neměl dost peněz.“

„Ach, byl bohatý až až,“ řekl sir Reynolds. „Ale už nad svou dcerou udělal kříž.“

„Snad ne proto, že si vzala Alfreda?“

„Ne, o ničem takovém se nemluvilo,“ řekl Reynolds a potřásl hlavou. „Patricia byla vždy nepříjemná, chamtivá žena. Měla na svědomí mnoho krutostí. Jeden z jejích drobných podrazů skončil tragicky. Mladá dáma, ze které si ztropila žert, se zabila. Nerad bych zacházel do podrobností, Lyone, ale snad postačí, když ti řeknu, že zřejmě za ty roky nezměnila barvu.

Nevšiml sis, jak se dívá na svou neteř? Naskakuje mi přitom husí kůže.“

Lyona překvapila prudkost, s jakou Reynolds mluvil. Otcův starý přítel byl známý svou klidnou, dobráckou povahou. Ale teď se doslova třásl zlostí. „Byl jste také obětí jejích krutostí?“ zeptal se.

„Byl,“ přiznal Reynolds. „Její neteř se zdá být křehká a zranitelná květina. Rozhodně ji nevychovala její teta, tím jsem si jist. Ale lituji to ubohé dítě. Ještě vytrpí dost, aby vyhověla té staré škatuli. Hraběnka ji nepochybně bude chtít vydražit co nejvýš.“

„Nikdy jsem vás neslyšel mluvit takovým způsobem,“ řekl Lyon a přešel do šepotu stejně jako Reynolds. „Dovolte mi ještě jen jednu otázku, sire. Vím, jak vás toto téma rozrušuje.“

Sir Reynolds přikývl.

„Řekl jste, že hraběnčin otec byl boháč. Kdo tedy získal jeho majetek?“

„To nikdo neví. Otec přenesl svou přízeň na mladší dceru. Jmenovala se Jessica.“

„Jessica byla Christinina matka?“

„Ano.“

„A byla opravdu tak slaboduchá, jak všichni říkají?“

„Nevím, Lyone. Několikrát jsem se s ní setkal. Zdála se být pravým opakem své sestry. Byla dobrosrdečná a laskavá a ostýchavá – nesmírně ostýchavá. Když se provdala, jejího otce to nesmírně potěšilo. Natřásal se jako páv. Jeho dcera totiž získala knížete. Ještě si vzpomínám na ty honosné plesy, které se pořádaly na jejich počest. Hýřilo se tam nesmírně. Pak došlo k něčemu nepříjemnému. Nikdo ovšem neví, co se vlastně stalo.“ Starý muž si zhluboka povzdechl. „Je tu nějaké tajemství, Lyone, které se už zřejmě neobjasní.“

I když Lyon slíbil, že se dál ptát nebude, byl příliš zvědav, než aby svůj slib dodržel. „Takže vy jste znal Christinina otce? Kníže, říkáte, ale já jsem o nikom takovém neslyšel.“

„Setkal jsem se s ním, ale neznal jsem ho příliš dobře. Jmenoval se Edward,“ vzpomněl si Reynolds. „Jeho druhé jméno si nepamatuji. Líbil se mi. Každý ho měl rád. Byl tak ohleduplný. A neliboval si v žádné okázalosti. Místo toho, aby se vůči nám choval povýšeně, trval na tom, aby mu všichni říkali baron, a ne kníže. Přišel o své knížectví, víš.“

Lyon přikývl. „To je tedy záhada, že?“ podotkl. „Ta Jessica mě zajímá.“

„A proč to?“

„Provdala se za knížete, a uprchla od něj.“

„Jessica si tu záhadu vzala s sebou do hrobu,“ řekl sir Reynolds. „Myslím, že zemřela krátce poté, co se narodila Christina. Nikdo neví víc než to, co jsem ti právě pověděl, Lyone. A po tvé poněkud jednostranné konverzaci s kněžnou se mi zdá, že si svá tajemství míní zachovat.“

„Jen jestli jí to dovolím,“ řekl Lyon a ušklíbl se nad vyzývavostí své poznámky.

„Ach, takže kněžna tě začala zajímat?“ vyzvídal sir Reynolds.

„Je to jen mírná zvědavost,“ odpověděl Lyon a pokrčil rameny.

„Mluvíš pravdu, Lyone, nebo mě tentokrát vodíš za nos?“

„Mluvím pravdu.“

„Chápu,“ řekl sir Reynolds a usmál se tak, že si Lyon myslel, že vůbec nic nepochopil.

„Nevíte náhodou, kam má Christina se svou strážkyní namířeno, až odtud odejdou? Christina říkala, že se ještě musí dnes večer někde zastavit.“

„Jdou do domu lorda Bakera,“ řekl Reynolds. „Máš v úmyslu se tam objevit?“ zeptal se nevinně.

„Reynoldsi, nedělejte z toho víc, než v tom je,“ řekl Lyon. „Prostě chci o té kněžně zjistit něco víc. Do rána bude má zvědavost uspokojena.“

Ostrost Lyonova hlasu řekla Reynoldsovi, že by se neměl dál vyptávat. „Ještě jsem nepozdravil tvou sestru. Asi půjdu a promluvím si s ní.“

„Budete si muset pospíšit,“ prohlásil Lyon. „Diana a já za pár minut odejdeme.“

Lyon následoval Reynoldse razícího si cestu davem hostů. Umožnil Dianě krátký rozhovor s ním a pak oznámil, že je čas jít.

Diana neskrývala zklamání. „Nedívej se tak smutně,“ řekl sir Reynolds. „Myslím, že ještě nepůjdete domů.“ Pak zakašlal.

Lyonovi to nepřipadalo ani trochu žertovné. „Je to tak, Diano, měl jsem v úmyslu se zastavit u lorda Bakera, než půjdeme domů.“

„Ale Lyone, jeho pozvání jsi přece odmítl,“ protestovala Diana. „Říkal jsi, že je hrozně nudný.“

„Změnil jsem názor.“

„Takže není nudný?“ zeptala se Diana a vyhlížela naprosto zmateně.

„Proboha, Diano,“ zamručel Lyon a pohlédl na Reynoldse.

Příkrost v Lyonově hlase Dianu vyděsila. Na čele jí naskočila ustaraná vráska.

„Tak pojď, Diano. Ať nepřijdeme pozdě,“ naléhal Lyon již mírněji.

„Pozdě? Lyone, lord Baker vůbec neví, že se chystáme na jeho večírek. Jak tedy můžeme přijít pozdě?“

Když její bratr jen pokrčil rameny, Diana se obrátila k siru Reynoldsovi. „Vy víte, co mého bratra posedlo?“ zeptala se.

„Záchvat mírné zvědavosti, má drahá,“ odpověděl sir Reynolds. Pak se obrátil k Lyonovi a řekl: „Promiň starému muži, že se do toho vměšuje, ale rád bych ti navrhl, aby zde tvá sestra mohla ještě chvíli zůstat. Bude mi ctí doprovodit ji pak domů.“

„Ach, ano, Lyone, prosím, smím zůstat?“ žadonila Diana.

Mluvila jako dychtivá malá holčička. Lyona by nepřekvapilo, kdyby přitom složila prosebně ruce. „Máš pro to nějaký zvláštní důvod?“ zeptal se.

„Lyone,“ zašeptala Diana a vypadala dotčeně. „Neuváděj mě před sirem Reynoldsem do rozpaků,“ připomínala mu.

Lyon podrážděně vzdechl. Sestra jen opakovala jeho názor, že Baker je nudný, a teď měla tu drzost říct mu, že ji uvádí do rozpaků. Pořádně se na ni zamračil. „O tom si promluvíme později,“ prohlásil. „Děkuji, Reynoldsi, za to, že se o Dianu postaráte.“

„Lyone, já nepotřebuji hlídače,“ namítala Diana.

„To budeš muset ještě dokázat,“ řekl Lyon, kývl siru Reynoldsovi na pozdrav a vyšel ze salonu.

KAPITOLA 3

Zůstali jsme v Anglii déle, než si Edward přál, aby s námi mohl otec zůstat na oslavu mých narozenin. Edward se tolik staral o přání mého drahého otce.

Den poté, kdy jsem dovršila sedmnáct let, jsme vypluli k domovu mého manžela. Plakala jsem, ale měla jsem na paměti myšlenku, že je to ode mne sobecké. Věděla jsem, že ztrácím otce. Ovšem mou povinností bylo následovat manžela.

Když jsem se vyplakala, začala jsem být zvědavá na svou budoucnost. Víš, Christino, myslela jsem, že mě Edward odváží s sebou na Camelot.

Zapsáno 10. srpna 1795

Christina se necítila dobře. Měla pocit, že se udusí, ale říkala si, že její panika pomine, jakmile skončí ta příšerná jízda kočárem. Záclony byly zataženy, dveře zajištěny, vzduch zatuchlý a nasycený těžkým parfémem tety Patricie. Christina zatínala ruce v pěst a ukrývala je před tetiným zrakem v záhybech svého šatu. Ramena měla zabořená do koženého čalounění opěradla.

Hraběnka si neuvědomovala, že její neteř trpí. Jakmile se zavřely dveře, začala jí klást otázky, ale ani jednou nedala neteři čas na pořádnou odpověď. Teta doprovázela každou svou otázku jízlivými, nepříjemnými poznámkami o hostech, sotva opustily dům lorda Carlsona. Zdálo se, že hraběnka nalézá velké potěšení v pomlouvání jiných. Její tvář se zkroutila do zlověstného výrazu, našpulila tenké rty a oči jí zešedly, jako kdyby je pokryl mráz.

Christina věřila, že oči jsou odrazem duše člověka. Hraběnka tu pravdu jen dokazovala. Byla popudlivá, zahořklá, sobecká žena. A také pošetilá, pomyslela si Christina, protože se ani nepokoušela skrýt své vady před neteří. Taková hloupost Christinu udivovala. Ukázat vlastní slabost znamenalo dát sílu soupeři. Ale teta Patricia zřejmě ten prostý zákon nechápala. Ve skutečnosti si doslova libovala v líčení celé řady ukřivdění, kterých se jí dostalo. A nedokázala přestat.

Christina už dál nevěnovala pozornost rozporuplným řečem své tety. Zaujala vůči té ženě smířlivý postoj. Hraběnka patřila do její rodiny, což sice mohl být dostatečný důvod, byla tu však ještě jedna příčina. Její teta připomínala Christině Bublající potok, bláznivou starou squaw, která honívala děti s holí. Bublající potok nemohla za to, jaká byla, a stejné to bylo i s hraběnkou.

„Copak jsi mě neslyšela, Christino?“ vyštěkla hraběnka a vytrhla Christinu z myšlenek. „Ptala jsem se tě, proč jsi chtěla, abychom tak brzy opustili večírek u Carlsonů.“

„Setkala jsem se s jedním mužem,“ řekla Christina. „Byl úplně jiný než ostatní. Říkali mu Lion1.“

„Myslíš markýze z Lyonwoodu,“ řekla Patricia a kývla hlavou. „A on tě vyděsil, že? Nu, neznepokojuj se tím. Ten děsí každého, i mě. Je to neomalený, nemožný chlap, ale předpokládám, že jeho postavení mu takovou nestoudnost umožňuje. Ta ošklivá jizva na čele mu dodává zlověstný vzhled.“

„Ach, vůbec mě nevyděsil,“ přiznala Christina. „Spíš naopak, teto. Docela mě přitahoval, ale když jsem uslyšela, že mu sir Reynolds říká Lione, zachvátil mě takový stesk po domově, že jsem ani nevěděla, co říci.“

„Kolikrát ti mám říkat, že ti divoši by pro tebe neměli nic znamenat?“ zaječela teta Patricia. „Po tom všem, co jsem obětovala, abys mohla zaujmout právoplatné místo ve společnosti a uplatnit nárok na mé dědictví…“

Hraběnka postřehla svou chybu. Vrhla na neteř ostrý pohled, aby zjistila její reakci, a řekla: „Musíš prostě přestat na ty lidi myslet. Zapomenout na minulost.“

„Proč mu říkají Lion?“ ptala se Christina, nenápadně měníc téma. Pomalu vyprostila paži z tetina bolestného sevření. „Zajímá mě to,“ vysvětlovala, „protože jste říkala, že Angličané nemívají jména zvířat ani…“

„Ne, ovšemže ne, ty hloupá,“ bručela teta Patricia. „Markýz nemá jméno po zvířeti. Píše se to trochu jinak.“ Hraběnka pomalu hláskovala Lyonovo jméno. Její hlas se poněkud ztišil, když pokračovala: „Odpovídá to jeho titulu, když mu říkají Lyonwood. A blízcí přátelé mohou ovšem jméno zkrátit.“

„Nevadí mu to?“ zeptala se Christina a zamračila se.

„Pravděpodobně ne,“ odpověděla hraběnka. „Je velice chytrý a bohatý. Budeš se muset od něj držet dál. Rozumíš?“

„Ovšem.“

Hraběnka přikývla. „Nedovedu pochopit, co tě na něm přitahuje. Neznám svéhlavějšího a výstřednějšího člověka.“

„Nemohu říci, že mě přitahuje,“ odpověděla Christina. Samozřejmě lhala, ale nechtěla vyvolat tetin další výbuch hněvu. A stejně nechtěla, aby její teta o tom věděla. Jak by mohla přesvědčit ženu, která myslela, že stopa po boji je vada. Při svých podivných názorech by Christinina teta byla zděšena, kdyby jí neteř řekla pravdu.

Ach, ano, lev ji přece jen přitahoval. Líbily se jí zlaté jiskry v tmavě hnědých očích. Jeho mohutná postava byla postavou válečníka a jí síla přirozeně imponovala. Kolem něho se nesla aura autority. Také jméno měl příhodné, protože opravdu připomínal horského lva. Christina zaznamenala jeho líný, téměř znuděný postoj, ale instinktivně věděla, že by se mohl chlubit rychlými pohyby, kdyby k tomu měl důvod.

Ano, byl přitažlivý. Christině se velmi líbilo dívat se na něj.

Ale také se jí líbila jeho vůně. Co by si asi o takovém obdivu pomyslela teta, napadlo ji a usmála se. Nu, zřejmě by dala namontovat další řetěz na dveře její ložnice.

Ne, hraběnka by takový obdiv nepochopila. Ale rozuměl by mu starý šaman z její vesnice. Lyon by se mu také líbil.

„Nemusíme se trápit, že o tebe projeví sebemenší zájem,“ prohlásila teta Patricia. „Ten muž dělá kavalíra jen vdaným ženám. Jeho poslední přítelkyní je, alespoň jak se říká, lady Cecille.“ Hraběnka si opovržlivě odfrkla, než pokračovala. „To je tedy dáma! Spíš by se jí mělo říkat děvka. Provdala se za muže dvaapůlkrát staršího, než je sama, a jejich pletky začaly bezpochyby hned po svatbě.“

„A manželovi té ženy nevadí, že…“

„Ten starý kozel zemřel,“ řekla teta. „Není tomu dlouho, jak jsem slyšela. Povídá se, že lady Cecille má už připravený chomout pro Lyona jako pro příštího manžela.“

„Nemyslím, že by se oženil s ženou špatné pověsti,“ řekla Christina a energicky zavrtěla hlavou. „Ale jestliže se jí říká lady, pak přece nemůže být něčí metresou. Nemám pravdu?“ zeptala se a zamračila při zmatku ve své mysli.

„Ve společnosti ji přijímají vzhledem k jejímu titulu. Mnoho vdaných žen má milostné pletky. A všichni manželé si drží metresy,“ řekla teta Patricia. „Ta morálka mě znechucuje, ale muži se vždy řídili svými základními instinkty, ne?“

Tón jejího hlasu nenaznačoval, že by byla ochotna vyslechnout také Christinin názor. „Ano, teto,“ odpověděla s povzdechem.

„Lyon se v poslední době objevuje ve společnosti jen zřídka,“ pokračovala hraběnka. „Už od doby, kdy mu zemřela žena, se drží stranou.“

„Snad ještě truchlí pro manželku. Připadá mi citlivý.“

„Pcha,“ vyštěkla teta. „Lyona můžeš nazývat různými jmény, ale přívlastek citlivý se k němu rozhodně nehodí. Nedovedu si představit jakéhokoliv muže truchlícího nad ztrátou manželky. Oni jsou příliš zabráni do hledání svých vlastních rozkoší, než aby se starali o cokoliv jiného.“

Kočár zastavil před sídlem Bakerových, což znamenalo konec konverzace. Christině se skutečně ulevilo, když lokaj konečně otevřel dveře. Několikrát se zhluboka nadechla a následovala tetu po schodech městského domu s cihlovým průčelím.

Mírný, vlahý větřík jí ochlazoval tvář. Christina si přála, aby mohla vytáhnout všechny vlásenky z účesu a nechat volně klesnout těžké lokny. Její teta by jí však nepovolila jít někam s nesvázanými vlasy. Současná móda připouštěla buď přistřižené lokny, nebo složitě konstruované účesy připomínající korunu. Protože Christina odmítala dát si své nepoddajné dlouhé vlasy ostříhat, byla nucena absolvovat trápení s vlásenkami.

„Věřím, že nebude pro tebe mnoho znamenat,“ sarkasticky podotkla hraběnka, než vrazila do dveří.

„Nebojte se, nezklamu vás,“ odpověděla Christina, protože věděla, že to jsou jediná slova, která chce její teta slyšet. „Nemusíte mít obavy. Jsem dost silná, abych se postavila komukoliv, dokonce i lvovi.“

Její žert nezapůsobil. Hraběnka stáhla rty a měřila si neteř důkladným kritickým pohledem. „Ano, jsi silná. Je zřejmé, že jsi nezdědila žádnou ze směšných vlastností své matky. Díky Bohu za to štěstí. Jessica byla tak slabošská.“

Bylo to těžké, avšak Christině se podařilo zadržet hněv. Nemohla dát tetě najevo, jak ji urážejí ohavná slova o její matce. Přestože se svou tetou žila již déle než rok, pořád nemohla uvěřit, jak může být tak zaujatá vůči své sestře. Hraběnka netušila, že si Jessica psala deník. A Christina jí o deníku nemínila nic říci – alespoň prozatím – ale v každém případě ji zajímalo, jak bude teta reagovat, až se setká s pravdou. Nebude v tom žádný rozdíl, uvědomila si pak Christina. Mysl její tety byla příliš pokřivená, než aby dospěla k jakékoliv změně názorů.

Napětí začalo být nesnesitelné. Christina neměla ve vínku trpělivost. Merry i Černý vlk ji často nabádali, aby pevně ovládala svou výbušnost. Varovali ji také před bílými. Její rodiče věděli, že se bude muset vydat na cestu sama. Černý vlk se obával o její bezpečí. Merry se obávala o její srdce. Ale oba nedbali na její přání, aby mohla zůstat s nimi. Byl tu slib, který museli dodržet, bez ohledu na to, kolik životů zničí, bez ohledu na to, kolik srdcí zlomí.

A když vydrží, bude se moci vrátit domů.

Christina si uvědomila, že se mračí. Ihned zas nasadila úsměv, sotva majordomus lorda Bakera otevřel dveře. Úsměv si zachovala na tváři i v průběhu dlouhého obřadu představování. Přítomno bylo jen asi dvacet hostů, většina z nich staršího věku, a Christina se ani na okamžik nemohla odtrhnout od zdánlivě nekonečného líčení všemožných chorob, dokud nebyl dán pokyn k občerstvení.

Hraběnka váhavě opustila Christinu, když jí nabídl rámě lord Baker. Christina dokázala zamezit dobře míněné snaze tří gentlemanů doprovodit ji do jídelny tím, že předstírala potřebu navštívit toaletu nad schodištěm. Jakmile se vrátila do přízemí, viděla, že přijímací pokoj je prázdný. Samota byla pro ni až příliš lákavá. Christina se ohlédla, aby se ujistila, že ji nikdo nepozoruje, a spěchala na druhý konec dlouhé úzké místnosti. Všimla si, že za francouzským oknem v obloukovém výklenku je terasa. Zatoužila uloupit jen pár vzácných okamžiků blaženého klidu, než ji začne někdo hledat.

Její naděje byla však marná. Sotva se dostala k výklenku, ucítila, že ji někdo pozoruje. Christina ztuhla, zmatena pocitem nebezpečí, pak se prudce obrátila, aby čelila hrozbě tváří v tvář.

Za ní se objevil markýz z Lyonwoodu. Postával u vstupu a hleděl na ni.

Lev ji vystopoval. Potřásla hlavou, zahánějíc své bláhové představy, ale zároveň instinktivně ustoupila. Pach nebezpečí trval, naplňoval vzduch, vyvolával v ní ostražitost a zmatek.

Lyon ji hodnou chvíli pozoroval. Tvářil se vážně, téměř zamyšleně. Christina byla jeho pohledem zaskočena. Když se náhle odtrhl od zdi a vykročil směrem k ní, udělala další obezřetný krok zpět.

Pohyboval se jako dravec. Nezastavil se, když došel k ní, ale svými rozhodnými kroky ji přinutil vycouvat klenutými dveřmi do noci.

„Co to děláte, sire?“ zašeptala Christina. Snažila se mluvit rozhořčeně a ne příliš vylekaně. „To přece není vůbec správné, že?“

„Není.“

Pokoušela se ho obejít. Lyon jí však nedovolil uniknout. Jeho velké ruce jí spočinuly na ramenou. „Vím, že jste ještě nepozdravil lorda Bakera,“ řekla Christina. „Nemám pravdu?“

„Máte.“

„Ach,“ odpověděla Christina téměř bez dechu. „To je od vás neomalené.“

„Ano.“

„Opravdu se už musím vrátit, pane,“ řekla. Při jeho úsečných odpovědích se jí začala zmocňovat panika. Jeho blízkost ji vzrušovala. Poblouzní ji, jestli mu to dovolí, řekla si. Pak zapomene na všechno, čemu se učila.

„Pustíte mě, pane?“ naléhala.

„Ne.“

Christina najednou pochopila, o co se markýz snaží. Přes veškeré úsilí nedokázala zadržet úsměv. „Pokoušíte se mluvit stejně úsečně, jako jsem mluvila já s vámi, nemám pravdu, Lyone?“

„Ano, mluvím úsečně,“ odpověděl. „Líbí se vám, když na všechny své otázky dostáváte odpověď ano nebo ne?“

„Je to účinné,“ řekla Christina a upřeně mu hleděla na hruď.

Vyslovila nesprávně slovo „účinné“. Bylo v něm slyšet cizí přízvuk. Lyon předpokládal, že je vyděšená, protože také postřehl obavy v jejím hlase. Pomalu jí zvedl bradu a beze slov tak dal najevo, že chce, aby mu pohlédla do očí. „Nebojte se mě, Christino,“ zašeptal.

Neodpověděla. Lyon se jí dlouho díval do očí, než si uvědomil pravdu. „Já vás vůbec neděsím, že?“ řekl.

Pomyslela si, že jeho slova zní zklamaně. „Ne,“ přiznala s úsměvem. Pokoušela se odsunout mu ruku z brady, a když ji nepustil, ustoupila o další krok. Narazila do tenkého zábradlí, které ji zastavilo.

Byla v pasti a Lyon se tomu usmál. „Dovolíte mi, abych se vrátila dovnitř?“ zeptala se.

„Nejprve si spolu promluvíme,“ oznámil jí Lyon. „To se dělá takhle, Christino. Já vám budu klást otázky a vy mi také můžete klást otázky. A nikdo z nás nebude odpovídat jedním slovem.“

„Proč?“

„Abychom se lépe poznali,“ řekl Lyon.

Zdálo se, že je odhodlán zůstat na terase lorda Bakera po celý zbytek noci, bude-li třeba. Christina usoudila, že co nejdříve musí získat převahu.

„Zlobíte se, protože se vás nebojím?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl Lyon a nedbale se ušklíbl. „Vůbec se nezlobím.“

„Ale zlobíte,“ řekla Christina. „Cítím, že máte v nitru hněv. A sílu. Myslím, že jste skutečně silný jako lev.“

Potřásl hlavou. „Říkáte podivné věci,“ poznamenal. Zdálo se, že nemá v úmyslu se jí přestat dotýkat. Prstem jí pomalu přejel po rtu. Jemnost její pleti ho uchvacovala, vábila.

„Neměla jsem v úmyslu říkat nic podivného,“ řekla Christina a zamračila se. „Je velmi těžké s vámi žertovat.“ Odvrátila se od něj a zašeptala. „Teta Patricia nechce, abych se zdržovala ve vaší společnosti, Lyone. Jakmile zjistí, že jsem venku s vámi, nebude se jí to ani trochu líbit.“

Lyon při jejím prohlášení pozvedl obočí. „No, tak bude muset svou nelibost chvíli snést, ne?“

„Říká, že jste příliš chytrý,“ řekla mu Christina.

„A to je chyba?“ zeptal se Lyon a zamračil se.

„A příliš zámožný,“ dodala Christina a kývla hlavou, když se na ni překvapeně podíval.

„A co je špatné na tom být zámožný?“ zeptal se Lyon.

„Není možné vás ovládnout,“ vyslovila Christina názor své tety.

„To máte, hrome, pravdu.“

„Vidíte, takže s mou tetou ve všem souhlasíte,“ opáčila Christina. „Vy nejste jako ostatní, že ne, Lyone?“

„Kteří ostatní?“

Christina se rozhodla jeho otázku ignorovat. „Já se nestarám o milostné pletky, pane. Teta mi řekla, že vás zajímají pouze prostopášné ženy.“

„Vy tomu věříte?“ zeptal se. Jeho ruce jí začaly hladit ramena a málem zapomněl, o čem mluvili. Přes látku oděvu cítil její teplo. Bylo to nádherné.

Jak toužil ochutnat její rty! Hleděla mu teď směle do očí s tak nevinným výrazem ve tváři. Pokoušela se postavit na hlavu všechna jeho přesvědčení o ženách, uvědomil si Lyon. On přece věděl své. Ale přitahovala ho natolik, že se rozhodl hrát tu hru ještě chvíli. Není na tom nic špatného, řekl si.

„Ne,“ řekla Christina a přerušila tak jeho myšlenky.

„Co ne?“ zeptal se Lyon a usilovně vzpomínal, co jí řekl předtím.

„Ne, nevěřím, že má teta měla pravdu. Prostě mě přitahujete, Lyone, a nejsem žena volných mravů.“

Lyon se tiše zasmál. Znělo to jako pohlazení. Christina cítila, že se jí zrychlil tep. Už chápala, jaké nebezpečí jí hrozí. Lyonova přitažlivost byla schopna prolomit všechny přehrady. Věděla s jistotou, která ji zarážela, že ten muž je schopen prohlédnout všechno její předstírání. „Opravdu se už musím vrátit,“ vyhrkla.

„Uvědomujete si, jak mě matete?“ zeptal se Lyon, nedbaje na její záměr odejít. „Ovládáte to velice dobře, Christino.“

„Nerozumím vám.“

„Ach, myslím, že mi rozumíte,“ odpověděl. „Nevím, jak jste to dokázala, ale způsobila jste, že se chovám jako školák. Máte kolem sebe tolik tajemna. Záměrně, že? Myslíte, že se o vás budu méně zajímat, když budu o vás víc vědět?“

Méně zajímat? Christině se chtělo smát. Nu, ten člověk by byl zděšen, kdyby se dověděl pravdu. Ano, její teta měla přece jen pravdu. Markýz z Lyonwoodu je skutečně příliš vychytralý, než aby ho mohla klamat příliš dlouho.

„Netvařte se tak ztrápeně, má milá,“ zašeptal Lyon.

Viděla mu v očích pobavení. Hlas se jí třásl, ale bylo to jen napětí z přetvářky. „To není správný zákon,“ dodala a prudce kývla hlavou.

„Správný zákon?“ Lyon nevěděl, o čem mluví. Jeho zklamání se změnilo v podráždění. Přinutil se k dlouhému klidnému nádechu. „Tak začněme, Christino. Položím vám jednoduchou otázku a vy mi na ni dáte přímou odpověď,“ prohlásil. „Nejprve však laskavě vysvětlete, co jste mínila tím, když jste řekla, že to není správný zákon.“

„Připomněl jste mi někoho z mé minulosti, Lyone. A zachvátil by mne stesk po domově, kdybych měla pokračovat v tomto rozhovoru.“ Své přiznání vyslovila smutným, zoufalým šepotem.

„Milovala jste jiného muže?“ zeptal se Lyon, neschopen zbavit svůj hlas hněvu.

„Ne.“

Čekal, a když viděl, že ke své odpovědi už nic nedodá, dlouze vydechl. „Ach ne, to nestačí,“ řekl. „Pokračujte,“ dodal a sevřel jí ramena ještě pevněji. „Christino, neznám vás ani dvě hodiny a už jste mi úplně zamotala hlavu. Není snadné si to přiznat,“ řekl. „Nemůžeme zůstat u jednoho tématu?“

„Nemyslím,“ odpověděla Christina. „Když jsem s vámi, zapomínám na zákony.“

Lyon si pomyslel, že promluvila se stejným zmatkem, jaký cítil i on. A znovu se dostali k zákonům. Její slova nedávala žádný smysl. „Pamatujte si, že zvítězím,“ řekl jí. „Vždycky zvítězím. Můžete se snažit zbavit se mě, kolikrát budete chtít, ale já vždycky…“

Ztratil však nit myšlenek, když Christina najednou natáhla ruku a přejela konečky prstů po křivolaké linii jeho jizvy. Její něžný dotek vyslal prudké vlny vzrušení až k jeho srdci.

„Máte znamení válečníka, Lyone.“

Ruce mu klesly k bokům. O krok ustoupil, doufal, že když bude mezi nimi větší vzdálenost, vychladne oheň proudící teď v jeho žilách. Podle nevinného pohledu v jejích očích viděl, že nemá tušení, jaký žár v něm roznítila.

Stalo se to tak náhle, jako by ho zavalila lavina. Lyona překvapilo, jak rychle může vytrysknout touha.

Christina využila toho, že ji pustil. Pozdravila ho úklonou hlavy a prošla kolem něj. „Už se nikdy nesmíme dotknout jeden druhého,“ řekla, otočila se k němu zády a odcházela.

Dostala se sotva k výklenku, když ji zastavil jeho hlas. „Skutečně považujete všechny bojovníky s jizvou za málo přitažlivé?“

Christina se obrátila a sukně jí zavířila kolem kotníků. Zdálo se, že ji jeho otázka udivila.

„Málo přitažlivé? Jistě se mnou žertujete,“ řekla.

„Nikdy nežertuji,“ odpověděl Lyon. Jeho hlas zněl znuděně, ale pohled v jeho očích svědčil o zranitelnosti.

Věděla, že je na ní, aby mu vyjevila pravdu. „Považuji vás za až příliš přitažlivého, než abych to mohla popírat.“

Nebyla schopna podívat se mu do očí, když vyslovovala to přiznání, zachvácena studem nad vlastními smělými slovy. Napadlo ji, že se určitě červená, a ta myšlenka ji tak popudila, že se k Lyonovi zase obrátila zády.

Dostihl ji rychlostí lva. V okamžiku stál na konci terasy a v dalším ji tiskl k cihlové zdi u výklenku. Dostal ji tam, kde ji chtěl mít. Zastoupil Christině cestu k úniku a jeho ruce jí spočinuly na ramenou. Když se natáhl, aby zavřel dveře, jeho stehna se dotkla jejích. Ten dotek oba vyvedl z rovnováhy. Christina se přitiskla ke zdi a snažila se přerušit kontakt. Lyonova reakce byla právě opačná. Naklonil se blíž a toužil po dalším doteku.

Věděl, že ji uvádí do rozpaků. I ve slabém měsíčním světle viděl, že se červená. „Jste jako křehká květina,“ zašeptal a jeho ruce hladily její ramena a šíji. „A vaše pleť je jako horké hedvábí.“

Zčervenala ještě víc. Lyon se tomu usmíval. „Otevřete oči, Christino. Podívejte se na mne,“ přikazoval hlasem jemným jako vánek.

Jeho laskavá slova způsobila, že ji zamrazilo. Láskyplná slova, téměř stejná, jaká říkával Černý vlk Merry vždy, když myslel, že jsou sami. Znamenalo to snad, že po ní touží? Christina se ho na to málem zeptala, pak si však uvědomila, že nemůže. Zdejší zákony byly jiné.

Nebesa, nesmí na to zapomenout. „Nechtěla bych si zahrávat se lvem,“ vyhrkla. „Je to nebezpečné.“

Lyonovy ruce jí přejely po krku. Nebyl si jist, jestli má chuť ji zaškrtit, nebo políbit. Ta žena ho svými podivnými poznámkami neustále mátla. Ucítil pod prsty zběsilý tep jejího srdce. „Vaše oči nedávají najevo strach, ale vaše srdce říká pravdu. Bojíte se toho, že vás přitahuji?“

„Jste skutečně domýšlivý,“ řekla Christina. „Nu, jsem vyděšená, protože se mi zdá, že snad omdlím, pokud mě okamžitě nepustíte.“

Lyon se zasmál a dal jí tak najevo, že ani trochu nevěří její lži. Sklonil se, až jeho ústa byla jen nepatrně vzdálena od jejích. „Cožpak jste mi neříkala, že jsem příliš neodolatelný, než abyste to mohla popřít, Christino?“

„Ne,“ zašeptala. „Řekla jsem, že jste až příliš neodolatelný, než abych to popírala, Lyone. V tom je rozdíl.“

Pokusila se o úsměv, ale byla to marná snaha. Byla příliš soustředěna na potlačení prudké touhy poddat se mu, obejmout ho, poznávat jeho doteky, jeho chuť. Toužila, aby se smísily pachy jejich těl.

Věděla, že je to nepatřičná, nebezpečná touha. Jedna věc byla škádlit lvíče, zahrávat si s dospělým lvem bylo však úplně něco jiného. Temný pohled v Lyonových očích jí řekl, že je lev zrovna tak odhodlaný jako hladový. Spolkl by ji, kdyby se nebránila.

„Lyone,“ zašeptala, zmítajíc se mezi obezřetností a touhou.

„I vy musíte bojovat s touto přitažlivostí. Zapomenu na všechno, když mi nepomůžete.“

Netušil, o čem mluví. Na co si myslí, že zapomněla? Možná jí dobře nerozuměl. Její přízvuk způsoboval, že nebylo snadné být si jist jejími slovy. „Teď vás políbím, Christino,“ řekl a vzal ji za bradu, když chtěla zavrtět hlavou.

„Jen jediný polibek,“ sliboval. Dotkl se bradou jejích vlasů na temeni, vdechoval chvíli jejich sladkou vůni a pak dlouze a tiše vydechl. Vzápětí ji vzal za ruce a položil si je kolem krku.

Bože, byla tak jemná. Jeho ruce jí přejely po pažích a vyvolaly na nich husí kůži. Potěšen reakcí na svůj dotek spustil ruce k jejím bokům a přitáhl si ji k sobě.

To všechno trvalo už příliš dlouho. Christina se nemohla dál vzpírat jeho přitažlivosti. Jeden malý dotek jistě uspokojí její zvědavost. Pak se vrátí do domu a na Lyona zapomene.

Christina se vytáhla na špičky a rychle zvedla ústa k jeho bradě. Pak mu vtiskla rychlý polibek na ústa a ucítila, jak ztuhl. Odtáhla se a poznala, že její smělost ho potěšila.

Úsměv se mu však vytratil, když zavadila špičkou jazyka o jeho spodní ret. Lyon zareagoval, jako by ho zasáhl blesk. Přitáhl si ji k sobě, až byla její stehna pevně přitisknuta k němu. Bylo mu jedno, jestli ji jeho vzrušení poděsí, nebo ne. Objal ji rozhodným pohybem, který nedovolil žádný únik. Christina se ani nepohne, dokud jí nedovolí.

Náhle se pokusila odvrátit hlavu a chvění, které u ní pocítil, ho přivedlo na myšlenku, že by mohla mít postranní úmysly. „Lyone, prosím, ne…“

Jeho ústa nalezla její a účinně umlčela protesty. Laskal ji a vábil, nutil ji, aby otevřela ústa. Christina jeho jemnou pobídku pochopila. Její prsty mu vklouzly do vlasů a jeho tělem proběhl záchvěv vášně. Lyon zamručel, vklouzl jazykem do jejích úst a ostrým zamručením naznačil, aby jeho vášeň opětovala.

Christina zapomněla na opatrnost. Rukama se zavěsila Lyonovi na ramena. Boky se instinktivně přimknuly k jeho bokům, až začala vnímat jejich teplo. Uniklo jí slastné zaúpění, když Lyon její pohyb opětoval. Christina začala jazykem zkoumat Lyonova horká ústa, napodobujíc jeho pohyby.

Ve slabinách se mu vznítil oheň. Jeho ústa se zmocnila Christininých spalujícím prudkým polibkem, který už nebylo možné utlumit. Christinina bezprostřední reakce byla slastně mučivá a on si přál, aby ta chvíle nikdy neskončila. Způsob, jakým líbala, ho přivedl na myšlenku, že vůbec není ohledně mužů tak nezkušená. Řekl si však, že na tom nezáleží. Chtivost zmocnit se jí v prvním vhodném okamžiku zapudila všechny jeho úvahy.

Lyon dosud nikdy nepocítil tak prudkou touhu. Christina ze sebe vydala tiché zaúpění. Ten zvuk ho téměř zbavoval smyslů. Věděl, že se již neovládne, a prudce se od ní odtrhl. „Tady není vhodné místo ani čas, lásko,“ zašeptal přerývaně.

Zhluboka se nadechl a zoufale se pokoušel nedívat se jí na ústa. Tak jemná, tak vzrušující. Vypadala, jako by je právě někdo vášnivě líbal, což se ovšem stalo, a Lyon viděl, že Christina má zrovna tak potíž nabýt rovnováhu jako on.

Ta skutečnost ho nesmírně potěšila. Musel jí odsunout ruce ze svých ramen, protože se zdálo, že Christina není schopna dělat nic jiného, než se na něj dívat. Oči se jí zbarvily do temné modři. Barva vášně, pomyslel si Lyon, políbil jí špičky prstů a pustil její ruce.

„Poznám všechna vaše tajemství, Christino,“ zašeptal Lyon a myslel na to, jaká potěšení by mohli oba prožít při milování.

Jeho slib jí pronikl do mysli s ostrostí dýky. Christina byla přesvědčena, že má na mysli pátrání v její minulosti. „Nechte mě být, Lyone,“ zašeptala. Proklouzla kolem něj, vešla do obloukového vchodu a znovu se k němu obrátila. „Vaše zvědavost by vás mohla zabít.“

„Zabít?“

Potřásla hlavou, aby mu dala najevo, že nemíní svá slova vysvětlovat. „Uspokojili jsme jeden druhého jediným polibkem. To stačí.“

„Stačí?“

Jeho hlas pronikl za ní do přijímacího pokoje. Christina zkřivila tvář pod dojmem hněvu, který v něm slyšela. Srdce jí bušilo a děkovala bohům, že hosté dosud setrvávají v jídelně. Vedle její tety byla prázdná židle. Christina se okamžitě posadila a pokoušela se soustředit na nudnou konverzaci, kterou vedla hraběnka s jejich hostiteli.

O několik minut později se u dveří objevil Lyon. Lord Baker byl bez sebe vzrušením. Bylo zřejmé, že on i všichni ostatní v jídelně myslí, že markýz z Lyonwoodu právě dorazil.

Christina pozdravila Lyona odměřeným kývnutím hlavy, pak se k němu otočila zády. To neomalené gesto hraběnku potěšilo. Stařena už vlastně vztáhla ruku, aby pohladila Christininu ruku. Byl to první projev náklonnosti, který kdy neteři věnovala.

Lyon ignoroval Christinu zrovna tak důkladně. Byl samozřejmě středem pozornosti, protože ho nad ostatní povyšoval jeho titul a bohatství. Muži se okamžitě shromáždili kolem něj. Také většina žen se zvedla ze židlí. Stály v hloučku jako hejno křepelek, sborově natáčely hlavy a kroutily očima, kdykoliv Lyon náhodou pohlédl jejich směrem.

Když už se Christina nemohla déle dívat na tu nechutnou podívanou, vrátila se do salonu.

Lyona se zmocnil dychtivý hostitel a zatáhl jej do diskuse o střídavém osevním postupu. Lyon spíš poslouchal než radil a využíval čas k tomu, aby zas nabyl rovnováhu. I když na jeho tváři nebylo nic znát, uvnitř se třásl vzteky.

Ksakru, zase mu unikla. Už dvakrát za jeden večer. Jako by se snažila o nějaký rekord, říkal si. A uspěla. Nu, ovšem, povedlo se jí, aby si myslel, že je stejně vzrušená jako on. Taková malá pokušitelka, pomyslel si.

Lyon měl pocit, jako by ho hodili do závěje. Christina měla pravdu. Uspokojila jeho zvědavost. Problém byl v tom, přiznával si nerad, jak chutnala. Jako lesní med. Nenabažil se jí. A zatímco lord Baker nadšeně hovořil o přednostech ječmene, Lyonovi zněl v uších Christinin tichý šepot. Byla to z její strany jistě všechno jen hra, ale přesto mu vzpomínka na ni rozpalovala krev.

Teta následovala Christinu do salonu a pronášela cestou uštěpačné poznámky o nechutné večeři, které právě spořádala obrovitou porci. Christina si myslela, že je v bezpečí, dokud do místnosti nevešel Lyon právě v okamžiku, kdy se hraběnka vydala nahoru po schodech, aby se na toaletě upravila.

Christina se zas cítila zranitelná. Lyon kráčel k ní, a přestože se na ostatní hosty usmíval, cítila v jeho očích hněv. Ihned spěchala k lordu Bakerovi, promluvila na něj a opatrně sledovala Lyona koutkem oka.

„Máte tak nádherný dům,“ začala Christina hovor s hostitelem.

„Díky, má drahá. Vyhovuje skutečně mým potřebám,“ prohlásil lord Baker a prsa se mu nadmula pýchou. Začal vysvětlovat, kde přišel k různým uměleckým předmětům pokrývajícím nábytek v místnosti. Christina se snažila věnovat pozornost tomu, co říká. Povšimla si, že Lyon váhá, a usmála se tomu.

„Většinu té sbírky vlastně vybírala moje žena. Dokáže rozlišit kvalitu,“ podotkl lord Baker.

„Cože?“ zeptala se Christina, zmatena pohledem, který na ni upíral lord Baker. Zdálo se, že od ní čeká nějakou odpověď. Bylo to nemilé, protože neměla ani ponětí, o čem mluví.

Lyon se blížil k nim. Christina samozřejmě přičítala nedostatek svého soustředění výhradně jemu. Věděla, že by se před hostitelem ztrapnila, kdyby mu teď nevěnovala pozornost. Schválně se obrátila k Lyonovi zády a znovu se na hostitele usmála. „Odkud máte tu překrásnou růžovou vázu, která stojí na římse krbu?“ zeptala se.

Lord Baker se znovu nafoukl. Christinu napadlo, že vypadá tak trochu jako vypasený králík. „To je nejcennější kousek mé sbírky,“ oznámil. „A zároveň jediný, který jsem vybíral sám. Stála víc, než všechny klenoty mé ženy dohromady,“ zašeptal. „Musel jsem ovšem Marthu dlouho přesvědčovat. Moje žena prohlásila, že se sem nehodí.“

„Ach, myslím, že je velmi krásná,“ řekla Christina.

„Bakere, rád bych na okamžik mluvil s kněžnou Christinou. O samotě, pokud vám to nevadí,“ ozval se Lyon přímo za ní. Christina věděla, že kdyby o krok ustoupila, narazila by na jeho hruď. Ta představa ji tak vyvedla z míry, že nebyla schopna dost rychle vymyslet zamítavou odpověď.

„Ovšem,“ řekl lord Baker. Významně na Lyona pohlédl. V duchu si to přebírá, pomyslel si Lyon. Zítra ještě před polednem jistě zaplaví Londýn klepy, že má zájem o Christinu. Podivné, ale ta představa Lyona nijak netrápila. Jestli takové řeči udrží všechny floutky v patřičné vzdálenosti, pak by mu mohly být i prospěšné.

„Ovšemže ne,“ vyhrkla náhle Christina. Usmála se na lorda Bakera, aby zmírnila odmítnutí, a v duchu se přitom modlila, aby jí přišel na pomoc.

Byla to marná snaha. Lord Baker vyhlížel vyplašeně a zmateně a Lyon začal milým hlasem lhát. „Christina má úžasný smysl pro humor. Až ji poznáte lépe, jsem si jist, že se mnou budete souhlasit, Bakere.“

Jejich hostitel se dal splést Lyonovým smíchem. Christina nikoliv. Lyonův železný stisk, kterým se zmocnil její ruky, jí řekl, že se vůbec nebaví.

Byl odhodlán zvítězit. Christina si pomyslela, že by pravděpodobně vyvolal scénu, kdyby se pokusila jeho žádost opět odmítnout. Zdálo se, že tomu člověku je jedno, co si o něm myslí ostatní. Byla to vlastnost, kterou chtě nechtě musela obdivovat.

Lyon nemusel použít léčku, uvědomila si. Jeho titul zajišťoval poslušnost ostatních. Nu, byl troufalý a sebejistý jako náčelník Dakotů.

Christina se pokusila vyprostit se ze sevření, když se k němu obrátila. Lyon se usmíval na lorda Bakera, ale zároveň jí tiskl ruku ještě pevněji. Říká tak beze slov, aby se nepřela, domnívala se. Pak se obrátil a táhl ji za sebou.

Neprotestovala, ale napřímila se a následovala ho. Všichni zírali na ně, a proto se nutila k úsměvu. Chovala se, jako by bylo v naprostém pořádku, že ji vleče přes salon člověk, se kterým se právě seznámila. Když zaslechla jakousi ženu šeptat, jaký tvoří s markýzem okouzlující pár, úsměv se jí vytratil. Ano, skutečně měla pocit, že mají něco blízkého, ale poznámku od cizí ženy považovala za nezdvořilou. Věděla, že Lyon ji také slyšel. Svědčil o tom jeho arogantní úsměv. Znamenalo to snad, že i on si myslí něco takového?

Lyon se zastavil, když došli k výklenku. Christina si oddechla, že ji netáhne ven, a uklidnila se. Stále byli v dohledu ostatních hostů – naštěstí, neboť Christina věděla, že by se ji Lyon nepokusil ukvapeně políbit před publikem sledujícím každý jejich pohyb. Ne, něžná objetí a sladká slova patřila chvílím, kdy muž a žena spolu osamí.

Jakmile Lyon kývnutím hlavy pozdravil několik mužů, obrátil se opět k Christině. Stál tak blízko ní, že by se jí dotkl, kdyby udělal jediný krok. Její ruku sice už pustil, ale hlavu naklonil blíž. Christina záměrně držela hlavu skloněnou a odmítala pohlédnout mu do očí. Doufala, že vypadá velmi ostýchavě a poddajně. Byl to dojem, který chtěla vzbudit v přihlížejících, ale zároveň ji to popuzovalo.

Další lež, další předstírání. Jak by se její bratr Bílý orel smál, kdyby ji teď viděl. Věděl stejně tak jako každý u nich doma, že na Christině není poddajný ani vlásek.

Zdálo se, že je Lyon dost trpělivý, aby na ni zíral celý večer, usoudila Christina, když s ní nehodlá mluvit, dokud mu nebude věnovat plnou pozornost. Nasadila poklidný úsměv a konečně na něj pohlédla.

Zlobil se na ni, no dobrá. Zlaté jiskřičky v jeho očích chyběly. „Vaše oči ztemněly jako oči Vran2,“ vyhrkla.

Ani nemrkl při té bizarní poznámce. „Na to teď není čas, Christino,“ zašeptal vášnivým hlasem. „Poklony mě nevyvedou z míry, má malá pokušitelko. Přísahám Bohu, že jestli mě ještě jednou tak lhostejně odbudete, tak…“

„Ach, to nebyla poklona,“ přerušila ho Christina a dala mu najevo své podráždění. „Je od vás domýšlivé, že si myslíte něco takového. Vrány jsou naši nepřátelé.“

Nebesa, udělala to zas! Lyon mohl snadno poznat, že se zapomněla. Christina musela bojovat s nutkáním vykasat si sukně a dát se na útěk k vstupním dveřím. Ale pak si uvědomila, že snad nemohl rozumět její poznámce. Zmatený výraz na jeho tváři jí řekl, že její domněnka byla správná.

„Ptáci jsou vaši nepřátelé?“ zeptal se nedůvěřivě.

Christina se usmála. „O čem to mluvíte?“ zeptala se předstírajíc nevinnost. „Přejete si hovořit se mnou o ptácích?“

„Christino.“ Její jméno přímo zavrčel. „S vámi by ztratil trpělivost i svatý.“

Připadalo jí, že se chystá udeřit ji, pro jistotu udělala krok zpátky a řekla: „Ale vy nejste svatý, že ne, Lyone?“

Náhle Lyonovu pozornost upoutal křik. Christina také něco slyšela, když se však pokusila obrátit, Lyon ji chytil a hrubě zatlačil za sebe. Jeho síla ji překvapila. Pohyboval se tak rychle, že ještě netušila jeho záměr, když svůj čin dokončil.

Jeho široká ramena jí zacláněla výhled. Christina usoudila podle jeho pevného postoje, že se objevilo nebezpečí. A kdyby se to nezdálo zvláštní, myslela by si, že ji chce chránit.

Byla nesmírně zvědavá. Necítila žádnou hrozbu, ale jakmile vykoukla zpoza Lyonova ramene, spatřila u vchodu ozbrojené muže. Překvapeně vytřeštila oči. Nejprve se setká se lvem a teď se zdá, že snad budou napadeni bandity. Nu, nakonec z toho bude mimořádně zajímavý večer.

Christina se chtěla lépe podívat na původce zmatku. Lyon však měl jinou představu. Jakmile se postavila k jeho boku, zatlačil ji opět za sebe.

Chránil ji. Christině se rozlil po těle hřejivý pocit. Těšila ji jeho rozhodnost, a dokonce se tomu usmívala. Usoudila, že ho nechá jednat, jak sám chce, pak se postavila na špičky, opřela se o Lyonova záda a vyhlédla mu přes rameno, aby viděla, co se bude dít.

Bylo jich pět. Čtyři měli v rukou nože. Mizerná řemeslná práce, všimla si Christina. Pátý muž měl v pravé ruce pistoli. Všichni měli spodní část obličeje zakrytu maskou. Muž s pistolí – zřejmě jejich vůdce, jak usoudila Christina – vykřikoval rozkazy. Jeho hlas byl napjatý a přecházel do hlubokého hrdelního tónu. Christina si okamžitě uvědomila, že někteří hosté ho znají. Neměnil by svůj hlas, kdyby se nebál, že bude poznán. A přestože byl oděn stejně jako ostatní, v selský oděv a špatně padnoucí klobouk, boty měl úplně jiné. Byly staré a špinavé, ale kvalita kůže Christinu nezmátla.

A pak se velitel obrátil a rozhlédl po místnosti. Zorničky se mu rozšířily překvapením. Christina bezděčně zaúpěla. Dobrý Bože, vždyť toho muže potkala sotva před hodinou!

Lyon uslyšel její hlas. Vráska na čele se mu zvětšila, protože ho napadlo, že se Christina vyděsila. Napjal se a zatlačil Christinu hlouběji za sebe do stínu. Jeho záměrem bylo ukrýt ji ve výklenku, a kdyby se nebezpečí zvětšilo, vyvést ji ze dveří ven.

Manželka lorda Bakera omdlela, jakmile jeden z banditů požadoval její diamantový náhrdelník. Naštěstí měla po ruce pohovku. Christina se zoufale snažila nesmát se. Mdloby byly tak roztomilé předstírání.

Zčistajasna se v tom zmatku objevila teta Patricia. Zdálo se, že o nějakém přepadení vůbec nic netuší. Když se vůdce banditů obrátil a namířil na ni pistoli, Christina se rozhodla k akci.

Ať byla teta Patricia jaká byla, patřila k rodině. Nikdo jí nesmí ublížit.

Stalo se to příliš rychle, než aby někdo mohl zareagovat. Lyon uslyšel zasvištění nože okamžik předtím, než lupič zařval bolestí. V jeho levé paži spatřil lesknoucí se čepel. Obrátil se ve snaze bránit Christinu před novou hrozbou, ale zjistil, že za ní nikdo nestojí. Ať už nožem hodil kdokoliv, zmizel dveřmi na terasu, usoudil.

Ubohá Christina. Snažila se vyhlížet tak důstojně. Ruce měla ostýchavě složeny a jen na něj zvědavě hleděla. Dokonce se dívala spolu s Lyonem za sebe, ale zdálo se, že nechápe, že jí hrozí nebezpečí ukrývající se ve stínu.

Lyon ji rychle zatlačil do rohu, aby jí stěna chránila záda. Když se přesvědčil, že ji zezadu nic neohrožuje, obrátil se k banditům. Rameny tiskl přitom Christinu ke stěně.

Nevzpírala se takovému omezování. Věděla, co dělá. Lyon ji stále chránil a zajišťoval, aby nikdo nemohl projít zvenku do výklenku. Ušlechtilý záměr, pomyslela si Christina.

Nebylo to třeba, protože za ní samozřejmě nikdo nestál. Nemohla to však Lyonovi dost dobře říci a jeho zájem o její bezpečí ji nesmírně těšil.

Vůdce lupičů zmizel za hlavními dveřmi. Ostatní bandité děsili hosty máváním nožů a couvali z místnosti.

Pistole i nůž ležely na podlaze.

Lyon se obrátil k Christině. „Jste v pořádku?“ zajímal se.

Z jeho hlasu cítila zájem. Usoudila, že by měla vypadat vystrašeně. Přikývla, a když jí Lyon položil ruce na ramena a přitáhl si ji k sobě, vycítila jeho hněv.

„Zlobíte se na mne?“ zeptala se.

Její otázka ho překvapila. „Ne,“ prohlásil. Hlas měl tak ostrý, až ho napadlo, že ji asi nepřesvědčil. „Jistěže se na vás nezlobím, má milá.“

Christina se při jeho tónu, který zazněl s nuceným klidem, usmála. „Pak mi tedy můžete přestat drtit ramena,“ řekla mu.

Okamžitě ji pustil. „Zlobíte se, protože jste nemohl bojovat s těmi rušiteli, je to tak, Lyone?“

„Rušiteli? Má drahá, jejich úmyslem bylo něco horšího,“ řekl Lyon.

„Ale chtěl jste s nimi bojovat, že?“

„Ano,“ připustil s úsměškem. „Toužil jsem vyřídit si to s nimi. Některých zvyků se člověk nezbaví,“ dodal.

„Vždycky zůstanete bojovníkem, Lyone.“

„Cože?“

Ach, zase vypadá tak zmateně. Christina váhavě řekla: „Je zde tolik starých lidí. Nebylo by bezpečné, abyste se do toho vměšoval. Někdo by vás mohl zranit.“

„Jsou předmětem vašeho zájmu jen staří muži a ženy?“ zeptal se.

„Ano.“

Při její odpovědi se zamračil. Pak si uvědomila, že chce, aby ji zajímala také jeho bezpečnost. Cožpak si neuvědomoval, že by byla od ní urážka, kdyby o něj projevila starost? Nu, to by přece znamenalo, že nemá dost důvěry v jeho schopnosti! Je ovšem Angličan, uvědomila si. A to je podivný národ.

„O vás jsem se nebála, Lyone. Vy byste se o sebe dovedl postarat.“

„Opravdu mi tak důvěřujete?“

Při vyzývavosti v jeho hlase se usmála. „Ach, ano,“ zašeptala a poskytla mu tak chválu, kterou zřejmě potřeboval. Chtěla dodat ještě něco, když ji vyrušilo hlasité zasténání.

„Naše hostitelka se probírá z mdloby,“ prohlásil Lyon. „Zůstaňte zde, Christino. Vrátím se za okamžik.“

Udělala, jak přikázal, přestože ho neustále soustředěně sledovala. Srdce se jí rozbušilo, když Lyon poklekl a sebral ze země nůž. Zhluboka se nadechla, zadržela dech a pak vydechla úlevou, protože odložil nůž na stolek a věnoval pozornost pistoli.

Chaos, který je obklopoval, neustával. Najednou začali všichni mluvit. Možná by se měla také pokusit omdlít, uvažovala Christina. Ne, pohovka už byla obsazena a podlaha nevypadala příliš lákavě. Pevně sevřela ruce. Bylo to jediné, co mohla udělat, aby vypadala rozčileně.

Dva muži spolu vášnivě diskutovali. Jeden kývl na Lyona, aby se k nim připojil. Jakmile vykročili k jídelně, Christina se protlačila ke stolu. Když si byla jistá, že jí nikdo nevěnuje pozornost, očistila nůž a zasunula ho do pochvy.

Pak spěchala k tetě. Hraběnka udělovala konejšivé rady vyděšené ženě na pohovce.

„Jsem přesvědčena, že jsme měli dost vzrušení na jeden večer,“ řekla Christina své průvodkyni, když jí konečně začala věnovat pozornost.

„Ano,“ odpověděla hraběnka. „Raději bychom měly jít.“

Lyona zadržovali v jídelně, kde musel naslouchat nesmyslným úvahám, ve kterých dva přestárlí gentlemani plánovali, jak polapí Jacka a jeho kumpány.

Asi za deset minut toho měl dost. Vzpomněl si na neobvyklou dýku, kterou před chvílí držel v ruce. Nikdy předtím takovou neviděl. Zbraň byla hrubě opracovaná, ale špička byla vybroušena jako jehla. Rukojeť byla plochá. Ať už patřila komukoliv, v Anglii ji nekoupil.

Lyon se rozhodl vzít zbraň s sebou. Byl velmi zvědavý a rozhodl se najít muže, který jí hodil.

„Zanechám vás o samotě, abyste své plány důkladně probrali,“ řekl Lyon. „Věřím, že budu moci doprovodit kněžnu a její doprovod bezpečně domů. Omluvíte mě?“

Nedal jim ani čas na odpověď, obrátil se a spěchal do salonu. Vzpomněl si, že řekl Christině, aby na něho počkala, dokud se nevrátí. Neměl ji nechávat o samotě, jistě je ještě vystrašená a určitě ocení jeho útěchu. Upřímně doufal, že bude vyděšená, protože myšlenka na to, jak ji bude konejšit, ho lákala.

Lyon již plánoval, jak odvede Christinu od její strážkyně. Chtěl získat jen pár minut o samotě, aby ji mohl zase políbit.

„K čertu,“ zamumlal tiše, když si uvědomil, že Christina zmizela. Pohlédl na stůl, kde zanechal nůž, pak opět hrubě zaklel.

Nůž také zmizel. Lyonova nálada poklesla na bod mrazu. Uvažoval, že se vyptá hostů, ale ti byli dosud zaměstnáni probíráním svých reakcí na loupež. Rozhodl se, že je nebude rušit.

Pohlédl ještě jednou do výklenku, kde v průběhu přepadení stál s Christinou. Náhle mu blesklo hlavou překvapivé odhalení. Ne, řekl si. To přece není možné!

Pak chvatně zamířil k výklenku, vyšel ven a zastavil se až u zábradlí terasy.

Balkon oddělovalo od svažujícího se terénu dole dobrých dvacet stop. Překonat tu vzdálenost bylo nemožné. Zábradlí bylo chatrné, příliš slabé, aby uneslo lano a člověka.

V duchu dospěl k absurdnímu závěru.

Potřásl hlavou. „Nemožné,“ zabručel nahlas. Rozhodl se nemyslet teď na záhadu a soustředil se na to, co ho trápilo víc.

Opustil sídlo Bakerových v pochmurné náladě. Byl tak rozčilen, že se mu nedostávalo slov. Rozhodl se vyčkat do zítřka.

Pak si bude muset od plic promluvit s Rhonem.

KAPITOLA 4

Edward chodil vždy v bílém. Jiné barvy neměl rád. Líbilo se mu, když jsem si oblékala dlouhé splývavé bílé roucho v řeckém stylu. Stěny paláce byly jednou měsíčně líčeny na bílo a zařízení bylo také bílé. Edwardův výstřelek mi připadal směšný, ale podřídila jsem se jeho přáním. Byl ke mně tak laskavý. Mohla jsem mít všechno, co jsem chtěla, a nemusela jsem ani hnout prstem. Chtěl jen, abych zachovávala jednu zásadu. Přiměl mě, abych mu slíbila, že nepřekročím pozemek našeho sídla, s vysvětlením, že má na mysli mě bezpečí.

Dodržovala jsem svůj slib téměř půl roku. Pak ke mně pronikly řeči o tom, co se děje za stěnami paláce. Věřila jsem, že ty klevety o Edwardově brutalitě šíří jeho nepřátelé, aby vyvolali neklid.

Se svou komornou jsem se jednou oblékla do selských šatů a vydala se s ní pěšky do nejbližší vsi. Těšila jsem se na vycházku jako na dobrodružství.

Bůh mě ochraňuj, dostala jsem se do očistce.

Zapsáno 15. srpna 1795

Právní zástupci pověření starostí o majetek hraběte z Actonu byli ohlášeni k hraběnce Patricii Cummingsové na úterý na deset hodin dopoledne. Pánové Henderson a Borton byli na minutu přesní.

Hraběnka jen stěží skrývala nedočkavost. Uvedla oba šedovlasé gentlemany do studovny, zavřela za sebou dveře a usedla za otlučený stůl.

„Musíte nám prominout to ošumělé zařízení,“ řekla. Odmlčela se, vyslala k oběma mužům chladný úsměv a pokračovala. „Byla jsem nucena použít poslední úspory, abych oblékla svou neteř Christinu na nadcházející sezónu, a už mi nezbylo vůbec nic. Musela jsem s neteří odmítnout tolik žádostí o návštěvu – chápete jistě, jak trapné by bylo někomu ukazovat, jak bydlíme. Christina způsobila skutečnou senzaci. Mám v úmyslu ji výhodně provdat.“

Hraběnka si najednou uvědomila, že mluví hlouposti. Delikátně zakašlala, aby zakryla rozpaky. „Nu ano, jsem si jista, že oba víte, že tento městský dům máme na další měsíc jen vypůjčen. Jistě jste obdrželi nabídku ke koupi, nemám pravdu?“

Henderson a Borton současně přikývli. Borton se obrátil ke svému společníkovi a vrhl na něj podivný nesouhlasný pohled. Povolil si nákrčník. Hraběnka tu neomalenost doprovodila ostrým pohledem. „Kdy budou peníze převedeny do mých rukou?“ tázala se. „Nemohu už příliš dlouho čekat bez patřičných financí.“

„Ale nejedná se o vaše peníze, hraběnko,“ prohlásil Borton, když předtím získal souhlasný pokyn od svého společníka. „Tu skutečnost si jistě uvědomujete.“

Borton zbledl, když viděl, jak se na něj hraběnka hrozivě zamračila. Nebyl schopen dál jí hledět do očí. „Vysvětlíte jí to, Hendersone, prosím,“ vyzval druha a hleděl do země.

„Jistě,“ řekl Henderson. „Hraběnko, kdybychom si mohli o samotě promluvit s vaší neteří, jsem si jist, že by se nedorozumění brzy vyjasnilo.“

Hendersona očividně hraběnčina neskrývaná zloba nezasáhla. Jeho hlas byl sladký jako med. Po celou dobu jejího rozčileného projevu se usmíval. Bortona to uchvátilo.

Patricia udeřila pěstí do stolu. „Co má s naším jednáním společného Christina? Já jsem její opatrovnice, a proto mám dohled i nad jejími finančními prostředky. Není to pravda?“ zaječela.

Než mohl Henderson odpovědět, Patricia znovu udeřila do stolu. „Peníze budu přece spravovat já, ne?“

„Ne, madam. Vy ne.“

Christina celou tu dobu nahoře slyšela tetin křik. Ihned opustila ložnici a spěchala dolů po schodech, aby se podívala, co hraběnku tak rozčililo. Už dávno dovedla rozlišit různé druhy hraběnčina vzteku. Tento výbuch, který připomínal protest polapené sovy, říkal Christině, že teta Patricia nemá strach. Jenom zuří.

Vzala za kliku dveří do knihovny, ale pak si uvědomila, že je bosá. Bože, to by tetu jistě zničilo, napadlo ji. Rychle vyběhla zase nahoru, našla nepohodlné střevíce, obula si je a spěchala zpátky. Neobtěžovala se s klepáním na dveře, protože věděla, že při tetině křiku by je stejně nebylo slyšet. Rozrazila dveře a rychle vešla dovnitř.

„Mohu vám v něčem pomoci, teto?“ zeptala se Christina.

„Tohle je vaše neteř?“ zeptal se Henderson a chvatně vstal.

„Christino, vrať se do svého pokoje. S těmi ničemy si poradím sama.“

„Nebudeme s vámi hovořit o podmínkách stanovených písemně vaším otcem, hraběnko,“ řekl Borton. „To vy budete muset opustit tuto místnost a zanechat nás o samotě s vaší neteří. Takové bylo přání vašeho otce, které vyjádřil ve své poslední vůli.“

„Jak může platit taková podmínka?“ křičela hraběnka. „Můj otec ani netušil, že Jessica čeká dítě. Vůbec o ní nemohl vědět. Tím jsem si jistá.“

„Vaše sestra psala otci, madam, a řekla mu o jeho vnučce. Jsem přesvědčen, že poslala dopis v době, kdy žila u vás. A také mu zanechala v domě zprávu. Hrabě ji nalezl rok poté, co zmizela.“

„Jessica mu nemohla psát,“ odsekla prudce Patricia. „Lžete. Věděla bych o tom. Dívala jsem se na každý dopis.“

„Chcete říci, že jste každý dopis zničila, nemám pravdu, hraběnko?“ řekl Henderson a jeho pohled byl stejný jako Patriciin. „Nechtěla jste, aby se váš otec dověděl o dědici, že?“

Tvář tety Patricie zrudla jako krocan. „To nemůžete vědět,“ zamumlala.

Christina se rozhodla zmírnit nevídaný hněv své tety. Přistoupila k ní a položila jí ruku na rameno. „Nezáleží na tom, jak se dědeček o mně dověděl. Minulost je za námi, pánové. Nechme ji být.“

Oba muži chvatně přikývli. „Rozumný názor, má drahá,“ poznamenal Henderson. „A nyní, v souladu s podmínkami poslední vůle, vás musíme informovat o vašem majetku v soukromí.“

Christina sevřela tetino rameno ještě pevněji, když viděla, že má v úmyslu protestovat. „Kdybych požádala, aby hraběnka zůstala, budete souhlasit?“ zeptala se.

„Ovšem,“ odpověděl Borton, když obdržel svolení svého partnera.

„Pak se tedy laskavě posaďte a začněte vysvětlovat,“ vyzvala je Christina. Cítila, jak se tetino napětí vytrácí, a pomalu ji pustila.

„Kapitán Hammershield obdržel dopis vaší matky adresovaný hraběti z Actonu,“ začal Henderson. „Máme dopis ve svých spisech, pokud byste o tom snad pochybovala, hraběnko,“ prohlásil právník. „Nebudu se věnovat dalším podrobnostem dopisu, protože, jak říkáte, kněžno Christino, minulost je za námi. Váš dědeček ihned napsal novou poslední vůli. Obrátil se k vám zády, hraběnko, a byl tak rozčilen chováním své druhé dcery, že se rozhodl svěřit svůj majetek pouze do rukou jediné vnučky.“

Borton se naklonil a pokračoval: „Nevěděl, narodí-li se chlapec nebo děvče. Jsou zde tedy podmínky pro oba případy, ale my vás seznámíme pouze s podmínkami pro dívku.“

„Co udělala moje matka, že to přimělo jejího otce, aby o ní změnil mínění? Myslela jsem, že si byli velice blízcí,“ řekla Christina.

„Ano, co provedla má přesvatá sestra, že to obrátilo otce proti ní?“ ptala se Patricia a z jejího hlasu čišelo opovržení.

„Jessica ponížila otce tím, že opustila svého manžela. Kněžno Christino, váš dědeček byl rozezlen na nejvyšší míru. Měl rád svého zetě a myslel, že jeho dcera jedná… nevhodně,“ skončil a pokrčil rameny, aby zakryl rozpaky.

„Snažíte se naznačit a odmítáte říci rovnou, že můj otec si konečně uvědomil, že Jessica je blázen,“ prohlásila hraběnka.

„To je smutná pravda,“ řekl Borton. Vrhl na Christinu soucitný pohled.

„Takže peníze svěřil přímo Christině?“ zeptala se hraběnka.

Henderson postřehl ostrý výraz, který se objevil v jejích očích. Málem se zasmál. Hrabě z Actonu měl pravdu, co se týká této dcery, usoudil. Rozhodl se urychlit zbytek jednání, protože se obával, že mu stará žena zažene chuť k obědu, jestli se na ni bude muset ještě chvíli dívat.

„Výkon vlastnického práva byl odložen až do vašich devatenáctých narozenin, kněžno Christino. Pokud se do té doby provdáte, majetek přejde na vašeho manžela.“

„To bude sotva za dva měsíce,“ podotkla hraběnka. „Tak brzy se neprovdá. A tak jako opatrovnice…“

„Prosím, vyslechněte zbytek úmluvy,“ přerušil ji ostrým hlasem Henderson. „I když hrabě miloval svého zetě, rozhodl se jednat obezřetně pro případ, že by obvinění manžela jeho dcery bylo i zčásti opodstatněné.“

„Ano, ano,“ vmísil se do hovoru dychtivě Borton. „Hrabě byl velice opatrný muž. Z tohoto důvodu připojil další kontrolní mechanismy pro rozdělení svého rozsáhlého majetku.“

„Nemohl byste si trochu pospíšit?“ naléhala hraběnka. „Tak už konečně vyslovte ty proklaté podmínky, než se z toho zblázním jako Jessica.“

Hraběnka se zase začala dostávat do varu. Christina podpořila její žádost, i když mnohem jemnějšími slovy i hlasem: „I já bych uvítala, kdybyste nás seznámili se zbytkem poslední vůle.“

„Ovšem,“ souhlasil Henderson. Záměrně se teď vyhýbal pohledu na kněžnu, protože by se jistě nemohl dostatečně soustředit, kdyby se musel setkat s nádherným odstínem modři v jejích očích. Nedokázal pochopit, jak mohou být ty dvě ženy spřízněny. Hraběnka byla ošklivá stará dračice co do vzhledu i způsobů, zatímco líbezná mladá žena vedle ní byla krásná jako anděl a zdála se být stejně laskavá.

Henderson soustředěně hleděl na desku stolu a pokračoval: „V případě, že dovršíte devatenáct let jako neprovdaná, dědictví bude spravovat váš otec. Kněžno Christino, váš otec byl informován o podmínkách této poslední vůle, než opustil Anglii, aby vyhledal vaši matku. Pochopil, že nebude mít přístup k penězům, dokud…“

„Nemůže být přece naživu,“ prohlásila hraběnka. „Nikdo o něm celá léta neslyšel.“

„Ach, ale on žije,“ řekl Borton. „Sotva před týdnem jsme od něj obdrželi úřední dopis. Žije na severu Francie a má v plánu činit si nárok na peníze v den, kdy jeho dcera dovrší devatenáct let.“

„On ví, že Christina žije? A že je zde v Londýně?“ ptala se hraběnka. Hlas se jí třásl zlostí.

„Neví a my necítíme potřebu ho o tom informovat,“ řekl Henderson. „Narozeniny kněžny Christiny budou za necelé dva měsíce. Samozřejmě, pokud si přejete, abychom vašeho otce uvědomili, kněžno, dříve než…“

„Ne,“ řekla Christina odměřeným hlasem. Nejraději by však svá slova vykřikla a sotva byla schopna popadnout dech, jak ztuhla. „Bude to pro něho pěkné překvapení, co říkáte, pánové?“ dodala s úsměvem.

Oba muži úsměv opětovali. „Pánové, už jsme tetu unavovali příliš dlouho,“ řekla Christina. „Jestli této závěti rozumím, nebudu nikdy moci nakládat sama se svými penězi. Když se provdám, bude s nimi hospodařit můj manžel, a když ne, bude o dědictví rozhodovat můj otec.“

„Ano,“ odpověděl Borton. „Váš dědeček by nedovolil, aby s jeho majetkem disponovala žena.“

„Po celou dobu jsem věřila, že bych…“ zavrčela na židli hraběnka. „Můj otec zvítězil.“

Christina myslela, že se teta snad rozpláče. O několik minut později se s oběma gentlemany rozloučila. Henderson velkoryse nabídl Christině, že uvolní určitou částku peněz, aby jí vypomohl, než se opatrovnictví ujme otec.

Christina vyjádřila vděčnost jen velmi skromně. Vyprovodila právní zástupce hlavními dveřmi, pak se vrátila do knihovny, aby si promluvila s tetou.

Hraběnka netušila, jak je její neteř rozčilená. „Přišla jsem o všechno,“ kvílela, sotva Christina otevřela dveře. „Ať otcovu duši vezme čert,“ vykřikla.

„Prosím, nerozčilujte se zase,“ řekla Christina. „Nesvědčí to vašemu zdraví.“

„Všechno jsem ztratila a ty se opovažuješ mi říkat, abych se nerozčilovala?“ ječela hraběnka. „Budeš muset prosit za mne u svého otce, Christino. Dá mi peníze, jen když mu o ně řekneš ty. Edward mě neměl rád. Měla jsem se asi k němu chovat lépe, ale příliš jsem žárlila na Jessičino štěstí, na to, že ho ulovila, a sotva jsem mohla jednat s tím mužem uctivě. Proč si vybral ji, a ne mě, to dosud nechápu. Jessica byla šedivá a bezvýrazná jako myš. Já jsem byla mnohem hezčí.“

Christina na tetiny nářky neodpověděla. Přecházela sem a tam, hlavu plnou starostí, které měla před sebou.

„Překvapilo tě, když ses dověděla, že tvůj otec dosud žije?“ chtěla vědět hraběnka.

„Ne,“ odpověděla Christina. „Nikdy jsem nevěřila, že zemřel.“

„Budeš se muset o mne postarat, Christino,“ plačtivě prohlásila teta. „Co budu dělat, když mi tvůj otec nepomůže? Z čeho budu žít? Budu všem jen pro smích,“ naříkala.

„Slíbila jsem, že se o vás postarám, teto,“ řekla Christina. „Vzpomínáte si přece, že jsem vám dala své slovo, než jsme vyjely z Bostonu. A svůj slib dodržím.“

„Tvůj otec by možná nesouhlasil s tvými ušlechtilými záměry. Bude mít pod kontrolou moje peníze, ten bastard a jsem si jistá, že by odmítl dát mi jediný šilink.“

Christina se náhle před tetou zastavila. „Dát peníze otci nevyhovuje mým záměrům,“ prohlásila. „Nedovolím, aby se to stalo.“

Patricia Cummingsová ještě nikdy neviděla neteř tak rozzlobenou. Přikývla, usmála se, protože předpokládala, že se rozčiluje kvůli ní. „Jsi tak hodná, že se staráš o moje blaho. Samozřejmě že tvůj zájem je oprávněný. Můj otec se na mně dopustil kruté nespravedlnosti a já jsem přece použila své poslední úspory k tomu, abych tě slušně oblékla. Bylo to všechno k ničemu,“ dodala hraběnka. „Měla jsem zůstat v těch bohem opuštěných zemích.“

Christinu popuzovala sebelítost, kterou slyšela v tetině hlase. Zhluboka se nadechla, doufajíc, že znovu získá rovnováhu, a řekla: „Všechno není ztraceno. Řešení problému je teď na mně. Provdám se, než se otec vrátí do Anglie.“

Christinino klidné oznámení tetu plně zaujalo. Stařena vytřeštila oči a ztuhla. „Nevíme, kdy Edward přijede. Může vkročit do této místnosti už třeba zítra,“ řekla.

Christina zavrtěla hlavou. „Ne, to si nemyslím. Nezapomeňte, určitě si myslí, že nejsem naživu. Všichni jsou přece velmi překvapeni, že mě vidí. A mám v plánu provdat se co nejdříve.“

„Jak bychom mohly všechno včas zařídit? Vždyť jsme ještě ani nepomyslely na nějakého vhodného ženicha.“

„Připravte seznam těch, kdo přicházejí v úvahu,“ navrhla Christina.

„To se přece vůbec nesluší,“ namítla hraběnka.

Christina měla v úmyslu protestovat, ale všimla si záblesku v tetině pohledu. Věděla, že začíná o návrhu uvažovat. Proto ji chtěla podnítit k úplnému souhlasu. „Musíme jednat rychle, jestli se to má podařit.“

„Proč? Proč by ses chtěla obětovat?“ Patricia vrhla na neteř podezíravý pohled. „A proč bys chtěla raději svěřit peníze manželovi než otci?“

„Teto, jak už jsem řekla, svěřit peníze otci nevyhovuje mým záměrům. Tak tedy, máte ještě nějaké námitky, nebo souhlasíte s mým plánem?“

„Tvůj otec možná v posledních letech získal bohatství. Možná ty peníze ani nebude chtít.“

„To si myslíte vy,“ řekla Christina. „Já ale pochybuji, že je bohatý. Proč by udržoval korespondenci s právními zástupci, kdyby byl tak zámožný? Ach, určitě se vrátí do Anglie, teto Patricie.“

„Když tvrdíš, že Edward bude chtít dědictví, nebudu se s tebou přít,“ řekla hraběnka.

„Dobře,“ řekla Christina. „Myslím, že jste jedna z nejchytřejších žen, které jsem kdy poznala,“ chválila tetu. „Jistě dokážete vymyslet vhodný důvod pro můj chvatný sňatek.“

„Ano,“ souhlasila hraběnka. „Jsem opravdu chytrá.“ Vypjala se, až jí zapraskalo v kloubech. „Ale jak bude tvé manželství prospěšné mně?“ chtěla vědět.

„Požádáme muže, za kterého se provdám, aby převedl značnou sumu na vás. Smlouvu bude muset podepsat před sňatkem.“

„Takže to bude muset být někdo patřičně poddajný,“ mumlala teta. „Takových je tady spousta. Budu muset vymyslet nějaký dobrý důvod pro ten spěch. Nechej mě o samotě, Christino, a já ti připravím seznam vhodných manželů. S tvou krásou budeme moci přesvědčit skoro každého, aby souhlasil s mými podmínkami.“

„Chtěla bych, aby na prvním místě seznamu byl markýz z Lyonwoodu,“ prohlásila Christina a připravila se na tetin nesouhlas.

„To snad nemyslíš vážně,“ vyrazila ze sebe hraběnka. „Je bohatý, peníze nepotřebuje a není to člověk, který by jen tak souhlasil s mými plány.“

„Jestli ho dokážu přesvědčit, aby podepsal převod, pak přece nebude vadit, když se s ním provdám na ten krátký čas, který ještě strávím v Anglii, ne?“

„Správně anglicky se neříká, že se s ním provdáš, Christino. Ale dobrá, protože chceš podstoupit tu nutnou oběť, dovolím ti, aby ses pokusila o toho ohavného člověka. Samozřejmě se mi to nelíbí, ale máš k tomu můj souhlas.“

„Děkuji,“ řekla Christina.

„Pořád trváš na tom, že se vrátíš k těm divochům?“

„To nejsou divoši,“ zašeptala Christina. „Vrátím se ke své rodině. Jakmile budete mít v rukou své peníze, nemusí vám už na tom záležet.“

„Nu, jistě by ses o té skutečnosti neměla zmiňovat muži, kterého si vybereš pro manželství. Určitě by ho to popudilo, Christino.“

„Ano, teto,“ odpověděla Christina.

„A teď jdi nahoru a převlékni se,“ vyštěkla hraběnka. „V tom odstínu žluté vypadáš příšerně. A tvé vlasy by také potřebovaly upravit. Hned s tím něco udělej.“

Christina ihned opustila knihovnu, nevšímajíc si kritických poznámek na adresu svého zevnějšku.

Sotva za sebou zavřela dveře ložnice, už se nedokázala dál přetvařovat. Viditelně se roztřásla. Měla pocit, jako by se její žaludek dostal mezi dva kameny, a hlava jí třeštila.

Bylo to sice těžké přiznat, ale Christina byla natolik upřímná sama k sobě, aby si uvědomila, že se opravdu zděsila. Vůbec se jí ten pocit nelíbil.

Chápala důvod svého zděšení. Šakal se vrací do Anglie. Pokusí se ji zabít. Nepochybovala o záměrech svého otce. Šakalové ani léty nemění svou povahu.

Christina měla v úmyslu mu k tomu poskytnout druhou šanci. Dá-li Bůh, zabije ho však dříve ona.

KAPITOLA 5

Na této zemi skutečně žijí démoni, Christino. Netušila jsem, že může existovat tak ďábelský člověk, dokud jsem neviděla, jak byly mučeny, mrzačeny a zabíjeny nevinné děti, jen aby získal poslušnost jejich rodičů. Armáda jeho pomahačů vraždila bezbranné sedláky. Můj manžel byl diktátor a každého, u koho předpokládal podvratné myšlenky, dal zabít. V postranních uličkách se objevovala mrtvá těla. Každou noc vyjížděly vozy, aby je odvezly. Zápach, který nás nutil, abychom každého večera zavírali okna paláce, nepocházel z kuchyňských odpadků…, ne, šířil se z pohřebních ohňů.

Lidé byli nuceni trpět nouzi a hlad, aby byli příliš slabí na vzpouru. I voda bývala na příděl. Byla jsem těmi ukrutnostmi tak omráčena, že jsem nedokázala rozumně myslet. Mylala, moje věrná komorná, mě varovala, abych se Edwardovi neprozradila. Bála se o mne.

Měla jsem ji poslechnout, dítě. Ano, jednala jsem jako naivní blázen, protože jsem šla za manželem, abych mu to vyčetla.

Pouč se z mých chyb, Christino. Je to jediná možnost, jak můžeš přežít.

Zapsáno 12. října 1795

Lyon se skláněl nad stolem, plnou sklenku brandy v ruce a nádobu s horkou vodou na kolenou.

Podivné, ale zranění ho až do minulého večera netrápilo. Teď bylo něco po čtvrté ráno. Bodavá bolest – a také sny – ho přinutily vrátit se do studovny a zabývat se majetkovými záležitostmi. Nechal práce, až když nad Londýnem už dávno svítalo…, kolik bylo hodin, to si jeho unavená mysl ani neuvědomila.

Cítil se mizerně. Starý bojovník, pomyslel si s úsměvem. Tak ho přece nazvala Christina, ne? Bojovník, ano, tak mu říkala…, ale starý, to ne, na to si nevzpomínal.

Markýze znovu začala trýznit minulost. Roky strávené ve službách vlasti si vybíraly svou daň. Byl mužem, kterého se stále obávali – v nechvalně známých kruzích francouzské společnosti se vlastně stal legendou. Lyonovi byly vždy svěřovány nejobtížnější, nejchoulostivější úkoly. Povolali ho obvykle, když došlo k nejhoršímu a byly k dispozici nezvratné důkazy. Jeho služba byla osamělá, pověst neposkvrněna chybou. Markýz z Lyonwoodu byl považován za nejnebezpečnějšího muže v Anglii. Někteří soudili, že na světě.

Ať se vlastizrádce skrýval kdekoli, Lyon ho dokázal vyslídit a tichým účinným způsobem zlikvidovat.

Nikdy nezanedbal svou povinnost. Ani v nejmenším.

Výsledky jeho oddanosti měly dvě stránky. Lyon byl za odvahu povýšen do rytířského stavu a za své hříchy získal noční můry. Bylo dost snadné odejít na odpočinek. Protože žil sám, nikdo neviděl jeho utrpení. Když přišly děsivé sny, ve kterých spatřoval tváře těch, které měl na svědomí, nebyl nablízku žádný svědek jeho trápení.

Lyon už jen málokdy přemýšlel o Lettii a Jamesovi, i když mu občas blesklo hlavou, jaká to byla ironie osudu. Zatímco on trávil čas v cizině, aby bránil svou zem proti zrádcům, jeho bratr doma zrazoval jeho.

Ne, nemyslel na Jamese příliš často, a protože mu v hlavě způsobila takovou bouři kněžna Christina, dalo se říci, že tam nezbylo místo na rozumné myšlenky.

Byl člověkem, kterého vábily záhady. Zajímavá hádanka poutala jeho pozornost, dokud ji nevyřešil. Ovšem Christina mu neustále unikala a nemohl ji odhalit. Nevěděl, jakou hru hraje… zatím. Protože s ním otevřeně neflirtovala – ani s Rhonem – vyvolala v něm ještě větší zájem. Lyon přemítal nad podivným rozhovorem, který s ní vedl, ale po chvíli to vzdal.

Bude se s ní muset znovu setkat, řekl si. Zatím mu neposkytla jedinou stopu, které by se mohl chytit. A kde proboha mohla slyšet řvát lva?

Lyon věděl, že se ho zmocňuje posedlost zjistit vše o její minulosti. Jeho odhodlání mu nedávalo přílišný smysl. Christina na něho zapůsobila tak, že se bránil tomu uvěřit. Nikdy předtím na něj neudělala žena takový dojem. A to přiznání ho trápilo mnohem víc než bodavá bolest v koleně.

Pozná všechna její tajemství. Byl si jist, že nějaká má – každá žena je přece má – a jeho zvědavost bude uspokojena. A pak ji nechá být.

Jeho posedlost pomine.

Když Lyon dospěl k tomuto rozhodnutí, zaslal několik dopisů největším znalcům společenských klevet. Byl v požadavcích na informace o kněžně velmi diskrétní – jako hlavní důvod pro to, že se chce dovědět všechny podrobnosti dané „záležitosti“, uvedl svou sestru Dianu a její vstup do společnosti.

Nedělal si vůbec výčitky nad svým prohnaným jednáním. Nakonec, když dostal na všechny dopisy odpověď, byl zklamán víc než kdykoliv předtím. Podle všeho se zdálo, že kněžna Christina nemá minulost.

Ta žena ještě před dvěma měsíci snad vůbec neexistovala.

Lyon se nemínil s takovým závěrem smířit. Docházela mu trpělivost. Chtěl jasné odpovědi… a toužil se s Christinou znovu setkat. Pomýšlel na to, že ji přitlačí ke zdi na plese u Crestonů, který se měl konat příští sobotu, ale pak se rozhodl nečekat.

Nedbaje ani trochu na dobré způsoby, vypravil se do Baker Street číslo 6 v nekřesťanských devět hodin ráno. Neobtěžoval se poslat žádost o přijetí, protože si byl jist, že žlučovitá hraběnka by jej nepustila do domu, kdyby předem věděla o jeho úmyslu.

Štěstí mu přálo. Dveře mu otevřel už značně vetchý starý muž s chomáčem tuhých nažloutlých vlasů. Jeho ošacení svědčilo o tom, že se jedná o sluhu, ale z jeho chování čišela nezdvořilá povýšenost.

„Hraběnka právě odešla na schůzku, sire, a vrátí se za dobrou hodinu, pokud ne později.“

Lyon se ušklíbl. „Nepřišel jsem za hraběnkou,“ řekl služebníkovi.

„Tak koho jste vlastně přišel navštívit?“ pronesl sluha povýšeně.

Lyon dal na sobě znát rozhořčení. Ten starý muž hlídal vstup jako zlý pes. Markýz se protáhl kolem něj, než mohl vznést jakýkoliv protest, a zavolal přes rameno: „Chci mluvit s kněžnou Christinou.“ Záměrně použil nejhrozivější tón hlasu, aby dostal svolení. „Ihned.“

Kyselý úsměšek sloužícího se proměnil v radostný úsměv. „Hraběnce se to nebude líbit,“ prohlásil a vykročil před Lyona, aby otevřel dvoukřídlé dveře po levé straně. „Rozhodně se jí to nebude líbit.“

„Tato možnost vás nemusí zajímat,“ podotkl Lyon suše, když se sluha kdákavě zasmál.

„Neřeknu jí o vaší návštěvě, sire,“ řekl. Obrátil se ke schodišti. „Můžete počkat zde,“ řekl a mávl rukou. „Půjdu říci kněžně o tom, že s ní chcete hovořit.“

„Snad bude lepší, když své paní nepovíte, kdo přišel,“ prohlásil Lyon, protože si myslel, že i Christina by mohla odmítnout jeho návštěvu. „Rád bych ji překvapil,“ dodal.

„Protože jste se mi nepředstavil, mohu vašemu přání snadno vyhovět.“

Lyonovi připadalo, že sluhovi trvá věčnost, než přejde halu. Opřel se o rám dveří a díval se za starcem. Tu mu hlavou bleskla myšlenka: „Když tedy nevíte, kdo jsem, jak si můžete být jist, že se má návštěva nebude hraběnce líbit?“

Sluha vydal opět kdákavý zvuk, který zněl, jako by někdo přejížděl hřebíkem po valše. Námaha ho málem srazila k zemi. Podržel se zábradlí, než dal Lyonovi odpověď. „Nezáleží na tom, kdo jste, sire. Hraběnka nemá ráda nikoho. Té staré můře neudělá radost vůbec nic.“ Sluha pomalým loudavým krokem dál stoupal po schodech.

Lyonovi se zdálo, že na to, aby vyšel tři schody, potřebuje snad deset minut.

„Rozumím tomu tak, že to není hraběnka, kdo vás zaměstnal,“ poznamenal Lyon.

„Ano, sire,“ odpověděl sípavě sluha. „Byla to kněžna Christina, která mě tak říkajíc našla na ulici. Sebrala mě, oprášila a oblékla do nových šatů. Před mnoha lety jsem býval komorníkem, než mě postihly těžké časy.“ Stařec se zhluboka nadechl a dodal: „Kněžna samozřejmě nemá ráda, když její tetě říkám stará můra. Říká, že je to nedůstojné.“

„Možná to nedůstojné je, dobrý muži, ale výraz stará můra vystihuje hraběnku velmi přesně.“

Sluha přikývl a znovu se chytil zábradlí. Zůstal na dlouhou chvíli stát. Lyona napadlo, že se snaží popadnout dech. Ve svém úsudku se však mýlil. Sluha se nakonec zábradlí pustil, přiložil si dlaně k ústům a doslova zařval směrem nahoru. „Máte návštěvu, kněžno. Uvedl jsem ji do salonu.“

Lyon nevěřil svým očím. Když sluha opakoval své volání, začal se smát.

Sluha se obrátil zpátky k Lyonovi. „Nechce, abych se moc vyčerpával. Mám si prý šetřit síly pro příkazy té staré.“

Lyon přikývl. Sluha ještě jednu zakřičel na svou paní.

Najednou se nad schodištěm objevila Christina a Lyon strnul. Asi si nezvykl dívat se na ni, usoudil. Byla ještě hezčí. Dnes neměla vlasy vyčesané vzhůru. Byla to nádhera. To jediné slovo ho napadlo, protože jiným slovem snad ani nemohl popsat hustou, stříbřitou zvlněnou hřívu lemující andělskou tvář.

Když začala sestupovat ze schodů, Lyon si všiml, že vlasy jí sahají až pod štíhlý pas k bokům.

Měla na sobě bledě růžové šaty. Hluboký kulatý výstřih odkrýval náznak oblých ňader. Na skromném oděvu bylo něco neobvyklého, ale Lyon byl příliš rozrušen pohledem na to, jak se usmívá na sloužícího, než aby přemýšlel, co mu připadá divné.

Ještě ho nespatřila. „Děkuji, Elberte. Teď jděte a posaďte se. Hraběnka se brzy vrátí a pak budete mít co dělat.“

„Jste ke mně příliš laskavá,“ zašeptal Elbert.

„Je dobré, že si to myslíte,“ řekla a scházela dál po schodech. Pak spatřila Lyona opírajícího se o dveře do salonu.

Poznal, že ji překvapil. Bylo jí to znát na očích. „Ach, Bože, tohle se hraběnce…“

„Nebude líbit,“ dokončil její poznámku Lyon s hraným povzdechem.

Elbert zjevně slyšel jeho slova. Jeho chraptivý smích se nesl za Christinou až do salonu. Lyon ji následoval a dal si načas, aby za sebou mohl zavřít dveře. „Věřte mi nebo ne, Christino, celý zbytek města mě považuje za docela příjemného. Proč je vaše teta výjimkou, přesahuje mé chápání.“

Christina se usmála podráždění, které postřehla v Lyonově hlase. Posadila se doprostřed pohovky potažené zlatým brokátem, tak, aby Lyon nemohl usednout vedle ní, pokynula mu, aby se usadil na židli vedle ní, a řekla: „Jistěže jste příjemný. Nenechejte se vyvést z míry názory mé tety. I když je ode mne hrubé to přiznat, jedná se také o vaše cítění, a tak musím říci, že moje teta skutečně nemá v lásce příliš mnoho lidí.“

„Neporozuměla jste mé poznámce,“ namítl Lyon. „Čerta starého mi záleží na tom, co si o mně myslí vaše teta. Jen mi připadá záhadné, že…“

Dívala se na něho tak nedůvěřivě, že se odmlčel a pak změnil téma. „Mrzí vás, že jsem přišel?“ zeptal se jí a zamračil se nad svou otázkou. Christina zavrtěla hlavou. „Přeji vám dobrý den,“ vyhrkla najednou ve snaze uplatnit společenská pravidla. Byl to pro ni samozřejmě problém, protože Lyon opět vyhlížel skvěle. Měl na sobě kožené jezdecké kalhoty, které připomínaly barvou mladého jelena. Materiál těsně obepínal jeho pevná stehna. Košile byla bílá, zřejmě hedvábná, pomyslela si Christina, a zčásti ji zakrýval krátký kabát v barvě podzimního listí, který hezky ladil s barvou naleštěných vysokých bot.

Uvědomila si, že na něho civí, ale rozhodla se nevyčítat si své špatné chování, protože on na ni hleděl se stejným zájmem.

„Líbí se mi dívat se na vás.“

„Mně také,“ odpověděl Lyon a zasmál se.

Christina složila ruce do klína. „Máte nějaký důvod ke své překvapené návštěvě?“ zeptala se.

„Překvapené? Nerozumím…“

„Překvapivé,“ řekla rychle Christina.

„Rozumím.“

„Nu, pane? Máte nějaký určitý důvod?“

„Už si nevzpomínám,“ odpověděl Lyon s úsměvem.

Obdařila ho rozpačitým úsměvem. „Mohu vám nabídnout nějaké občerstvení?“

„Děkuji, není třeba,“ odpověděl Lyon.

„Nu, pak mi laskavě vysvětlete, na co si nevzpomínáte,“ požádala ho.

Podívala se na něho zvědavým pohledem, jako by právě požádala o nejlogičtější věc na světě. „Jak vám to mohu vysvětlit, když si nevzpomínám?“ zeptal se. „Už zase mluvíte podivně, že?“

Při jeho úsměvu by roztál sníh. Christina jen s obtížemi vydržela klidně sedět. Jediné, na co mohla myslet, bylo, jak ji Lyon políbil, a jediné, po čem toužila, bylo nějak ho přimět k tomu, aby to udělal znovu.

Taková myšlenka byla samozřejmě pro dámu nedůstojná. „Dělá se hezké počasí, že? Někteří lidé tvrdí, že je to nejteplejší podzim, který tady v posledních letech byl,“ dodala a upřeně pozorovala ruce v klíně.

Lyon se usmál její zjevné nervozitě. Pomalu natáhl dlouhé nohy a připravoval se na výslech. Snadno získá odpovědi na své otázky, bude-li Christina pořád tak vyplašená.

Špičky Lyonových bot se dotkly lemu jejích šatů. Okamžitě se zabořila hlouběji do pohovky, podívala se na zem a tiše povzdechla. „Mohu vám nabídnout nějaké občerstvení?“ zeptala se kupodivu hlasitě a upřela zas pohled na něho. Znovu poposedla na sofa.

Byla vyplašená jako opuštěné kotě. „Už jste se mě na to ptala,“ připomněl jí Lyon. „Ne, nechci žádné občerstvení. Působím vám tím potíže?“ dodal a ušklíbl se, aby naznačil, že by byl rád, kdyby je působil.

„Proč si to myslíte?“ zeptala se Christina.

„Sedíte na kraji pohovky a vypadáte, jako byste každým okamžikem chtěla utéci, má drahá.“

„Jmenuji se Christina, ne drahá,“ řekla. „A samozřejmě se cítím nesvá. Vy byste znervóznil i bizona.“

„Bizona?“

„Každého byste znervóznil, když se zamračíte,“ vysvětlovala Christina a mírně pokrčila rameny.

„Výborně.“

„Výborně? Nu, Lyone, říkáte vskutku podivné věci.“

„Říkám…“ Lyon vybuchl smíchy. „Christino, vy jste ještě nepromluvila jediné rozumné slovo od okamžiku, kdy jsem se s vámi poprvé setkal. Pokaždé, když vás vidím, si slibuji, že vás přiměju k normálnímu rozhovoru, a pak.“

„Lyone, začínáte si vymýšlet,“ přerušila ho Christina. „Je to naše druhé… ne, třetí setkání, pokud počítáte, že jsme se setkali dvakrát za jeden večer…“

„Už to zase děláte,“ řekl Lyon.

„Co dělám?“

„Snažíte se odvést mě jinam.“

„Nesnažím se vás nikam odvést. Jste moc veliký. Znám svou sílu, Lyone.“

„Berete vždycky všechno doslova?“

„Nevím. Vy myslíte, že ano?“

„Ano.“

„Možná jste to vy, kdo má problém mluvit rozumně. Ano,“ dodala Christina a kývla hlavou. „Víte, Lyone, nekladete příliš logické otázky.“

Zasmála se, když na ni zlobně pohlédl. „Proč jste přišel?“ zeptala se znovu.

Začala zas pozorovat své ruce. Po tvářích se jí rozlil slabý ruměnec. Najednou jako by byla něčím zmatena.

Neměl tušení čím. To ho však nepřekvapilo. Neobvyklé se stávalo běžným, pokud šlo o Christinu. Lyon si pomyslel, že už je připraven na všechno. Věřil, že během této návštěvy určitě odhalí její hru.

„Já vím, proč jste mě přišel navštívit,“ zašeptala plaše Christina.

„Ano?“ opáčil Lyon. „A jaký tedy mám důvod?“

„Líbí se vám být se mnou,“ odpověděla a odvážila se na něj pohlédnout, aby viděla jeho reakci. Když se zdálo, že ho její upřímnost nerozhořčila, troufla si pokračovat.

„Lyone? Věříte v osud?“

Ach, Bože, už zas vyhlížel zmateně. Christina si dlouze povzdechla. „Nu, takže přiznáváte, že se vám líbí být se mnou, že?“ vyzvídala.

„Ano, ale jen Bůh ví proč,“ připustil Lyon. Naklonil se dopředu a opřel si lokty o kolena.

„Ano, jen Velký duch ví proč.“

„Velký duch?“ Lyon potřásl hlavou. „Bože, už mluvím jako ozvěna. Dobře, raději se zeptám. Kdo je ten Velký duch?“

„Bůh přece. Různé národy mají svá vlastní označení pro Všemohoucího, Lyone. To jistě víte. Nejste přece neznaboh?“ Znělo to, jako by ji ta možnost děsila.

„Ne, to nejsem.“

„Nu, nemusíte se proto na mne hněvat. Jen jsem se chtěla zeptat.“

Hleděl na ni dlouhou minutu beze slova. Pak vstal. Christina věděla, co udělá, protože si ji přitáhl do náruče. Přitiskl ji k sobě a jeho brada spočinula na jejím temeni. „Mám chuť vás buď uškrtit, nebo políbit,“ prohlásil. „Můžete si vybrat.“

Christina povzdechla. „Byla bych raději, kdybyste mě políbil. Ale napřed, prosím, odpovězte na moji otázku, Lyone. Je to pro mne důležité.“

„Na jakou otázku?“

„Ptala jsem se vás, jestli věříte v osud,“ řekla. Odtáhla se od něj a pohlédla mu do tváře. „Vy se skutečně nedokážete příliš soustředit, že?“

Měla tu drzost říci to rozhořčeně. „Nemám se soustředěním žádné problémy,“ zavrčel.

Nezdálo se, že by mu Christina věřila. Byla čarodějka a snažila se na něho působit svými kouzly. Lyon se cítil rozechvěle jako naivní hlupák, jako malý kluk, když na něj vrhla tak okouzlující pohled.

„Nu?“

„Nu co?“ zeptal se Lyon. Zakroutil hlavou nad tou podivnou reakcí víly, která na něj hleděla. Do čela mu sklouzl pramen vlasů a zakryl část jizvy. Christina se přestala odtahovat a vztáhla ruku, aby mu kadeř upravila. Její jemný dotek mu připomenul její otázku.

„Ne, nevěřím v osud.“

„To je škoda.“

Chovala se, jako by spáchal smrtelný, neodpustitelný hřích.

„Dobrá,“ prohlásil. „Asi bych se už neměl ptát, ale přisámbůh, stejně to udělám. Proč je to škoda?“

„Opovažujete se mi vysmívat?“ zeptala se, když viděla jeho úsměv.

„To nikdy,“ lhal.

„Nu, pak na tom skutečně nezáleží.“

„Že se vám směju?“

„Ne, nezáleží na tom, jestli věříte v osud,“ odpověděla Christina.

„Proč na tom nezáleží?“

„Protože co se má stát, stane se, ať tomu věříte, nebo ne. Chápete, jak je to prosté?“

„Aha,“ protáhl Lyon. „Zřejmě ráda filozofujete.“

Ztuhla v jeho objetí a rozzlobeně na něho pohlédla. Změna v její náladě přišla tak náhle, že Lyona vyvedla z rovnováhy. „Udělal jsem něco, čím jsem vás rozzlobil?“ zeptal se.

„Nejsem žádná koketa. Jak si to o mně můžete myslet? Nu, byla jsem k vám během našeho hovoru upřímná. Řekla jsem vám rovnou, že se mi líbí dívat se na vás a že by se mi líbilo, kdybyste mě políbil. To je tedy filozofování?“

Z té ženy se jednou zblázní. „Christino, filozofovat znamená zabývat se studiem různých směrů myšlení. Není ode mne nezdvořilé, že vám to přisuzuji.“

„Můžete to slovo hláskovat?“ požádala ho a tvářila se nedůvěřivě.

Lyon učinil, co chtěla. „Ach, už rozumím,“ řekla. „Spletla jsem si flirtování a filozofování. Ano, tak to bylo. Nedívejte se tak zmateně, Lyone. Je přece snadné tak se zmýlit.“

„Snadné?“ Řekl si to jen pro sebe, nechtěl se ptát. Ale zvědavost opět zvítězila. „Proč je to snadné?“

„Protože ta slova jsou si podobná,“ odpověděla. Řekla to, jako by poučovala nechápavé dítě. Okamžitě proti jejímu prohlášení vznesl námitku. „To je nepochybně nejméně logické vysvětlení, jaké jsem kdy slyšel. Pokud ovšem… vy jste se naučila anglicky teprve nedávno, že Christino?“

Protože se zdálo, že ho to zjištění velmi potěšilo, Christina neměla srdce říci mu, že ne, že se anglicky neučila až v poslední době. Hovořila tím obtížným jazykem už několik let.

„Ano, Lyone, hovořím několika jazyky a někdy se mi spletou slova. Ale nejsem žádný knihomol. A zdá se, že zapomínám na zákony, když jsem s vámi. Vlastně dávám přednost francouzštině. Je to mnohem jednodušší jazyk, víte.“

Teď Lyonovi začalo všechno do sebe zapadat. Hádanka byla vyřešena. „Není divu, že jsem měl problém vám porozumět, Christino. Bylo to proto, že jste se našemu jazyku naučila teprve nedávno, že?“

Byl tak šťasten, když nalezl pro všechno rozumné zdůvodnění, že své prohlášení ještě jednou opakoval.

Christina potřásla hlavou. „Nemyslím, Lyone. Nikdo jiný nemá sebemenší potíž mi porozumět. Vy hovoříte anglicky už dlouho?“

Přitiskl ji k sobě a zasmál se nehoráznému prohlášení, kterým obrátila hru proti němu. V koutku duše ho napadlo, že nemůže po celý zbytek dopoledne spokojeně stát uprostřed salonu a držet ji v náruči.

„Lyone? Vadilo by vám moc, kdybych opravdu byla knihomol? Teta říká, že se ani nehodí, abych přiznávala, že ráda čtu. Z tohoto důvodu musím také předstírat nevědomost.“

„Musíte předstírat nevědomost?“ divil se Lyon podivné poznámce.

„Opravdu moc ráda čtu,“ přiznala Christina, nedbajíc na jeho otázku. „Mou nejoblíbenější četbou je příběh o králi Artušovi. Nečetl jste ho náhodou také?“

„Ano, má milá, četl. Napsal ho sir Thomas Mallory,“ řekl Lyon. „Teď už vím, odkud máte své fantazie. Rytíři, válečníci – je to úplně stejné. Máte velice romantickou povahu, Christino.“

„Opravdu?“ zeptala se Christina s úsměvem. „Dobře že to vím,“ dodala, když Lyon přikývl. „Být romantická je hezká vlastnost pro mladou dámu, že, Lyone?“

„Ano, je,“ odpověděl.

„Ovšem nesmíme dovolit, aby se teta Patricia dověděla o tomto sklonu, protože jistě by…“

„Budu hádat,“ přerušil ji Lyon. „Se jí to nelíbilo, že?“

„Ano, obávám se, že máte pravdu. Raději byste už měl jít. Až si vzpomenete, o čem jste se mnou chtěl mluvit, přijďte mě zase navštívit.“

Lyon neměl v úmyslu jít nikam. Uvědomil si však, že už asi z jejich konverzace víc nezíská. Rozhodl se, že ji políbí, aby ji trochu zmátl. Pak bude dost poddajná, aby jí mohl položit několik vhodných otázek, za předpokladu samozřejmě, že si na nějaké vzpomene. Už přece o ní získal alespoň trochu informací. Christina očividně vyrostla ve Francii nebo v některé zemi v jejím sousedství, kde se hovoří francouzsky. Teď musí přijít na to, proč se tu prostou pravdu tak zoufale snaží ukrýt. Stydí se snad, nebo je v rozpacích? Možná to je důvod její mlčenlivosti.

Lyon ji pohladil po zádech, aby jí zabránil poslat ho pryč. Pak se k ní sklonil, jemně přejel ústy po jejích rtech a přitom ji stále hladil. Christina se nebránila, naopak. Její ruce se mu pomalu spojily kolem krku.

Zjevně se jí to líbilo. Když ji Lyon konečně přestal pokoušet a zmocnil se naplno jejích úst, povytáhla se na špičkách k němu. Prsty se mu probírala ve vlasech a cuchala je. Lyon ji zvedl výš k sobě a přitiskl její ústa ke svým.

Byl to podivný pocit, když ji tak držel, i když ne tak zvláštní, jakým působil Lyon na ni. Jeho pach jí způsoboval závrať. Byl tak mužský, tak zemitý. Touha v ní vyvolala záchvěvy tepla, když jí Lyon vklouzl jazykem do úst, aby prohloubil důvěrný styk.

Christině netrvalo dlouho a byla stejně smělá jako Lyon. Její jazyk si s ním pohrával, zprvu nesměle, pak s rostoucí vášní. Věděla, že se mu její smělost líbí, protože se jeho ústa tiskla na její téměř divoce a ona uslyšela jeho spokojené zamračení.

Christina byla nejvnímavější žena, s jakou se kdy setkal. Její divoká vášeň ho uchvacovala. Zatím u většiny žen poznal jen jejich hru na nevinnost. Christina však byla ve své touze překvapivě upřímná. Rychle ho také vzrušila. Lyon se doslova třásl, když odtrhl ústa od jejích. Dýchal přerývaně, neklidně.

Christina nechtěla, aby ji pustil. Objala ho kolem pasu a překvapivě silně ho k sobě přitiskla. „Líbí se vám líbat mě, že Lyone?“

Jak se opovažuje mluvit tak plaše poté, co ho tak vášnivě líbala? U všech čertů, její jazyk byl divočejší než jeho. „Zatraceně dobře víte, že se mi to líbí,“ zamručel u jejího ucha. „Je to také část vaší hry, Christino? Nemusíte se přede mnou ostýchat. Opravdu je mi jedno, s kolika muži jste spala. Chci vás bez ohledu na to.“

Christina pomalu zvedla oči a setkala se s jeho pohledem. Viděla v něm vášeň, dychtivost. Hrdlo se jí najednou sevřelo tak, že nebyla schopna promluvit. Lyon byl skutečně jako mocný bojovník.

Bůh ji ochraňuj, vždyť by se mohla do toho Angličana i zamilovat.

Lyon reagoval na strach v jejích očích. Předpokládal, že se polekala, protože uhodl pravdu. Vzal do ruky pramen jejích vlasů, omotal si ho kolem zápěstí a znovu si ji přitáhl, až se její hruď třela o jeho. Pak jí jemně přivinul hlavu k sobě, a když se jejich ústa opět přiblížila, řekl: „Nezáleží mi na tom, na mou věru, Christino. Až budete v mém loži, nebudete myslet na nikoho jiného než na mne.“

Políbil ji ještě jednou, aby svůj slib potvrdil. Polibek byl vysloveně smyslný. Divoký. Ale trval jen krátce. V okamžiku, kdy začala reagovat, se Lyon odtáhl.

Jeho pohled ji okamžitě plně upoutal. „Jediné, na co jsem schopen myslet, je, jak bychom se k sobě skvěle hodili. Také jste na to myslela, nemám pravdu, Christino?“ zeptal se Lyon hlasem sevřeným vzrušením.

Byl již připraven na její odmítnutí. Očekával obvyklé. To byla jeho chyba, uvědomil si, a jistě i důvod, proč tak užasl, když mu odpověděla. „Ach, ano, uvažovala jsem o spojení s vámi. Bylo by to nádherné, nemyslíte?“

Než mohl odpovědět, Christina se mu vyprostila z objetí. Pomalu kráčela na druhou stranu místnosti. Její krok byl zrovna tak vyzývavý jako úsměv, který na něho vrhla přes rameno, když pustil její vlasy. Jakmile otevřela dveře do haly, obrátila se k němu. „Musíte už jít, Lyone. Hezký den.“

Zase se to stalo. Ať ho vezme čert, jestli ho nevyzývá k odchodu. „Christino,“ zavrčel Lyon. „vraťte se. Ještě jsem neskončil. Chci se vás na něco zeptat.“

„Na co?“ zareagovala Christina napůl venku ze dveří.

„Netvařte se tak podezíravě,“ bručel Lyon. Zkřížil paže na hrudi a zamračil se. „Napřed bych se vás rád zeptal, jestli byste chtěla jít do opery příští…“

Christina zavrtěla hlavou, ještě než dopověděl. „Hraběnka by nedovolila, abyste mě doprovázel.“

Měla tu drzost se při tom odmítnutí smát. Lyon si povzdechl.

„Jste jako chameleon, víte to? Jeden okamžik se mračíte a v dalším se usmíváte. Myslíte si, že mi to dává smysl?“ zeptal se Lyon.

„Myslím, že jste mě právě urazil.“

„Neurazil jsem vás,“ zavrčel Lyon, nedbaje na pobavení, které znělo z jejího hlasu. Bože, už zase na něho hleděla tak nevinně. Stačilo to, aby musel skřípat zuby. „Vy se schválně snažíte, abych se z vás zbláznil, že?“

„Jestli si myslíte, že když mě nazvete ještěrkou, získáte mou přízeň, pak se krutě mýlíte.“

Nevšímal si jejích slov. „Mohu vás pozvat zítra na projížďku po parku?“

„Ach, nejezdím na koni.“

„Nejezdíte?“ divil se. „Nikdy jste se tomu neučila? Pak bych vám rád dával lekce, Christino. Když budete mít klidného koně…, tak co jsem to říkal? Vy se odvažujete smát?“

Christina jen s námahou skrývala veselí. „Ach, ne, nesměji se vám,“ lhala. „Prostě nerada jezdím na koni.“

„A proč?“ ptal se Lyon.

„Vadí mi sedlo,“ přiznala Christina. Obrátila se a spěchala přes halu. Lyon se hnal za ní, ale Christina byla už v polovině schodiště.

„Vadí vám sedlo?“ volal za ní, přesvědčen, že špatně slyšel. „Ano, Lyone.“

Bože, na tak podivné prohlášení neměl co říci. Vzdal se. Christina tuto bitvu vyhrála. Válka však bude rozhodnuta později.

Lyon stál na místě a kroutil hlavou. Rozhodl se, že se spokojí s tím, že se bude dívat na mírné vlnění jejích boků a teprve až mu zmizela z očí, uvědomil si, co mu na jejím zevnějšku připadalo tak podivné.

Kněžna Christina byla bosá.

Hraběnka Patricia měla skvělou náladu, když se vrátila ze schůzky domů. Shánění případných nápadníků pro její neteř nebyl zrovna chvályhodný čin, ano, ale výsledek byl tak skvělý, že hraběnka vypudila z hlavy jakékoliv obavy z hanby v případě odhalení.

Emmett Splickler byl přesně takový, jak si hraběnka představovala. Doufala, že zdědil nechutné vlastnosti svého otce. Patricia věděla své, Emmett byl bezpáteřní hňup a lakomec, který příliš nevyrostl. Stejně jako tomu bylo u jeho otce, ani Emmettovo jednání neřídil mozek. Jeho žádostivost dostat Christinu do postele se ukázala velmi brzy. Doslova slintal, když hraběnka vysvětlovala důvod své návštěvy. Od chvíle, kdy se zmínila o manželství s Christinou, stal se ten muž tvárným hadrem v jejích rukou. Souhlasil, že podepíše cokoliv, jen aby ji dostal jako odměnu.

Hraběnka věděla, že Christina nebude Emmetta chtít. Ten člověk jí bude připadat jako přílišný slaboch. Aby svou neteř uklidnila, sepsala Patricia seznam případných kandidátů. Na prvním místě dokonce uvedla toho odporného markýze z Lyonwoodu. Byla to všechno samozřejmě fraška, ale hraběnka chtěla, aby Christina zůstala poslušná a netušila, co ji čeká.

Hraběnka byla rozhodnuta nenechat nic náhodě. Za žádných okolností neměla v úmyslu připustit, aby se její neteř provdala za někoho tak čestného, jako byl Lyon.

Důvod byl velmi jednoduchý. Patricia nechtěla jen větší část jmění svého otce. Chtěla je celé.

Plán, který Splicklerovi vyložila, by i ďábel považoval za hanebný. Emmett zbledl, když mu klidně vysvětlila, že bude muset její neteř unést, dopravit ji do Gretna Green3 a přinutit ji, aby se sňatkem souhlasila. Jestli se dívky zmocní před podpisem manželské smlouvy nebo po něm, bylo hraběnce jedno.

Emmett se bál víc než ona, že se na to přijde. Když se mu zmínila o dvou nebo třech dalších mužích, kteří by měli pomoci unést Christinu, ten hlupák si přestal stěžovat a energicky se chytil příprav. Všimla si, že se mu vyduly kalhoty mezi nohama, a bylo jí jasné, že si již začal představovat, jak se zmocní její neteře. Mohla tedy předpokládat, že bude dost podlý, aby udělal, co vyžadovala.

Tyto starosti hraběnku vyčerpaly. Byla tu přece jen vzdálená možnost, že Emmettova zbabělost bude silnější než jeho chuť zmocnit se Christiny. Pokud by se objevil nějaký háček, plán by mohl selhat.

Z toho důvodu hraběnka věděla, že se musí nějak zbavit těch špinavých indiánů z Christininy rodiny. Kdyby se její neteř neprovdala za Emmetta, ale za tak silnou osobnost, jako byl Lyon, svazek by nemohl trvat dlouho. Christinina výchova musela dřív nebo později vyjít na povrch. Nebude schopna skrývat své divošské instinkty navěky. A co by si normální manžel počal s jejími nechutnými představami o lásce a cti? Byl by samozřejmě její pravou povahou pěkně znechucen. I když by nebylo možné se jí zbavit, protože rozvod byl něčím neslýchaným, jistě by se k ní otočil zády a našel si pro svůj chtíč jinou ženu.

Takové zavržení by mohlo Christinu snadno přivést zpátky k divochům, kteří ji vychovali. Ta hloupá holka stále trvala na tom, že se brzy vrátí domů. Hraběnka něco takového nemohla připustit. Christina se stala prostředkem, který jí měl umožnit návrat do společnosti. I ti, kteří si vzpomínali na její minulé prohřešky, byli Christinou tak uchváceni, že se jistě přinutí přijmout s ní i hraběnku.

Poslední její starostí byl Edward. Christinin otec se jen tak lehce nesmíří s tím, že ho přelstila. Jestli je takový, jakého si ho pamatovala, pravděpodobně se pokusí dostat alespoň část majetku. Christina svého otce jistě zvládne, doufala hraběnka.

Ach ano, bylo nutné, aby ten spratek zůstal v Anglii, dokud hraběnka svůj plán neuskuteční. Naprosto nutné.

KAPITOLA 6

Edward měl své soukromé pokoje ve zvláštní části paláce sousedící s jeho hlavním křídlem. Rozhodla jsem se nečekat a říci mu, co dělají jeho lidé. Víš, dítě, nemohla jsem uvěřit, že by za všechno byl zodpovědný on. Chtěla jsem svalit vinu na jeho důstojníky.

Když jsem vstoupila bočními dveřmi do Edwardovy pracovny, byla jsem příliš strnulá úžasem nad tím, co jsem viděla, než abych dala najevo svou přítomnost. Můj manžel byl se svou milenkou. Strhli ze sebe šat a váleli se po zemi jako zvířata. Jeho metresa se jmenovala Nicolle. Osedlala si Edwarda jako hřebce. Manžel vykřikoval hrubá slova, aby ji povzbudil, oči zavřeny v extázi.

Ta žena musela vycítit moji přítomnost. Najednou se otočila a pohlédla na mne. Byla jsem přesvědčena, že vykřikne, řekne Edwardovi, že jsem přišla. Neudělala to. Ne, Nicolle pokračovala ve svých obscénních pohybech, a přitom se celou tu dobu na mne usmívala. Pomyslela jsem si, že je to úsměv vítězství.

Nepamatuji si, jak dlouho jsem tam stála. Když jsem se vrátila do svých pokojů, začala jsem promýšlet plán útěku.

Zapsáno 20. srpna 1795

„Lyone, co se to s tebou děje? Vždyť se na Mathewse přímo usmíváš. Neslyšela jsem snad, že se ptáš na matku? Tobě určitě není dobře.“

Ty otázky chrlila Lyonova sestra, lady Diana, která sledovala bratra nahoru po schodech vedoucích k ložnicím.

Lyon se zastavil a pohlédl na Dianu. „Jsi nespokojená, když se mračím, a teď se zdá, že ti vadí, když se usmívám. Rozmysli si, jaký stav mé mysli ti bude nejlépe vyhovovat, a já se tomu budu snažit přizpůsobit.“

Diana vytřeštila oči, když slyšela žertovný tón v hlase svého bratra. „Nejsi nemocný? Začalo tě zas bolet koleno? Nedívej se na mne, jako bych měla dvě hlavy. Vůbec není obvyklé, aby ses usmíval, zvlášť chystáš-li se navštívit matku. Vím, jak dovede být únavná. Nezapomeň, bratře, já s ní žiji. A ty sem přicházíš jen jednou za týden na návštěvu. Vím, že matka nemůže zabránit tomu, jaká je, ale jsou chvíle, kdy bych si přála, abys mi dovolil přestěhovat se do svého domu ve městě. Neměla bych se za to stydět?“

„Být upřímná k bratrovi vůbec není hanebné. Užila sis toho dost, od té doby, co zemřel James, že?“

Soucit v Lyonově hlase naplnil Dianiny oči slzami. Lyon nedal najevo podráždění. Jeho sestra byla hotová smršť citů, když došlo na rodinné záležitosti. Lyon byl pravým opakem. Bylo pro něj těžké dávat na sobě znát jakékoliv hnutí mysli. Napadlo ho, že jako projev sympatií obejme sestru kolem ramen, ale pak tu podivnou myšlenku zavrhl. Byla by pravděpodobně tak překvapena jeho gestem, že by se určitě rozplakala.

Lyon dnes neměl náladu na slzy. Stačilo, že bude muset vydržet další úmornou návštěvu u své matky.

„Opravdu jsem si myslela, že se máti bude cítit lépe, když jsi přiměl její služebnictvo, aby otevřelo dům pro můj pobyt ve městě, Lyone, ale ona svůj pokoj neopustila ode dne, kdy jsme přijely do Londýna.“

Lyon jen přikývl, pak pokračoval v cestě. „Ale matce není ani trochu lépe,“ zašeptala Diana. Kráčela svému bratrovi v patách. „Pokoušela jsem se s ní mluvit o večírcích, které jsem navštívila. Vůbec mě neposlouchala. Chce mluvit jen o Jamesovi.“

„Vrať se dolů a počkej na mne, Diano. Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit. A nedívej se tak vyplašeně,“ dodal a mrkl na ni. „Slibuji, že matku nerozčilím. Předvedu své nejlepší chování.“

„Opravdu?“ vypískla Diana. „Tobě skutečně není dobře, že?“

Lyon se rozesmál. „Bože, copak jsem takový lidožrout?“

Než mohla Diana přijít na taktní odpověď, která by přitom nebyla vyslovená lež, otevřel Lyon dveře vedoucí k matčiným pokojům. Patou za sebou dveře zas zavřel a vydal se dál po temné zatuchlé chodbě.

Markýza odpočívala ve svých saténových poduškách. Jako obvykle byla oděna v černém, od hedvábného čepce pokrývajícího šedivé vlasy až po bavlněné punčochy na nohách. Lyon by ji snad ani v té záplavě černi neviděl, kdyby z ní nevyzařovala křídově bílá pleť.

Markýza truchlila opravdu horlivě. Lyon si pomyslel, že svou povinnost pojala tak intenzivně, jako když se rozmazlené dítě oddává záchvatu vzteku. Jen Bůh ví, že za tu dlouhou dobu začala svou roli ovládat přímo mistrovsky.

Rozrušilo by to i mrtvého. Od Jamesovy smrti uplynuly už tři roky, ale jeho matka se neustále chovala tak, jako by k této nešťastné události došlo včera.

„Dobré odpoledne, máti,“ pozdravil Lyon jako obvykle a usedl do křesla vedle postele.

„Dobré odpoledne, Lyone.“

Návštěva prakticky skončila. Teď nepromluví až do Lyonova odchodu jediné slovo. Důvod byl prostý. Lyon odmítal mluvit o Jamesovi a matka odmítala mluvit o čemkoliv jiném. Mlčení bude trvat celou půlhodinu, kterou u ní Lyon stráví. Aby mu uběhl čas, rozsvítil svíčky a dal se do čtení The Morning Herald.

Obřad se nikdy neměnil.

Obvykle míval špatnou náladu, když to utrpení skončilo. Dnes ho však matčino nepříjemné chování příliš netrápilo.

Diana čekala v hale. Když zpozorovala, že se její bratr stále usmívá, její obavy o jeho zdraví vzrostly. Proč se chová tak podivně?

Myšlenky jí těkaly od jednoho děsivého závěru k druhému. „Chceš poslat matku a mě zpátky na venkov, Lyone? Ach, prosím, dobře to uvaž,“ kvílela Diana. „Já vím, že strýček Milton tě tak zklamal, ale on si nemůže pomoci, když je upoután na lůžku se svými játry. A já bych tak ráda šla na ples u Crestonů.“

„Diano, bude mi ctí doprovodit tě na zábavu u Crestonů. A nikdy jsem neuvažoval o tom, že tě pošlu domů, holčičko. Máš přece své společenské povinnosti a určitě je budeš mít i po celý zbytek sezóny. Cožpak jsem někdy nedodržel slovo?“

„No… ne,“ připustila Diana. „Ale taky ses ještě nikdy takhle neusmíval. Ach, já nevím, co si mám myslet. Vždycky, když se vracíš z návštěvy u matky, máš hroznou náladu. Byla dnes snad trochu příjemnější, Lyone?“

„Ne,“ řekl Lyon. „A o tom bych s tebou chtěl právě hovořit, Diano. Potřebuješ tady někoho, kdo by ti trochu ukázal, jak se chovat. Protože Milton nemůže a jeho žena nikam bez něj nepůjde, rozhodl jsem se poslat pro tetu Harriett. Vyhovuje to tvým…“

„Ach, ano, Lyone,“ přerušila ho Diana. Zatleskala. „Přece víš, jak mám tatínkovu sestru ráda. Má úžasný smysl pro humor. Myslíš, že bude souhlasit, Lyone?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Lyon. „Hned pro ni pošlu. Ale teď bych potřeboval malou laskavost.“

„Všechno, co si budeš přát, Lyone. Já…“

„Pošli dopis kněžně Christině a pozvi ji na čaj. Na pozítří.“

Diana se začala chichotat. „Už chápu, proč se chováš tak divně. Ty ses do ní zbláznil, že?“

„Zbláznil? To je ale hloupé slovo,“ odpověděl Lyon. V jeho hlase znělo podráždění. „Ne, nezbláznil jsem se.“

„Moc ráda kněžnu pozvu. Nemohu si pomoci, ale zajímalo by mě, proč ji nepozveš sám.“

„Christinina teta mě nepovažuje za vhodnou osobu,“ prohlásil Lyon.

„Markýz z Lyonwoodu není přijatelná osoba?“ zděsila se Diana. „Lyone, máš víc titulů než většina mužů v celé Anglii. To přece nemyslíš vážně.“

„Mimochodem, neříkej Christině, že tady budu. Ať si myslí, že tu budete jen vy dvě.“

„A co když si bude přát, abych ji místo toho navštívila já?“

„Nebude,“ prohlásil Lyon.

„Zdá se, že jsi si tím nějak moc jistý.“

„Myslím, že nemá příliš mnoho peněz na to, aby přijímala hosty,“ řekl Lyon. „Nechej si to pro sebe, Diano, ale jsem přesvědčen, že kněžna má vážné finanční potíže. Jejich dům je tak omšelý – a nábytek zrovna tak – a slyšel jsem, že hraběnka odmítla všechny, kdo se hlásili na návštěvu.“

„Ach, chudinka,“ řekla Diana a potřásla hlavou. „Ale proč nechceš, aby věděla, že tady budeš i ty?“

„Na tom nezáleží.“

„Chápu,“ řekla Diana.

Lyon podle jejího výrazu viděl, že vůbec nechápe.

„Mám kněžnu opravdu ráda,“ dojatě řekla Diana, když se na ni Lyon podrážděně podíval.

„Nebyla jsi z ní zmatená?“

„Nerozumím ti,“ řekla Diana. „Co tím míníš?“

„Když jsi s ní mluvila,“ vysvětloval Lyon, „dávaly ti smysl její odpovědi?“

„No jistě, dávaly.“

Lyon na sobě nedal znát zklamání. Bylo bláhové ptát se někoho tak popleteného, jako byla jeho vrtošivá sestra. Dianiny nálady bývaly rozmarné jako vítr. Miloval ji, ale věděl, že až do smrti nepochopí, co se jí odehrává v hlavě. „Napadlo mě, že byste mohly být dobrými přítelkyněmi,“ uvažoval Lyon.

„Vadilo by ti to?“

„Ovšemže ne,“ odpověděl. Kývl sestře na pozdrav a zamířil ke dveřím.

„Tak proč se zase mračíš?“ zavolala za ním Diana.

Lyon se neobtěžoval s odpovědí. Nasedl na svého vraníka a vydal se ven z města. Svižné tempo bylo přesně to, co potřeboval, aby si provětral mozek. Obvykle dokázal ignorovat všechny nepodstatné informace a zaměřit se na patřičná fakta. Jakmile se zbaví nepodstatného, byl si jist, že přijde na to, proč ho ta nejneobvyklejší žena v Anglii tak přitahuje. Byl rozhodnut použít chladný rozum, aby si vysvětlil své bláhové soužení.

Opravdu to je soužení, přemítal Lyon. Připustit, aby Christina zaměstnávala jeho mysl v každém okamžiku, ať dělal cokoliv, bylo prostě nepřijatelné. A mátlo ho to.

Mátlo ho to stejně, jako když řekla, že ji znervózňuje jako bizon.

Kde proboha mohla vidět bizony?

Hrabě z Rhone přecházel po koberci před svým stolem. V jeho studovně byl nepořádek, ale Rhone nevpustil dovnitř nikoho ze služebnictva, aby tam uklidil. Od chvíle, kdy byl zraněn, cítil se tak mizerně, že nebyl schopen myslet na takové přízemní záležitosti, jako je úklid domu.

Rána se hojila. Rhone si ji omyl horkou vodou, pak si ruku ovázal čistým bílým mulem. Přestože si oblékl větší kabát z šatníku svého otce, aby nebylo jeho obvaz vidět, rozhodl se, že nevyjde z domu, dokud se rána úplně nezacelí. Nechtěl riskovat, že by ho odhalili. Má před sebou ještě příliš mnoho práce.

Rhonovou největší starostí byla kněžna Christina. Napadlo ho, že ho mohla poznat. Podle toho, jak na něj hleděla. Měla přitom zvláštní překvapený výraz, který signalizoval, že ví, kdo se za maskou skrývá.

Věděl to snad i Lyon? Rhone nad tou možností dlouhou chvíli přemítal, pak usoudil, že jeho přítel byl příliš zaneprázdněn ochranou té malé kněžny, než aby se na něho pořádně podíval.

A kdo proboha po něm hodil ten nůž? Nu, překvapilo ho to tak, že upustil pistoli. Ať to byl kdokoliv, měl mizernou ránu, myslel si Rhone, a díky Bohu za to… Ksakru, vždyť ho mohl zabít.

Příště bude muset být pozornější. Rhone neměl v úmyslu zanechat své činnosti. Na jeho seznamu byla čtyři jména a každému z nich dluží odplatu. Je to to nejmenší, co může udělat, aby zmírnil otcovo ponížení.

Jeho kroky zastavilo váhavé zaklepání na dveře. „Ano?“ zařval s rozhořčením. Přece výslovně služebnictvu nařídil, aby ho neobtěžovali.

„Markýz z Lyonwoodu přijel na návštěvu, pane,“ ohlásil sloužící.

Rhone se vrhl k židli za stolem. Zdravou ruku položil na hromadu papírů, zraněnou ukryl v klíně a zavolal rozmrzelým hlasem: „Uveď ho dál.“

Lyon vešel do místnosti s lahví brandy pod paží. Postavil dárek na stůl a usedl do koženého křesla před Rhonem. Nedbale si opřel nohy o stůl a řekl: „Vypadáš příšerně.“

Rhone pokrčil rameny. „Tys nikdy nebyl diplomat,“ poznamenal. „Proč ta brandy?“

„Naše sázka,“ připomněl mu Lyon.

„Aha, kněžna Christina,“ ušklíbl se Rhone. „Na žádnou otázku ti neodpověděla, že?“

„Na tom nezáleží. Už jsem o ní zjistil dost. Vyrostla ve Francii nebo někde poblíž,“ prohlásil. „Je ještě několik menších nejasností, ale na tom brzo zapracuji.“

„Proč takový zájem, Lyone?“

„Ani vlastně nevím. Na začátku jsem si myslel, že je to jen zvědavost, ale teď…“

„Na začátku? Lyone, ty mluvíš, jako bys tu ženu znal celé měsíce.“

Lyon pokrčil rameny. Zašel k příborníku, vytáhl dvě číše a nalil oběma brandy. Vyčkal, dokud Rhone nespolkl značnou dávku nápoje, a zeptal se: „Co dělá ruka, Jacku?“

Není třeba říkat, že přítelova reakce Lyona nesmírně potěšila. Rhone se rozkašlal, začal se dusit a zároveň se snažil zapírat. Bylo to k smíchu. A současně k pláči, pomyslel si s povzdechem Lyon.

Počkal, až Rhone nabude zas trochu rovnováhu, a pokračoval. „Proč jsi mi neřekl, že máš finanční potíže? Proč jsi s tím nepřišel za mnou?“

„Finanční potíže? Nevím, o čem to mluvíš,“ protestoval Rhone. Byla to průhledná lež. „Hrome,“ mumlal si, „tobě se prostě nedá lhát.“

„Přišel jsi o rozum? Chceš se za každou cenu dostat do newgatského vězení, Rhone? Víš přece, že je jen otázkou času, než na to přijdou.“

„Lyone, dovol, abych ti to vysvětlil,“ koktal Rhone. „Otec přišel o všechno. Obětoval jsem svůj vlastní majetek, zaručil jsem se jím proti zbytku dluhů, ale…“

„Tobě a tvému otci zůstalo asi tolik dluhů jako loňského sněhu,“ řekl Lyon. „Zlob se, jak chceš, ale smiř se s tím, Rhone,“ vyzýval Lyon hlasem chladným jako ocel. „Zaplatil jsem lichvářům. Tvým jménem, mimochodem.“

„Jak se opovažuješ se plést…“ zařval Rhone. Tvář mu zrudla jako oheň.

„Někdo ksakru musel zasáhnout,“ řekl Lyon. „Tvůj otec udělal pro mne tolik jako pro tebe. Jen Bůh ví, kolikrát se postavil před mého otce, aby mě ochránil, když jsem byl mladý.“

Rhone přikývl. Něco z toho se k němu dostalo. „Vrátím ti to, Lyone, jen co…“

„Nic mi nevrátíš,“ rozkřikl se Lyon. Najednou se na přítele rozzlobil. Zhluboka se nadechl a pak už klidněji pokračoval: „Vzpomínáš si, co jsem řekl, když zemřela Lettie?“ zeptal se.

Rhona taková změna tématu překvapila. Pomalu přikývl. „Vzpomínám.“

„Tehdy jsi stál při mně, Rhone. Byl jsi jediný, kdo věděl o Jamesovi. Chtěl jsem ti snad někdy tvou podporu oplácet?“

„Ovšemže ne. Něco takového by mě urazilo.“

Mezi oběma muži zavládlo na okamžik ticho. Pak se Rhone ušklíbl: „Mohu alespoň říci svému otci, že jsi…“

„Ne,“ přerušil ho klidným hlasem Lyon. „Nechci, aby zjistil, že vím, co se mu stalo. Ať si myslí, že jeho syn je jediný, kdo mu přišel pomoci.“

„Ale Lyone, jistě…“

„Nechej to být, Rhone. Tvůj otec je hrdý muž. Nesmíš ho zahanbit.“

Rhone přikývl. „Řekni mi, co víš o otcových problémech.“

„U Bakera jsem tě samozřejmě poznal,“ začal Lyon a usmál se na svého přítele. „Bylo od tebe pošetilé…“

„Neměl jsi tam vůbec být,“ bručel Rhone. „Proč ses vypravil na ten večírek? Nemůžeš přece vystát Bakera o nic víc než já.“

Lyon se zasmál. „Byly to pečlivě propracované plány,“ řekl. „Přes všechny dobré vlastnosti je tvůj otec přece jen poněkud naivní, že, Rhone? Baker a jeho nohsledi měli ovšem výhodu. Baker byl zřejmě ten, kdo celou hru dal dohromady. Alespoň si to myslím, jestli jsem všechno pochopil správně. K té frašce přibral Buckleye, Stantona a Wellinghama. Jsou to bastardi. Vyjmenoval jsem je všechny, Rhone?“

Jeho přítel strnul úžasem. „Jak ses to dověděl?“

„Opravdu si myslíš, že neznám ten jejich malý spolek? Tvůj otec není jediný, kdo padl za oběť jejich plánům.“

„Ví o tom i někdo jiný?“

„Ne,“ odpověděl Lyon. „Tvému otci nehrozí ani náznak skandálu. Dověděl bych se to.“

„Nebyl jsi dlouho mezi lidmi, Lyone. Jak si tím můžeš být tak jist?“

Lyon rozhořčeně pohlédl na Rhona. „Jak mi můžeš pokládat takovou otázku, když znáš můj způsob práce?“

Rhone se ušklíbl. „Myslel jsem, žes třeba trochu ztratil formu,“ řekl. „Otec se pořád skrývá ve svém venkovském sídle. Stydí se za svou lehkověrnost tak, že se nechce nikde ukazovat. Bude rád, až mu řeknu, že o tom nikdo neví.“

„Ano, měl by konečně vyjít z brlohu. A ty bys měl přestat s těmi svými bláznivými kousky. Nakonec tě chytí.“

„Nikdy bys mě neprozradil,“ ozval se s přesvědčením Rhone.

„Ne, to bych neudělal,“ přisvědčil Lyon. „Jak to provedli, Rhone? Označil Baker karty?“

„Ano. Jsou to hanební podvodníci, což je samozřejmě pro otce ještě víc ponižující. Cítí se jako hlupák, že naletěl.“

„Byl oklamán,“ řekl Lyon. „Takže toho necháš, Rhone?“

Rhone nevrle zabručel. „Zatraceně, Lyone. Mám sto chutí dostat je všechny.“

Lyon se napil brandy. „Ach,“ řekl, „Teď jsi narazil na sféru mé profese. Možná, Rhone, že by nebylo špatné zorganizovat hazardní hru.“

Lyon se ušklíbl, když Rhone konečně pochopil, co chtěl říci. „Míníš podat jim jejich vlastní medicínu, okrást zloděje?“

„Nebude to nic těžkého.“

Rhone bouchl rukou do stolu, pak zaúpěl. „Pořád zapomínám na tu ránu,“ přiznal se. „Počítej se mnou, Lyone. Řeknu ti podrobnosti. Jak jsi přiznal, úskoky ovládáš lépe než já.“

Lyon se zasmál. „Beru to jako poklonu.“

Jejich rozhovor přerušilo další zaklepání na dveře. „Tak co je zas?“ vykřikl Rhone.

„Je mi líto, že vás vyrušuji, pane, ale přijela vás navštívit kněžna Christina,“ zakřičel přes dveře sluha.

Při tom prohlášení Rhone vyskočil. Avšak Lyon nevypadal, že ho ta zpráva potěšila. Nevrle pohlédl na Rhona. „Zajímáš se o kněžnu Christinu, Rhone? Pozval jsi ji?“

„Ne,“ odpověděl Rhone. „Zřejmě ji nakonec přece jen upoutal můj šarm, Lyone.“ Zašklebil se, když se Lyonova vráska prohloubila. „Takže je to tak, jak jsem si myslel. Tvůj zájem o naši malou kněžnu není vůbec mírný.“

„Není to žádná naše malá kněžna,“ odsekl Lyon. „Patří mně, rozumíš?“

Rhone přikývl. „Jen jsem žertoval,“ prohlásil s povzdechem. „Uveďte ji dál,“ zavolal na sluhu.

Lyon seděl nehnutě v křesle. Christina vtrhla do studovny, sotva se otevřely dveře. Okamžitě zpozorovala Lyona a prudce se zastavila. „Ach, nechtěla jsem rušit vaše jednání, sire. Přijdu později, Rhone.“

Zamračila se na Lyona, obrátila se a vykročila ke dveřím.

Lyon si dlouze povzdechl. Opatrně odložil sklenku na stůl a vstal. Christina ho koutkem oka pozorovala. Nedbala na Rhonovu prosbu, aby zůstala, a mířila ke dveřím.

Lyon ji dostihl v okamžiku, kdy sahala na kliku. Položil obě ruce na dveře po obou stranách Christininy tváře. Hrudí se dotkl jejích zad. Usmál se, když viděl, jak náhle ztuhla. „Musím trvat na tom, abyste zůstala,“ zašeptal jí do ucha.

Christinu zaplavil nával tepla. Pomalu se otočila k Lyonovi. „A já musím trvat na odchodu, sire,“ pronesla také šeptem.

Zvedla ruku k jeho hrudi a snažila se ho odsunout.

Ani se nehnul. Uličnicky se na ni usmál, pak se sklonil a políbil ji.

Rhonovo silné zakašlání přerušilo jeho touhu pokračovat. Christina při té drzosti zčervenala. Cožpak si ten člověk neuvědomuje, že by neměl ukazovat své city před ostatními? Usoudila, že asi ne. Lyon na ni zamrkal, chytil ji za ruku a vlekl zpátky.

Měla na sobě světlemodré šaty. Lyon se schválně podíval, jestli si nezapomněla obout střevíce. Zklamalo ho, když je uviděl.

Rhone spěchal zpátky ke své židli. Ovázanou paži skryl v klíně.

Christina se odmítla posadit. Stála vedle Lyona a pokoušela se nevšímat si jej. Lyon zvedl opět nohy na Rhonův stůl a sáhl pro sklenku. Rozmrzele na něho pohlédla. Kdyby se ještě trochu uvolnil, snad by tam i usnul.

Brzy začalo být ticho nepříjemné. Rhone na ni hleděl s očekáváním. Christina sevřela modrou nádobku v levé ruce a pravou se snažila vyprostit z Lyonova sevření. Nebyl ochoten ji pustit.

„Chtěla byste se mnou hovořit o něčem určitém?“ klidně se zeptal Rhone. Snažil se přimět Christinu ke klidu. Ubohá dívka vyhlížela dost vyděšeně.

„Doufala jsem, že budete sám,“ prohlásila Christina. Vážně na Rhona pohlédla. „Chystal jste se odejít, Lyone?“

„Ne.“

Úsečnou odpověď pronesl tak radostným hlasem, že se Christina musela usmát. „Ráda bych mluvila s Rhonem o samotě, pokud vám to nevadí.“

„Ale, má drahá, ovšemže mi to vadí,“ ozval se Lyon. Sevřel její ruku ještě pevněji, pak si ji náhle prudce přitáhl, až ztratila rovnováhu. Dopadla přesně tam, kam chtěl. Okamžitě se snažila vyprostit se mu z klína, ale Lyon ji jednou rukou objal kolem pasu a přitiskl k sobě.

Rhone byl udiven. Nikdy Lyona neviděl chovat se tak spontánně. Ukazovat takovou náklonnost neměl vůbec ve zvyku. „Kněžno Christino? Před Lyonem můžete mluvit naprosto bez obav,“ řekl Rhone. „Lyon se mnou sdílí všechna má tajemství. O čem jste tedy chtěla se mnou mluvit?“

„Nu, sire, zajímalo by mě, jak se cítíte.“

Rhone několikrát zamrkal. „Cítím se velmi dobře,“ odpověděl nepříliš přesvědčivě. „Na to jste se mě chtěla zeptat?“

Ani jednomu se zjevně nechtělo mluvit otevřeně, alespoň podle Lyonova názoru. „Rhone, Christina chce vědět, jak vypadá tvé zranění. Nemám pravdu, Christino?“

„Ach, takže vy o tom víte?“ divila se Christina a obrátila se k Lyonovi.

„Vy to víte také?“ zaúpěl Rhone.

„Ví,“ potvrdil Lyon a zasmál se při pohledu na Rhonův ohromený výraz.

„Nu, u sta hromů, kdo o tom neví?“

„Nemluv tak pateticky,“ podotkl Lyon.

„Byla to barva vašich očí, Rhone,“ vysvětlovala Christina a pohlédla na Rhona. „Mají neobvyklý odstín zelené, který si člověk snadno zapamatuje.“ Odmlčela se a vrhla na něj soucitný pohled. „A díval jste se přímo na mne. Opravdu jsem se ani nemusela nijak snažit vás poznat. Prostě se to stalo,“ dokončila a mírně pokrčila rameny.

„Vyložíme všechny karty na stůl?“ zeptal se Rhone a naklonil se blíž k Christině a upřeně ji pozoroval.

„Nerozumím vám,“ řekla Christina. „Nemám u sebe žádné karty.“

„Christina bere všechno doslova, Rhone. Takový rys tě přivede k šílenství. Věř mi, mám s tím už zkušenosti.“

„To není od vás ani trochu hezké, Lyone,“ prohlásila Christina a rozhořčeně na něj pohlédla. „Nevím, co chcete říci tím, že beru všechno doslova. Není to snad další urážka, které bych se měla bránit?“

„Rhone chce vědět, jestli může hovořit bez zábran,“ řekl Lyon Christině. „Hrome, cítím se jako tlumočník.“

„Ovšemže se mnou můžete mluvit bez zábran,“ řekla Christina. „Nikdo vám nedrží nůž na krku, Rhone. Mám s sebou nějaký lék. Ráda bych se podívala na vaše zranění. Nevím, jestli je máte správně ošetřeno.“

„Přece jsem nemohl zavolat lékaře, nebo ano?“ řekl Rhone.

„Ach, ne, pak by vás odhalili,“ prohlásila Christina. Vyklouzla Lyonovi z klína a přistoupila k Rhonovi. Rhone neprotestoval, když začala odvazovat jeho nepříliš úhledný obvaz.

Oba muži pozorovali, jak Christina otevřela malou lahvičku s odporně páchnoucí mastí. „Můj Bože, co tam máte? Shnilé listí?“

„Ano,“ odpověděla Christina. „Mimo jiné.“

„Jen jsem žertoval,“ řekl Rhone.

„Já ne.“

„Ten zápach mě odtud vyžene,“ mručel Lyon. „Co je v tom ještě?“ zeptal se a přičichl k masti.

„Nechtějte to vědět,“ odpověděla Christina.

„Není nejlepší klást Christině otázky, Rhone. Její odpovědi tě jenom zmatou.“

Rhone poslechl Lyonovu radu. Sledoval, jak Christina nanesla pořádnou dávku hnědě zbarvené masti na ránu a znovu paži ovázala. „Hezky voníte, Rhone. Ovšem ta mast vás brzy té vůně zbaví.“

„Že příjemně voním?“ Rhone vypadal, jako by mu někdo nabízel královskou korunu. Pomyslel si, že jí poklonu oplatí. „Vy voníte jako květiny,“ řekl jí a ihned se svým slovům zasmál. Byla to pravda, ale jistě se nehodilo, aby to říkal. „A i vy máte zvláštní oči, Christino. Mají ten nejkrásnější odstín modři.“

„To stačí,“ přerušil ho Lyon. „Christino, pospěšte si se svým úkolem.“

„Proč?“ chtěla vědět Christina.

„Nechce, abyste se zdržovala tak blízko mne,“ vysvětloval Rhone.

„Nechej toho, Rhone.“ Lyonův hlas ztvrdl. „Ty o Christinu neusiluješ, takže si šetři svůj šarm pro někoho jiného.“

„Lady Diana váš šarm velmi oceňuje, Rhone,“ podotkla Christina. Usmála se, když viděla, jak oba muži zareagovali na její poznámku. Zdálo se, že Rhone je vyveden z míry. Lyon vypadal zděšeně. „Lyone, nejsem váš majetek. Proto je od vás nerozumné chtít někomu poroučet. Kdybych stála o Rhonovu pozornost, dala bych mu to najevo.“

„Proč myslíte, že se Lyonově sestře líbil můj šarm?“ ptal se Rhone. Její podivná poznámka ho nesmírně zaujala.

Christina vložila lahvičku do skříňky a pak odpověděla. „Vy Angličané jste ve svém myšlení někdy velmi omezení. Je očividné, že se lady Diana o vás zajímá, Rhone. Musíte se jí podívat do očí a uvidíte tam obdiv. A kdybyste si uvědomil, jak se na ni díváte vy, mohl byste přijít na to, že jste pro sebe stvořeni.“

„Ach, Bože,“ zděšeně zaúpěl Lyon.

Christina ani Rhone na něj nedbali. „Jak si můžete být tak jista?“ chtěl vědět Rhone. „Setkala jste se s ní jen jednou a nemohla jste s ní strávit víc než čtvrt hodiny. Ne, myslím, že si to poblouznění jen představujete. Diana je ještě dítě, Christino.“

„Myslete si, co chcete,“ odpověděla Christina. „Co se má stát, stane se.“

„Prosím?“

Rhone opět vypadal zmateně. Lyon potřásl hlavou. Bylo dobré vědět, že z Christiny není zmaten jen on sám. „Osud, Rhone,“ podotkl Lyon.

„Už budu muset jít. Teta Patricia si myslí, že odpočívám ve svém pokoji,“ přiznala se. „Budete muset zachovat mé tajemství, Rhone. Nebo vám mám říkat Jacku?“

„Ne.“

„Jen jsem žertovala, sire. Nemusíte se bát,“ řekla Christina.

Rhone si povzdechl. Chtěl vzít Christinu za ruku, aby ji chvíli zdržel a poděkoval za ošetření.

Christina však vyrazila tak rychle, že Rhone sáhl jen do vzduchu. V následujícím okamžiku stála zase vedle Lyonova křesla.

Lyon byl zrovna tak překvapen. Také to zapůsobilo příjemně na jeho ješitnost, protože i když si Christina zřejmě neuvědomovala, co udělala, instinktivně se pohnula směrem k němu. To přece bylo jakési malé vítězství, nebo ne?

„Christino, když jste mě tedy poznala, proč jste to neřekla Bakerovi a ostatním?“ zeptal se Rhone.

Cítila v jeho hlase podezření. „Budou na to muset přijít sami, Rhone,“ řekla. „Nikdy bych neprozradila něčí tajemství.“

„Ale já jsem vás nežádal, abyste to udržela v tajnosti,“ koktal Rhone.

„Nepokoušej se jí porozumět, Rhone. Byl by to tvůj konec,“ doporučoval mu s úsměškem Lyon.

„Tak mi prosím odpovězte na toto,“ požádal ji Rhone. „Viděla jste, kdo po mně vrhl nožem?“

„Ne, Rhone. Abych řekla pravdu, byla jsem příliš vystrašená, než abych se ohlížela. Kdyby nebyl nablízku Lyon, aby mě chránil, snad bych omdlela.“

Lyon ji pohladil po ruce. „Pistole nebyla nabitá,“ namítl Rhone. „Myslela jste si, že bych dokázal někomu ublížit?“

Lyon v duchu prosil o trpělivost. „Nemohu uvěřit, že ses rozhodl oloupit Bakera s prázdnou pistolí.“

„Proč jste tu pistoli neměl nabitou?“ zeptala se Christina.

„Chtěl jsem jim nahnat strach, ne je zabít,“ zabručel Rhone.

„Nemohli byste se přestat na mne tak dívat? Chtěl bych vám připomenout, že můj plán vyšel.“

„Už jste to připomněl,“ ozvala se Christina.

„Lyone, mohl bys zjistit, kdo mě zranil?“ zeptal se Rhone.

„Samozřejmě.“

Christina se zamračila. Lyon to řekl až příliš sebejistě. „Proč na tom záleží?“

„Lyon má rád hádanky,“ oznámil Rhone. „Jak si vzpomínám, Bakerova terasa je dobrých padesát stop nad zemí. Ten, kdo tam byl, musel…“

„Dvacet stop, Rhone,“ přerušil ho Lyon. „A balkon nemůžeš brát v úvahu. Zábradlí je příliš slabé.“

„Takže ten záhadný člověk se musel skrývat za vámi… nebo tam někde,“ řekl Rhone a pokrčil rameny. „Ne, to nedává smysl. Nu, díky Bohu mířil špatně.“

„Proč si to myslíte?“ ptala se Christina.

„Protože mě nezabil.“

„Ach, myslím, že zasáhl přesně místo, kam mířil,“ prohlásila. „Kdyby vás chtěl zabít, myslím, že by se mu to podařilo. Možná jen chtěl, abyste pustil zbraň.“

Christina si najednou uvědomila, že sama mluví velmi přesvědčivě. Lyon se na ni díval s podivným soustředěným výrazem na tváři. „Je to jen možnost, o které jsem uvažovala,“ řekla rychle. „Mohu se samozřejmě mýlit. Mohl opravdu mířit špatně.“

„Proč jste přišla ošetřit Rhonovi ránu?“ zeptal se Lyon.

„Ano, proč jste to udělala?“ přidal se Rhone.

„Teď jste mě urazili,“ řekla Christina. „Byl jste zraněn a mou jedinou myšlenkou bylo vám pomoci.“

„To byl tedy váš jediný důvod?“ vyzvídal Lyon.

„Nu, měla jsem ještě jeden důvod,“ přiznala Christina. Vykročila ke dveřím a teprve pak začala vysvětlovat. „Neříkal jste mi, že jste Rhonův jediný přítel?“

„Možná jsem něco takového poznamenal,“ připustil Lyon.

„Řekl jste to,“ tvrdila Christina. „Já nikdy nezapomínám,“ chlubila se. „A zdálo se mi, že Rhone je člověk, který potřebuje přátele. Neprozradím vaše tajemství, Rhone, a vy nesmíte nikomu říci, že jsem byla u vás. Hraběnka by se zlobila.“

„Ani on by se jí nelíbil?“ ptal se Lyon a znělo to velmi pobaveně.

„Nelíbil bych se?“ divil se Rhone. „Proč?“

Christina nedbala na jeho otázku a vyšla do haly.

„Christino.“

Lyonův tichý hlas ji zastavil. „Ano, Lyone?“

„Já jsem neslíbil nic.“

„Neslíbil jste nic?“

„Ne.“

„Ach, ale přece byste… vždyť nemáte hraběnku rád. Přece byste jí nechtěl říci…“

„Doprovodím vás domů, má milá.“

„Nejsem vaše milá.“

„Ale jste.“

„Chodím raději pěšky.“

„Rhone, co myslíš, že řekne hraběnka, až ji budu informovat, že její neteř se prochází po městě a navštěvuje…“

„Nebojujete ani trochu čestně, Lyone. Je to politováníhodný rys.“

„Já nikdy nebojuji čestně.“

Její poražený povzdech zazněl celou studovnou. „Počkám na vás v hale, vy zrádce.“ Christina zabouchla dveře, aby dala najevo své rozhořčení.

„Vůbec není taková, jak se zdá,“ podotkl Rhone. „Mluví o nás Angličanech, Lyone, jako bychom byli cizinci. Rozumíš tomu?“

„Nic, co Christina říká, nedává smysl, pokud si neuvědomíš, že tady nevyrostla.“ Lyon vstal, protáhl se a vykročil ke dveřím. „Pochutnej si na brandy, Rhone, a já se vrátím do boje.“

„Do boje? O čem to mluvíš?“

„Ne o čem, Rhone. O kom. O Christině, abych mluvil konkrétně.“

Rhonův smích se nesl za Lyonem až za dveře. Christina stála u vchodu. Paže měla zkřížené na prsou. Nepokoušela se skrývat rozmrzelost.

„Připravena, Christino?“

„Ne. Nesnáším kočáry, Lyone. Nechejte mě prosím jít pěšky. Je to odtud jen pár ulic.“

„Jistěže nesnášíte kočáry,“ řekl Lyon. Hlas se mu zachvíval veselím. „Tak si říkám, proč jsem si to neuvědomil dříve?“ zeptal se a vzal ji za loket. Napůl vedl, napůl vlekl Christinu ke svému vozu. Jakmile se usadili proti sobě, Lyon se zeptal: „Nejsou vám kočáry stejně nepříjemné jako například sedlo?“

„Ach, ne,“ odpověděla Christina. „Nemám ráda stísněný prostor. Dusím se. Vy jste nechtěl říci hraběnce, že jsem odešla bez dovolení, že ne, Lyone?“

„Ne,“ přiznal. „Máte z hraběnky strach, Christino?“

„Nebojím se jí,“ řekla Christina. „Ale je to teď moje jediná příbuzná a nerada bych ji rozzlobila.“

„Narodila jste se ve Francii, Christino?“ chtěl vědět Lyon. Naklonil se k ní a vzal ji za ruce.

Jeho hlas vzbuzoval důvěru, jeho úsměv uklidňoval. Christinu však ani na okamžik nezmátl. Věděla, že ji chce zbavit ostražitosti. „Když se k něčemu rozhodnete, pak za tím jdete velmi tvrdohlavě, že, Lyone?“

„Asi máte pravdu, má milá.“

„Chováte se hanebně,“ poznamenala Christina. „A přestaňte se usmívat, přece jsem vás urazila, nebo ne?“

„Narodila jste se ve Francii?“

„Ano,“ zalhala. „Tak už jste spokojen? Přestanete konečně se svými nekonečnými otázkami, prosím?“

„Proč vám vadí, když se vás někdo ptá na minulost?“ zeptal se Lyon.

„Jen se snažím chránit si své soukromí,“ odpověděla.

„Žila jste se svou matkou?“

Slídí jako pes po kosti, usoudila Christina. A nemá v úmyslu se vzdát. Bylo načase uspokojit jeho zvědavost. „Vychovali mě velmi hodní lidé, Summertonovi. Byli Angličané, ale rádi cestovali. Jezdila jsem s nimi po celém světě, Lyone. Pan Summerton rád hovořil francouzsky a i mně ten jazyk víc vyhovuje.“

Napětí ji pomalu opouštělo. Podle Lyonova zaujatého výrazu usoudila, že jí uvěřil. „Hraběnka dokáže být protivná, jak dobře víte. Nepohodla se se Summertonovými a zakázala mi o nich mluvit. Zřejmě chce, aby si všichni mysleli, že mě vychovala ona. Lhát je pro mne velmi těžké,“ dodala a pohlédla mu do očí. „Protože teta Patricia nechce, abych řekla pravdu, a protože nerada lžu, myslela jsem, že bude nejlepší, když o své minulosti neřeknu nic. Tak už jste spokojen?“

Lyon se opřel o čalounění. Přikývl, očividně přijímaje její vysvětlení. „Jak jste se seznámila s těmi Summertonovými?“

„Byli to blízcí přátelé mé matky,“ řekla Christina. Znovu se na něj usmála. „Když mi byly dva roky, matka onemocněla. Svěřila mě Summertonovým, protože jim důvěřovala, víte. Nechtěla, aby se o mne starala její sestra – hraběnka. A Summertonovi nemohli mít děti.“

„Vaše matka byla chytrá žena,“ podotkl Lyon. „Ta stará můra vás zničí, Christino.“

„Ach, copak Elbert nazval ve vaší přítomnosti moji tetu starou můrou? Budu si s ním muset promluvit. Zdá se, že ji mimořádně nesnáší.“

„Lásko, vaši tetu nemá rád nikdo.“

„Už jste skončil se svými otázkami?“ chtěla vědět Christina. „Kde jste slyšela řvát lvy, Christino, a kde jste viděla bizony?“

Ten muž měl paměť jako dítě, kterému někdo slíbil bonbon. Na nic nezapomněl. „Strávila jsem dlouhý čas ve Francii, v souvislosti s prací pana Summertona, ale protože byl velmi oddán své manželce a mně, kterou považoval za svou dceru, bral nás s sebou na cesty. Lyone, už opravdu nechci, abyste mi kladl další otázky.“

„Ještě jednu, Christino. Dovolíte, abych vás v sobotu doprovodil na ples u Crestonů? Bude to naprosto v pořádku. Půjde s námi Diana.“

„Víte, že to moje teta nedovolí,“ namítala Christina.

Kočár se najednou zastavil před Christininým domem. Lyon otevřel dveře, vystoupil a obrátil se k Christině, aby ji zvedl a vynesl ven. Držel ji v náruči o okamžik déle, než bylo nutné, ale Christina neprotestovala. „Prostě řekněte tetě, že je vše dohodnuto. Zastavím se pro vás v devět.“

„Doufám, že se nebude zlobit. U tety Patricie člověk nikdy neví. Chystá se na venkov navštívit nemocnou přítelkyni. Když se nezmíním o plese, nebudu muset lhát. Není to totéž, jako když si hraběnka bude myslet, že mám v úmyslu zůstat doma, že? Nebo je i úmyslné zatajení lež?“

Lyon se usmál. „Vy opravdu neumíte lhát, že, má milá? To je ušlechtilá vlastnost,“ dodal.

Bůh ji ochraňuj, opravdu se nesmí smát. Lyon by ji mohl začít podezírat. „Ano, je to pro mne těžké,“ přiznala.

„Nedovedete si představit, jak mě těší, že jsem nalezl ženu jako vy, Christino.“

„Díky, Lyone. Mohu se vás také na něco zeptat?“

V té chvíli otevřel Elbert dveře. Christina byla zmatena. Usmála se na sloužícího, pak ho mávnutím ruky poslala pryč. „Postarám se, aby byly dveře zavřeny, Elberte. Děkuji.“

Lyon trpělivě čekal, až se Christina opět obrátí k němu. „Vaše otázka?“ pobídl ji tiše.

„Ach, ano,“ řekla Christina. „Napřed bych se vás ráda zeptala, jestli přijdete ve čtvrtek na večírek k siru Huntovi.“

„A vy ano?“

„Ano.“

„Pak tam budu i já.“

„Mám ještě jednu otázku.“

„Ano?“ opáčil s úsměvem Lyon. Christina se najednou začala chovat velmi ostýchavě. Celá zrůžověla a nebyla schopna podívat se mu přímo do očí.

„Oženíte se se mnou, Lyone? Jen na nějaký čas?“

„Cože?“

Skutečně neměl v úmyslu křičet, ale ta žena říkala tak hrozné věci. Asi jí nerozuměl. Manželství? A jen na nějaký čas? Ne, určitě se přeslechl. „Co jste říkala?“ zeptal se znovu už klidněji.

„Oženíte se se mnou? Přemýšlejte o tom, Lyone, a dejte mi vědět. Hezký den, sire.“

Dveře se před markýzem z Lyonwoodu zavřely, než se zmohl na slovo.

KAPITOLA 7

Trvalo víc než tři týdny, než se Mylale podařilo najít kapitána, který byl ochoten pomoci nám při útěku. Nevím, co bych si bez své věrné služebné počala. Vystavila v nebezpečí svou rodinu i přátele, když mi pomáhala. Poslechla jsem její radu, protože byla v mé domácnosti už několik let a znala manželovy zvyky.

Musela jsem se chovat, jako by se nic nestalo. Ano, hrála jsem si na milující manželku, ale každý večer jsem se modlila za Edwardovu smrt. Mylala navrhla, abych si s sebou nebrala žádný majetek. Až přijde čas odejít, odejdu prostě pěšky jen v tom, co budu mít na sobě.

Dvě noci předtím, než přišla kapitánova zpráva, jsem zašla do Edwardových pokojů. Vstoupila jsem postranním vchodem, zase velmi tiše, kdybych snad náhodou opět narazila u něho na Nicolle. Edward byl sám. Seděl u stolu a v rukou držel veliký třpytivý safír. Na stole leželo přes dvacet dalších drahých kamenů. Edward se s nimi laskal jako s milenkou. Stála jsem tam ve stínu a pozorovala ho. Ten šílenec se svými klenoty mluvil. Za pár minut je zabalil do plátěného šálku a uložil do malé černé lakované skříňky.

Ve stěně byla zabudována skrytá dvířka. Edward zasunul skříňku do temného otvoru.

Vrátila jsem se do svých pokojů a svěřila komorné to, co jsem viděla. Řekla mi, že se proslýchá, že pokladna je prázdná. Dospěly jsme k závěru, že revoluce je blíž, než jsme si představovaly. Můj muž proměnil peníze na klenoty, protože je bude moci snadněji převézt, kdyby musel opustit zemi.

Umínila jsem si, že se drahokamů zmocním. Chtěla jsem Edwardovi uškodit, jak jsem mohla. Mylala mě od toho plánu zrazovala, ale já jsem na ni nedbala. Klenoty patřily lidu. Slíbila jsem si, že jednoho dne najdu způsob, jak je vrátit, komu patří.

Bože, byla jsem tak šlechetná, ale zároveň velice naivní. Myslím, že jsem od toho měla upustit.

Zapsáno 1. září 1795

Časné ranní hodiny patřily Christině. Byla to poklidná, tichá doba, protože hraběnka se málokdy objevovala nebo ozývala před polednem. Christinina teta měla ve zvyku snídat v posteli a svůj rituál porušila jen v případě, že nemohla odsunout nějakou významnou návštěvu.

Christina byla obvykle oblečena a hotova se svými povinnostmi dříve, než plné denní světlo ozářilo město. Dělila se s tetou o jednu společnou komornou, ale Beatrice měla co dělat především s plněním hraběnčiných příkazů. Z toho důvodu se o své šaty a ložnici starala Christina sama. Ve skutečnosti byla tomu uspořádání ráda. Nemusela se přetvařovat, když byla v pokoji sama. Protože Beatrice ji vyrušila jen málokdy, Christina nemusela rozhazovat přikrývky na posteli, aby vzbudila dojem, že tam skutečně spala.

Jakmile zamkla před vetřelci dveře, mohla se zbavit veškerého předstírání. Každou noc si přenášela přikrývku na druhou stranu pokoje a prostírala si ji k spánku na zemi před dvojitými okny.

Nemusela být silná, když byla sama. Mohla plakat tak dlouho, jak dlouho musela pláč předtím zadržovat. Bylo slabošské ronit slzy, ale tam, kde Christina neměla svědka svého pohnutí, necítila ostych.

Nepatrná zahrádka stísněná za kuchyní byla dalším Christininým soukromým útočištěm. Obvykle v ní trávila převážnou část dopoledne. Zapomínala tam na hluk z ulice a zápach vyhozených odpadků, vyklouzla ze střevíců a zabořila bosé nohy do těžké hnědé hlíny. Když poslední kapky rosy vysálo slunce, Christina se vracela do domu plného ruchu.

Vzácný pobyt na slunci jí pomáhal snášet utrpení zbytku dne. Obvykle pak dokázala zvládnout poklidným způsobem jakýkoliv složitý problém. Nicméně od chvíle, kdy se setkala s markýzem z Lyonwoodu, Christina stejně nebyla schopná na nic se soustředit. Každá její myšlenka patřila jemu.

Přitahoval ji od prvního okamžiku jejich setkání. Když ho sir Reynolds oslovil Lyone, doslova ji to vyburcovalo. Pak se mu podívala do očí a byla ztracena. Cit, který spatřila v jeho temném pohledu, v ní vyvolal touhu ho obejmout.

Byl to člověk, kterému musela věnovat pozornost. Napadlo ji, že by mohl být stejně osamělý jako ona sama. Nechápala však, proč takového dojmu nabyla. Lyon byl obklopen rodinou, obklopen společností, někteří lidé ho nenáviděli a někteří z něj měli strach. Ano, společnost se před ním skláněla, protože měl titul a bohatství. To byly vnější důvody, jak na věc nahlížela Christina, ale Lyon v takovém prostředí vyrostl.

Přesto však byl jiný. Povšimla si toho, že se nepřizpůsobuje jejich zvykům. Ne, zdálo se, že Lyon je rozhodnut dělat si, co chce.

Christina věděla, že nebylo správné, když ho požádala, aby se s ní oženil. Podle zákonů bylo na muži, aby nabídl ženě manželství, ne naopak. Dost hodně na tu záležitost myslela, pak dospěla k rozhodnutí, že prostě musela porušit jeden zákon, aby se provdala dříve, než se do Anglie vrátí její otec.

Přesto však zřejmě svou žádost nepronesla ve vhodnou dobu. Viděla, že při její chvatně vyslovené otázce ztuhl. Trápil ji udivený pohled na jeho tváři. Nedovedla posoudit, jestli se chystal vybuchnout v smích, nebo zařvat vzteky.

Ovšem jakmile zvládne svoji prvotní reakci, Christina si byla jistá, že řekne ano. Nu, vždyť přece přiznal, jak se mu líbí, jak se jí rád dotýká. Život v této podivné zemi by byl s Lyonem po boku mnohem snesitelnější.

A bylo by to jen na chvíli… nemusel by k ní být upoután navždy, jak s oblibou říkávala hraběnka.

Kromě toho, říkala si, Lyon vlastně nemá jinou možnost.

Je přece horská lvice z Dakoty. Lyon se s ní prostě musí oženit. Je to jeho osud.

Čtvrteční večer se neblížil tak rychle, aby to markýze z Lyonwoodu uspokojovalo. V době, kdy vstoupil do domu sira Hunta, byl napůl šílený.

Lyona se střídavě zmocňovala čistá zuřivost a naprosté zklamání, když přemýšlel o nestoudném Christinině návrhu. Nu, teď už úplně prohlédl její hru. Toužila po manželství – po manželství a penězích, stejně jako každá jiná žena v království.

Zrovna tak se zlobil na sebe. Jeho instinkty asi spaly. Už na začátku mohl přece odhalit, o co se jedná. Svatá pravda, dělal přesně to, z čeho tak obviňoval Rhona – stal se obětí hezké tváře a rafinovaného flirtu.

Lyon byl tak znechucen, že by nejraději řval. A byl rozhodnut to při nejbližší příležitosti říci Christině do očí. Neměl chuť se znovu ženit. Jedno manželství mu stačilo. Ach, rád by získal Christinu, ale podle svých podmínek a jistě ne za přítomnosti církve, která by se mu do toho pletla. Všechny ženy se po svatbě změní. O tom věděl ze své zkušenosti.

Bylo neštěstím, že první osobou, na kterou po vstupu do salonu narazil, byla jeho sestra Diana. Okamžitě ho spatřila, pozvedla sukně a spěchala se s ním pozdravit.

Hrome, bude se muset chovat slušně.

„Lyone, děkuji, že jsi požádal sira Reynoldse, aby mě doprovodil. Je to tak hodný člověk. Příští pondělí přijede teta Harriett a pak už se nebudeš muset o tu povinnost starat. Líbí se ti moje nové šaty?“ zeptala se a urovnala záhyby žluté sukně.

„Vypadáš moc hezky,“ prohlásil Lyon a sotva na ni pohlédl.

Bylo tam tolik lidí, že měl problém nalézt Christinu. Přestože byl mnohem vyšší než ostatní návštěvníci, marně hledal očima zlatou korunu vlasů.

„Zelená barva mi sluší, že Lyone?“

„Ano.“

Diana se zasmála, což vzbudilo jeho pozornost. „Moje šaty jsou žluté, Lyone. Věděla jsem, že si mě ani trochu nevšímáš.“

„Nemám náladu na tvé žerty, Diano. Jdi a procházej se, jak se sluší.“

„Ona tu není, Lyone.“

„Není tady?“ divil se Lyon a znělo to zmateně.

Diana se zahihňala. „Kněžna Christina zatím nepřijela. Včera jsem s ní prožila krásné odpoledne.“

„Kde ses s ní setkala?“ ptal se Lyon. Hlas měl přitom trochu ostřejší, než chtěl.

Diana se nezlobila. „Na čaji. Matka u toho přirozeně nebyla. Ani ty ne, samozřejmě. Copak jsi skutečně zapomněl, že jsi mě požádal, abych ji pozvala, Lyone?“

Lyon zavrtěl hlavou. „Rozhodl jsem se, že se nebudu vměšovat,“ lhal. Ve skutečnosti na tu schůzku zapomněl, ale rozhodl se vinu za svou roztržitost svalit na Christinu. Od chvíle, kdy ho požádala o manželství, nebyl schopen myslet na něco jiného.

Diana vrhla na bratra tázavý pohled. „Není ti podobné, že bys na něco zapomněl.“ Když na její poznámku neodpověděl, pokračovala: „Nu, byla jsem ráda, že jsem mohla strávit s kněžnou chvíli o samotě. Kněžna Christina je úžasná žena. Věříš v osud, Lyone?“

„Ach, Bože.“

„Nemusíš vzdychat,“ napomínala ho Diana.

„Nevěřím v osud.“

„Teď, když křičíš, Lyone, se na nás všichni dívají s obavami. Tak se přece zkus usmívat. Já věřím v osud.“

„Samozřejmě.“

„Tak proč tě to tak rozčililo?“ zeptala se Diana. Pokračovala, ještě než mohl její bratr odpovědět. „Kněžna má tak trefné postřehy o lidech. Ale nikdy neřekne nic zlého. Je to jemná, způsobná žena. Cítím se s ní tak bezpečně. Je tak laskavá, tak…“

„Přišla s ní ta stará můra?“ přerušil ji netrpělivě Lyon. Neměl náladu poslouchat výčet Christininých předností. Ještě se na ni příliš zlobil.

„Prosím?“ ptala se Diana.

„Hraběnka,“ vysvětloval Lyon. „Byla tam taky?“

Diana zadržovala smích. „Ne, nepřišla s Christinou. Udělala jsem nevhodnou poznámku o její tetě, i když jsem ji samozřejmě nenazvala starou můrou a moje poznámka mi vyklouzla čistě náhodou. Christina mi pak velmi taktně připomněla, že je nezdvořilé hovořit tak o starších lidech. Byla jsem zahanbena její jemnou výtkou, Lyone, a pak jsem zjistila, že jí vyprávím všechno o matce a o tom, jak neustále truchlí pro našeho Jamese.“

„Rodinné záležitosti bys neměla přetřásat s cizími lidmi,“ řekl Lyon. „Skutečně bych ocenil, kdybys…“

„Říká, že všechno je tvoje chyba, že matka je…“

„Cože?“

„Prosím, dovol mi, abych ti napřed všechno vylíčila, než mě začneš kárat,“ vyzývala ho Diana. „Christina řekla velmi podivnou věc. Opravdu.“

„No jistě,“ podotkl Lyon a dlouze si povzdechl.

Bože, bylo to nakažlivé. Jedno odpoledne s kněžnou, a Diana byla jako smyslů zbavená.

„Nepochopila jsem, co tím mínila, ale řekla – a dost rozhodně – že je všechno tvoje vina, a že je na tobě, abys přiměl matku vrátit se do rodiny. Přesně taková byla její slova.“

Podle Lyonova výrazu Diana usoudila, že je zrovna tak zmaten jako ona. „Řeknu ti, Lyone, bylo to, jako by opakovala nějaký zákon. Nechtěla jsem, aby si myslela, že jsem nevzdělaná, tak jsem se jí dál netázala. Princezna Christina se chovala, jako by její rada dávala dokonalý smysl…“

„Nic, co ta žena řekne nebo udělá, nedává sebemenší smysl,“ prohlásil Lyon. „Diano, vrať se k siru Reynoldsovi. Provede tě po společnosti. Musím ještě mluvit s naším hostitelem.“

„Je tady lady Cecille, Lyone,“ zašeptala Diana. „Nemůžeš ji minout. Má na sobě jasně červené nestydaté šaty.“

„Nestydaté šaty?“ Lyon se zasmál absurdnímu označení.

„Už s tou ženou nemáš nic společného, že ne, Lyone? Kněžna Christina by tě jistě pustila z hlavy, kdyby si myslela, že se zajímáš o ženu s tak špatnou pověstí.“

„Ne, už se o Cecille nezajímám,“ zabručel Lyon. „A jak jsi přišla na to…“

„Povídá se to, jako obvykle,“ přiznala Diana a začervenala se. „Nechám tě tvé mrzoutské náladě, Lyone. Poučovat mě můžeš později.“ Chtěla se od něho odvrátit, ale pak si to rozmyslela. „Lyone? Bude tu dnes večer i Rhone?“

Postřehl v jejím hlase zájem. „Nezáleží na tom, jestli se tu Rhone ukáže nebo ne, Diano. Je pro tebe moc starý.“

„Starý? Lyone, je přece stejně starý jako ty a ty jsi jen o devět let starší než já.“

„Nehádej se se mnou, Diano.“

Odvážila se na něj zamračit, než poslechla jeho radu. Když ho konečně nechala o samotě, Lyon se opřel o zábradlí v hale a čekal na Christinu.

Objevil jej tam jeho hostitel a zavedl ho na druhou stranu salonu, kde ho zapojil do vášnivé debaty o politických záležitostech. Lyon trpělivě naslouchal, ale neustále upíral oči ke vchodu.

Christina konečně přišla. Vstoupila do salonu v doprovodu jejich hostitelky a hraběnky právě v okamžiku, kdy se Lyonova ramene dotkla lady Cecille.

„Miláčku, je tak nádherné, že tě znovu vidím.“

Lyon by nejraději zavrčel. Pomalu se obrátil a pozdravil svou bývalou milenku.

Co proboha na té ženě kdy viděl? Rozdíl mezi Cecille a Christinou byl zarážející. Lyon by nejraději ucouvl.

Cecille byla vysoká žena, na jedné straně majestátní, ale zároveň poněkud obhroublá. Tmavě hnědé vlasy měla vyčesané vysoko na temeno. Tváře měla nalíčeny růží a stejně tak i plné našpulené rty.

Christina nikdy nešpulila rty. Ani nepředstírala upejpavost, uvědomil si Lyon. Cecille ho tak znechutila, že cítil hořkost v ústech. Pokoušela se ho provokovat. Záměrně sklopila řasy. „Posílala jsem ti dopisy, ve kterých jsem tě zvala, Lyone,“ zašeptala a stiskla mu paži. „Je to tak nesnesitelně dlouhá doba od chvíle, kdy jsme spolu naposled strávili noc. Chyběl jsi mi.“

Lyon byl vděčný, že muž, s nímž předtím hovořil, už není nablízku. Pomalu se vyprostil z Cecillina sevření. „Už jsme o tom mluvili, Cecille. Je konec. Smiř se s tím a najdi si někoho jiného.“

Cecille nedbala na ostrost v Lyonově hlase. „Nevěřím ti, Lyone. Bylo to mezi námi hezké. Jsi jenom tvrdohlavý.“

Lyon pustil Cecille z mysli. Nechtěl už na ni plýtvat hněvem. Ne, všechen si nechá pro kněžnu Christinu. Obrátil se, aby našel ženu, kterou se rozhodl odmítnout, a okamžitě ji spatřil. Stála u jejich hostitele a líbezně se na něho usmívala. Vypadala ten večer vskutku nádherně. Její šaty měly barvu namodralého ledu. Měly hluboký výstřih, který zčásti odhaloval plná, smetanově bílá ňadra. Šaty nebyly tak vyzývavě střiženy jako Cecilliny, ale přesto se Lyonovi nelíbily. Dodávaly Christinině hrudi dráždivý vzhled. Lyon pomyslel, že ho to snad zabije.

Na večírku byla řada mladých mužů. Lyon se rozhlédl a s rozhořčením zjistil, že všichni Christinu vysloveně hltají očima. Věděl, že se nechová rozumně. Nechtěl se s Christinou oženit, ale zároveň si nepřál, aby ji dostal někdo jiný. Ne, nebyl v tom žádný smysl. Byla to samozřejmě všechno Christinina chyba. Ta žena ho přiváděla k šílenství.

Cecille stála vedle Lyona a pozorovala ho. Netrvalo dlouho a uvědomila si, že ho přitahuje kněžna. Cecille byla rozhořčena. Neměla v úmyslu připustit, aby někdo získal Lyonovu pozornost. Nikdo se neměl plést do jejích plánů provdat se za Lyona. Lyon byl tvrdohlavý muž, ale Cecille si byla jista svým značným šarmem a soudila, že se jí to nakonec podaří. Vždycky to tak bylo. Ano, Lyon se dá nakonec přesvědčit, za předpokladu, že ona si nebude počínat příliš nápadně.

Podle toho, jak Lyon upíral zrak na krásnou ženu, Cecille poznala, že by měla jednat rychle. Ta malá kněžna by mohla působit potíže. Cecille se rozhodla, že si s tou holkou při nejbližší příležitosti promluví. Musela ovšem čekat ještě celou hodinu, než se k ní dostala. Mezitím vyslechla několik poznámek o Lyonově zájmu o ni. Objevily se i spekulace, že ji chce Lyon požádat o ruku. Cecillino rozhořčení se změnilo v zuřivost. Bylo to zřejmě daleko horší, než si myslela.

Čekala na příležitost. Když se Christina konečně ocitla o samotě, Cecille ji uchopila za paži a požádala o soukromý rozhovor v knihovně jejich hostitele, aby tam s ní mohla prodiskutovat velmi naléhavou záležitost.

Nevinná mladá kněžna se zdála být její žádostí zmatena. Cecille se usmívala tak sladce, jak jen dokázala. Už za pár minut vyděsí tu malou hloupou husu tak, že udělá, co si zamane.

Knihovna byla umístěna v zadní části hlavního patra. Vstoupily do místnosti přímo z haly.

Proti dlouhému stolu stály tři židle s vysokými opěradly. Christina usedla, složila ruce v klíně a povzbudivě se na lady Cecille usmála.

Cecille se neposadila. Chtěla si zachovat výhodu hledět na svou soupeřku svrchu.

„O čem si přejete se mnou mluvit?“ zeptala se Christina tiše.

„O markýzi z Lyonwoodu,“ odpověděla Cecille. Sladkost se jí z hlasu už vytratila. „Lyon patří mně, kněžno. Nechte ho být.“

Lyon otevřel boční dveře do knihovny právě v okamžiku, kdy Cecille pronesla své varování. Nebyla náhoda, že ten hovor vyslechl, ani to, že vešel dveřmi spojujícími kuchyni se studovnou. Z minulých návštěv u sira Hunta si vzpomínal, že do knihovny vedou dvoje dveře. A od prvního okamžiku, kdy Christina vstoupila do domu, na ni upíral pozornost. Jakmile Cecille vzala Christinu za loket a odváděla halou, Lyon se vydal za nimi.

Christina ani Cecille ho neviděly. Lyon věděl, že se nesluší poslouchat jejich soukromou konverzaci, ale byl přesvědčen, že k tomu má nejlepší důvody. Věděl, čeho je Cecille schopná. Dokázala by z roztomilého malého jehněte nadělat sekanou. Jemná Christina nebude s to poradit si s někým tak prohnaným, tak zkaženým, jako je Cecille. Lyon chtěl Christinu jen chránit. Ta krásná žena je prostě příliš naivní, než aby ji mohl nechat být.

„Nabídl vám tedy Lyon sňatek?“ zeptala se najednou Christina.

„Ne,“ odsekla Cecille. „Nedívejte se na mne tak nevinně. Vy přece víte, že mě ještě nepožádal o ruku. Ale brzy požádá,“ dodala s úsměškem. „Jsme důvěrní přátelé. Víte, co to znamená? Přichází ke mně téměř každou noc. Rozumíte?“ tázala se jízlivým hlasem.

„Ach, ano,“ odpověděla Christina. „Jste jeho metresa.“

Cecille zaúpěla. Zkřížila paže na hrudi a zlobně shlížela na svou kořist. „Provdám se za něho.“

„Ne, to si nemyslím, lady Cecille,“ odpověděla Christina. „To je všechno, co jste mi chtěla říci? A nemusíte zvyšovat hlas. Slyším dobře.“

„Vy pořád nechápete, že? Buď jste tak hloupá, nebo opravdová děvka, víte? Zničím vás, jestli mi nepůjdete z cesty,“ prohlásila Cecille.

Lyon byl zmaten. Napadlo ho, že zasáhne v okamžiku, kdy Cecille začala se svými urážkami, ale pohled na Christininu tvář mu zabránil v pohybu.

Zdálo se, že Christinu rozhovor vůbec nevyvedl z míry. Dokonce se na Cecille usmívala a pak se zeptala mimořádně lhostejným hlasem: „Jak byste mě mohla zničit?“

„Roznesu o vás ty nejhorší klepy. Nebude záležet na tom, budou-li pravdivé, nebo ne. Ano,“ pokračovala Cecille, „řeknu všem, že jste spala s řadou mužů. Vaše pověst bude ta tam, až s vámi skončím. Vzdejte se Lyona, Christino. Stejně se vás brzy nabaží. Ve srovnání se mnou vypadáte uboze. Lyon se vždycky vrátí ke mně. Moje krása ho fascinuje. Okamžitě mu dáte najevo, že vás už nezajímá. Nebudete si ho všímat. Jinak…“

„Říkejte si, co chcete,“ prohlásila Christina. „Nestarám se o to, co si lidé o mně myslí.“

Cecille byla vzteky bez sebe, když slyšela veselí v Christinině hlase. „Jste hloupá,“ vykřikla.

„Prosím, neunavujte se tím tolik, lady Cecille. Nedělá to dobře vaší pleti. Už teď vám naskákaly na tváři skvrny.“

„Vy… vy…“ Cecille se odmlčela, aby se nadechla. „Lžete. Musíte se starat, co si o vás myslí jiní. A vaši tetu to jistě bude také zajímat, tím jsem si jista. Nemůže být tak lhostejná jako vy. Ach, už vidím, že jste konečně začala mít obavy. Ano, hraběnku zničí skandál, který rozvířím.“

Christina se napřímila. Zamračila se na Cecille. „Říkáte, že vaše vymyšlené historky zničí moji tetu?“

„Bože, cožpak jste opravdu tak prostoduchá? Ovšemže ji to rozčílí. Až skončím, nebude se moci ukázat na veřejnosti. Jen počkejte a uvidíte.“

Cecille už cítila vítězství. Obrátila se k Christině zády a obešla židli, aby začala promýšlet do detailu nízké lži, které chtěla rozšířit.

Lyon slyšel dost. Rozhodl se, že otevře dveře úplně, vejde do knihovny a okamžitě ukončí Cecillino vyhrožování.

Bylo načase bránit anděla před hadem.

Musela udělat bleskurychlý pohyb. Lyon sklouzl pohledem z Christiny jen na okamžik, ale jakmile pohlédl zpátky, scéna, jíž byl svědkem, ho tak udivila, že nebyl schopen pohybu.

Nemohl uvěřit svým očím. Christina přitiskla Cecille ke stěně. Jeho bývalá milenka se nezmohla ani na hlásek protestu proti násilí. Nemohla. Christinina levá ruka jí držela krk u stěny. Podle toho, jak Cecille poulila oči, Lyon usoudil, že ji snad Christina uškrtí.

Cecille převažovala Christinu o dobrých dvacet liber. Byla také mnohem vyšší, a přesto se zdálo, jako by Christina držela drobnost, kterou si chce lépe prohlédnout. Andílek, jehož chtěl Lyon chránit, potřeboval k zadržení Cecille jen jednu ruku. V druhé ruce držela Christina dýku. Špička jejího ostří se dotýkala Cecillina krku.

Oběť se prostě změnila ve vítěze.

Christina pomalu zesílila tlak na Cecillin krk, pak ji nechala pohlédnout na nůž. „Víte, co můj lid provádí podlým ženám?“ zeptala se tichým šeptem. „Poznamená navždy jejich tvář, Cecille.“

Cecille zasténala. Christina přitiskla špičku nože ke kůži. Na tváři se objevila kapka krve. Christina s uspokojením kývla hlavou. Teď získala plnou pozornost lady Cecille. Žena vyhlížela vyděšeně. „Jestli řeknete jednu jedinou lež, dovím se to. A pak vás poznamenám jinak, Cecille. Není tak velká skála, pod kterou byste se mohla schovat, ani jediný člověk v celé Anglii, který by se mohl postarat o vaši bezpečnost. Přijdu za vámi v noci, až budete spát. A když otevřete oči, spatříte zase toto ostří. Ach ano, najdu si vás. To vám slibuji. A až k tomu dojde,“ odmlčela se a plochou čepele dramaticky přejela po ženině tváři, „rozsekám vám tvář na cáry. Rozumíte?“

Christina povolila sevření jen natolik, aby se Cecille mohla nadechnout a přikývnout. Pak ji znovu přitiskla ke zdi. „Hraběnka patří k mé rodině. Nikdo jí nebude ubližovat. A nikdo vám nebude věřit, jestli si myslíte, že jim teď povíte, jak jsem vás vyděsila. Teď odtud zmizte a jděte domů. I když to ode mne není taktní, říkám vám, že vypadáte jako maškara.“

S takovými slovy na rozloučenou se Christina vzdálila od hanebnice.

Lady Cecille si nezachovala ani špetku důstojnosti. Slzami zmáčela celé šaty. Očividně věřila každému slovu z Christininých výhrůžek.

Bože, jak byla hloupá! Christina jen s obtížemi udržela netečný výraz. Chtělo se jí smát. Samozřejmě nemohla, a tak upírala pohled na vyděšenou ženu, až ji začala litovat. Zdálo se, že se lady Cecille nemůže ani pohnout. „Můžete jít,“ oznámila Christina.

Cecille přikývla. Pomalu se obrátila a zamířila k východu. Ruce se jí třásly, když si zvedla sukni ke kolenům, pak rozrazila dveře a vyběhla tak rychle, až by si člověk mohl myslet, že ji honí sám rohatý.

Christina dlouze vyčerpaně vydechla. Zasunula dýku do pochvy nad kotníkem, urovnala si záhyby šatů, pak si jemně uhladila vlasy. „Taková hloupá ženská,“ zašeptala sama pro sebe, než vykročila z knihovny.

Lyon se musel posadit. Počkal, až byla Christina z dohledu, pak došel k Huntovu stolu a opřel se o něj. Chtěl si nalít sklenku whisky ze servírovacího stolku, ale brzy od té myšlenky upustil. Bože, začal se tak otřásat smíchy, že by se mu to snad ani nepodařilo.

A on si myslel, že Christina je stejná jako ostatní ženy. Rozhodně také nevyrostla ve Francii. Lyon potřásl hlavou. Vzbuzovala dojem bezbrannosti… nebo k tomu dospěl on sám, uvažoval. Bylo snadné zmýlit se, uvědomil si. Christina byla tak ženská, tak jemná, vyhlížela tak nevinně… a na noze měla upevněnu dýku.

Byl to stejný nůž, který držel v ruce toho večera na návštěvě u Bakera, ten nůž, který zranil Rhona. Je to ale prohnaná lhářka. Lyon si vzpomínal, jak se obrátil, aby se podíval, kdo vrhl zbraní. Christina vypadala tak vyděšeně. Hrome, dokonce se sama ohlížela za sebe. Přišla s myšlenkou, že nožem mrštil někdo, kdo stál ve stínu za nimi. A pak, když byl zabrán do hovoru s ostatními návštěvníky, vzala si svou zbraň zpátky.

Lyonovy instinkty se zase naplno probudily. Ozvala se znovu jeho vznětlivost. Neříkala mu snad tehdy, že byla tak vyděšena, až málem omdlela?

Není divu, že se vypravila za Rhonem, aby se podívala na jeho ránu. Cítila se provinile, usoudil Lyon.

Už se nesmál. Pomyslel si, že by měl tu ženu uškrtit.

„Má potíže se lhaním, že ano?“ bručel si pro sebe. Ach, ano, dívala se mu přímo do očí, když mu povídala tu báchorku. Je to pro ni příliš těžké… ano, to také říkala.

Měl by ji uškrtit. Ale napřed si s ní bude muset pořádně promluvit…, jeho malá bojovnice mu bude muset hodně věcí vysvětlit.

Lyon prudce postavil prázdnou sklenku na podnos a vydal se hledat Christinu. „Bavíte se dobře?“

Christina sebou viditelně trhla. Prudce se obrátila, aby k němu stála čelem. „Odkud jste se vynořil?“ zeptala se a znělo to velmi podezíravě. Pohlédla za něho na dveře do knihovny.

Lyon přesně věděl, na co myslí. Tvářila se ustaraně. Nutil se, aby vypadal klidně. „Z knihovny.“

„Ne, já jsem právě přišla z knihovny, Lyone. Nemohl jste tam být,“ prohlásila a zavrtěla hlavou.

Málem jí řekl, že to není on, kdo lže, ale pak se zarazil. „Ach, ale já jsem opravdu byl v knihovně, má drahá.“

Jeho prohlášení ji přimělo k otázce. „Byl tam ještě někdo?“ zeptala se, snažíc se předstírat jen mírnou zvědavost.

Lyon věděl, že ho zkouší.

„Chtěla jsem říci, sire, jestli jste si náhodou nevšiml, že by v knihovně byl ještě někdo?“

Vlídně přikývl. Christinu napadlo, že vypadá jako svůdný ďábel. Také byl tak oblečen. Jeho večerní oděv byl celý černý, samozřejmě až na bílý nákrčník. Oblek mu padl jako ulitý. Byl příliš hezký, než aby ji mohl nechat v klidu.

Byla přesvědčena, že Lyon nic neviděl ani neslyšel. Shlížel na ni s tak něžným výrazem v očích. Christina necítila podezření. Nechoval se ani v nejmenším užasle. Ale proč jí tedy lže? Christina usoudila, že ji musel vidět, jak vchází dovnitř s lady Cecille. Ten ubohý muž má zřejmě obavy, že jeho milenka Christině řekla něco, co neměla. Ano, řekla si, jen vyzvídá.

Bylo to věrohodné vysvětlení. Přesto si potřebovala být absolutně jista. Christina sklopila oči k jeho vestě. Přinutila se dívat se netečně a zeptala se: „Neproslechl jste náhodou můj rozhovor s lady Cecille, že?“

„Říká se nevyslechl, Christino, ne neproslechl.“

Jeho hlas zněl napjatě. Myslela si, že se snad přemáhá, aby se jí nesmál. Nevěděla, jestli to způsobila její otázka nebo chybný výraz, který použila. Nicméně byla příliš rozhořčena jeho lží, než aby nad tím uvažovala. „Děkuji vám, Lyone, za poučení. Ano, říká se vyslechnout, už si vzpomínám.“

Lyona by nepřekvapilo, kdyby si začala mnout ruce. Byla skutečně velmi rozčilená, protože na něj promluvila francouzsky. Pochyboval, že si vůbec uvědomila, že přešla na jiný jazyk.

Rozhodl se jí odpovědět stejnou řečí. „Vždy mě těší, mohu-li vás v něčem poučit, má lásko.“

Nedbala na jeho slova. „Ale nevyslechl jste náš rozhovor, že?“

„Nu, Christino, takové podezření od vás není ani trochu hezké. Jistěže ne.“

Snažila se nedat najevo, jak se jí po jeho slovech ulevilo.

„A víte, že bych vám nikdy nelhal, má milá. Vždycky jste přece byla ke mně tak otevřená, tak upřímná, nemám pravdu?“

„Ano, byla,“ opáčila Christina a usmála se na něj. „Je to jediná možnost, jak spolu jednat, Lyone. To jistě chápete.“

Lyon si založil ruce za zády, aby odolal nutkání chytit ji pod krkem. Připadala mu nyní naprosto klidná a sebejistá. „Naučili vás takové upřímnosti Summertonovi?“ zeptal se.

„Kdo?“

Sevřel ruce ještě pevněji. „Summertonovi,“ opakoval a snažil se ovládnout. „Vzpomínáte si přece, lásko, na manžele, kteří vás vychovali?“

Nedokázala dívat se mu do očí, když mu odpovídala. Byl tak počestný a ušlechtilý. Při další lži se už začala cítit nepříjemně. „Ano, Summertonovi mě učili jednat za každých okolností čestně,“ prohlásila. „Nemohu jinak. Nedovedu lhát.“

Myslel, že ji skutečně uškrtí.

„Říkala jste tedy, že jste byla v knihovně s lady Cecille?“

Takže její odhad byl naprosto správný. Lyon měl obavy z jejich hovoru. Viděl ji, jak vchází do knihovny s lady Cecille. Christina se rozhodla zbavit ho obav. „Byla,“ řekla. „Lady Cecille je tak milá, Lyone. Říkala o vás některé docela hezké věci.“

Ne, ještě ji nezardousí. Napřed jí asi pořádně natluče. „To rád slyším.“ Hlas měl přitom jemný jako vánek. Z toho úsilí ho až bolelo v krku. „Co přesně říkala?“

„Ach, různé poznámky.“

„A jaké různé poznámky?“ naléhal Lyon. Vztáhl ruce, položil je Christině na ramena, ale to bylo všechno, co byl schopen udělat, když už z ní nemohl vytřást pravdu.

„Nu, zmínila se, že tvoříme krásný pár,“ řekla Christina.

Už zase upírala oči na jeho vestu. Oceňovala skutečnost, že Angličané zřejmě mají sklon být naivní, a zároveň se začala stydět sama za sebe, za to, že Lyonovi tak bezostyšně lže.

„Nezmínila se náhodou o osudu?“ ptal se Lyon.

Nepostřehla osten v jeho hlase. „Ne, nevzpomínám si, že by lady Cecille mluvila o osudu. To mi však připomíná zase moji otázku. Uvažoval jste o mém návrhu?“

„Ano.“

„Lyone, proč na mne mluvíte francouzsky? Jsme v Anglii a měl byste tedy hovořit rodným jazykem.“

„Zdálo se mi to vhodné,“ zabručel Lyon.

„Ach,“ řekla Christina. Pokusila se odsunout jeho ruce z ramen. V hale byli pořád sami, ale každou chvíli mohl někdo vejít a vidět je. „Máte v úmyslu se spojit…, chtěla jsem říci, máte v úmyslu se se mnou oženit?“

„Ano, mám v úmyslu se s vámi spojit. Co se týká manželství, obávám se, že budu muset váš návrh odmítnout.“

Christina neměla čas zareagovat na Lyonovo prohlášení. Objevil se sir Reynolds a vyrušil je. Lyon spustil ruce z jejích ramen, pak ji obrátil a přitáhl si ji k boku. Jednu ruku jí ovinul kolem pasu.

„Lyone, hledám tě po celém domě. Souhlasíš s tím, abych vzal tvoji sestru ke Kimbleovým? Zůstaneme tady samozřejmě, dokud neskončí večeře.“

„Jistě,“ řekl Lyon. „A oceňuji, že si berete Dianu pod ochranná křídla, sire.“

„Dělám to rád,“ řekl Reynolds. „Dobrý večer, kněžno Christino. Doufám, že se cítíte příjemně?“

„Ano, děkuji,“ odpověděla Christina. Pokusila se o úklonu, ale Lyon ji pevně držel. Místo toho se tedy usmála. Bylo to přinejlepším chatrné úsilí, protože si právě uvědomila Lyonovu odpověď.

I když si říkala, že to nevadí, věděla, že sama sobě lže. Vadilo jí to. Bože, měla chuť se rozplakat.

„Má drahá,“ řekl sir Reynolds na Christininu adresu. „Dohodl jsem se s vaší tetou, že vás doprovodím domů. Pocítila totiž únavu a vzala si váš kočár. Vysvětlila, že zítra odjíždí na venkov. Pochopil jsem to tak, že vy s ní nepojedete.“

„Ano, rozuměl jste správně,“ odpověděla Christina. „Moje teta jede navštívit přítelkyni, která onemocněla. Chce, abych raději zůstala v Londýně. Budu muset počkat na jinou příležitost, než navštívím váš překrásný venkov.“

„Zapomněl jsem, že jste v naší zemi jen krátce,“ řekl Reynolds. „Ale jistě nezůstanete sama celý týden? Chcete, abych vás doprovázel v sobotu večer? Máte určitě v úmyslu vypravit se na ples u Crestonů. Nebo už máte jiný doprovod?“

„Nepůjdu tam,“ odpověděla pevným hlasem Christina.

„Ale půjdete,“ řekl Lyon. Pak ji pevně stiskl a dodal: „Slíbila jste to.“

„Rozmyslela jsem si to. Sire Reynoldsi, jsem také unavená. Byla bych ráda, kdybyste…“

„Já vás zavezu domů.“ Lyonův hlas ztvrdl hněvem.

Sir Reynolds mezi nimi vycítil napětí. Usoudil tak podle úsilí, s jakým se kněžna Christina snažila vyprostit z Lyonova sevření, a podle odhodlání, s jakým ji Lyon držel. Nu, téměř se zdálo, že mezi nimi létají jiskry.

Rozhodnut urovnat spor a zároveň pomoci Lyonovi se zeptal: „Jste si jist, že chcete doprovodit kněžnu Christinu domů?“

„Ano,“ odsekl Lyon. „Kdy tam musí být? Stanovila hraběnka nějakou hodinu?“

„Ne, předpokládala, že Christina pojede s tvou sestrou a se mnou ke Kimbleovým. Máš alespoň dvě hodiny, než se hraběnka začne starat,“ dodal s úsměvem.

„Prosím nemluvte, jako bych tady nebyla,“ řekla Christina. „Skutečně se cítím unavená a raději bych…“

„Vyjela okamžitě,“ dokončil za ni větu Lyon a ještě pevněji ji sevřel kolem pasu, až sotva dýchala.

„Možná byste mohli uvažovat o odchodu zadním vchodem,“ navrhl sir Reynolds spikleneckým šepotem. „Postarám se, aby všichni mysleli, že kněžna Christina odjela se svou tetou, a samozřejmě vás omluvím našemu hostiteli.“

„Dobrý nápad,“ prohlásil s úsměškem Lyon. „Ovšem Reynoldsi, musíme tento klam udržet v tajnosti mezi námi třemi. Christina nerada lže. Pokud nebude muset vymýšlet nějakou historku pro svou tetu, její čest zůstane neposkvrněna. Nemám pravdu, lásko?“

Pořádně se na něho zamračila. A opravdu si přála, aby přestal znovu probírat záležitost její cti. Cítila se ohromně nesvá. Lyon vypadal tak vážně, až uvěřila, že ji chválí.

Už nebude důležité, co si bude myslet, říkala si, když ji Lyon vedl k zadním dveřím. Právě odmítl její nabídku manželství. Ne, už jí nebude záležet na tom, co si myslí.

Po dnešním večeru už ho nikdy neuvidí. Bůh ji ochraňuj, oči se jí naplnily slzami. „Právě jste porušil další zákon,“ mumlala mu do zad. Snažila se, aby to znělo rozzlobeně, a ne zoufale. „Teta by byla pobouřena, kdyby se dověděla o tom podvodu.“

„Mluvte anglicky, má milá.“

„Cože?“

Lyon neřekl už nic, dokud Christina neseděla v jeho kočáru. Usadil se vedle ní a natáhl si nohy.

Kočár byl mnohem větší než ten, který si najala teta Patricia, a také mnohem elegantnější.

Christina ho však stejně nenáviděla. Velký nebo malý, elegantní nebo ne, pro ni v tom nebyl žádný rozdíl. „Nemáte náhodou nějaký otevřený kočár, jako jsou ty, které jsem viděla v Hyde Parku, Lyone? A prosím, přestaňte mě tak tisknout. Jeďme.“

„Ano, mám otevřený kočár. Říká se mu faetón. Ale po setmění se faetón nepoužívá,“ vysvětloval podrážděně. Opouštěla ho trpělivost. Měl chuť z ní vytřást pravdu, ne diskutovat o přízemních záležitostech, jako jsou kočáry.

„Ale měl by,“ mumlala Christina. „Ach, Bože, neměla bych to přiznávat, ale už se s vámi nesetkám, tak na tom stejně nezáleží. Nesnáším tmu. Mohli bychom odhrnout záclony zakrývající okna? Zdá se mi, že se tu nedá dýchat.“

Panika v jejím hlase vzbudila jeho zájem. Jeho hněv rychle pominul, když ucítil, jak se třese.

Ihned shrnul záclonky, pak ji objal kolem ramen.

„Právě jsem vám podala zbraň, abyste ji použil proti mně, že?“

Nevěděl, o čem mluví. Světlo pronikající okny stačilo, aby však viděl v jejích očích strach. Všiml si, že ruce složené v klíně má pevně zaťaty v pěst.

„Máte opravdu strach, že?“ zeptal se a přitáhl si ji k sobě.

Christina zareagovala na něhu v jeho hlase. „To není strach,“ zašeptala. „Svírá mě v prsou,“ vysvětlovala. Vzala ho za ruku a přiložila si ji k srdci. „Cítíte, jak tluče?“

Odpověděl by jí, kdyby se dokázal zmoci na slovo. Ten prostý dotek ho zbavoval smyslů.

„Pokusím se vyhnat vám z hlavy starosti, lásko,“ zašeptal, když se vzpamatoval. Sklonil se k ní a políbil ji. Dotek byl pomalý, slabý, ale vášnivý, až Christina zvedla ruku a konečky prstů mu přejela po tváři.

Roztřásl se. Srdce mu začalo bušit. „Víte, že jste čarodějka?“ zeptal se, když se odtáhl. „Máte vůbec tušení, co chci s vámi dělat, Christino?“ Prsty mu lehce sklouzly k jejímu výstřihu a začaly hladit jemnou pleť.

Šeptal jí do uší smyslná, nestoudná přání. „Už nemohu dál čekat, má lásko. Chci tě mít. Nahou. Prosící. Bože, chci si tě vzít. A ty po mně také toužíš, že, Christino?“

Nečekal na odpověď, ale zmocnil se jejích jemných rtů dalším prudkým polibkem. Jeho ústa se hladově přisála k jejím, jazyk se zanořil dovnitř, pronikal postupně hloub a hloub, až se setkal s jejím, a ten mu odpovídal stejným způsobem.

Christina nevěděla, co se děje, ale najednou si uvědomila, že Lyonovi sedí na klíně a objímá ho kolem krku.

„Lyone, nesmíte říkat takové věci.“ Její protest zazněl jen jako chraptivé zaúpění. „Nesmíme spát pod jednou přikrývkou, dokud nebudeme oddáni,“ dodala, pak vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho.

Zapomněla na všechnu stísněnost, zapomněla na všechny své obavy i na odmítnutí jejího návrhu. Polibky ji zbavovaly rozumu.

Její ňadra toužila po dalším laskání. Neklidně se pohnula, smyslně se přisunula k jeho klínu. Lyon jí pokrýval hrdlo vlhkými polibky, pak na chvíli přestal a přesunul teplý dech a sametový jazyk k jejímu lalůčku. Ruce pronikly k jejím ňadrům a začaly v ní rozněcovat žár.

Pokusila se ho zastavit, když jí začal stahovat šaty z ramen, aby odhalil ňadra. „Ne, Lyone, nesmíme…“

„Nechej mě, Christino,“ naléhal Lyon hlasem zdrsnělým touhou. Jeho ústa našla bradavky dříve, než mohla protestovat, a pak už byla příliš slabá, příliš uchvácena tím, co dělal, než aby se zmohla na odpor.

„Miluji tvoji chuť,“ zašeptal. „Bože, jsi tak jemná.“ Jazykem laskal jednu bradavku, zatímco jeho ruka hladila druhou. Christina se k němu přivinula, oči pevně zavřeny. Vydala tiché zaúpění, když uchopil bradavku do úst a začal sát. Bolestná touha ji přiměla, aby se opět k Lyonovi přitiskla. Zasténal a řekl jí tak, jaké potěšení mu poskytl její instinktivní pohyb.

Christina chtěla, aby ta sladká muka nikdy neskončila.

Před zneuctěním ji zachránil Lyonův kočí. Jakmile se dostali k cíli cesty, jeho výkřik pronikl mlhou smyslného opojení. „Můj Bože, jsme doma!“ Své zjištění pronesla sevřeným hlasem.

Lyon se tak rychle nevzpamatoval. Trvalo chvíli, než mu do mysli proniklo její oznámení. Dýchal ztěžka, přerývaně. Opřel se o čalounění kočáru a zhluboka se nadechl, zatímco se snažil získat alespoň náznak sebeovládání.

Christina si upravila oděv, zahalila ňadra a přesunula se vedle něho. Položila mu ruku na stehno. Lyon zareagoval, jako by ho píchla. Odsunul jí ruku. „Zlobíte se na mne?“ zašeptala.

Měl přitom zavřené oči. Svaly ve tváři se mu však napínaly, a proto ji napadlo, že se na ni zlobí. Spojila ruce v klíně a pokoušela se zbavit se třasu. „Nezlobte se na mne, prosím.“

„Ksakru, Christino. Nechte mě chvíli, abych se uklidnil,“ vyštěkl Lyon.

Christina zahanbeně sklonila hlavu. „Mrzí mě to, Lyone. Nechtěla jsem, aby vaše polibky došly tak daleko, ale omámil jste mě a pak jsem zapomněla na všechno.“

„Byla to moje chyba, ne vaše,“ mumlal Lyon nepřímou omluvu. Nakonec otevřel oči a pohlédl na ni. K čertu, vyhlížela tak sklesle. Lyon se pokusil znovu ji obejmout, ale uhnula před ním do kouta. „Miláčku, všechno je v pořádku.“ Nutil se k úsměvu, když na něho pohlédla. „Chcete, abych s vámi zašel dovnitř?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, hraběnka má lehké spaní. Slyšela by vás,“ zašeptala Christina.

Lyon ji nechtěl opustit. Ještě ne… alespoň ne takhle. Cítil se mimořádně provinilý, protože vypadala tak zahanbeně. Jestli se rozpláče, neví, jak ji bude schopen uklidnit.

„K čertu,“ zamručel si pro sebe. Pokaždé, když se jí dotkl, začínal šílet. Kdyby ji začal utěšovat, pravděpodobně by všechno ještě zhoršil.

Otevřel dveře a pomohl Christině vystoupit. „Kdy vás zase uvidím?“ zeptal se jí. Držel ji v náruči a nebyl si jist, zda ho slyší. Christina se pokoušela odsunout mu ruce a on se snažil ji obejmout. „Christino, kdy vás zase uvidím?“

Odmítala mu odpovědět, dokud ji nepustí.

Lyon ji odmítal pustit, dokud mu neodpoví. „Tak tu budeme stát celou noc,“ řekl jí, když ho odstrkovala.

Christina mu najednou ovinula paže kolem krku a objala ho. „Omlouvám se, Lyone. Nebylo správné, že jsem vás žádala, abyste se se mnou oženil. Bylo to velmi sobecké.“

Její slova ho překvapila a pustil ji. Christina měla hlavu skloněnou, aby neviděl její rozrušení, ale nebyla schopna zbavit svůj hlas chvění. „Odpusťte mi, prosím.“

„Dovolte, abych vám to vysvětlil,“ zašeptal Lyon. Pokusil se ji znovu obejmout. Christina mu opět unikla, protože ustoupila o krok zpět. „Manželství změní osobnost člověka. Neodmítám vás, Christino, ale…“

Zavrtěla hlavou. „Už nic neříkejte. Mohl byste se do mne zamilovat, Lyone. Až by nastal čas, abych se vrátila domů, měl byste zlomené srdce. Bude pro mne lepší, když si vyberu někoho jiného, někoho, na kom mi nebude záležet.“

„Christino, vy přece jste doma. Nikam neodjíždíte,“ řekl Lyon. „Proč se nemůžeme dohodnout na tom, jak…“

„Jste zrovna takový jako Rhone, že?“

Její otázka ho zmátla. Christina spěchala po schodech k domu. Když se obrátila a pohlédla na Lyona, viděla, jak je rozčilen. Slzy jí stékaly po tvářích. „Váš přítel krade jen klenoty, Lyone. Váš hřích je horší. Kdybych vám to dovolila, uloupil byste mi srdce. Nemohu připustit, aby se to stalo. Sbohem, Lyone, už vás nesmím nikdy vidět.“

S těmito slovy na rozloučenou vešla Christina do domu. Dveře se za ní tiše zavřely.

Lyon zůstal stát na schodech. „Vy na mne nezapomenete,“ zařval.

Lyon zuřil. Pomyslel si, že je zřejmě ten nejzoufalejší muž v Anglii. Jak si proboha mohl dovolit zaplést se s tak rozporuplnou ženou?

Měla tu drzost uvažovat o tom, že by se do ní mohl zamilovat.

Lyon znal pravdu. Bůh ho ochraňuj, už se do ní zamiloval.

Netřeba říkat, že to přiznání nemohl přenést přes srdce. Téměř vytrhl dveře kočáru ze závěsů, když lezl dovnitř. Vykřikl povel kočímu a pak si začal dělat výčet všech důvodů, proč by se měl Christině vyhýbat.

Ta žena byla proradná lhářka.

Opovrhoval lháři.

Jen Bůh ví, kolik srdcí už zlomila.

Osud… pomyslel si, že to slovo nenávidí.

Než dojel domů, smířil se se skutečností, že žádný z jeho rozumných argumentů neznamená vůbec nic. Byl k Christině připoután, ať chtěl, nebo ne.

KAPITOLA 8

Mylala nechtěla opustit vlast. Nechtěla se vzdát rodiny. I když jsem chápala její důvody, obávala jsem se o ni. Slíbila mi, že bude velmi opatrná. Moje komorná měla v plánu ukrýt se v horách, dokud nebude Edward zbaven moci nebo neopustí zemi. Její rodina se o ni postará. Dala jsem jí všechny své klenoty, přestože podle anglického měřítka to byla pouhá almužna. Před rozloučením jsme si poplakaly jako opravdové sestry, které vědí, že se už nikdy nesetkají.

Ano, byla jako moje sestra, srdcem i duší. Nikdy jsem neměla jinou důvěrnici. Své vlastní sestře Patricii jsem nemohla věřit. Dej si pozor, dítě. Jestli Patricia bude ještě žít, až budeš dospělá, a jednoho dne se s ní setkáš, dávej si pozor. Nevěř jí, Christino. Moje sestra miluje klam. Je živa z utrpení jiných.

Víš, Edwarda si měla vzít ona. Velmi dobře by se k sobě hodili. Jsou si tak podobní.

Zapsáno 3. září 1795

Lyon strávil většinu pátečního odpoledne v hostinci U Bleaka Bryana, stojícím ve zvláště omšelé části města. Lyon tam ovšem nepřišel na skleničku, ale s cílem vytáhnout z kapitánů a námořníků, kteří v této krčmě vysedávali, jisté informace.

Často podnikal podobné akce. Přestože měl na sobě elegantní jelenicové kalhoty a jezdecký kabátec, nemusel se bát nebezpečí. Lyonovi se vždycky zdaleka vyhýbali. Každý v té oblasti dobře znal jeho pověst. Báli se ho, ale respektovali ho a pouštěli se do řeči, jen když je k tomu vybídl.

Lyon se usadil zády ke zdi. Bryan, vysloužilý námořník, který odešel na pevninu v okamžiku, kdy přišel o ruku v souboji s nožem, se posadil k němu. Lyon před časem koupil tento hostinec a pomohl Bryanovi zařídit živnost, aby ocenil jeho oddanost.

Tázal se jednoho muže za druhým a snažil se být trpělivý, když se hodiny příliš vlekly nebo když si námořník začal vymýšlet, jen aby si vysloužil další sklenici piva. Ke stolu se nyní blížil nový příchozí a vyžadoval příděl jako závdavek. Vysoký muž zvedl za krk námořníka, se kterým Lyon hovořil, a bezohledně ho odhodil stranou.

Bryan se usmál. Pořád se mu líbily projevy síly. „Takže ty ses ještě nesetkal s markýzem z Lyonwoodu, že?“ zeptal se cizince.

Námořník potřásl hlavou, posadil se a sáhl po džbánu piva. „Nevykládej mi, kdo to je,“ zamručel hrozivě. „Chci svůj díl.“ Bryanovy oči zajiskřily veselím. Obrátil se k Lyonovi a řekl: „Chce svůj díl.“

Lyon pokrčil rameny. Věděl, co se od něj čeká. Všechny obličeje v hostinci se obrátily k nim. Věděl, že musí zachovat tvář, a pokud chce strávit mírumilovné odpoledne, bude třeba si s tou drobnou záležitostí poradit.

Počkal, až námořník postaví zase džbán na stůl, pak kopl muže do slabin. Přihodilo se to příliš rychle, než aby se námořník mohl bránit. Než mohl vykřiknout bolestí, Lyon ho uchopil za hrdlo. Stiskl a mrštil mužem ke stěně.

Dav pochvalně zařval. Lyon si jich nevšímal. Přirazil židli ke stěně, nespouštěje oči z námořníka svíjejícího se v bolestech na zemi.

„Máš, cos chtěl, ty špíno. Teď odtud zmiz. Já provozuju řádnou hospodu,“ zařval mezi výbuchy smíchu Bryan.

Pak upoutal Lyonovu pozornost hubený nervózní muž. „Sire, slyšel jsem, že hledáte informace o lodích z kolonií,“ vyhrkl.

„Posad se, Micku,“ vybídl ho Bryan. „Je to dobrý, počestný muž, Lyone,“ pokračoval Bryan a kývl na přítele.

Lyon počkal, až si námořník s Bryanem sdělí novinky. Přitom sledoval muže, kterého zranil, dokud se za ním nezavřely dveře.

Pak se opět jeho myšlenky vrátily k Christině a k úkolu, který měl před sebou.

Rozhodl se začít znovu. Skončil se svými závěry založenými na logických argumentech. Logika nebyla k ničemu, pokud se jednalo o Christinu. Zavrhl všechna její vysvětlování o její minulosti. Jediný poznatek, kterému mohl věřit, bylo to, že hraběnka se vrátila do Anglie asi před třemi měsíci.

Jaksi pořád nemohl zapomenout na tu starou sůvu. Ta žena byla dost odporná už tím, jak si neustále na něco stěžovala. Nemohla být příjemnou cestující.

Mick, jak se ukázalo, si tu ženu pamatoval. Velmi dobře. „Kapitán Curtiss se ke mně nezachoval fér, sire. Raději bych drhl palubu nebo vylíval nočníky, než abych obsluhoval tu Cummingsovou. Panebože, ta se mě ale nahonila.“

„Cestovala sama?“ zeptal se Lyon. Nedal Mickovi znát, jak je vzrušen, když se konečně dostává k potřebným informacím, myslel si, že by pak muž mohl své odpovědi přikrašlovat, aby z něj vymámil další pivo.

„Tak nějak,“ řekl Mick.

„Tak nějak? To nedává smysl, Micku. Odpověz přímo,“ vyzval muže Bryan.

„Chci říci, sire, že přišla na palubu s nějakým gentlemanem a mladou dámou. Ovšem tu mladou jsem viděl jen krátce. Měla na sobě pláštěnku s kápí, ale než ji hraběnka zahnala do podpalubí, podívala se přímo na mne a usmála se. Ano, tak to bylo.“

„Nevšiml sis náhodou, jaké měla oči?“ chtěl vědět Lyon.

„Modrý byly, modrý jako oceán.“

„Pověz mi, co si pamatuješ o muži, který cestoval s hraběnkou,“ poručil mu Lyon. Pokynul Bryanovi, aby naplnil lodníkovu sklenku.

„Nepatřil k rodině,“ vysvětloval Mick, když polkl doušek piva. „Někteří o něm říkali, že je misionář. Mluvil s francouzským přízvukem a pak mi řekl, že žil v divočině za koloniemi. Vracel se domů do Francie, aby navštívil příbuzné. I když byl Francouz, měl jsem ho rád. Protože tak chránil tu malou. Byl dost starý, aby mohl být jejím otcem – a choval se k ní, jako by jím byl. Protože ta Cumminsová trčela většinu cesty dole, misionář brával tu dívku na procházku na palubu.“

Mick se odmlčel, aby si hřbetem ruky otřel ústa. „Stará byla ale dost divná. Nechtěla mít s těma dvěma nic společnýho. Dokonce si vyžádala zvláštní řetěz, aby si mohla zajistit dveře. Kapitán Curtiss se ji snažil uklidnit, říkal jí, že se jí nikdo ani nedotkne. Všemohoucí Bože, neměli jsme žaludek na to, abysme se na ni dívali, tak proč si myslela, že bysme ji obtěžovali, to je mi záhadou. Trvalo to chvíli, sire, ale někteří z nás ji nakonec prokoukli. Chránila si dveře proti té malé. Ano, sire, tak to bylo. Toho misionáře slyšeli, jak té holce říká, aby se netrápila, že se jí teta bojí. Chápete to?“

Lyon se na Micka usmál. Bylo to povzbuzení, které muž potřeboval. „Byla tak milá. Ovšem hodila přes palubu Louieho. Přehodila ho rovnou přes rameno. Nemoh sem tomu uvěřit – to teda ne, sire. Ale Louie si to zasloužil. Přikradl se k ní zezadu a šáhl na ni. Tehdá jsem poprvý viděl barvu jejích vlasů. Opravdu byly jasně žlutý. Jinak vždycky měla tu kápi, i v odpoledním horku. Muselo to být vohromně nepříjemný.“

„Hodila muže přes palubu?“ opakoval Bryan. Věděl, že by neměl zasahovat do Lyonových otázek, ale byl příliš udiven Mickovou nedbalou poznámkou, než aby vydržel mlčet. „Dost o té kápi, člověče, povídej o té dívce.“

„No, jediný štěstí pro Louieho bylo, že nebyl vítr. Vylovili jsme ho z vody a chyt jenom bolení v kříži. Po takovým překvapení už radši tu holku nechal být. A když na to vzpomínám, ostatní taky.“

„Kdy se bude kapitán Curtiss vracet do Londýna?“ ptal se Lyon. „Až tak za měsíc nebo za dva,“ řekl Mick. „Chtěl byste mluvit s tím misionářem, sire?“

„Chtěl,“ odpověděl Lyon s netečným výrazem. Vyslovil to téměř znuděně.

„Vrátí se brzo do Londýna. Řek nám, že ve Francii zůstane jen opravdu krátkou dobu, pak chtěl navštívit tu mladou dámu, předtím, než se vrátí do kolonií. Choval se k ní skutečně ušlechtile. To se musí nechat. Ta stará…“

„Můra?“ napověděl Lyon.

„Jo, byla to opravdu stará můra,“ řekl s úšklebkem Mick.

„Nevzpomínáš si na jméno toho misionáře, Micku? Dostaneš libru navíc, když mi zjistíš jeho jméno.“

„Mám to na jazyku,“ řekl Mick a zamračil se. „Až mě to napadne, řeknu ti to, Bryane. Schováš mi ty peníze, že?“

„Zeptej se některých svých kamarádů,“ navrhl Bryan. „Určitě si někdo z nich na to jméno vzpomene.“

Mick měl takovou chuť získat svou odměnu, že okamžitě vyrazil z hostince hledat kumpány.

„Je to vládní záležitost?“ zeptal se Bryan, když byli znovu sami.

„Ne,“ odvětil Lyon. „Osobní zájem.“

„Záleží ti na té dámě, že? Nesnaž se nic předstírat. Taky bych se o ni zajímal, kdybych byl mladší.“

Lyon se usmál. „Vždyť jsi ji nikdy neviděl,“ připomněl starému příteli.

„Na tom nezáleží. Mick řekl, že to byl pěkný kousek s modrýma očima a plavými vlasy. To zní na můj vkus docela příjemně, ale ještě to není důvod, proč bych se honil za její sukní. Viděl jsi někdy Louieho?“

„Ne.“

„Je velký jako já, ale váží o pěkných pár liber víc. Každá ženská, která s ním dokáže mrsknout přes palubu, musí být ohromně zajímavá. Bože, škoda že jsem tam nebyl a neviděl to. Nikdy jsem neměl Louieho rád. Odporně smrdí. A myšlenky má stejně ohavné jako tělo. K sakru, tak rád bych ho viděl padat do vody.“

Lyon setrval v rozhovoru s Bryanem ještě pár minut, pak se zvedl k odchodu. „Víš, kde mě najdeš, Bryane.“

Hostinský doprovodil Lyona ven. „Jak se daří Rhonovi?“ zeptal se. „Pořád tak vyvádí?“

„Mám obavy, že ano,“ protáhl Lyon. „To mi něco připomíná, Bryane. Nepřipravil bys mi na příští pátek zadní místnost? Rhone a já tady budeme mít karetní společnost. Později ti řeknu podrobnosti.“

Bryan vrhl na Lyona podezíravý pohled. „Vždycky se mě pokoušíš odhalit, že, Bryane?“ řekl Lyon.

„Vždycky je na mně vidět, co si myslím,“ odpověděl s úsměškem Bryan. „Právě proto bych se nikdy nedal na tvou práci,“ dodal.

Bryan otevřel Lyonovi dveře kočáru. Počkal, až chtěl markýz za sebou zavřít, a zavolal svůj obvyklý pozdrav. „Hlídej si záda, kamaráde.“ Vzápětí připojil další varování. „A srdce, Lyone. Nedovol, aby tě nějaká krasotinka hodila přes palubu.“

Ta rada přišla podle Lyona trochu pozdě. Christině se neubránil. Dlouho předtím si sliboval, že se už nikdy nebude citově vázat na žádnou ženu. Byl rozhodnut udržovat si jen krátké a příjemné známosti.

Takže tak dopadají mé sliby, pomyslel si Lyon s povzdechem. Už své srdce nemohl střežit. Patřilo jí.

V duchu se vrátil k záhadě Christininých bizarních poznámek. Vzpomněl si, jak mu řekla, že by ho jeho zvědavost mohla zabít. Lhala, nebo to myslela vážně? Lyon nevěděl.

Christina vypadala důvěryhodně, když říkala, že má v úmyslu vrátit se domů. Přinejmenším se zdálo, že mluví pravdu.

Rozhodně jí nedovolí někam odjet. Christina bude patřit jemu. Ale nic nenechá náhodě. Kdyby se jí přece podařilo mu uniknout, bude mnohem snadnější ji vypátrat, když bude vědět, kde leží její domov.

„Nikam nepojede,“ mručel si pro sebe Lyon. Ne, nepustí ji z dohledu.

S povzdechem nad novým trápením se Lyon smířil s pravdou. Existuje jen jeden způsob, jak může Christinu k sobě připoutat.

K čertu, bude se s ní muset oženit.

„Kde jsi proboha byl? Sedím v knihovně už čtyři hodiny.“

Rhone vykřikl tu otázku, sotva Lyon vešel do haly svého domu. „Vyslal jsem posly, kteří tě hledají ve městě, Lyone.“

„Nejsem si vědom, že jsem se ti měl hlásit, Rhone,“ odpověděl Lyon. Shodil kabát a vstoupil do studovny. „Zavři dveře, Rhone. Co si myslíš, že děláš? Neměl by ses ukazovat na veřejnosti. Někdo by si mohl všimnout tvého obvazu. Zbytečně riskuješ. Tvůj člověk by mě brzy našel.“

„No tak, kde jsi byl? Vždyť je venku skoro tma,“ bručel Rhone. Sesul se na nejbližší volnou židli.

„Začínáš mluvit jako dotěrná manželka,“ řekl Lyon a ušklíbl se. „Co se děje? Má tvůj otec další problémy?“

„Ne, a buď si zatraceně jist, že se nebudeš smát, až ti řeknu, proč jsem tě hledal po celém Londýně. Raději si zas oblékni kabát, kamaráde. Máš před sebou práci.“

Vážnost Rhonova tónu upoutala zcela Lyonovu pozornost. Opřel se o desku stolu, zkřížil paže a řekl: „Tak vysvětluj.“

„Jde o Christinu. Má problémy.“

Lyon zareagoval, jako by ho zasáhl blesk. Odskočil od stolu a chytil Rhona za ramena, než se jeho přítel mohl nadechnout. „Ještě je spousta času, Lyone. Měl jsem jen obavy, že ses snad rozhodl odjet do svého domu na venkově. Máme do půlnoci čas, než pro ni přijedou… prokrista, člověče, pusť mě.“

Lyon okamžitě Rhona pustil a ten klesl zpátky do židle. „Kdo to je?“

Jeho tvář dostala pochmurný výraz. Rhone byl nesmírně rád, že má Lyona za přítele, ne za odpůrce. „Splickler a pár mužů, které si najal.“

Lyon krátce přikývl, pak vyšel ven do haly. Zavolal, aby mu ihned připravili k přednímu vchodu kočár.

Rhone vyšel za Lyonem přede dveře. „Nebyl by rychlejší kůň?“

„Kočár budu potřebovat později.“

„Proč?“

„Pro Splicklera.“

Způsob, jakým vyslovil jméno toho bastarda, řekl Rhonovi vše, co potřeboval vědět. Počkal, až se oba usadili do kočáru, a pak začal vysvětlovat. „Jednomu z mých lidí – nebo spíš Jackových – byla nabídnuta značná finanční částka, aby pomohl unést Christinu do Gretna Green. Splickler ji zamýšlí přinutit k sňatku. Šel jsem na schůzku se svými muži, abych jim řekl, že žádné loupežné výpravy už nebudou. Jeden z nich je docela slušný chlapík – na banditu – jmenuje se Ben. Řekl mi, že ho Splickler požádal o pomoc a on souhlasil. Myslel si, že je to docela zábavný způsob, jak lehce přijít k penězům.“

Výraz Lyonovy tváře mrazil.

„Splickler si najal Bena a tři další. Zaplatil jsem Benovi, aby předstíral, že s nimi do toho jde. Nebude ovšem Splicklerovi pomáhat, jestli se můžeme spolehnout na jeho slovo.“

„Jsi si jist, že je to domluveno na půlnoc?“ ptal se Lyon.

„Ano,“ odpověděl Rhone a kývl. „Ještě je spousta času, Lyone.“ Zhluboka si povzdechl. „Ulevilo se mi, když vidím, že se o to chceš postarat,“ přiznal.

„Ach, ano, postarám se o tu záležitost.“

Lyon svá slova jen tiše zašeptal. Rhonovi přitom naskočila husí kůže. „Víš, Lyone, vždycky jsem si myslel, že Splickler je slizký had, ale nemyslel jsem si, že by měl tolik odvahy, aby udělal něco tak ohavného. Jestli se někdo doví o téhle jeho akci, mohlo by to velmi uškodit Christinině pověsti.“

„Nikdo se to nedoví. O to se postarám.“

Rhone přikývl. „Nemohl Splicklera někdo navést, Lyone? Ten chlap není dost chytrý na to, aby ho něco takového napadlo.“

„Ach, ano, někdo ho do toho namočil, určitě. Vsadil bych krk, že to byla hraběnka.“

„Dobrotivý Bože, Lyone, je to přece Christinina teta. Nemyslíš si přece…“

„Ale myslím,“ zavrčel Lyon. „Nechala Christinu samotnou. Trochu nápadné, nemyslíš?“

„Máš pro mne nějakou pistoli?“ chtěl vědět Rhone.

„Pistole nikdy nepoužívám.“

„Proč ne?“ divil se Rhone.

„Dělají přílišný hluk,“ odpověděl Lyon. „Kromě toho, jsou jenom čtyři, jestli mohu věřit počítání tvého přítele.“

„Dohromady pět.“

„Splicklera nepočítám. Uteče při prvním náznaku potíží. Najdu ho později.“

„O tom nepochybuji,“ podotkl Rhone.

„Rhone, až se dostaneme do Christinina domu, dám svému muži příkaz, aby tě odvezl domů. Nechtěl bych, aby před domem zůstal stát můj kočár. Splickler by si ho mohl všimnout. Nechceme přece, aby měnil své plány. Domluvím se, aby můj kočí pro mne přijel hodinu po půlnoci.“

„Rozhodně ti nabízím pomocnou ruku,“ naléhal Rhone.

„Ale můžeš nabídnout jen jednu,“ odpověděl s úsměvem Lyon.

„Jak můžeš být tak chladnokrevný?“

„Tomu se říká sebeovládání, Rhone. Sebeovládání.“

Lyon vystoupil z kočáru, aby dal instrukce kočímu, ještě než vůz úplně zastaví. „Ksakru, Lyone. Určitě bych ti mohl pomoci!“ vykřikl Rhone.

„Víc bys mi překážel, než pomáhal. Jeď domů. Pošlu pro tebe, až bude po všem.“

Bože, jednal tak chladnokrevně, jako by ho vůbec nevzrušilo to, co se děje. Rhone věděl své. Skoro začal litovat těch hloupých, chamtivých mužů, kteří se dali dohromady se Splicklerem. Ti ubozí blázni brzy zjistí, jak přišel markýz z Lyonwoodu ke své pověsti.

Zatraceně, nemohl snést pomyšlení, že přijde o to střetnutí. Rozhodně to nemohu zmeškat, zamručel si Rhone pro sebe. Čekal na příležitost. Jakmile kočár zpomalil před zatáčkou za roh, Rhone z něj vyskočil. Dopadl na kolena, zanadával na svoji neobratnost, pak se oprášil a vydal se k Christininu domu.

Lyon upotřebí jeho zdravou ruku, ať už chce, nebo ne.

Markýz se třásl zlostí. Věděl, že se uklidní, jakmile se setká s Christinou a zjistí, že je v pořádku. Dávala si na čas, než mu otevřela dveře. Nervy měl napjaty k prasknutí. Málem měl chuť vylomit zámek speciálními nástroji, které nosil s sebou pro případ potřeby, když uslyšel zarachocení řetězu na dveřích.

Přestože před Rhonem tlumil svou vznětlivost, v okamžiku, kdy Christina otevřela dveře, vybuchl vzteky. „Co si proboha myslíte, že otevíráte dveře jen v županu? K čertu, Christino, vždyť přece nemůžete vědět, kdo je za nimi!“

Christina tiskla klopy županu k sobě a ustoupila Lyonovi z cesty. Ten muž se vřítil do haly doslova jako splašený hřebec.

„Co tady děláte?“ zeptala se.

„Proč nepřišel otevřít Elbert?“ chtěl vědět Lyon. Hleděl na temeno její hlavy a velmi dobře věděl, že pohled na ni, oděnou v tak nedostatečném oděvu, s vlasy volně spadajícími v nádherných neupravených proudech, ho může připravit o souvislou myšlenku.

„Elbert šel navštívit svou matku,“ vysvětlovala Christina. „Lyone, není trochu pozdě na návštěvy?“

„Koho šel navštívit?“ vzpamatoval se konečně Lyon.

„Matku. A co je na tom tak divného?“ ptala se. „Jste ještěrka, Lyone. Křičíte na mne, a za okamžik už se zas usmíváte.“

„Chameleon, Christino, ne ještěrka,“ poučoval ji Lyon. „Elbert přece má alespoň osmdesát. Jak může být naživu ještě jeho matka?“

„Ach, Lyone, setkala jsem se s ní. Je to ohromně příjemná žena. Vypadá trochu jako Elbert. No tak, řeknete mi konečně, proč jste přišel?“

„Jděte se nahoru obléknout. Nemohu s vámi mluvit, když se tady takhle procházíte.“

„Já se neprocházím,“ protestovala Christina. „Stojím naprosto nehybně.“

„Za chvíli budeme mít společnost.“

„Ano?“ Christina potřásla hlavou. „Nikoho jsem nepozvala. Ani nemám náladu se bavit, Lyone. Právě jsem začala nad vámi truchlit a teď jste přišel…“

„Truchlit nade mnou?“ opakoval Lyon. „Proč proboha nade mnou truchlíte?“

„To je jedno,“ řekla Christina. „A přestaňte se rozčilovat. Kdo přijde na návštěvu?“

Lyon se musel zhluboka nadechnout, aby se uklidnil. Pak vysvětlil vše o Splicklerovi a jeho pomocnících. Úmyslně vynechal zmínku o hraběnčině podílu, protože nechtěl Christinu příliš rozrušit. Rozhodl se počkat, myslel, že není třeba hromadit tolik problémů.

„Co chcete, abych udělala?“ zeptala se Christina. Zajistila hlavní dveře a postavila se přímo před něj.

Lyon ucítil vůni květin. Vztáhl ruce, aby ji objal. „Krásně voníte,“ řekl.

Vzal do dlaní její andělskou tvář. Bože, dívala se na něho s takovou důvěrou v očích.

„Musíte mi říci, co mám dělat,“ zašeptala znovu Christina.

„Políbit mě,“ přikázal jí Lyon. Sklonil se k ní, aby vymámil krátký polibek.

„Mluvila jsem o těch darebácích,“ řekla Christina, když se odtrhl. „Opravdu nejste schopen si zapamatovat, o čem jsme před chvílí mluvili, Lyone? Vyskytuje se takový rys běžně ve vašem rodu?“

Lyon zavrtěl hlavou. „Ovšemže jsem schopen si pamatovat. Myslel jsem na to, že vás vezmu do náruče od okamžiku, kdy jste otevřela dveře. Vy pod tím nedostatečným tenkým oděvem nemáte nic, že?“

Potřásla by hlavou, kdyby ji nedržel tak pevně. „Právě jsem skončila s koupelí,“ vysvětlovala a usmála se přiznání, že se jí chtěl dotknout.

Byl to přece jen počestný muž. Christina si stoupla na špičky, aby mu dala, co žádal. Myslela, že bude jen opětovat krátký polibek, jaký jí dal předtím on. Lyon však měl jiné představy. Vzal ji za bradu, vklouzl jí jazykem do úst a hledal její.

Christina klesla na jeho hruď a bála se, že se jí podlomí kolena. Jakmile si byla jista, že si neudělá hanbu a neupadne na zem, vrátila mu polibek se stejnou intenzitou.

Způsob, jakým zareagovala, ho napůl přivedl k šílenství. Jeho ústa se přitiskla k jejím rtům prudce a majetnicky. Christina už nebyla schopna se udržet. Ta skutečnost Lyona vzrušila skoro stejně jako její tiché vzdechy, sametové rty a divoký jazyk.

Ano, byl zcela spokojen s její odezvou. Brzy dospěl k závěru, že je to jediná chvíle, kdy je k němu upřímná.

Váhavě se od ní odtáhl. „Způsobil jste, že se mi chvějí ruce,“ řekla Christina. „Moc vám nepomohu, kdyby teď zaklepali na dveře.“

„Velká škoda, že neumíte zacházet s nožem,“ poznamenal Lyon.

Očekával lež, protože velmi dobře věděl, že se nemůže přiznat k takovému umění.

„Ano, to je zlé,“ odpověděla Christina. „Ale nože jsou pro muže. Ženy by si s ním nejspíš ublížily. Nemám ani pistoli. Možná jste zklamán, že jsem tak nedostatečně připravena?“

Podle toho, jak to říkala, usoudil, že očekává souhlas.

„Vůbec ne, má milá,“ odpověděl Lyon jemným hlasem. Ovinul jí paži kolem ramen a vykročil. „Je povinností muže bránit svou křehkou ženu.“

„Ano, u mnohých národů tomu tak bývá,“ přisvědčila Christina. Její hlas zněl váhavě, skoro stydlivě, když dodala: „Přesto byste jistě příliš nenamítal, kdyby ta křehká žena věděla, jak se bránit. Nebo ano? Chci říci, nemyslel byste si, že se to na dámu nehodí… nebo ano?“

„Tohle je váš pokoj?“ zeptal se Lyon, záměrně se vyhýbaje odpovědi na její otázku. Otevřel dveře do první ložnice, se stěnami v temných barvách a plné vůně těžkého parfému, a věděl, ještě než mu Christina odpověděla, že vstoupil do hraběnčiny komnaty.

Pokoj byl tak temný, že by nejspíš potěšil pavouky. Nebo můry, pomyslel si Lyon a zamračil se.

„To je pokoj mé tety,“ řekla Christina. Nahlédla dovnitř. „Je hrozně ponurý, že?“

„Zdá se, že vás to překvapuje. Cožpak jste v něm nikdy nebyla?“

„Ne.“

Lyon zavřel dveře, když spatřil četné řetězy a závory na dveřích. „Vaše teta musí být neklidný spáč,“ podotkl. „Před kým se tak zavírá, Christino?“

Znal odpověď a už byl rozzloben. Vzpomněl si na lodníkovu poznámku o tom, jak se hraběnka bojí té malé slečny.

Pokud šlo o Lyona, soudil, že zámky jsou na nesprávné straně dveří. Christina by se měla chránit před hraběnkou, a ne naopak.

Jaký život byla Christina nucena vést po návratu ke své rodině a do své vlasti? Jistě se cítila osamělá. A jaký typ ženy by se stranil své jediné příbuzné?

„Teta nemá ráda, když ji někdo ruší ve spánku,“ vysvětlovala Christina.

Lyon zareagoval na smutek v jejím hlase tak, že ji k sobě přitiskl ještě pevněji. „Neměla jste to lehké, když jste přijela domů, nemám pravdu, má lásko?“

Cítil, že pokrčila rameny. „Můj pokoj je na konci chodby. Ten hledáte?“

„Ano,“ odpověděl. „Ale také chci prověřit všechna okna.“

„V mém pokoji jsou dvě,“ řekla Christina. Odtáhla se od něho, pak ho vzala za ruku a chvátala do svého pokoje.

Lyon ho nejprve prohlédl rychlým pohledem. Ložnice byla podle obvyklých měřítek vybavena velmi skromně, podle jeho názoru však nesmírně úhledně. Horní desku dvou prádelníků nezdobily žádné tretky. Ne, nebyly tu žádné zbytečnosti. Prostá židle, umístěná v rohu, za ní paraván, postel s nebesy se zářivě bílým přehozem a dvě nevelké komody byly jedinými kusy nábytku ve velké čtvercové místnosti.

Christina měla očividně ráda pořádek. Pokoj byl vzorně uklizen, až na to, že před oknem byla pohozena na zemi jedna pokrývka.

„Přímo pod oknem je zahrada,“ řekla Christina. „Zeď je snadné přelézt. Zeleň sahá až k římse. Myslím, že plazivé úponky jsou tak pevné, že by unesly člověka.“

„Byl bych raději, kdyby nepřišli oknem,“ podotkl Lyon a vyhlédl dolů do zahrady. Přál si, aby měsíc dnes večer nebyl tak přívětivý. Dával příliš mnoho světla.

Lyon pohlédl na Christinu. Její výraz a postoj se naprosto změnily.

Christina měla chuť se usmívat. Opravdu se tvářil jako bojovník. Jeho tvář byla zrovna tak kamenná jako tvář indiánského válečníka. Nevěděla, na co nyní myslí, ale jeho rozhodný postoj ukazoval, že je připraven k boji.

„V salonu jsou jen dvě okna obrácená na ulici, jak si vzpomínám. Je kromě toho z haly ještě nějaký jiný východ?“

„Ne,“ odpověděla Christina.

„Dobře. Oblékněte se, Christino. Můžete počkat zde, dokud všechno neskončí. Postarám se, abyste byla v bezpečí.“

„Jak?“

„Zabarikáduji okna a dveře,“ vysvětlil Lyon.

„Ne. Chci říci, že nechci zůstat nikde zavřená, Lyone.“

Energie v jejím hlase ho překvapila. Pak si vzpomněl, jak nesvá se cítila v kočáře. Obměkčil se. „Jestli budete mít zámek zavřený zevnitř, budete vědět, že se můžete dostat ven, když…“

„Ach ano, to by mohlo být,“ přerušila ho Christina a přikývla. Zdálo se, že se jí opravdu ulevilo. „Děkuji za pochopení.“

„Tak proč se mračíte?“ zeptal se Lyon zcela zmaten.

„Právě jsem si uvědomila, že máte proti mně další zbraň, kterou můžete použít, když se na mne budete zlobit,“ přiznala se. „Ukázala jsem vám svoji slabost,“ dodala a odevzdaně pokrčila rameny.

„Ne, jen jste mě urazila,“ opáčil Lyon. „Neznám příliš mnoho žen ani mužů, kterým by se líbilo být zamčení v místnosti, Christino. A teď už mě přestaňte popuzovat. Jděte se převléknout.“

Spěchala, aby splnila jeho přání. „Nemyslím, že bych chtěla čekat někde v saloně,“ mumlala si, popadla první šaty, které jí přišly pod ruku, a přešla za paraván, aby se převlékla. Uvědomila si, jak špatně si vybrala, až když svlékla župan a oblékla si šaty v barvě pařížské modři.

„Lyone? Vzadu je zapínání,“ zavolala. „Nemohu na ně dosáhnout.“

Lyon se obrátil a spatřil Christinu, jak si drží přední část oděvu přitisknutou k hrudi.

Když se k němu otočila zády, první, čeho si všiml, byla její alabastrová pleť. Ve světle svíček vypadala příliš vábivě, než aby mohl zůstat klidný.

Také si všiml, že nemá žádné spodní prádlo. I to jej rozrušilo. Ruce se mu třásly, když se sklonil k zapínání šatů, prsty byly neobratné, protože zároveň toužily pohladit její jemnou pleť.

„Kde máte komornou, Christino?“ zeptal se, doufaje, že ho konverzace odvede od hanebné myšlenky, že by ji odnesl na postel a zmocnil se jí.

„Jsem celý týden sama. Dala jsem Beatrici volno.“

Její lhostejně pronesená poznámka ho rozhořčila. „Proboha, žádná mladá dáma přece nezůstává doma o samotě,“ zabručel.

„Umím se o sebe postarat. Jsem úplně samostačná.“

„Soběstačná,“ řekl Lyon s povzdechem. Nebyl schopen zapnout knoflík. Její hedvábná kůže ho vyváděla z míry.

„Prosím?“

Lyon nadzvedl vlasy a přehodil jí je přes rameno. Usmál se, když viděl její husí kůži. „Soběstačná, má milá, ne samostačná.“

„Víte, že nikdy nedělám chyby, když nejsem s vámi, Lyone? Je to všechno vaše vina, že se tak pletu.“

Nechtěl ztrácet čas dohadováním. „Pojďte,“ vyzval ji, když skončil se zapínáním. Vzal ji za ruku a táhl za sebou.

Christina musela běžet, aby mu stačila. „Nezapletla jsem si vlasy,“ řekla rychle. „Musím se učesat, Lyone. Mohli by vlasy použít proti mně. Jistě si to uvědomujete.“

Neuvědomoval si nic, věděl, že by se neměl ptát, ale stejně se zeptal.

„Proč by mohly být vaše vlasy zbraní pro únosce?“

„Ti muži by mě mohli za ně chytit, pokud bych ovšem nebyla rychlá jako panter, odvážná jako vlk a chytrá jako medvěd.“

Ta žena ho ničila. Lyon jí to dal jednoznačně najevo, když došli do salonu.

„Budete sedět tedy ve tmě?“ zeptal se. Přešel k přednímu oknu, zatáhl za splétanou šňůru závěsu a podal ji Christině.

„Nebojím se tmy,“ odpověděla a zdála se být rozmrzelá. „Dáváte mi hloupé otázky.“

„Ovažte tu šňůru kolem kliky domovních dveří, Christino. Udělejte to dobře a pevně. Kdyby se někdo pokusil vejít, uslyším hluk. Ano?“

Lyon zkontroloval okna. Léta je dobře utěsnila. „Ano, Lyone, nezklamu vás,“ řekla za ním Christina.

„Teď dobře poslouchejte, má malá bojovnice,“ řekl drsným hlasem Lyon. Vzal ji za ramena a stiskl. „Počkáte na mne v této místnosti, dokud nebezpečí nepomine. Rozumíte?“

Jeho hlas byl ochraptělý a hrubý. Ale Christinu to zřejmě netrápilo. Pořád se na něj usmívala. „Opravdu bych vám ráda pomohla, Lyone. A také bych vám ráda připomněla, že ti muži hodlají zaútočit na mne. Jistě mi dovolíte, abych při své obraně také měla nějakou roli.“

„To jistě nedovolím,“ zařval Lyon. „Budete dělat, co chci já, Christino,“ dodal už klidnějším hlasem.

„Výborně,“ řekla Christina. Obrátila se k malému oválnému zrcadlu visícímu na stěně vedle okna a začala si splétat vlasy. Vypadala tak líbezně, tak žensky. Když zvedla paže, šaty jí odhalily kotníky.

„Zapomněla jste si obout střevíce,“ řekl Lyon s úsměvem v hlase. „Už zase.“

„Zase? Co tím míníte?“ zeptala se Christina a obrátila se k němu.

Potřásl hlavou. „Na tom nezáleží. Zrovna tak byste mohla nechat být své vlasy. Vůbec se do toho nezapojíte.“

Její úsměv byl plný upřímnosti. Lyon začal být okamžitě podezíravý. „Slibte mi to, Christino. Hned.“

„Co mám slíbit?“ zeptala se předstírajíc nevinnost. Odvrátila se od jeho zlobného pohledu a zase se věnovala splétání vlasů.

Lyon udržoval prchlivost na uzdě. Ta malá bojovnice si neuvědomuje, že vidí její obraz v zrcadle. Teď už nevypadá nevinně, jen velmi, velmi odhodlaně.

Získá její slib, i kdyby jí ho měl vytřást z těla. Její bezpečí je přece jeho prvotním zájmem. Lyon nehodlal připustit, aby se jí něco stalo. Ale byl tu i jiný důvod. Přestože byl ve srovnání s prvním důvodem nepodstatný, přece ho trápil. Ve skutečnosti nechtěl, aby ho Christina pozorovala. Byla tu oprávněná možnost, že by se začala víc obávat jeho než Splicklera a jeho pomahačů.

Lyon nebojoval ani čestně, ani přípustnými prostředky. Christina ovšem nemohla slyšet o jeho minulosti. Teď, když si uvědomoval, jak moc mu na ní záleží, chtěl ji ochránit před celým světem, a především před bastardy, jako byl Splickler…, ale zároveň ji chránit před tím, aby poznala jeho temné stránky. Nechtěl, aby o něm ztratila iluze. Věřila, že je prostě markýz z Lyonwoodu, nic víc a nic méně. Bůh ho ochraňuj, chtěl jí ponechat její iluze.

Myslel, že by ji ztratil, kdyby poznala pravdu.

„Slibuji, že se nebudu vměšovat, pokud mě o to nepožádáte,“ řekla Christina a přerušila jeho hořké myšlenky. „Paní Smithersonová mi ukázala, jak se mám bránit,“ chvatně dodala, když na ni vrhl temný pohled. „Věděla bych, co mám dělat.“

„Summertonová,“ prohlásil Lyon a dlouze unaveně vzdechl. „Lidé, kteří vás vychovali, se přece jmenovali Summertonovi.“

Jeho nálada je jako vítr, usoudila Christina. Naprosto nepředvídatelná. Už se neusmíval, ale vypadal, jak by měl v úmyslu vraždit.

„Chováte se, jako bychom měli před sebou celou věčnost, než přijdou naši návštěvníci,“ podotkla Christina. „Nebudou tady už brzy?“ zeptala se, doufajíc, že ho přivede na jiné myšlenky a přestane na ni tak hněvivě a vážně hledět.

„Tak brzy nepřijdou,“ odpověděl Lyon. „Zůstaňte zde a já se zatím trochu porozhlédnu.“

Christina přikývla. V okamžiku, kdy byl z dohledu, vyběhla nahoru, aby si přinesla stuhy do vlasů. A samozřejmě i nůž. Lyonovi se dostane její pomoci, ať chce, nebo ne.

Seděla už zase v saloně na opotřebované pohovce, nůž skrytý v jejích polštářích, když se Lyon vrátil.

„Rozhodl jsem se to Splicklerovi usnadnit.“

„Jak?“

„Nechal jsem otevřené zadní dveře.“

„To je od vás velice laskavé.“

Lyon se usmál nad chválou v jejím hlase. Přešel dál, až stál přímo před ní. Jeho velké ruce jí spočinuly na bocích, rozkročil se a Christina musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do obličeje. Protože se opět usmíval, předpokládala, že už má lepší náladu. „Pokud jste si jist, že přijdou přes zahradu, proč je necháte vstoupit do domu? Proč je nepřivítáte venku?“

„Přivítat je?“ Lyon zavrtěl hlavou. „Christino, oni nepřijdou, aby se s vámi pobavili. Může přitom dojít k boji.“

Nechtěl ji strašit, ale věděl, že je třeba, aby pochopila. „Samozřejmě že dojde k boji,“ odpověděla Christina. „Z tohoto důvodu bych byla raději, kdybyste se s nimi setkal venku, Lyone. Nepořádek tady budu pak muset uklízet já.“

Na to nepomyslel. A když si to uvědomil, zjistil, že Christina naprosto chápe, co se bude dít. Okamžitě se mu ulevilo. „Jste velmi statečná,“ řekl jí. „Ovšem měsíc svítí dnes příliš silně. Uložil jsem si do paměti každý detail pokoje, do kterého vejdou, než jsem zhasl svíce. To bude jejich nevýhoda.“

„Budou muset vejít postupně za sebou,“ podotkla Christina. „Velmi chytrý nápad, Lyone. Ale co když budou šplhat po vinné révě, místo aby se pokusili dostat se dovnitř dveřmi?“

„Nebudou, má milá.“

Byl si tím zřejmě jist. Christina se rozhodla, že se o to nebude starat. Sledovala ho, jak přechází ke dveřím. „Je na čase zhasnout svíčky, má lásko. Uvažte šňůru kolem kliky pevně, ano? Nebojíte se, že? Postarám se o vás, na mou čest.“

„Věřím vám, Lyone.“

Její odpověď ho hřála u srdce. „A já věřím, že zůstanete tady.“

„Lyone?“

„Ano, Christino?“

„Buďte opatrný.“

„Budu.“

„Ach, Lyone?“

„Ano?“

„Pokuste se neudělat příliš velký nepořádek, ano?“

„Pokusím se.“

Mrkl na ni, než za sebou zavřel dveře. Christina uvázala šňůru kolem klik dvoukřídlých dveří a udělala pevný dvojitý uzel. Sfoukla svíčky a usadila se.

Minuty míjely hlemýždím tempem. Udržovala se v napětí, aby slyšela zvuky zezadu domu. Z tohoto důvodu byla zcela nepřipravena, když se ozval škrábavý zvuk za jedním z čelních oken.

Nepředpokládali, že přijdou z přední strany domu. Lyon bude zklamán. Christina by nejraději dala vetřelcům instrukce, aby obešli dům, pak si ale uvědomila, jak bláhové jsou její myšlenky. Rozhodla se, že bude muset počkat, doufala, že se vzdají pokusu rozbít okno, a přece jen se vypraví k zadním dveřím.

„Christino?“

Její jméno se ozvalo tichým šeptem, ale stejně ten hlas poznala. Její pozornost se snažil upoutat hrabě z Rhone.

Odtáhla závěs a spatřila Rhona, jak visí na římse a zubí se na ni. Úsměv však dlouho nevydržel – ani Rhone. Najednou se pustil římsy a zmizel. Ozvalo se tlumené žuchnutí, následované několika hrubými kletbami, z čehož Christina usoudila, že nedopadl na nohy.

Bude muset vyjít za ním a vyprostit ho z živého plotu, rozhodla se. Dělal takový hluk, až si byla jistá, že vyplaší únosce.

Potkala ho u hlavních dveří. Vyhlížel žalostně, protože jeho kabátec měl potrhané rukávy, nákrčník byl špinavý a nakřivo a kulhal na jednu nohu. Je tak nešikovný, pomyslela si, ale zároveň ho litovala. Lyon mu musel důvěřovat. Christina si uvědomila, že se odvážil ven, aby pomohl příteli. Bylo to jediné vysvětlení tak neočekávané návštěvy. „Vypadáte, jako byste už jeden zápas prohrál. Rhone, za vámi!“

Rána, která se ozvala z druhé strany domu, málem přehlušila její hlas. Rhone nicméně poslechl její varování. Zareagoval patřičně rychle, neztrácel čas ohlížením a pravým ramenem vrazil dveře do tváře šlachovitému muži pokoušejícímu se proniknout dovnitř. Nohy se mu při tom úsilí podlamovaly a tváře měl červené námahou.

Když bylo jasné, že není schopen dveře zavřít bez její pomoci, Christina přispěla vlastní silou.

„Lyone!“

Rhonův výkřik jí způsobil zvonění v uších. „Jděte a schovejte se někde,“ zachroptěl Rhone sevřeným hlasem. „Christino. Vraťte se do salonu.“

Lyonův hlas se ozval kdesi za ní. Christina myslela, že se jen krátce ohlédne přes rameno, aby vysvětlila, že bylo zapotřebí její pomoci, aby se mohly zavřít dveře, ale pohled, který se jí naskytl, způsobil, že pustila z hlavy veškeré vysvětlování.

Pomalu se obrátila a udělala váhavý krok kupředu. Byla příliš omámená, než aby se mohla pohybovat rychleji.

Markýzova proměna ji fascinovala. Vůbec už nepřipomínal Angličana. Kabátec byl pryč, košile roztržená až k pasu. Po bradě mu stékala krev z rány po straně úst. Nebyla to velká rána a nijak ji neděsila, nepolekala ji ani krvavá skvrna na rukávu, protože instinktivně tušila, že není jeho… ne, nebála se toho, jak vypadal.

Překvapil ji výraz jeho očí. Viděla v nich, že je připraven vraždit. Zdál se však být naprosto klidný. Paže měl zkříženy na hrudi a tvářil se téměř znuděně. Byla to samozřejmě přetvářka. Pravdu odhalovaly jen oči.

„Teď!“

Jeho výkřik ji vytrhl z omámení. Christina ani nestačila pohlédnout zpátky na Rhona, když vyběhla směrem k salonu. „Z cesty, Rhone!“

Rhone neváhal a poslechl Lyonův příkaz. Jakmile skočil zpátky, vtrhli dovnitř tři obrovití muži. Upadli jeden na druhého. Rhone stál v koutě, doufaje, že ho Lyon požádá o pomoc.

Lyon zůstal uprostřed haly a trpělivě čekal, až se tři zabijáci zvednou na nohy. Rhone si myslel, že se jeho přítel chová až příliš laskavě.

Převyšovali ho počtem, vahou i výzbrojí. Muži se nyní plazili před ním a všichni svírali v rukou nože. Jeden z těch bastardů měl v obou rukou dýku.

Někdo se zasmál. I Rhone se usmíval. Ten ubohý hlupák si neuvědomoval, že Lyon má stále výhodu.

Tlustý muž z jejich středu se najednou vrhl s nožem na Lyona. Vzápětí ho zasáhla do čelisti Lyonova bota. Síla rány vynesla muže do vzduchu tak vysoko, že mu Lyon mohl vrazit ještě pěst do slabin. Útočník ztratil vědomí, ještě než dopadl na zem.

Zbylí dva zaútočili zároveň, právě když se na domovním schodišti objevil další muž. Rhone ho uslyšel, vyrazil a kopnutím zabouchl dveře. Výkřik bolesti pronikající skrz dveře řekl Rhonovi, že si vybral pravý okamžik.

Rhone neztrácel ani na okamžik Lyona z dohledu. Přestože ho viděl bojovat již dříve, jeho síla ho stále uchvacovala. Lyon použil loket, aby rozbil mužovi čelist, a přitom od sebe odrazil paži druhého muže. Poradil si s ním hned poté, a když Rhone uslyšel prasknutí kosti, věděl, že mu Lyon zlomil zápěstí.

U vchodu zůstalo ležet několik těl, když Lyon skončil. „Otevři dveře, Rhone.“

„Hrome, vždyť ty ses ani nezadýchal,“ mručel Rhone. Otevřel dveře a uhnul z cesty a Lyon bez sebemenší známky úsilí zvedal muže a vyhazoval je na ulici.

„Dobře jsme si vedli,“ podotkl Rhone.

„My?“

„Já jsem se díval, tys pracoval,“ vysvětlil Rhone.

„Rozumím.“

„Co se stalo se Splicklerem? Vešel zadními dveřmi, nebo utekl?“

Lyon se zazubil na Rhona, pak kývl hlavou směrem k hromadě těl pod schody. „Splickler je dole. Myslím, že jsi mu zlomil nos, když jsi mu přirazil dveře na obličej.“

„Pak jsem splnil svůj úkol,“ prohlásil Rhone a zasupěl jako býk.

Lyon se rozesmál. Poplácal Rhona po rameni, pak se obrátil k Christině, která stála uprostřed haly.

Vypadala, jako by viděla ducha. Barva z tváří jí vyprchala a zorničky se jí rozšířily hrůzou. Lyonovi se zastavilo srdce. Bože, vždyť ona musela vidět boj. Udělal krok směrem k ní, ale zůstal stát, když viděl, že před ním ustupuje.

Cítil se nejistě. Bála se ho. Bože, vždyť ji chtěl chránit, ne vyděsit.

Christina se k němu náhle rozběhla. Vrhla se mu do náruče a málem oba srazila na podlahu. Lyon nechápal, co způsobilo změnu v jejím chování, ale byl za ni vděčný. Úleva odplavila jeho obavy. Ovinul ji pažemi, bradu položil na její temeno a zhluboka povzdechl. „Asi vám nikdy neporozumím, že?“

„Jsem tak šťastná, že se na mne nezlobíte.“

Christinin hlas tlumila jeho hruď, ale slyšel ji. „Proč bych se měl na vás zlobit?“

„Protože jsem porušila slib,“ připomněla mu Christina. „Vyšla jsem ze salonu, abych otevřela Rhonovi přední dveře.“

Lyon pohlédl na přítele. „Jasně si vzpomínám, že jsem ti řekl, aby ses vrátil domů.“ Zamračil se na něj, ale pak si všiml jeho zevnějšku. „Co se ti stalo? Nezdálo se mi, že by ses dostal do boje.“

„Malá nehoda,“ řekl Rhone.

„Upadl do křoví,“ vysvětlovala Christina a usmála se rozpakům, které spatřila na Rhonově tváři. Nu, vždyť on se dokonce začervenal.

„Do živého plotu?“ Zdálo se, že Lyon nevěří svým uším.

„Myslím, že půjdu domů. Tvůj kočár zřejmě čeká před mým domem, Lyone. Pošlu pro tebe tvého kočího. Hezký zbytek noci, kněžno Christino.“

„No, rozhodně nemůžete jít pěšky, Rhone, neměl byste…“

„Nechte ho. Není to odtud daleko,“ přerušil ji Lyon.

Christina už nic nenamítala. Někdo konec konců bude muset přivolat kočár a byla raději, aby se o to postaral Rhone a ona mohla strávit s Lyonem pár minut o samotě.

„Děkuji za vaši pomoc, Rhone. Lyone, co uděláte s těmi muži, kteří mi zatarasili vstup? A zdálo se mi to, nebo jsou skutečně vzadu za domem ještě další dva?“

„Jsou tam další dva,“ řekl Lyon. „Vyhodil jsem je zadním vchodem.“

„Proberou se a odbelhají domů,“ soudil Rhone. „Pokud ovšem…“

„Nic takového jsem neudělal,“ řekl Lyon.

„Co jste neudělal?“ chtěla vědět Christina.

„Nezabil je,“ řekl Rhone.

„Rhone, nestraš ji,“ řekl Lyon.

„Bože, to doufám ne. Pomyslete na ten zmatek.“ Christina vyhlížela zděšeně, ale z úplně jiných důvodů. Lyon i Rhone se rozesmáli.

„Neměla byste plakat nebo tak něco?“

„A měla bych?“

„Ne, Christino, neměla,“ prohlásil Lyon. „A už se přestaňte mračit.“

„Nemáte žádné střevíce,“ vyhrkl najednou Rhone.

„Buďte opatrný, až půjdete domů,“ odpověděla Christina, nedbajíc na jeho poznámku, že je bosá. „Dávejte pozor, aby nikdo neviděl váš obvaz. Mohli by být zvědaví.“

Jakmile za ním zavřeli dveře na závoru, Christina se obrátila zpátky k Lyonovi a zjistila, že je v půli cesty po schodech nahoru a bere je po dvou. „Kam jdete?“

„Umýt se,“ zavolal dolů Lyon. „Nemáte ve svém pokoji džbán s vodou, Christino?“

Zmizel z dohledu, než mu mohla odpovědět. Christina chvatně zamířila ke schodům a spěchala za ním.

Když ho dostihla, litovala, že nepočkala dole pod schody. Lyon už si stáhl košili. Nakláněl se nad umývadlem a stříkal si vodu na tvář a na paže.

Christina najednou užasla nad jeho mohutností. Viděla mužnou sílu jeho paží, ramen, chmýří zlatavých chloupků pokrývajících mu hruď a končících u opasku kalhot. Nikdy neviděla nic podobného. Byla fascinována a napadlo ji, jaké by to bylo, kdyby ji teď vzal do náruče.

Sáhl pro košili. Christina vzala z jeho ruky pruh plátna a začala mu otírat obličej. „Máte tak tmavou pleť, Lyone. Pobýváte snad na slunci bez košile?“ zeptala se.

„Když jsem býval na lodi, občas ano,“ odpověděl Lyon.

„Vy máte loď?“ divila se Christina a zdálo se, že ji to potěšilo.

„Měl jsem,“ opravil ji Lyon. „Zničil ji oheň, ale mám v úmyslu postavit novou.“

„Vlastníma rukama, Lyone?“

Lyon se na ni usmál. „Ne, lásko. Najmu si jiné, aby to udělali.“

„Líbilo se mi na lodi, na které jsem jela do Anglie. Ale v podpalubí se mi nelíbilo. Byl tam příliš omezený prostor,“ dodala a pokrčila rameny.

Hlas se jí chvěl. Ruce také, když mu začala utírat ramena. Bylo na nich několik nádherných znamení boje a pohled na každou tu úžasnou jizvu v ní vyvolával bušení srdce.

Poprvé v životě se Lyon skutečně cítil poněkud nesvůj. Christina byla tak krásná a on byl pokryt jizvami. Byly to stopy po jeho temné minulosti, uvědomoval si, ale až dosud ho vůbec netrápily.

„Slibuji, že vás vezmu na svou novou loď,“ řekl najednou.

„To by se mi líbilo, Lyone,“ odpověděla Christina. Ručník upadl na podlahu, právě když jemně otřela dlouhý zakřivený šrám na Lyonově hrudi. „Jste nádherný,“ zašeptala.

„Jsem samá jizva,“ zašeptal Lyon. Vlastní hlas mu zněl ochraptěle.

„Ach ne, jsou to známky udatnosti. Jsou krásné.“

Dívala se nahoru na něj, hleděla mu do očí a Lyon si pomyslel, že nikdy nepřestane žasnout nad její krásou.

„Měli bychom se vrátit dolů.“ Už když to řekl, přitáhl si ji do náruče. Bůh mu pomáhej, nemohl se zastavit. Pomyšlení, že je s ní sám, že vlastně stojí v její ložnici, mu vypudilo z hlavy všechny počestné myšlenky.

„Políbíte mne, než sejdeme dolů?“ zeptala se.

Lyon si pomyslel, že vypadá, jako by ji už políbil. Tváře jí lehce zrůžověly a oči měly zas temně modrou barvu.

Ta žena zjevně nechápala, jaké nebezpečí jí hrozí. A kdyby jen věděla, jak divoké myšlenky mu víří v hlavě, zbledla by jistě jako křída.

Věřila mu. Neptala by se ho, zda ji políbí, kdyby mu nedůvěřovala. Lyon bude muset ovládnout své základní instinkty. Ano, bude se muset zachovat jako gentleman.

Jeden polibek však jistě neuškodí. Zatoužil vzít ji do náruče už ve chvíli, kdy boj skončil. Hněv proudil v jeho žilách jako láva. Ach, toužil po ní, primitivní vášní, která jím lomcovala.

A pak od něho ustoupila. Ozvala se v něm náhlá vzpomínka.

„Christino, vy se mě bojíte?“

Viděla, že to myslí vážně. Řekl jí to jeho starostlivý pohled. Otázka ji zmátla. „Proč si myslíte, že bych se vás měla bát?“ zeptala se a snažila se zadržet smích. Vypadal tak zoufale vážně.

„Po boji jste přede mnou začala ustupovat…“

Pak se přece jen usmála, nemohla si pomoci. „Lyone, té malé šarvátce se přece nedá říkat boj… a opravdu jste si myslel, že jsem se vás bála?“

Její poznámka ho tak překvapila, že se ihned začal bránit. „Nu, přiznám se, nemyslel jsem si, že to byl příliš velký boj, ale když jste na mne hleděla s takovým zděšeným výrazem na tváři, přirozeně jsem předpokládal, že máte obavy. K čertu, Christino, většinu žen by zachvátila hysterie.“

Ve chvíli, kdy skončil se svým vysvětlováním, přešel od věcného zdůvodňování k podrážděnému mručení.

„Bylo mou povinností kvílet, Lyone? Omlouvám se, jestli jsem vás zklamala, ale budu muset ještě poznat vaše zákony.“

„Z vás by se zbláznil i svatý,“ prohlásil Lyon.

Protože se na ni usmíval, Christina se rozhodla, že nedá najevo své rozhořčení. „Vy jste ten nejrozporuplnější muž,“ poznamenala. „Musím si stále připomínat, že jste Angličan.“

Pokušení bylo příliš lákavé. Než mohla ovládnout svou touhu, vztáhla ruku, aby se dotkla jeho hrudi. V konečcích prstů ucítila teplou kůži, chloupky byly kadeřavé a hebké.

„Nebála jsem se vás, Lyone,“ zašeptala Christina a uhnula pohledem. „Nikdy jsem se vás nebála. Jak bych mohla? Jste tak ušlechtilý, laskavý člověk.“

Nevěděl, co má na to říci. Znělo to, jako by před ním měla posvátnou úctu. Samozřejmě se mýlila. Nikdy nebyl laskavý ani ušlechtilý. Člověk se ovšem může změnit. Lyon se rozhodl, že bude čímkoliv, čím ho Christina chce mít. Bože, jestli si myslí, že je laskavý, tak laskavý bude.

„Jste opravdový bojovník, že, Lyone?“

„Chcete, abych byl?“ zeptal se zmateně.

„Ach ano,“ odpověděla Christina a odvážila se zvednout oči.

„Bojovníci nejsou laskaví,“ připomněl jí.

Nechtěla ho přesvědčovat o opaku, protože viděla, že by nepochopil. Mýlil se, ale bylo by od ní neomalené, kdyby mu to teď řekla přímo. Objala ho kolem krku a začala se prsty probírat v jeho jemných vlnitých vlasech.

Cítila, jak se zachvěl a jak mu ztuhly svaly.

Lyon k ní chtěl promluvit, ale byl přesvědčen, že by ho hlas prozradil. Její doteky ho přiváděly k šílenství.

Ušlechtile, připomínal si, bude se k ní muset chovat ušlechtile. Políbil ji na čelo. Christina zavřela oči a vzdechla, což ho povzbudilo. Políbil ji pak na kořen nosu a nakonec se dostal k hebkým rtům.

Byl to velmi něžný polibek. Sladký. Poklidný.

Dokud se ho nedotkl její jazyk. Zdálo se, že v něm probudil hlad. Ten pocit byl tak opojný, tak ohlušující, že zapomněl na všechnu jemnost. Jeho jazyk jí pronikal do úst, zkoumal a ochutnával je.

Když se k němu Christina přitáhla blíže, jeho touha vzrostla, až jediná věc, na kterou byl schopen myslet, byla, jak by ji naplnil…

Nebránila se. Ne, její sladké vzdechy mu napověděly, že nechce, aby přestal. Její boky se dotkly jeho vzrušeného údu. Věděl, že ten pohyb byl instinktivní, ale způsob, jakým se pomalu prohnula proti němu, ho rozvášnil. Reagovala tak vstřícně, tak nádherně.

Lyon s drsným povzdechem odtrhl ústa od jejích. „Chci se s tebou milovat, Christino,“ zašeptal jí do ucha. „Jestli máme přestat, pak to musí být ihned.“

Christina měla hlavu zakloněnou, když Lyon pokrýval vlhkými polibky linii její šíje. Její ruce mu stále cuchaly vlasy, svíraly, tahaly, žádaly.

Věděl, že brzy nebude schopen ovládnout se. Snažil se nemyslet na své utrpení. „Bože, Christino, jdi ode mne. Okamžitě.“

Jít pryč? Milosrdný Bože, vždyť sotva stála na nohou. Každá část jejího těla se poddávala jeho doteku. Slyšela hněv v jeho hlase, cítila napětí v pevném objetí. Její mysl se pokoušela vyznat se ve zmatku jeho reakcí. „Nechci, abyste přestával, Lyone.“

Věděla, že ji slyšel. Lyon jí sevřel ramena a stiskl je, až to bolelo. Christina mu pohlédla do očí a spatřila tam touhu. Síla jeho vášně ji uchvátila, zbavila ji vlastní schopnosti jasně uvažovat.

„Uvědomuješ si, co říkáš?“

Odpověděla mu jen to, že ví. Dala mu pokyn vlastním tělem. Záměrně se opět proti němu vzepjala a on k ní sklonil hlavu.

Políbila ho s vášní, která mu rozvířila smysly. Lyon byl zprvu příliš omráčen, než aby dělal víc, než reagoval na její smělost, ale brzy se z něj stal dobyvatel.

Chtěl ji potěšit tak dokonale, aby z ní odplavil jakoukoliv vzpomínku na jiné muže. Bude patřit jen jemu, teda navěky.

Lyon zápasil se zapínáním na zadní straně jejích šatů, ústa přitisknutá k jejím. Christina slyšela zvuk trhající se látky. Náhle jí odtrhl ruce od sebe a stáhl z ní šaty. Zůstaly ležet na zemi.

Neměla pod nimi žádné spodní prádlo, které by bránilo jeho pohledu. Když o krok ustoupil, Christina stanula před ním s rukama u boků.

Její tělo patřilo jemu. Byl jejím lvem. Christina tu pravdu znala a znovu a znovu si ji opakovala, snažíc se překonat ostych a strach.

Nemohla před ním zaštítit své tělo… ani srdce.

Obojí patřilo Lyonovi.

Lyonův pohled byl pronikavý a hladový, když přejížděl po jejím těle. Byla dokonale stavěná a tak krásná. Jemná pleť měla v tlumeném světle svíček barvu smetany. Ňadra byla plná, pevná, vábivá. Bradavky jí ztuhly – čekaly na jeho dotek. Pas měla úzký, břicho ploché a boky štíhlé.

Byla neodolatelná.

A patřila jemu.

Lyonovi se třásly ruce, když se jí opět dotkl a přivinul si ji k sobě.

Christina při prvním doteku nahých ňader s jeho hrudí zaúpěla. Jeho chloupky ji lechtaly, kůže hřála a způsob, jakým ovládal svou sílu, když ji držel v náručí, ji zbavil veškerého strachu. Byla nezkušená, co se týkalo mužů, ano, ale věděla s jistotou, která jí vháněla slzy do očí, že k ní bude Lyon ohleduplný.

Políbila ho na krk, když si všimla, jak pulzuje, pak hlavou spočinula na jeho rameni, vdechovala jeho nádhernou mužskou vůni a čekala, až jí ukáže, co dál.

Lyon pomalu rozvázal stuhu, která svazovala Christininy vlasy, pak uvolnil hedvábné kadeře, až se jí po zádech rozlil proud slunečního jasu. Zvedl ji do náruče a odnesl k posteli. Zastavil se jen na okamžik, aby odhrnul přikrývky a položil ji doprostřed.

Christina se pokoušela protestovat, chtěla mu říci, že bylo její povinností ho svléknout, ale Lyon už shodil boty. Měla pocit, že se jí hlas zarazil v hrdle, když ze sebe strhl poslední zbytky oděvu, a jediné, co dokázala, bylo s úžasem se na něj dívat.

Byl to ten nejnádhernější válečník, jakého kdy viděla. V jeho pažích a nohou byla síla. Stehna měl svalnatá, tuhá, krásná. Plným, tvrdým údem se přitiskl k Christině a ona se mu instinktivně otevřela. Usadil se jí mezi stehny. Christina sotva cítila jeho váhu, než se zmocnil jejích úst pro další polibek.

Ovinula mu ruce kolem pasu. Jeho ústa nikdy nechutnala tak úžasně, jeho jazyk nebyl nikdy tak vzrušující. Ruce nezůstaly ani na okamžik klidné, laskaly ji a hladily a rozněcovaly v ní žár vášně. Jejich nohy se propletly, a když se Lyon posunul, aby uchopil do úst její ňadro, její špičky prstů zavadily o jeho. Zaúpění plné slasti ho připravovalo o rozum. Rukama laskal její ňadra, jazykem kroužil kolem jedné a pak kolem drahé bradavky. Když konečně začal sát, vznítil se v ní bílý plamen vášně.

Christina neúnavně pohybovala boky a třela se o jeho ztopořený úd. Chtěla se ho dotýkat, ničit jeho tělo tak, jak on ničil její, ale pocity, které jí probíhaly tělem, byly až příliš nové, příliš neznámé. Byla schopná jen se tisknout k němu a sténáním dávat najevo svou touhu.

Jeho ruce jí vklouzly mezi stehna, aby ještě víc roznítily citlivé tělo. Prsty brzy zjistily, že v ní plane divoká vášeň, laskaly výběžek chráněný jemnými kadeřavými chloupky, až zvlhla žádostivostí. Pak pronikly pevnou pochvou, právě v okamžiku, kdy jazyk vnikl do úst.

Lyon cítil její neuvěřitelné teplo. Téměř ztrácel nad sebou kontrolu, protože Christina tak bez zábran reagovala na jeho doteky. Už nemohl čekat příliš dlouho, věděl, že brzy nebude schopen ovládnout se. Varoval sám sebe před přílišným spěchem, když jeho úd ještě naléhavěji hledal cestu mezi její nohy.

„Od této chvíle budeš patřit jenom mně, Christino. Teď a navěky.“

Zvedl jí boky, aby mohl proniknout co nejhlouběji, a zmocnil se jí plynulým rozhodným pohybem.

Byla panna. Uvědomil si to pozdě. Byl v ní nyní pevně zaklíněn. Dýchal zhluboka a snažil se ani se nepohnout. To úsilí ho téměř zabilo. Christina byla tak horká, tak těsná; jejich spojení bylo dokonalé.

Srdce mu tlouklo na její hrudi. Dech měl krátký a přerývaný. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se konečně. Zvedl se na lokty a pohlédl jí do tváře. Bože, neříkala ani slovo. Ublížil jí snad? „Proč jsi mi neřekla, že jsi ještě neměla muže?“ zeptal se znovu a vzal její tvář do dlaní.

„Prosím, Lyone, nezlob se,“ zašeptala Christina.

Věděla, že se brzy rozpláče. Prudký žár v jeho očích ji děsil. Tělem se jí šířila bolest po prudkém útoku a každý sval se napínal a chvěl. „Mrzí mě, jestli jsem tě zklamala,“ omlouvala se trhaným hlasem. „Ale nechtěla jsem tě zastavit. Byl jsi pak zklamán?“

„Nejsem zklamán,“ odpověděl Lyon. „Jsem velmi šťastný.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, jemně. Byl to vyčerpávající úkol, protože jeho vzrušený úd žádal uvolnění, jediné, po čem toužil, bylo vyprázdnit do ní semeno.

Bude se však muset postarat, aby nalezla uspokojení nejprve ona. „Pokusím se ti neublížit, Christino.“

„Už jsi to udělal.“

„Ach, Bože, mrzí mě to. Nechám toho,“ sliboval, ale dobře věděl, že se mu to nepodaří.

„Ne,“ protestovala Christina. Nehty se zarývala do jeho ramen a držela ho v sobě. „Už to bude lepší, ne?“

Lyon se pohnul a zamručel potěšením. „Líbí se ti to?“ zeptal se.

„Ach, ano,“ odpověděla Christina. Zvedla k němu opět boky a vtiskla ho do sebe ještě hlouběji. „A tobě se to líbí?“

Možná přikývl. Byla příliš spalována vlnami horka, než aby si toho všimla. Jeho ústa přikryla její a vyžádala si plnou pozornost.

Lyon se snažil být jemný, ale byla to marná snaha. Neustále se pohybovala proti němu, dychtivě, naléhavě. Lyon se už dál nedokázal ovládnout.

„Klidně, má lásko, ať ti neublížím.“

„Lyone!“

„Christino, proč jsi mě nechala, abych si myslel, že už ses milovala s jinými muži?“

Lyon ležel natažen na zádech, ruce za hlavou. Christina se choulila k jeho boku, jednu nohu přehozenu přes jeho stehno. Její tvář mu spočívala na hrudi. „Aby sis to myslel?“ zeptala se ho.

„Víš, co myslím,“ řekl Lyon, nedbaje na smích, který slyšel v jejím hlase.

„Zdálo se mi zbytečné se s tebou přít. Tvoje mysl si vytvořila takovou představu. Kromě toho, stejně bys mi nevěřil, kdybych ti řekla pravdu.“

„Možná bych ti věřil,“ odporoval jí. Věděl, že to není pravda. Ne, nevěřil by jí.

„Proč sis myslel, že…“

„Podle toho, jak jsi mě políbila,“ vysvětloval Lyon s úsměvem.

„Co bylo špatného na tom, jak jsem tě políbila? Jenom jsem napodobila tvůj polibek.“

„Ach, nic nebylo špatné, lásko. Líbila se mi tvá… dychtivost.“

„Děkuji, Lyone,“ řekla Christina, když se na něj důkladně zadívala, aby zjistila, jestli nežertuje. „I mně se líbilo, jak jsi mě líbal.“

„Co ještě jsi napodobovala?“ chtěl vědět Lyon.

Protože ji chtěl jen škádlit, nebyl připraven na odpověď. „Ach, úplně všechno. Umím to docela dobře, víš, zvláště když se mi líbí to, co napodobuji.“

„Je mi líto, že jsem ti udělal bolest, Christino,“ zašeptal Lyon. „Kdybys mi řekla, že jsi panna, mohl jsem ti to usnadnit.“

Lyon se cítil trochu provinile, ale zároveň byl nesmírně pyšný.

Patřila teď jemu. Netušil, že se bude cítit tak majetnicky. Chtěl věřit, že by se mu Christina neoddala, kdyby ho nemilovala.

Věděl, že dosáhla plného uspokojení. Bože, vždyť volala jeho jméno tak hlasitě, že to snad mohli slyšet i kolemjdoucí na ulici. Na tváři se mu usadil úsměv. Nebyla to křehká květina, jak si původně myslel. Když se do něčeho pustila, stálo to za to. Byla divoká. Naprosto bez zábran. A dávala to najevo i hlasem, přiznal si Lyon. V uších mu ještě zaléhalo od jejích výkřiků naplněných slastí. Nemyslel si, že by mohl být kdy šťastnější. Ne, Christina se ani trochu nekrotila. Měl na těle škrábance, které to dokazovaly.

Jediné, co teď od ní toužil slyšet, bylo, co cítí v srdci. Chtěl, aby mu řekla, jak moc ho miluje.

Lyon si dlouze povzdechl. Choval se jako panna o svatební noci. Byl nejistý. A zranitelný.

„Lyone, mají všichni Angličané na těle takové chloupky?“

Její otázka ho vytrhla z myšlenek. „Někteří mají, někteří ne,“ odpověděl s pokrčením ramen, které ji téměř shodilo z jeho hrudi. „Cožpak jsi nikdy neviděla pana Summertona bez košile, lásko?“ škádlil ji.

„Koho?“

Nechtěl jí to znovu připomínat. Jestli si ta žena neumí zapamatovat své lži, on jí v tom pomáhat nebude. Lyon se okamžité rozhořčil. Věděl, že byla jeho chyba připomínat její lež, ale zdálo se, že na tom nezáleží. „Christino, teď když jsme si tak blízcí, nemusíš už vymýšlet o sobě žádné báchorky,“ dodal hlasem trochu silnějším, než zamýšlel. „Nezáleží na tom, jaké jsi měla dětství, bude mi na tobě pořád záležet.“

Christina nechtěla odpovídat na jeho otázky. Nechtěla mu znovu lhát…, alespoň ne teď. V srdci se jí dosud rozléval blažený pocit. Lyon byl tak něžný milenec. „Udělala jsem ti radost, Lyone?“ zeptala se a bloudila mu prsty po hrudi, aby upoutala jeho pozornost.

„Velmi,“ odpověděl. Vzal ji za ruku, když mu sklouzla k břichu. „Miláčku, povídej mi o…“

„Nechceš se mě zeptat, jestli jsi mi udělal radost ty?“ zeptala se a vyprostila ruku z jeho sevření.

„Ne.“

„Proč ne?“

Lyon se zhluboka nadechl. Pocítil, jak v něm opět stoupá vzrušení. „Protože vím, že jsem tě potěšil,“ zabručel. „Christino, přestaň. Je pro tebe příliš brzy. Nemůžeme se už milovat.“

Její ruka se dotkla údu a vzala mu slova protestu z úst, Lyon jen tiše zamručel. Ruka mu klesla k boku, když začala tisknout vlhké polibky na jeho ploché pevné břicho. Posunula se níž, aby mohla vychutnat celé jeho tělo.

„Už ne,“ přikazoval Lyon.

Tahal ji za vlasy a cuchal kadeře, aby odvedl její pozornost. „Jestli mě chceš dráždit, počkej raději do zítřka,“ vyzýval ji. „Jen muž vydrží tak velkou námahu, Christino.“

„Jak velkou?“ zašeptala. Její ústa se blížila k jeho údu.

Lyon ji přitáhl zpátky nahoru. „Máme jen tu jedinou noc,“ namítala Christina.

„Ne, Christino,“ řekl Lyon. „Máme celý život.“

Neodpověděla mu, ale věděla, že se mýlí. Oči se jí naplnily slzami a odvrátila se od něho. Téměř si zoufala touhou znovu se ho dotýkat. Ať s ní zůstane vzpomínka na jejího Lyona… navždy.

Opět sklonila hlavu k jeho břichu. Políbila ho, pak se sesunula ještě níž a spočinula mezi stehny.

Jeho vůně byla tak opojná jako chuť. Měla však jen několik minut na to, aby poznala jeho tajemství, než ji Lyon vytáhl nahoru na sebe. Lačně ji políbil a převalil vedle sebe. Christina mu přehodila nohu přes stehno a prosila ústy i rukama, aby si ji vzal.

Byla víc než připravená. Lyon se zachvěl, když se dotkl sladké vlhkosti mezi stehny. Pomalu pronikal do jejího tepla, držel jí pevným sevřením boky, rozhodnut nezpůsobit jí bolest tím, že by do ní pronikl příliš rychle.

Kousla ho do ramene. Lyon ji přiváděl k šílenství. Pomalu do ní pronikal, pak úd stejně zvolna vytahoval. Bylo to mučivě slastné. K zbláznění.

Měl trpělivost a vytrvalost válečníka. Myslela, že ta blažená muka budou trvat po celý zbytek života. Ale Lyon byl ve věcech milování mnohem zkušenější než ona. Jakmile vklouzl rukou mezi jejich těla a dotkl se jejího žáru tak úžasným způsobem, přestala se zcela ovládat.

Její vyvrcholení bylo nepředstavitelné, spalující. Christina na něm visela, tvář tiskla k ohybu jeho krku s očima pevně zavřenýma a naplno vnímala žhavé blesky vystřelující do jejího těla.

Lyon se už neovládal. Jeho nápory sílily. Když se k němu instinktivně prohnula a obepjala se kolem něj, nalezl okamžik uvolnění. Síla jeho extáze ho ohromila. Cítil ji až v nejzazších hlubinách duše.

Pocítil mír.

Uplynulo několik dlouhých minut, než se zpomalilo jeho tlukoucí srdce a přerývaný dech. Byl příliš blažený, než aby se mohl pohnout.

Christina plakala. Lyon náhle ucítil na rameni vlhkost jejích slz. To poznání ho vytrhlo z omámení. „Christino?“ zašeptal a přitiskl ji pevněji k sobě. „Udělal jsem ti zase bolest?“

„Ne.“

„Jsi v pořádku?“

Znovu přikývla k jeho bradě.

„Tak proč pláčeš?“

Kdyby to neznělo tak starostlivě, možná by byla schopna se ovládnout. Teď už neměla žádnou potřebu zadržovat slzy, protože věděl, že pláče, a brzy tedy plakala nahlas a nedůstojně jako bláznivá stará squaw.

Lyon byl zděšen. Převrátil Christinu na záda, odhrnul jí vlasy z obličeje a jemně jí otřel slzy. „Tak mi to pověz, lásko. Co se děje?“

„Nic.“

Byla to samozřejmě podivná odpověď, ale Lyon se ovládl. „Opravdu jsem ti neublížil?“ zeptal se, neschopen zbavit hlas obav. „Prosím, Christino. Přestaň plakat a řekni mi, co se děje.“

„Ne.“

Jeho povzdech byl dost silný, aby jí osušil slzy na lících. Lyon vzal její tvář do dlaní a přejel prsty po jemné kůži pod bradou. „Ani se nepohnu, dokud mi nepovíš, co tě trápí, Christino. Tvoje teta nás tu najde, jak jsme, až se příští týden vrátí.“

Věděla, že myslí vážně, co říká. Měl na tváři tvrdohlavý výraz. „Nikdy jsem se necítila tak jak teď, Lyone. Vyděsilo mě to,“ přiznala.

Pak se znovu rozplakala. Milosrdný Bože, jak by ho mohla opustit? Něco takového bylo nepředstavitelné. Hanebné. Lyon ji zřejmě miluje. Ne, řekla si a potřásla hlavou. Miluje kněžnu.

„Christino, byla jsi panna. Ovšemže ses vyděsila,“ řekl. „Příště to pro tebe nebude tak hrozné, to ti slibuji, má milá.“

„Žádné příště už nebude,“ lkala Christina. Opět se přitiskla Lyonovi k ramenům. Okamžitě přesunul váhu, pak se převalil na bok.

„Jistěže bude příště,“ řekl. „Napřed se samozřejmě vezmeme, svatba bude co nejdříve. Tak co jsem říkal?“ řekl.

Musel svou otázku zakřičet. Christina dělala takový hluk, že by ho neslyšela, ani kdyby promluvil normálně silným hlasem.

„Řekl jsi, že se se mnou neoženíš.“

Aha, tak to byl ten důvod. „Změnil jsem názor,“ prohlásil Lyon. Usmál se, protože teď už chápal její obavy. Byl také potěšen sám sebou. Bože, právě vyslovil slovo manželství, aniž by zbledl. Ještě překvapivější byla skutečnost, že se s ní chce opravdu oženit.

Christina se chtěla posadit. Shrnula si vlasy přes rameno a obrátila se, aby na něj pohlédla. Hleděla na něj dlouho a pokoušela se dát dohromady vysvětlení, které by neznělo příliš zmateně. Nakonec se rozhodla říci co nejméně. „Já jsem také změnila názor. Nemohu se za tebe provdat.“

Vyskočila z postele, dříve než ji mohl Lyon zastavit, a spěchala k prádelníku, aby se oblékla. „Napřed jsem myslela, že mohu, protože jsem věděla, že s tebou by byl můj pobyt v Anglii mnohem snesitelnější, ale tehdy jsem si také myslela, že bych byla schopna tě opustit.“

„K čertu, Christino, co je to za hru, co se mnou hraješ? Radil bych ti, abys toho nechala.“

„Není to hra,“ namítala Christina. Upevnila si pás na šatech, zastavila se, aby si otřela další slzy z tváře, a pak přešla zase k nohám postele. Sklopila hlavu. „Chceš se oženit s kněžnou Christinou,“ řekla. „Ne se mnou.“

„Mluvíš nesmysly,“ bručel Lyon. Vstal z postele a přistoupil k ní. Neměl ani potuchy, co jí probíhá hlavou, a říkal si, že na tom nezáleží.

„Můžeš mi lhát, jak chceš, ale způsob, jakým ses mi právě oddala, mi řekl dost. Chceš mě zrovna tak jako já tebe.“

Chtěl ji znovu obejmout, když ho zarazila její další poznámka. „Na tom nezáleží.“

Smutek v jejím hlase mu rval srdce. „To není hra, že? Opravdu si myslíš, že se za mne nemůžeš provdat.“

„Nemohu.“

Její prostá odpověď ho přivedla do varu. „To je nesmysl. Vezmeme se, Christino, jen co zařídím vše potřebné. Na mou věru, jestli ještě jednou zakroutíš hlavou, uhodím tě.“

„Nemusíš na mne křičet,“ řekla Christina. „Už skoro svítá, Lyone. Jsme oba unaveni na takovou rozmluvu.“

„Proč jsi mě žádala, abych se s tebou oženil?“ řekl. „A proč jsi pak změnila názor?“

„Myslela jsem, že se provdám za tebe jen na krátký čas, a pak…“

„Manželství je na celý život, Christino.“

„Podle vašich zákonů, ne mých,“ odpověděla. Ustoupila o krok. „Jsem příliš rozčilená, než abych o tom dnes hovořila, a bojím se, že bys stejně nepochopil…“

Lyon zareagoval tak, že ji opět přitáhl k sobě. Objal ji kolem pasu. „Věděla jsi předtím, než jsme se milovali, že se za mě neprovdáš?“

Christina zavřela oči proti hněvu v jeho hlase. „Už jsi přece můj návrh odmítl,“ řekla. „A věděla jsem, že se za tebe nemohu provdat.“

„Tak proč ses mi oddala?“ zeptal se nevěřícně.

„Hájil jsi mou čest. Chránil jsi mě,“ odpověděla.

Byl zuřivostí bez sebe nad zmateným tónem jejího hlasu. Chovala se, jako by tomu měl rozumět. „Takže mám zatracené štěstí, že nebyl nikdo jiný…“

„Ne, nikdy bych se nemilovala s jiným Angličanem. Naším osudem je…“

„Tvým osudem je stát se mou ženou, rozumíš, Christino?“ zařval.

Christina se od něho odtáhla, poněkud překvapená, že jí nebránil. „Nenávidím Anglii, chápeš?“ zakřičela také. „Nemohla bych tu žít. Lidé jsou tady divní. Pobíhají od jedné bedny ke druhé. A je jich takové množství, že člověk nemá prostor, aby mohl dýchat. Nemohla bych…“

„Jaké bedny?“ chtěl vědět Lyon.

„Domy, Lyone. Nikdo nezůstává venku. Hemží se jako myši od jednoho místa k druhému. Nemohla bych tak žít. A ani nemám ráda Angličany. Co řekneš na tu plnou pravdu, Lyone? Myslíš si, že jsem se zbláznila? Možná jsem stejně bláznivá, jak si lidé mysleli o mé matce.“

„Proč nemáš ráda lidi?“ zeptal se. Jeho hlas začal být jemný, konejšivý. Christina si pomyslela, že si snad opravdu myslí, že přišla o rozum.

„Nelíbí se mi, jak se chovají,“ prohlásila. „Ženy si pořizují milence, hned co se zaslíbily manželovi. Se starými členy rodiny jednají jako se starou veteší. To je jejich největší chyba,“ řekla Christina. „Stáří by se mělo ctít, ne ignorovat. A jejich děti, Lyone. Slyšela jsem o těch malých, i když jsem je neviděla. Matky posílají své děti někam do škol. Cožpak nechápou, že děti jsou srdcem rodiny? Ne, Lyone, tady bych žít nemohla.“

Odmlčela se, aby se nadechla, pak si náhle uvědomila, že Lyon se nezdá být jejím komentářem příliš popuzen. „Proč se nezlobíš?“ zeptala se.

Chytil ji, když se pokusila ještě od něj ustoupit, ovinul ji pažemi a držel u sebe. „Za prvé, souhlasím s většinou toho, co jsi právě řekla. Za druhé, celou tu dobu, co jsi hněvivě protestovala, jsem pozoroval, že říkáš ‚oni‘, a ne ‚vy‘. Nezahrnuješ mě k ostatním, a i když tedy nemáš ráda jiné Angličany, se mnou je všechno v pořádku. Jednou jsi mi řekla, že sis myslela, že jsem jiný. Proto jsem tě přitahoval, že? Vlastně na tom nezáleží,“ dodal s povzdechem. „Ty i já jsme Angličané. Ten fakt nezměníš, Christino, stejně jako nezměníš to, že mi teď patříš.“

„Nejsem Angličanka tam, kde na tom skutečně záleží, Lyone.“

„A kde to je?“ zeptal se Lyon.

„V srdci.“

Usmál se. Promluvila jako malé dítě, které potřebuje utěšit. Právě v tom okamžiku se od něho odtáhla, spatřila jeho úsměv a rozzlobila se. „Jak se opovažuješ smát se na mne, když ti říkám, co cítím v srdci?“ vykřikla.

„Opovažuji se, no a co!“ zakřičel Lyon. „Opovažuji se, protože je to poprvé, kdy jsi ke mně naprosto upřímná. Opovažuji se, protože se tě snažím pochopit, Christino,“ dodal a udělal hrozivý krok směrem k ní. „Opovažuji se, protože mi na tobě záleží. Bůh ví proč, ale opravdu záleží.“

Christina se k němu obrátila zády. „Nebudu pokračovat v tomto rozhovoru,“ prohlásila. Zvedla ze země jeho kalhoty a hodila mu je. „Oblékni se a běž domů. Obávám se, že budeš muset jít pěšky, protože nemám k dispozici lokaje, který by ti zajistil kočár.“

Pohlédla na něj a všimla si jeho šokovaného výrazu. Náhle ji něco napadlo a zaúpěla. „Tvůj kočár nečeká před vchodem, že ne?“

„Ach, k čertu,“ zavrčel. Bleskurychle si natáhl kalhoty, pak vyrazil z ložnice, bez košile a bosý, stále si mumlaje něco pod nos.

Christina vyběhla za ním. „Jestli někdo spatří tvůj kočár… nu, pak jistě mohu počítat s tím, že se to doví moje teta, že?“

„Nestaráš se přece, co si myslí Angličané, ne?“ zakřičel na ni Lyon. Rozrazil přední dveře, pak se obrátil a zamračeně na ni pohlédl. „Měla bys bydlet na hlavní třídě,“ řekl, jako by ho umístěním domu nějak záměrně provokovala.

Lyon se obrátil, aby zakřičel povely svému kočímu, jakmile pronesl toto obvinění. „Jeď a probuď služebnictvo, člověče. Polovina z nich ať přijde sem. Zůstanou s kněžnou Christinou, než se její teta vrátí z venkova.“

Okolnosti ho nutily, aby své příkazy křičel. Kočí by ho jinak neslyšel. Procesí kočárů ujíždějících ulicí dělalo příliš velký hluk.

Věděl, že by se měl alespoň trochu stydět za to, co záměrně udělal. Jakmile spatřil první kočár zahýbat za roh, alespoň mohl mávnutím odeslat kočího a zavřít dveře.

„Právě musel skončit večírek u Thompsonů,“ poznamenal lhostejně ke zděšené Christině, která vykukovala za jeho zády.

Lyon se vlastně usmíval, když uslyšel její povzdech, potěšen tím, že si správně uvědomila následky. Pak se opřel o rám dveří a zamával na vyděšené pasažéry prvního kočáru.

„Dobrý večer, Hudsone a lady Margaret,“ zakřičel a bylo mu jedno, že má kalhoty zapnuté jen z poloviny.

Přes rameno podotkl ke Christině: „Lady Margaret vypadá, jako by chtěla vypadnout z kočáru, lásko. Visí do půl těla ven z okna.“

„Lyone, jak můžeš?“ ptala se Christina, zcela zděšena jeho chováním.

„Osud, má drahá.“

„Cože?“

Zamával ještě na tři další kočáry, než konečně zavřel dveře. „To by mělo stačit,“ podotkl spíš pro sebe než k pobouřené Christině, která vypadala tak, že by ho snad dokázala zabít. „Co jsi říkala o tom, že se za mne neprovdáš, miláčku?“

„Jsi hanebník,“ vykřikla, když se zmohla na slovo.

„Ne, Christino. Jenom jsem potvrdil tvůj osud, abych tak řekl. Pořád přece věříš v osud, ne?“

„Neprovdám se za tebe, i kdyby z toho měl být sebevětší skandál.“

Kdyby nebyla tak rozzuřená, mohla by se mu to znovu pokusit vysvětlit. Ale Lyon se na ni zubil s tak vítězným sebevědomým výrazem, že se rozhodla nechat si všechno pro sebe.

Probudil v ní nesmírný vztek. Náhle si ji přitáhl do náruče a vášnivě políbil. Když ji konečně pustil, byla příliš slabá, než aby se zmohla na protest.

„Provdáš se za mne.“

Zamířil ke schodům a stoupal nahoru, aby vyhledal boty. Christina se opřela o zábradlí a pozorovala ho. „Myslíš si, že mi bude vadit, když mi zničíš pověst, Lyone?“

„Je to dobrý začátek,“ zavolal na ni seshora Lyon. „Nezapomeň, že co se má stát, stane se. To jsou tvá slova, Christino, ne moje.“

„Řeknu ti, co se stane,“ vykřikla. „Nebudu v Anglii tak dlouho, abych se starala o svoji pověst. Rozumíš, Lyone? Musím se vrátit domů.“

Věděla, že ji slyšel. Křičela dost hlasitě, aby zbořila zdi. Lyon zmizel za rohem, ale Christina trpělivě čekala, až se zas vrátí dolů. Neměla v úmyslu ho znovu stíhat. Ne, věděla, že by opět skončila v posteli, kdyby vyšla nahoru. Bůh ji ochraňuj, možná by to byla i ona, kdo by to navrhl. Lyon byl prostě příliš přitažlivý a ona příliš slabá, než aby mu odolala.

Kromě toho, připomněla si, nenávidí ho. Ten muž má morálku jako chřestýš.

Když sešel dolů, byl již oblečen. Ani on si jí nevšímal. Nepromluvil ani slovo, dokud se nevrátil jeho kočár se dvěma mohutnými muži a jednou tělnatou služebnou. Pak začal hovořit se svým služebnictvem a dávat jim patřičné příkazy.

Christina zuřila nad jeho panovačnými způsoby. Když poroučel mužům, aby se starali o její ochranu, aby nikoho nevpouštěli do domu bez jeho svolení, rozhodla se protestovat.

Pohled, který na ni vrhl, ji přiměl, aby změnila názor. Viděla teď jinou stránku Lyonovy povahy. Byl úplně stejný jako Černý vlk, když se obracel ke svým bojovníkům. Lyon byl zrovna tak chladný, přísný a panovačný. Christina instinktivně věděla, že bude lepší se s ním teď nepřít.

Rozhodla se ho ignorovat právě tak důkladně, jako on ignoroval ji. To rozhodnutí však mělo krátké trvání. Christina hleděla do krbu a pokoušela se předstírat, že ten člověk neexistuje, když uslyšela nepopsatelnou kletbu. Obrátila se v okamžiku, když Lyon vyskakoval z pohovky.

Sedl si na její nůž.

„Dobře ti tak,“ zamumlala, když zvedl dýku a zlobně na ni zíral.

Pokusila se mu vytrhnout zbraň z ruky, ale Lyon jí to nedovolil. „Patří mně,“ prohlásila.

„A ty zas patříš mně, má malá bojovnice,“ odsekl. „Přiznej to, Christino, nebo přísahám u Velikého ducha, že ti ukážu, jak používá nůž skutečný bojovník.“

Jejich pohledy se na dlouhý, napjatý okamžik setkaly. „Ty opravdu nevíš, o co se pokoušíš, že? Výborně, Lyone. Zatím – dokud nezměníš názor – ať je po tvém, budu patřit tobě. Jsi spokojen?“

Lyon upustil nůž a vzal Christinu do náruče. Pak jí svým objetím ukázal, jak je spokojen.

KAPITOLA 9

Edward musel odjet, aby potlačil nepokoje v západní části země. Když pro mne přišel kapitán lodi, nechala jsem ho čekat před pracovnou svého manžela a vešla jsem dovnitř, abych se zmocnila drahokamů. Na okamžik mi blesklo hlavou, že napíšu Edwardovi lístek na rozloučenou, ale pak jsem si to rozmyslela.

Okamžitě jsme vypluli, ale necítila jsem se bezpečně, dokud jsme nebyli vzdáleni dva dny plavby. Zůstávala jsem většinu času dole v kajutě, protože mi bylo neustále zle. V žaludku jsem neudržela žádné jídlo a byla jsem přesvědčena, že to působí počasí.

Ale uplynul týden a já jsem zjistila skutečnou pravdu. Čekala jsem Edwardovo dítě.

Bože, odpusť mi, Christino, ale tehdy jsem se modlila za tvou smrt.

Zapsáno 7. září 1795

Pondělí bylo pro Christinu zkouškou trpělivosti. Přestože energicky protestovala, Lyonovo služebnictvo jí sbalilo věci a v poledne ji převezlo do domu jeho matky.

Christina trvala na tom, že nikam nepojede, že se příští pondělí vrátí domů hraběnka a do té doby se o sebe postará sama. Nikdo jí nevěnoval nejmenší pozornost. Poslouchali samozřejmě příkazy svého pána, a i když se chovali docela přátelsky, jediné, co jí navrhli, bylo, aby se zmínila o svých nesnázích markýzovi z Lyonwoodu.

Třebaže Christina neviděla Lyona od páteční noci, pociťovala jeho vliv. Nedovolil jí vypravit se na ples ke Crestonům ani jít někam jinam. Christina myslela, že ji drží pod zámkem, aby nemohla nikam utéci.

Byla tu také možnost, že se pokouší chránit její city, uvědomila si Christina. Možná nechtěl, aby zaslechla něco z řečí, které kolovaly o jejím vztahu s Lyonem. Byl to ve skutečnosti skandál, ale skandál, který vyvolal Lyon.

Snad si Lyon myslel, že by ji příliš pobouřily pomluvy. Nebyla vdaná, Lyon nebyl oblečen a celou scénu viděla polovina londýnské společnosti. Ach, skandál byl nablízku; Christina slyšela Colette, komornou, kterou jí přidělil Lyon, jak říká jednomu ze sluhů dost pikantní klep, který slyšela, když se vydala s kuchařkou na trh.

Christina měla až do odpoledne ukrutné bolení hlavy. Přišlo najednou, když si náhodou všimla svatebního oznámení v novinách. Lyon měl tu drzost oznámit svůj záměr oženit se příští sobotu s kněžnou Christinou.

Colette ji přistihla, jak trhá noviny na kusy. „Ach, paní, není to romantické, jak markýz porušuje tradice? Nu, dělá si všechno, jak sám chce, a nestará se, co na to říkají ostatní.“

Christina si vůbec nemyslela, že je na tom něco romantického. Nejraději by začala ječet. Odebrala se nahoru do své ložnice, myslíc, že najde na pár minut klid, ale sotva za sebou zavřela dveře, byla opět vyrušena.

V saloně na ni čekala návštěva. Protože Lyon přikázal, že nikdo nesmí překročit práh, Christina se přirozeně domnívala, že na ni čeká on sám.

Byla pěkně nabroušená, když se vřítila do salonu. „Jestli si myslíš, že…“

Její křik umlkl, sotva spatřila ve zlatém ušáku sedět starší dámu. „Co jestli si myslím, má drahá?“ tázala se dáma a vyhlížela zmateně.

Christinu vlastní výbuch uvedl do rozpaků. Žena se na ni usmívala. Rozpaky trochu pominuly. Christina usoudila, že návštěvnice je docela laskavá žena. Kolem očí a úst se jí objevily vějířky smíchu. Temeno jejího drdolu bylo v úrovni s opěradlem křesla, což svědčilo o tom, že se jedná o mimořádně vysokou ženu. Nebyla příliš hezká. Zahnutý nos zaujímal značnou část jejího obličeje a pod nosem měla jemný, ale dobře patrný knírek. Měla mohutné poprsí a široká ramena.

Zdálo se, že je asi stejného věku s hraběnkou. „Skutečně se omlouvám, madam, že jsem na vás křičela, ale byla jsem přesvědčená, že je to Lyon,“ vysvětlovala Christina a uklonila se na pozdrav.

„Jak je to od vás odvážné, dítě.“

„Odvážné? Nerozumím vám,“ řekla Christina.

„Zvyšovat hlas na mého synovce. To dokazuje, že máte kuráž,“ oznámila žena a kývla hlavou. Pokynula Christině, aby se posadila. „Znám Lyona od dob, kdy byl ještě malý chlapec, a nikdy jsem neměla odvahu na něho křičet. Teď mi dovolte, abych se představila,“ pokračovala. „Jsem Lyonova teta. Teta Harriett, abych to upřesnila. Jsem mladší sestra jeho otce, víte, a protože se brzy stanete markýzou z Lyonwoodu, můžete mi hned začít říkat teto Harriett. Jste připravena odjet se mnou domů, Christino, nebo potřebujete trochu času na přípravu? Velmi ráda zde počkám, když mi nabídnete šálek čaje. Ach, Bože, tak se nám dnes ochladilo, nemám pravdu?“ tázala se.

Christina nevěděla, co jí má odpovědět. Sledovala, jak zvedla z klína malý vějíř, rychlým švihem zápěstí ho otevřela a začala si jím dosti prudce mávat před obličejem.

Vzhledem k pokročilému věku návštěvnice Christina přirozeně zaujala podřízený postoj. Stáří bylo třeba respektovat a – pokud to bylo možné – poslouchat beze slova protestu. Byl to zákon Dakotů, zákon, ve kterém byla Christina vychována.

Christina sklonila hlavu a řekla. „Je mi ctí, že se s vámi setkávám, teto Harriett. Pokud máte dost trpělivosti mě vyslechnout, ráda bych vám vysvětlila, že se zřejmě jedná o nedorozumění.“

„Nedorozumění?“ divila se Harriett. V jejím hlase zaznívalo pobavení. Ukázala vějířem na Christinu. „Má drahá, mohu k vám mluvit upřímně? Lyon mi přikázal, abych se postarala, abyste se usadila v domě jeho matky. Obě víme, že si prosadí své bez ohledu na vaše pocity. Nedívejte se tak schlíple, dítě. Má na srdci jen vaše dobro.“

„Ano, madam.“

„Chcete se provdat za Lyona?“

Její neomalená otázka vyžadovala odpověď. Upřeně hleděla na Christinu. Skoro jako jestřáb, pomyslela si Christina. „Nu, dítě?“

Christina se snažila vymyslet něco, čím by zjemnila pravdu. „Co bych chtěla udělat a co musím udělat, jsou dvě rozdílné věci. Snažím se zabránit Lyonovi, aby se dopustil osudové chyby, madam.“

„Manželství by tedy bylo chybou, říkáte?“ chtěla vědět teta Harriett.

„Pokud by se oženil se mnou, pak ano,“ odpověděla Christina.

„Vždycky o mně bylo známo, že se chovám neomaleně, Christino, tak se vás na to zeptám rovnou. Milujete mého synovce?“

Christina cítila, že se červená. Dlouze se na tetu Harriett zahleděla.

„Nemusíte mi odpovídat, dítě, vidím, že ho milujete.“

„Snažím se ho nemilovat,“ zašeptala Christina.

Teta Harriett se zase začala ovívat. „Ovšem vaší poznámce nerozumím. Ne, opravdu nerozumím. Lyon mi řekl, že jste se anglicky naučila teprve před nedávnem a že někdy nedává smysl, co říkáte. Tak už se nečervenejte, Christino, nemyslel to zle. Máte vůbec tušení, jak je pozoruhodné, že váš svazek bude založen na lásce?“

„Když jsem se s Lyonem setkala poprvé, věřila jsem, že jsme si souzeni… na krátký čas. Ano,“ dodala, když na ni teta Harriett vrhla tázavý pohled. „Věřila jsem, že je to náš osud.“

„Osud?“ Teta Harriett se usmála. „Jak romantický názor, Christino. Věřím, že jste přesně ta, kterou můj synovec potřebuje. Je velmi často tak prudký, hněvivý. Ale teď mi prosím vysvětlete, co myslíte tím, když říkáte, že by to mělo být jen na krátký čas. Věříte, že láska vyprchá tak rychle? To by svědčilo o poněkud povrchním založení, ne?“

Christina si nebyla jistá, co teta míní svou poznámkou.

„Lyon by se chtěl oženit s kněžnou. Já bych se ráda vrátila domů. Je to vskutku velmi prosté.“

Výraz na tváři tety Harriett svědčil o tom, že si myslí, že to vůbec není prosté.

„Pak tedy Lyon bude muset odjet domů s vámi,“ prohlásila. „Jsem přesvědčena, že bude chtít navštívit vaši vlast.“

Christina viděla, že je zbytečné odporovat představám té ženy, a považovala za nezdvořilé vysloveně s ní nesouhlasit. Poté co přikázala přinést občerstvení, strávila další hodinu nasloucháním líčení rodinných historek tety Harriett.

Dověděla se, že Lyonův otec zemřel ve spánku. Lyon byl ve škole, když došlo k té tragédii, a Christina myslela, že je vskutku smutné, že v té chvíli nebyl u otcova lože. Také se dověděla, že Lyonova manželka Lettie zemřela při porodu. Ten příběh byl tak truchlivý, že Christina se musela přemáhat, aby se nerozplakala.

A když uplynula hodina, odjela s tetou Harriett do domu Lyonovy matky.

Už ten nádherný dům jednou navštívila – když přišla navštívit lady Dianu na její pozvání, a z toho důvodu jí tentokrát pohled na takovou nádheru nevyrážel dech.

U vstupu plápolaly svíce. Salon byl vpravo. Byl snad třikrát tak velký než většina těch, které Christina viděla. Jídelna byla po pravé ruce. Dlouhý úzký stůl zabíral větší část místnosti a byl tak vyleštěn, že se při pohledu na jeho desku viděla jako v zrcadle. Po každé jeho straně stála řada šestnácti židlí.

Christina předpokládala, že s Lyonovo matkou žije tolik příbuzných. Lyon se tedy dobře stará o svou rodinu. Kolem se hemžilo služebnictvo a přinášelo její věci. Teta Harriett řekla Christině, že všechno zařídil Lyon.

Po schodech se přihnala lady Diana, aby Christinu přivítala. „Lyon na vás čeká nahoře v knihovně,“ oznámila a vzala ji za paži. „Ach, růžová vám tolik sluší, Christino. Je to tak něžná barva,“ dodala. „Víte, přála bych si, abych měla tak štíhlou postavu jako vy. Víte, cítím se jako slon, když stojím vedle vás.“

Diana nepřestávala brebentit, a tak Christina předpokládala, že nemusí na její poznámku odpovídat.

Lady Diana ji zavedla po schodech nahoru a do knihovny.

Byla to světlá, vzdušná místnost, ale to bylo všechno, čeho si Christina při vstupu všimla. Pak její pozornost upoutal Lyon. Stál u okna zády k ní. Zaplavil ji nával hněvu. Najednou ji rozčilily jeho povýšené způsoby, kterými začal ovlivňovat její život. Věděla, že se na něho rozkřikne. Nutkání bylo tak silné, až ji rozbolel krk.

Skryla však svůj vztek před jeho sestrou, a dokonce se jí podařilo vyloudit úsměv, když řekla: „Lady Diano? Mohla bych zůstat s vaším bratrem chvíli o samotě?“

„Ach, opravdu nevím, jestli je to dobrý nápad. Teta Harriett říká, že nesmíte ani na okamžik zůstat bez gardedámy. Slyšela ty klepy, víte,“ zašeptala Diana Christině. „Ale je vlastně dole, a když mi slíbíte, že to nebude trvat déle než pár minut, nikdo se ne…“

„Diano, zavřete prosím za sebou dveře.“

Lyon se obrátil. Hleděl na Christinu, jak dává příkaz jeho sestře.

Christina vydržela jeho pohled. Nehodlala se dát zastrašit. A také neměla v úmyslu ztrácet čas úvahami, jak je dnes mužně krásný. Měl na sobě tmavě modrý jezdecký kabátec. Střih způsoboval, že jeho ramena vypadala ještě mohutnější, než si je pamatovala.

Christina si najednou uvědomila, že se na ni mračí. Nu, vlastně se na ni zlobil. To zjištění ji popudilo. Nejprve užasla tak, že byla sotva schopna promluvit. Jak se opovažuje zlobit se na ni? Byl to přece on, kdo způsobil celé to nedorozumění.

„Pochopil jsem, že jsi přijala žádost barona Thorpa, aby tě mohl doprovázet na slavnost u Westleyů, Christino. Je to pravda?“

„Jak ses to dověděl?“ ptala se Christina.

„Je to pravda?“

Nezvýšil hlas, ale v jeho tónu byla hrozba.

„Ano, Lyone, přistoupila jsem na baronovu žádost. Požádal mě o to minulý týden. Chystáme se na tu zahradní slavnost, ať už je to cokoliv, a nijak zvlášť mě nezajímá, jestli se proto zlobíš, nebo ne. Bylo by ode mne nezdvořilé, kdybych teď jeho doprovod odmítla. Dala jsem mu přece své slovo.“

„Nepůjdeš nikam, pokud nepůjdeš se mnou, Christino,“ řekl Lyon. Nadechl se a pokračoval. „Žena se nemůže vypravit někam v doprovodu jiného muže, když má před svatbou. Je mi jasné, že nechápeš situaci, lásko. Budeme mít svatbu v sobotu a ať mě vezme čert, když budeš mít den předtím jiný doprovod.“

Lyon se snažil krotit svůj temperament, ale ve chvíli, kdy vyslovoval poslední slova, už křičel.

„Neprovdám se za tebe,“ vykřikla Christina, opětujíc jeho tón. „Ne, nemůžeme se vzít. Copak nevidíš, že se snažím tě chránit? Nic o mně nevíš. Chceš se oženit s kněžnou, proboha.“

„Christino, jestli nezačneš mluvit rozumně…“

Lyon náhle přistoupil k ní a vzal ji do náruče dřív, než mohla ustoupit. Christina se nevzpouzela. „Kdybys nebyl tak paličatý, Lyone, uvědomil by sis, že mám pravdu. Mohla bych najít někoho jiného. Kdyby s mým návrhem nesouhlasil Thorp, mohla bych získat někoho jiného, třeba Splicklera.“

Musel se přinutit znovu se zhluboka nadechnout. „Dobře poslouchej, Christino. Nikdo se tě nedotkne, jenom já. Splickler se alespoň měsíc nepostaví na nohy a Thorp by k tobě měl velmi dlouhou cestu. Věř mi, když ti řeknu, že každého muže, se kterým se domluvíš, čeká několik nepříjemných překvapení.“

„Toho by ses neodvážil. Jsi markýz. Nemůžeš chodit kolem lidí, kteří se tě bojí. Proč nemůže Splickler chodit?“ zeptala se náhle. „Vzpomínám si docela přesně, že mu Rhone přirazil dveře přímo před nosem. Určitě přeháníš. Přece bys nemohl…“

„Ale ano.“

„A ještě k tomu se opovažuješ usmívat se, když pronášíš tak ohavné poznámky?“

„Opovažuji se dělat, co chci, Christino.“ Přejel jí prstem po ústech. Christina by ho nejraději kousla.

Pak jí ramena odevzdaně klesla. Jediné, co ten muž udělal, bylo to, že se jí dotkl, a všechny rozumné myšlenky byly ty tam. Bůh ji ochraňuj, cítila, jak se jí začíná svírat žaludek.

Připustila, aby ji políbil, dokonce mu vstřícně otevřela ústa a pak ho nechala, ať roztrhá na kusy všechen její hněv.

Lyon nepřestával se svým něžným útokem, dokud mu Christina neodpověděla stejnou vřelostí. Skončil s intimními doteky, až když mu položila ruce na ramena a přivinula se k němu.

„Jediné chvíle, kdy jsi ke mně upřímná, jsou, když mě líbáš, Christino. Pro tentokrát to stačí.“

Christina si opřela hlavu o jeho rameno. „Nedám ti své srdce, Lyone. Nebudu tě milovat.“

Přejel jí bradou po temeni. „Ale budeš, má nejdražší.“

„Jsi si tím nějak jistý,“ zamumlala.

„Oddala ses mi, Christino. Ovšemže jsem si tím jistý.“

Vyrušilo je zaklepání na dveře. „Lyone, okamžitě pusť tu mladou ženu. Slyšíš?“

Bylo zbytečné se ptát. Teta Harriett křičela tak hlasitě, že to bylo slyšet jistě i v sousedství.

„Jak ví, že mě objímáš, Lyone? Má snad dar vidění?“ ptala se Christina s úctou v hlase.

„Cože má?“ ptal se Lyon.

„Otevři dveře. Okamžitě.“

„Vidění,“ zašeptala Christina mezi výkřiky tety Harriett. „Může vidět skrz dveře.“

Lyon se zasmál. Burácivý zvuk způsobil, že jí začalo zvonit v uších. „Ne, má lásko. Teta Harriett mě prostě velmi dobře zná. Předpokládá, že tě obejmu.“

Vyhlížela zklamaně. Když teta Harriett zakřičela ještě jednou, Christina se obrátila ke dveřím. „Jestli mi slíbíš jednu nebo dvě věci, provdám se v sobotu za tebe,“ řekla.

Lyon potřásl hlavou. Ten sladký andílek stále nechápe. Sliby nesliby, stejně se s ní ožení.

„Tak tedy?“ chtěla vědět Christina.

„Jaké sliby?“

Christina se obrátila a zjistila, že Lyon stojí s pažemi zkříženými na hrudi a čeká. Jeho chování jí připadalo blahosklonné. „Za prvé mi musíš slíbit, že mě necháš odjet domů, až tady splním své poslání. Za druhé musíš slíbit, že se do mne nezamiluješ.“

„Za prvé, Christino, nikam nepojedeš. Manželství je navěky. Zapiš si to do své hlavičky. Za druhé, nemám nejmenší tušení, proč chceš, abych se do tebe nezamiloval, ale pokusím se ti vyhovět.“

„Věděla jsem, že to bude těžké. Hned jsem to věděla,“ mumlala si Christina.

Najednou se za ní otevřely dveře. „Nu, proč jsi mi neřekl, že není zavřeno?“ chtěla vědět teta Harriett. „Podařilo se vám napravit to nedorozumění, Christino?“ zeptala se.

„Rozhodla jsem se, že se za Lyona na krátký čas provdám.“

„Na dlouhý čas,“ zavrčel Lyon.

Ta žena byla tvrdohlavá jako mezek. Lyon by s ní nejraději zatřásl.

„Dobře. Tak, teď pojďte se mnou, Christino, a já vám ukážu váš pokoj. Je vedle mé ložnice,“ dodala a vrhla dlouhý, hrozivý pohled směrem k Lyonovi. „Dokud tady budu, nestrpím žádné soukromé noční návštěvy.“

„Přijde za okamžik,“ řekl Lyon. „Christino, odpověz mi na jednu otázku, než odejdeš.“

„Počkám hned za dveřmi,“ oznámila teta Harriett, než za sebou zavřela.

„Jakou otázku?“ zeptala se Christina.

„Nezměníš ještě do soboty názor? Budu tě muset do té doby nechat hlídat v tomto domě?“

„Usmíváš se, jako bys to nejraději udělal,“ prohlásila Christina. „Ne, už nezměním názor. Budeš toho velmi litovat, Lyone,“ dodala účastným hlasem. „Nejsem vůbec ta, za kterou mě máš.“

„Vím přesně, kdo jsi,“ řekl Lyon a snažil se zadržet smích. Vrhla na něj zoufalý pohled a beze slov mu tak řekla, že ho lituje.

„Provdáš se za mne, protože si uvědomuješ, jak bylo krásné, když jsme se milovali,“ prohlásil Lyon.

Bylo to drzé prohlášení a ona mu na ně nehodlala odpovědět.

„Ne.“ Christina otevřela dveře, usmála se na tetu Harriett a pak se obrátila k Lyonovi, aby mu dala odpověď. „Plnou pravdu, Lyone?“

„To by bylo pro změnu pěkné,“ odpověděl pomalu Lyon.

„Před tvou drahou tetou Harriett?“ upřesňovala a vrhla na zmatenou ženu rychle úsměv.

Teta Harriett si povzdechla, pak dveře zase zavřela. Christina zaslechla něco o tom, že ani nepotřebuje vějíř, když ji před obličejem práskají dveře, ale nechápala, co tím stará dáma myslí.

„Odpověz mi, Christino, a plnou pravdu.“ Jeho náhlá netrpělivost ji rozhořčila. „Výborně. Provdám se za tebe, protože se mi líbí, jak bojuješ se zákeřníky.“

„Co to má společného s manželstvím?“ zeptal se.

„Ach, přece všechno.“

„Christino, budeš alespoň jednou v životě mluvit rozumně?“ naléhal.

Uvědomila si, že by mu měla zřejmě zase lhát. Pravda byla často problematičtější, složitější než pouhý výmysl. Ovšem bylo už pozdě začít vymýšlet další lež. Zdálo se, že by se Lyon nejraději zase na ni rozkřikl. „Snažím se mluvit rozumně, Lyone. Rozumíš, i když ten boj nebyl zas tak velký, aby stálo za to se jím chlubit, bojoval jsi skutečně jako pravý válečník.“

„No a?“

„Nu, je mi to naprosto jasné.“

„Christino.“ Jeho hlas zazněl tiše a hněvivě.

„Nezdá se, že by bylo snadné tě jen tak zabít. Máš mou plnou důvěru. Uspokojuje tě to?“

Lyon přikývl, snažil se vzbudit v ní dojem, že chápe, o čem mluví. V tom okamžiku věděl, že nic, co ta žena v budoucnu řekne, už ho nezmate. Ne, už dosáhl svého limitu. Zažil už přece tolik překvapení, řekl si.

Pak se pokusil soustředit se na novou hádanku, kterou mu předložila. „Chceš mi říci, že se mě pokusíš zabít, až se vezmeme, ale protože se dovedu bránit, myslíš si, že se ti to nepovede? A proto se za mne chceš provdat?“

Musel zakroutit hlavou, když slyšel vlastní nelogická slova.

„Jistěže ne,“ odpověděla Christina. „Je od tebe hanebné, když si myslíš, že bych ti chtěla ublížit. Máš scestné myšlení, Lyone.“

„Dobře tedy,“ řekl a založil si ruce za zády. „Omlouvám se, že jsem dospěl k tak odporným závěrům.“

Christina se zatvářila podezíravě. „Nu, to doufám,“ zamumlala. „Přijímám tvou omluvu,“ dodala nabručeně. „Vypadáš dost kajícně, proto věřím, že to myslíš upřímně.“

Lyon přísahal, že neztratí trpělivost. Ale svým rozumem si nebyl tak jist. Christina mu dělala v hlavě pěkný zmatek. Bůh mu pomáhej, musí z ní dostat jasnou odpověď, ať to trvá jakkoliv dlouho. „Christino,“ začal a jeho hlas byl tak jemný, jako by konejšil dítě, „protože jsi usoudila, že jsem člověk, kterého není snadné zabít – a já si skutečně vážím tvé důvěry v tomto směru – nevíš náhodou, kdo by se o to chtěl pokusit?“

„O co?“

„Zabít mě.“

Ten muž by se měl skutečně naučit ovládat. Christina znovu otevřela dveře. Usmála se na tetu Harriett, viděla, že ubohá žena má v úmyslu něco říci, ale zavřela jí dveře před obličejem, než ze sebe mohla vypravit slovo. Nechtěla, aby teta slyšela její odpověď.

„Můj otec. Vrací se do Anglie. Pokusí se mě zabít. Budeš muset být ve střehu tak dlouho, jak dlouho budu tady. Jakmile odjedu, nechá tě být.“

„Christino, jestli tě bude chtít zabít, proč se mám obávat já?“

„Ach, nejprve bude muset zabít tebe. Je to jediný způsob, jak se může dostat ke mně,“ vysvětlovala. „Jsi velmi majetnický muž, Lyone. Ano, to jsi,“ dodala, když se jí zdálo, že míní protestovat. „Budeš mě chránit.“

Lyon se najednou cítil mimořádně potěšen, ale neměl nejmenší tušení proč. Měla to snad být z její strany poklona? Nevěděl.

Rozhodl se udělat si jasno. „Takže mi důvěřuješ,“ prohlásil.

Vypadala užasle. „Věřit bílému muži? To nikdy.“

Christina prudce otevřela dveře a rozhodla se zahnat chmury z tváře tety Harriett. Byl to obtížný úkol, protože ještě měla hlavu plnou Lyonových nestoudných závěrů. Věřit mu? Jak proboha přišel k tak směšnému názoru?

„Už je nejvyšší čas, mladá dámo. Člověk by tady vystál důlek, když na vás čeká.“

„Teto Harriett, vážím si vaší trpělivosti. A měla jste úplnou pravdu. Pořádná rozmluva s Lyonem vyřešila všechny moje starosti. Ukážete mi teď můj pokoj? Ráda bych pomohla komorné s vybalováním šatstva. Myslíte, že tady bude dostatek místa pro moji tetu, až se příští týden vrátí do Londýna? Hraběnce se nebude líbit, až se doví, že jsem se přestěhovala.“

Její trik zaúčinkoval. Teta Harriett okamžitě ztratila zmatený výraz. Nutkání převzít dohled bylo silnější než cokoliv jiného. „Ovšemže jsem měla pravdu. A teď pojďte se mnou. Věděla jste, že Diana pozvala na odpoledne několik hostů? Pár jich už přijelo. Ohromně touží se s vámi setkat, Christino.“

Dveře při nadšené poznámce tety Harriett zaklaply.

Lyon zamířil zpátky k oknu. Spatřil shluk dole v zahradě, pak však pustil návštěvníky z hlavy.

Skládanka začala dostávat tvar. Lyon se soustředil na nový prvek, o kterém byl přesvědčen, že je pravdivý. Christina si opravdu myslí, že se její otec vrátil do Anglie.

Aby ji zabil.

Zděšený výraz v očích, to, jak se jí třásl hlas, mu naznačovalo, že alespoň tentokrát mluví pravdu. Věděla určitě mnohem víc, než řekla. Lyon odhadoval, že jediným důvodem, proč tolik přiznala, bylo, že v něm chtěla vzbudit ostražitost.

Snažila se ho chránit. Nevěděl, má-li se cítit uražen, nebo být rád. Převzala jeho povinnost. Ale měla pravdu. Byl majetnický. Christina mu patří a on nepřipustí, aby jí někdo ublížil. Budou muset nejprve zabít jeho, než se dostanou k ní.

Jak vůbec došla k takovým závěrům o svém otci? Lyon si vzpomněl, jak byl sir Reynolds nadšen, když mu řekl, že se Christina se svým otcem nikdy nesetkala.

Nic z toho nedávalo smysl, pokud Christinina matka nežila déle, než všichni předpokládali, a pokud nepředala svůj strach dceři… nebo snad někomu jinému.

Kdo vychoval Christinu? Jistě to nebyli Summertonovi, pomyslel si Lyon s úsměvem. Taková malá lhářka. I když by se na ni měl zlobit, že ho oklamala, vlastně ho to pobavilo. Cítil, že si tu historku vymyslela, jen aby ho uklidnila.

Jak prosté by mohlo všechno být, kdyby mu řekla celou pravdu. Christina ovšem nechtěla, ale teď alespoň chápal její důvody. Nevěřila mu.

Ne, opravil se, nevěřila bílému národu.

Chtěla asi říci anglickému národu… nebo ne?

Klíč k hádance měl v rukou misionář. Lyon věděl, že bude muset být trpělivý. Bryan mu poslal lístek se zprávou, že Mick si vzpomněl na jméno toho muže. Jmenoval se Claude Deavenrue.

Lyon okamžitě vyslal dva věrné muže, aby po něm pátrali. I když věděl, že misionář řekl Mickovi, že se na zpáteční cestě z Francie zastaví v Anglii, aby navštívil Christinu, Lyon nechtěl na to spoléhat. Byla vždycky možnost, že Deavenrue mohl změnit úmysly nebo že se Mick mýlil.

Ne, Lyon nechtěl nic riskovat. Náhle začalo být nezbytné, aby promluvil s misionářem co nejdříve. Důvody pro zjištění Christininy minulosti se však změnily. V mysli se mu usadil neklid. Hrozilo jí nebezpečí. Nebyl si jist, jestli je tím nebezpečím skutečně její otec, ale všechny jeho instinkty mu radily, aby byl ve střehu. Zcela ho ovládla touha Christinu chránit. Lyon se už dávno naučil věřit svým instinktům. Jizva na čele byla důsledkem jednoho pošetilého okamžiku, kdy neuposlechl jejich varování.

Lyon doufal, že misionář bude schopen vrhnout trochu světla na tajemství, říci mu o Christinině minulosti něco, co by mu pomohlo chránit ji. Lyon si už udělal vlastní závěry. Ze všech jejích poznámek usoudil, že byla zřejmě vychována jednou z odvážných rodin hraničářů, o kterých slyšel. Dokonce si představoval Christinu žijící v malém srubu někde v divočině za koloniemi. Tím by se vysvětlila skutečnost, že ráda chodila bosa, milovala čerstvý vzduch, slyšela řev pumy, horského lva a možná i viděla nějakého toho bizona.

Ano, takové vysvětlení už Lyonovi dávalo smysl, ale nechtěl se svého úsudku držet příliš pevně, dokud mu jej nepotvrdí Deavenrue.

Lyon si dlouze vyčerpaně povzdechl. Byl spokojen, že zatím udělal vše, co bylo v jeho silách. Pak ho začala trápit další znepokojivá myšlenka. Christina trvala na tom, že musí odjet domů.

Lyon si přísahal, že najde důvod, který ji přiměje, aby chtěla zůstat.

Hlasité zaklepání na dveře přerušilo jeho úvahy. „Máš pro nás čas, Lyone?“ zeptal se ode dveří Rhone. „Panebože, ty se mračíš jako čert,“ poznamenal vesele. „Tím se nedej zastrašit, Andrewe,“ řekl mladému muži, který stál vedle něj. „Lyon má pořád mizernou náladu. Neměl jsi teď náhodou rozhovor s Christinou?“ zeptal se mile. Když Lyon přikývl, Rhone vyprskl smíchy. „Andrew ještě bude muset poznat tvou nastávající, Lyone. Myslel jsem, že bys je rád seznámil.“

„Jsem rád, že tě zase vidím, Andrewe,“ řekl Lyon a snažil se, aby jeho tón zněl tak, jak se cítil. Nechtěl být vyrušován, nechtěl být společenský a to vše sděloval zlobným pohledem Rhonovi.

Jeho přítel se potahoval za rukáv kabátu, možná ve snaze ukrýt obvaz, pomyslel si Lyon. Ten člověk tu ještě dnes neměl co dělat. Lyon se o té skutečnosti zmínil, jakmile osaměli. Pak usoudil, že Rhone záměrně přivedl Andrewa do knihovny, aby se vyhnul hádce.

„Dámy čekají venku v zahradě,“ řekl Rhone, nedbaje na temný pohled, kterým ho jeho přítel probodával. Rázně zamířil k oknu, u kterého stál Lyon, a pokynul Andrewovi, aby ho následoval.

Rhonův společník širokým obloukem obešel Lyona a postavil se vedle Rhona. Tvář měl rudou a choval se ustrašeně. „Možná jsem měl počkat dole,“ podotkl nejistým hlasem. „Vyrušili jsme markýze,“ dodal šeptem ke Rhonovi.

„Tamhle je Christina, Andrewe,“ prohlásil Rhone, jako by neslyšel jeho poznámku. „Stojí mezi dvěma dalšími dámami před živým plotem. Nepoznávám tu hezkou dámu, která k ní teď hovoří,“ pokračoval Rhone. „Nevíš, kdo je ta druhá plavovláska. Lyone?“

Lyon pohlédl dolů na hemžící se hlouček. Jeho sestra očividně pozvala na odpolední návštěvu polovinu londýnské společnosti, usoudil.

Christinu spatřil téměř okamžitě. Pomyslel si, že je zřejmě zmatena vší tou pozorností, které se jí dostává. Zdálo se, že všechny ženy najednou touží s ní mluvit.

Pak začal jeden z mužů zpívat baladu. Všichni se obrátili ke hlasu. Dveře do hudebního salonu byly otevřeny a v pozadí hrál někdo na spinet.

Christina milovala hudbu. To bylo Lyonovi jasné. Podle toho, jak jí sukně začala vířit kolem kotníků, usoudil, že se jí píseň líbí. Boky se jí pohupovaly v jemném rytmu.

Byla tak okouzlující. Její radostný úsměv způsobil, že Lyon pocítil klid. Zdálo se, že Christina je uchvácena. Lyon sledoval, jak vztáhla ruku a utrhla lístek z živého plotu, pak jej začala otáčet v prstech a dál se pohupovala v rytmu hudby.

Pomyslel si, že si snad ani neuvědomuje, co dělá. Její pohled směřoval k muži, který zpíval, byla uvolněná, klidná.

Lyon věděl, že si nevšimla, že je sledována. Jinak by lístek nestrčila do úst ani by nesáhla pro další.

„Sire, která je kněžna Christina?“ zeptal se Andrew Lyona, právě když Rhone začal prskat smíchy.

Očividně také pozoroval Christinu.

„Sire?“

„Ta plavovlasá,“ zabručel Lyon a potřásl hlavou. Sledoval s rostoucím úžasem, jak Christina delikátně vložila do úst další list.

„Která plavovlasá?“ dotazoval se dál Andrew.

„Ta, která se krmí listím.“

KAPITOLA 10

Otec byl bez sebe radostí, když mě spatřil. Myslel si, že Edward o mé návštěvě ví, a já jsem mu několik dní neřekla pravdu. Byla jsem příliš vyčerpaná po cestě a věděla jsem, že musím nabrat síly, než mu vysvětlím všechno, co se mi přihodilo.

Otec mě přiváděl k šílenství. Přišel do mého pokoje, posadil se na pelest postele a nemluvil o ničem jiném než o Edwardovi. Zdál se být přesvědčen, že si vůbec neuvědomuji štěstí, že jsem byla provdána za tak skvělého muže.

Když už jsem to nemohla dál poslouchat, rozplakala jsem se. Mezi vzlyky jsem mu nesouvisle vylíčila celou historii. Vzpomínám si také, že jsem na otce křičela. Myslel si, že jsem se zbláznila, když přicházím s takovými výmysly o svém manželovi.

Pokoušela jsem se znovu s ním promluvit. Ale byl na Edwardově straně. Pak jsem se od jednoho sloužícího dověděla, že poslal zprávu mému muži, aby přijel a odvezl si mě domů.

V zoufalství jsem celou historii sepsala, včetně skutečnosti, že očekávám jeho vnuka. Ukryla jsem dopis do zimního šatníku svého otce, doufajíc, že jej objeví až za dlouhý čas.

Christino, on věřil, že příčinou toho, co označoval jako nervově zhroucení, je mé těhotenství.

Začala jsem uvažovat o tom, že pojedu za svou sestrou Patricií. Žila se svým manželem v koloniích. Neodvážila jsem se vzít drahé kameny s sebou. Patricia byla jako lovecký pes; vyslídila by je. Měla takovou zvědavou povahu. Pokud má paměť sahá, vždycky mi četla všechny dopisy. Ne, nemohla bych riskovat a vzít drahokamy s sebou. Byly příliš důležité. Odvezla jsem je pouze s myšlenkou na to, že se postarám, abych je vrátila chudým v Edwardově zemi. Ukradl je a já se postarám, aby se spravedlnosti dostalo zadost.

Skryla jsem kameny do skříňky, pak jsem počkala, až bude temná noc, a vyšla do zahrady. Zakopala jsem schránku pod jeden ze záhonů, Christino.

Podívej se pod krvavé růže. Najdeš ji tam.

Zapsáno 1. října 1795

Nevěsta byla v průběhu dlouhého svatebního obřadu nervózní. Lyon stál po jejím boku a držel ji za ruku tak pevně, aby se nemohla ani pohnout – nebo utéci.

Usmíval se, až si myslela, že přišel o rozum. Ano, dokonale se bavil. Pokud by Christina měla podezíravou povahu, možná by došla k závěru, že důvodem jeho radosti je její vyplašené chování.

Jeho nálada pak ovšem poklesla, když odmítla opakovat slib „dokud nás smrt nerozdělí“. Jakmile si uvědomila, že kněz se zašpičatělou sametovou čepičkou nebude pokračovat, dokud se toho nedočká, a Lyon jí začal svírat ruku, až měla pocit, že jí prasknou kosti, zašeptala konečně požadovaná slova.

Dala Lyonovi najevo rozhořčení nad tím, že musela před knězem lhát, ale nezdálo se, že by ho její zamračená tvář nějak znepokojila. Lehce na ni zamrkal a líně se ušklíbl. Ne, ani trochu ho to netrápilo.

Ten člověk prostě příliš vychutnával škodolibou radost.

Bojovníci si rádi dělají, co chtějí, to Christina věděla. A o tomhle to samozřejmě platilo dvojnásob. Byl to konec konců lev, který právě nalezl svou družku.

Když vyšli z kostela, Christina se do něj zavěsila. Měla obavy o své svatební šaty, starala se, aby prudkým pohybem snad neroztrhla jemnou krajku lemující výstřih a rukávy. Na šití šatů dohlížela teta Harriett a celou dobu přitom stála nad třemi švadlenami, aby byl úkol splněn k její spokojenosti.

Byly to překrásné šaty, ale nepraktické. Lady Diana řekla Christině, že si je oblékne jen jednou, a pak je bude muset odložit.

Připadalo jí to jako plýtvání. Když se o tom zmínila manželovi, zasmál se, znovu ji stiskl a řekl, aby si nedělala obavy. Má dost peněz, aby jí kupoval nové šaty třeba každý den až do konce života.

„Proč na nás všichni křičí?“ divila se Christina. Stála vedle Lyona na nejvyšším schodu před kaplí. Dole před nimi se shromáždil dav lidí, které nikdy předtím neviděli, a ozýval se tam takový halas, že sotva slyšela Lyonovu odpověď.

„Provolávají nám ovace, lásko, nekřičí na nás.“ Sklonil se k ní a políbil ji na čelo. Výkřiky okamžitě zesílily. „Těší je to.“

Christina k němu zvedla zrak, myslíc, že mu poví, jak málo jí dává smysl, že naprostí cizinci se cítí kvůli nim potěšeni, ale něžný výraz v jeho očích způsobil, že na všechen svůj protest zapomněla, i na dav a hluk. Instinktivně se mu přivinula k boku. Lyon jí ovinul ruku kolem pasu. Zdálo se, že ví, jak moc potřebuje v té chvíli jeho dotek.

Přestala se chvět.

„Můj Bože, byla to nádherná svatba,“ prohlásila teta Harriett přímo za Christinou. „Lyone, odveď ji do kočáru. Christino, nezapomeň zamávat všem gratulantům. Tvoje svatba bude událostí sezóny. Usmívej se, Christino. Jsi teď nová markýza z Lyonwoodu.“

Lyon váhavě pustil svou nevěstu. Teta Harriett vzala Christinu pod paží a snažila se ji vést dolů ze schodů. Lyon věděl, že jeho teta si prosadí své, ať se děje co se děje.

Christina opět vyhlížela vyplašeně. Malý zázrak, pomyslel si Lyon. Jeho teta poletovala kolem jako trochu přerostlý pták slídící po kořisti. I její oděv připomínal ptáka, byl jasně kanárkově žlutý, neustále mávala Christině před obličejem citrónově žlutým vějířem a přitom vyrážela povely.

Diana stála za Christinou a snažila se upravovat jí dlouhé záhyby svatebních šatů. Christina se ohlédla, usmála se na Lyonovu mladší sestru a pak se podívala zpátky k davu.

Lyon ji vzal za ruku a vedl k otevřenému kočáru. Christina si vzpomněla, co jí přikázala teta Harriett. Zamávala přihlížejícím po stranách ulic.

„Škoda, že se obřadu nemohla zúčastnit tvoje matka,“ zašeptala Lyonovi, když se rozjeli. „A teta Patricia se bude zlobit,“ dodala. „Měli jsme počkat, až se vrátí z venkova, Lyone.“

„Bude se zlobit proto, že zmeškala svatbu, nebo protože sis vzala mě?“ zeptal se Lyon a v hlase mu znělo pobavení.

„Obávám se, že pro obojí,“ odpověděla Christina. „Lyone, opravdu doufám, že s ní budeš vycházet, až přijede a bude žít s námi.“

„Přišla jsi o rozum? Hraběnka s námi žít nebude, Christino,“ řekl. Jeho hlas zněl velmi rozhodně. Zhluboka se nadechl a pokračoval: „O tvé tetě si promluvíme později, ano?“

„Jak si přeješ,“ odpověděla Christina. Byla zmatena jeho prudkou změnou nálady, ale neprotestovala. Později může být dost brzy.

Oslava byla chystána ve spěchu, ale výsledek byl víc než uspokojivý. V pokojích plápolaly svíčky, stoly byly ozdobeny květinami a služebnictvo oděné v černém se proplétalo davem se stříbrnými tácy plnými nápojů. Hosté se trousili do zahrad za domem Lyonovy matky a nával lidí, jak tomu říkala teta Harriett, dokazoval, že oslava byla úspěchem.

Lyon vzal Christinu nahoru, aby se seznámila s jeho matkou. Nebylo to příliš příjemné setkání. Lyonova matka na ni ani nepohlédla. Dala Lyonovi požehnání a pak začala mluvit o svém druhém synovi – o Jamesovi. V průběhu jedné z matčiných vzpomínek vytáhl Lyon Christinu z temného pokoje. Mračil se, ale jakmile se za nimi zavřely dveře, rozhostil se na jeho tváři opět úsměv.

Christina se rozhodla, že si o jeho matce promluví při první příležitosti. Zanedbal své povinnosti, pomyslela si a pak jeho chování omlouvala tím, že prostě nevěděl, co se sluší a patří. Ano, promluví s ním a řekne mu všechno na rovinu.

„Nemrač se tak, Christino,“ řekl Lyon, když scházeli ze schodů. „Moje matka je spokojená.“

„Byla by spokojenější, kdyby mohla přijít dolů a trávit čas s námi,“ poznamenala Christina. „Postarám se o to.“

„Cože?“

Jeho udivený výkřik přivolal několik zvědavých pohledů. Christina se na manžela usmála. „Promluvíme si o té záležitosti později, Lyone,“ řekla. „Konec konců je náš svatební den a musíme spolu dobře vycházet. Ach, pohleď, jak to Rhonovi sluší po boku tvé sestry. Všiml sis, jak k tomu mladému muži vzhlíží, aby upoutala jeho pozornost?“

„Vidíš jen to, co chceš vidět,“ řekl Lyon. Přitáhl si ji k sobě, když došli ke vchodu, a střežil ji jako rytíř, jakmile je zase obklopili hosté.

„Ne, Lyone,“ odporovala Christina v průběhu představování. „To ty vidíš jen to, co chceš vidět,“ vysvětlovala. „Chtěl ses oženit s kněžnou, že?“

Proč právě teď proboha pronesla tuto poznámku? Lyon si myslel, že se s ní začne přít, ale pak ho přivedla na jiné myšlenky její další otázka. „Kdo je ten ostýchavý muž postávající u dveří, Lyone? Připadá mi, že není schopen rozhodnout se, má-li vejít dovnitř, nebo ne.“

Lyon se obrátil k Bryanovi, svému příteli. Zamával na něho. „Bryane, jsem rád, že jsi přišel. To je moje žena Christina,“ dodal. „Má milá, seznam se prosím s Bryanem. Je majitelem hostince U Bleaka Bryana na druhé straně města.“

Christina se uklonila, pak se natáhla k váhající mužově ruce. Nabídl jí levici, aby ji ušetřil rozpaků, že pravá ruka mu chybí, ale Christina uchopila oběma rukama jeho zjizvené zápěstí a usmála se tak kouzelně, až Bryan zůstal bez dechu. „Jsem ráda, že vás poznávám, Bleaku Bryane,“ řekla mu. „Tolik jsem o vás slyšela, pane. Příběhy o vaší smělosti jsou tak úchvatné.“

Lyon byl ihned zmaten. „Má drahá, o Bryanovi jsem s tebou přece nemluvil,“ podotkl.

Bryan zrudl. Nebyl zvyklý na to, aby mu věnovala pozornost taková dáma. Potáhl se za nákrčník a porušil si uzel, nad jehož úpravou strávil celé hodiny.

„Opravdu bych rád věděl, kde jste slyšela mé jméno,“ řekl.

„Ach, Rhone mi o vás vyprávěl,“ odpověděla s úsměvem.

„Říkal také, že zapůjčíte Lyonovi příští pátek zadní místnost pro hazardní hry.“

Bryan přikývl. Lyon se zamračil. „Rhone moc mluví,“ zamručel.

„Je to ta dáma, o které mluvil Mick, Lyone?“ zeptal se Bryan svého přítele. „Ne, to není možné. Nu, nevypadá, jako by měla sílu hodit muže…“

Bryan si konečně všiml, že Lyon kroutí hlavou.

„Kdo je to Mick?“ ptala se Christina.

„Námořník, který navštěvuje můj podnik,“ odpověděl Bryan. Jeho ošlehanou tvář zkrabatil další úsměv. „Vyprávěl velmi pozoruhodnou historku o…“

„Bryane, jdi a vezmi si něco k jídlu,“ přerušil ho Lyon.

„Ach, tady přichází Rhone. Rhone? Zaveď Bryana do jídelny.“

Christina vyčkala, až zase byla s Lyonem sama, a pak se ho zeptala, co ho tak náhle popudilo. „Řekla jsem něco, co tě rozzlobilo?“

Lyon zavrtěl hlavou. „Nemohu vystát takový dav. Pojďme odtud. Chci být s tebou sám.“

„Teď?“

„Teď,“ odsekl. Aby jí ukázal, že myslí vážně, co řekl, vzal ji za ruku a táhl ode dveří.

Na posledním schodu je přepadla teta Harriett. Christina naštěstí vypadala kajícně. Lyon se tvářil rozhořčeně.

Teta Harriett jim zastoupila cestu. Připomínala Lyonovi římského setníka, protože měla ruce založené v bok a ňadra vypínala jako pevný štít.

Nakonec zjemnil její přísný postoj úsměv. „Uložila jsem do tvého kočáru vak s Christininými věcmi, Lyone. Trvalo ti to o dobrou hodinu déle, než jsem předpokládala.“

Teta Harriett objala Christinu tak, že nemohla ani dýchat, pak ji pustila.

„Chovej se dnes v noci ohleduplně,“ poučovala Lyona.

„Budu.“

Byla to Christina, kdo pronesl tento slib. Teta i Lyon na ni pohlédli. „Ona to říká mně, Christino,“ podotkl suše Lyon. „Nesmíš zapomenout, že Lyon je nyní tvůj manžel, má drahá,“ prohlásila teta Harriett a zrůžověla. „Teď mohou všechny tvé obavy jít stranou.“

Christina neměla ani potuchy, co se jí ta žena snaží naznačit. Neustále na Christinu tajemně kývala hlavou a zírala ostře jako jestřáb.

Lyon si ji najednou přitáhl do náruče a posadil v kočáře do klína. Christina ho objala kolem krku, tvář mu položila na rameno a radostně povzdechla. Usmál se nad její hlavou.

Nikdo z nich dlouho nepromluvil, byli spokojeni, že se drží v náruči a těší se blahoslavené samotě.

Christina nevěděla, kam ji veze, a bylo jí to celkem jedno. Byli konečně sami a jedině na tom teď záleželo.

„Christino, dnes se nezdá, že bys měla obavy ze zavřených pokojů,“ podotkl Lyon. Přejel jí láskyplným pohybem brady po temeni. „Potlačila jsi tu nechuť?“

„Nemyslím,“ odpověděla Christina. „Ale když mě tak objímáš a když zavřu oči, pak na tu starost zapomínám.“

Je to proto, že mi věříš, pomyslel si Lyon. „Líbí se mi, když jsi ke mně upřímná, Christino,“ řekl. „A teď, když jsme svoji, musíš mi už stále říkat pravdu,“ dodal, protože si myslel, že přejde k otázkám důvěry a lásky.

„Cožpak jsem ti neříkala vždycky pravdu?“ divila se Christina. Odtáhla se od něj a podívala se mu do tváře. „Proč se na mne tak díváš? Kdy jsem ti vůbec lhala?“

„Tak za prvé o Summertonových,“ řekl Lyon.

„O kom?“

„Jednou,“ odpověděl Lyon, „jsi mi řekla, že tě vychovali manželé Summertonovi, a oba víme, že to byla lež.“

„Výmysl,“ opravila ho Christina.

„To je něco jiného?“

„Asi tak.“

„To není odpověď, Christino,“ řekl Lyon. „To je výmluva.“

„Aha.“

„Tak tedy?“

„Tak tedy co?“ zeptala se Christina. Lechtala ho vzadu na krku prsty a pokoušela se odvést jeho pozornost. Byla to jejich svatební noc a ona vskutku nechtěla znovu lhát.

„Řekneš mi teď konečně pravdu o své minulosti? Protože Summertonovi neexistují…“

„Jsi opravdu neodbytný,“ mumlala Christina. Ale zmírnila svou výtku úsměvem. „Výborně. Lyone. Protože jsem teď tvá žena, předpokládám, že bych ti měla říkat úplnou pravdu.“

„Děkuji.“

„Není zač, Lyone.“

Znovu se opřela o jeho rameno a zavřela oči. Lyon počkal několik dlouhých minut, než si uvědomil, že si Christina myslí, že debata skončila.

„Christino?“ zeptal se popuzeně. „Kdo se o tebe staral, když jsi byla malá holčička?“

„Sestry.“

„Jaké sestry?“

Christina nedbala na netrpělivost v jeho hlase. V mysli jí vířily nové kombinace. „Většinou sestra Vivien a sestra Jennifer,“ řekla. „Víš, žila jsem v klášteře ve Francii. Bylo to velmi odlehlé místo. Už si nevzpomínám, kdo mě tam zavezl. Byla jsem ještě malá. Sestry pro mne byly jako matka, Lyone. Každou noc mi vyprávěly překrásné příběhy o místech, která navštívily.“

„I o bizonech?“ zeptal se Lyon, usmívaje se nad upřímností jejího hlasu.

„Nu, vlastně ano,“ odpověděla Christina a promýšlela dál svůj příběh. Neměla v úmyslu cítit se provinile, když bude klamat manžela. Její důvody byly přece chvályhodné. Lyon by se nad pravdou pouze rozhořčil.

Vždyť byl Angličan.

„Sestra Frances pro mne nakreslila obrázek bizona. Už jsi nějakého viděl, Lyone?“

„Ne,“ odpověděl. „A teď mi řekni něco víc o tom klášteře,“ naléhal na ni. Jeho ruce jí něžně přejížděly po zádech.

„Nu, jak jsem řekla, bylo to na velmi odlehlém místě. Budovy kláštera byly obehnány vysokou zdí. Mohla jsem celou dobu běhat bosá, protože k nám nikdy nepřicházely návštěvy. Byla jsem prý často strašlivě umazaná, ale jinak mě považovali za milé dítě. Sestra Mary říkala, že znala moji matku, a proto mě vzala k nim. Byla jsem tam ovšem jediným dítětem.“

„Jak ses naučila tak se bránit?“ zeptal se mírným hlasem.

„Sestra Vivien byla přesvědčena, že by žena měla vědět, jak se ubránit útoku. Nebyli tam žádní muži, kteří by nás chránili. Bylo to rozumné rozhodnutí.“

Christinino vysvětlení dávalo smysl. Odpověděla na jeho otázku ohledně svého zmatku nad anglickými zákony, zdůvodnila mu, proč ráda chodí bosá a kde viděla bizona. Ach, ano, takové vysvětlení vyjasňovalo dosud nejasné okolnosti. Bylo přesvědčivé a logické.

Ale ani na okamžik mu neuvěřil.

Lyon se opřel o čalounění a usmál se. Smířil se s tím, že Christina potřebuje čas, aby se naučila svěřovat mu pravdu. Než k tomu však dospěje, pravděpodobně se i tak o ní doví vše, co je třeba vědět.

Lyon si uvědomoval tu ironii. Byl rozhodnut, že se postará, aby Christina nezjistila nic o jeho minulé činnosti. Měl v úmyslu skrývat před ní staré hříchy, ale s vytrvalostí honícího psa trval na tom, že ji přinutí, aby mu řekla všechno o sobě.

Nicméně neplánoval něco takového jako návrat. Ona však ano. A Lyon velmi dobře věděl, že bájný klášter není jejím původním domovem.

Nikam nepojede.

„Lyone, tiskneš mě tak, že ani nemohu dýchat,“ namítala Christina.

Okamžitě povolil sevření.

Přijeli k cíli své cesty. Lyon ji vynesl po domovních schodech, přes prázdnou halu a nahoru po točitých schodech. Christina sotva otevřela oči, aby se rozhlédla kolem sebe.

Jeho ložnice už byla připravená. Na nočních stolcích svítilo několik svíček a ozařovalo pokoj měkkým světlem. Na rozměrném loži byly roztaženy přikrývky. V krbu na druhé straně pokoje plápolal oheň a zaháněl chlad nočního vzduchu.

Lyon ji uložil na postel, zůstal stát a usmíval se na ni. „Vyslal jsem své lidi napřed, aby připravili náš venkovský dům, Christino. Tady jsme úplně sami,“ vysvětloval, když poklekl a stáhl jí střevíce.

„Je naše svatební noc,“ řekla Christina. „Napřed tě musím svléci já. Takový je zvyk, Lyone.“

Shodila střevíce, pak se postavila vedle manžela. Poté co rozvázala uzel na jeho nákrčníku, začala mu svlékat krátký kabát.

Jakmile měl svlečenu i košili a její prsty mu sklouzly k pasu a ke kalhotám, Lyon už nemohl vydržet. Christina se usmála, když viděla, jak reagují svaly na břichu na její dotyk. Pokračovala by se svlékáním, ale Lyon ji objal kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a přitiskl svá ústa na její v horoucím, vášnivém polibku.

Po dlouhé sladké minuty se těšili rukama, jazyky a tichými slovy lásky.

Lyon si slíbil, že této noci nebude spěchat, že poskytne naplnění nejprve Christině. Věděl, že kdyby se neodtáhl a pomohl jí se svlékáním on, skončilo by to dalšími roztrženými šaty.

Chvěla se, když od ní odtrhl ústa. Hlas ji prozradil a musela ho odsunout na okraj postele. Když se posadil, stáhla mu boty a ponožky.

Stála u postele mezi Lyonovými koleny a pomalu se věnovala rozepínání rukávů. Byl to nesnadný úkol, protože nebyla schopná odpoutat zrak od Lyona a dívat se na to, co dělá.

„Budeš mi muset pomoci s šaty,“ řekla usmívajíc se, protože vlastní hlas jí zněl tak cize.

Když se obrátila, Lyon si ji přitáhl do klína. Potlačovala touhu přitisknout se k němu, nemohla se dočkat, až dostane ze sebe upnuté šaty. Vztáhla ruce k vlasům vyčesaným nahoru, ale sotva vytáhla jednu vlásenku, Lyon jí ruce odsunul a začal se rozplétáním účesu zabývat sám. „Nechej mě,“ řekl sevřeným hlasem.

Těžké kadeře se uvolnily a bohaté, zářivě zlaté prameny spadly až k pasu. Christina vydechla úlevou. Lyonovy prsty ji rozechvívaly. Pomalu jí pozvedl vlasy, aby je přehodil přes ramena, pak ji políbil vzadu na krk a začal s namáhavým úkolem rozepínání titěrných knoflíčků.

Její srdce mu bušilo na hrudi. Voněla tak vábivě, tak nádherně žensky. Toužil zabořit jí tvář do zlatých vlasů; poddal by se své touze, kdyby se tak netrpělivě, tak kouzelně nepřitiskla k jeho vzrušenému údu.

Lyonovi se konečně podařilo rozepnout jí šaty až k pasu.

Měla na sobě bílou košili, ale hedvábná tkanina se snadno roztrhla, když vklouzl rukama pod ni. Nalezl její ňadra, vzal je do dlaní a tiskl k sobě.

Christina se prohnula proti němu. Jeho prsty dráždily bradavky a způsobovaly, že se jí dech zarážel v hrdle. Kůže se jí rozpalovala, když se otírala zády o teplé jemné chmýří na jeho hrudi.

„Je nádherné se tě dotýkat, má lásko,“ zašeptal jí do ucha Lyon. Vzal do úst její lalůček, když stahoval šaty, a trochu ji pozvedl, aby mohly sklouznout přes boky dolů.

Christina byla příliš slabá, než aby mu pomohla. Boky se přivinula k němu. Lyon myslel, že z jejích pohybů snad zemře blahem. Políbil ji na krk a pak na rameno. „Máš tak hebkou pleť,“ řekl jí.

Christina mu chtěla říci, jak velice ji potěšil, ale jeho ruka jí sklouzla mezi stehna a způsobila, že zapomněla na vlastní myšlenky. Začal znovu a znovu dráždit její citlivý výběžek, až se zdálo, že ji pohltí mučivě sladká bolest. Volala přerušovanými steny jeho jméno, když jí prsty pronikly do nitra, pak se snažila ruku mu odtáhnout. Lyon ji však nepřestal trápit a brzy ji zcela ovládlo vzrušení probíhající celým jejím tělem. Nebyla už schopna myslet na nic. Mohla jen reagovat na neuvěřitelné teplo. „Lyone, nemohu si pomoci.“

„Nevzpírej se tomu, Christino,“ zašeptal Lyon. Zvýšil tlak, až ucítil vyvrcholení její rozkoše. Christina se prohnula proti němu a znovu volala jeho jméno.

Ucítil, jak jejím tělem probíhá chvění. Ani nevěděl, jak ze sebe shodil poslední zbytky oděvu, nevěděl, jestli se zachoval jemně nebo hrubě, když ji přesunul z klína doprostřed postele. Vlasy se jí rozprostřely po celém polštáři a ve světle svící zářily téměř jako stříbro. Byla tak krásná. Pořád měla na nohou hedvábné bílé punčochy. Snad se usmívala, ale spalující nával touhy ho stravoval tak, že si tím nebyl jist.

Pak k ní přišel, usadil se mezi jejími stehny a ovinul ji pažemi. Vyhledal její ústa, vtiskl na ně prudký polibek a v okamžiku, kdy jazykem pronikl do úst, aby se jich zmocnil naplno, vnikl také do jejího vlhce teplého nitra.

Christina ovinula nohy kolem něj a vtáhla ho ještě hlouběji.

Přijala každý jeho nápor bez zábran, poddávala se mu a zase jej svírala.

Oba dospěli k vyvrcholení ve stejném okamžiku. „Miluji tě, Christino.“

Christina mu nemohla ani odpovědět. Sladká extáze ji zcela omámila. Měla pocit, jako by se v jeho silných pažích rozplývala, mohla se ho jen držet, dokud ten ničivý uragán nepomine.

Lyon se jen pomalu vracel do reality. Toužil nikdy se už nepohnout. Dýchal krátce a nepravidelně. „Nerozdrtil jsem tě, lásko?“ zeptal se, když se snažila pohnout.

„Ne,“ odpověděla Christina. „Ale zdá se mi, že mě pohltila postel.“

Lyon se zvedl na lokty, aby nespočíval vahou na ní. Nohy měl propleteny s jejími a trochu se posunul, aby je uvolnil.

Něžně se na ni díval. „Řekni ta slova, Christino. Chci je slyšet.“

Protože s jistotou očekával, že mu řekne, jak ho miluje, nebyl vůbec připraven na její slzy. „Miláčku?“ ptal se a zachytil konečky prstů první krůpěje, které se draly zpod hustých řas. „Budeš plakat vždy, když se budeme milovat?“

„Nemohu si pomoci,“ zašeptala mezi vzlyky Christina. „Způsobil jsi, že se cítím tak nádherně.“

Lyon ji znovu políbil. „Mluvíš, jako by ses přiznávala k smrtelnému hříchu,“ řekl. „Je tak hrozné cítit se nádherně?“

„Ne.“

„Miluji tě. Za čas mi řekneš slova, která chci slyšet. Jsi velmi tvrdohlavá, že?“

„Ty nemiluješ mě,“ zašeptala Christina. „Miluješ…“

Přikryl jí ústa dlaní. „Jestli mi řekneš, že miluji kněžnu, tak…“

„Tak co?“ zeptala se Christina, když mu odsunula ruku z úst. „Nebude se mi to líbit,“ prohlásil Lyon a zašklebil se na ni. Christina se na manžela usmála. Lyon se převalil na bok, pak si ji znovu přitáhl k sobě. „Lyone?“

„Ano?“

„Budu se vždycky cítit tak, jako by se má duše spojila s tvou?“

„Doufám,“ odpověděl Lyon. „Jen velmi málo lidí prožívá to, co my…“

„Je to osud,“ řekla Christina. Hřbetem ruky si otřela slzy. „Můžeš se mi smát, jak chceš, ale byl to osud, že jsme se setkali. Kromě toho, žádná jiná žena by tě nechtěla.“

Lyon se dusil smíchy. „Opravdu?“ zeptal se.

„Ach ano. Jsi bídák. Vždyť jsi mi zničil pověst, jen abys dosáhl svého.“

„Ale tobě nezáleží na tom, co si o tobě myslí jiní, že, Christino?“

„Někdy ano,“ přiznala. „Je to politováníhodné, že? Záleží mi na tom, co si o mně myslí.“

„To jsem rád,“ odpověděl Lyon.

Christina s povzdechem zavřela oči. Poslední věc, kterou si pamatovala, bylo, jak přes ni Lyon přetáhl pokrývku.

Lyona napadlo, že vypadá jako spokojené kotě choulící se do klubíčka vedle něho. Věděl, že velmi dlouho nebude moci usnout, a v žaludku se mu usadilo známé napětí. Brzy ho zřejmě navštíví známé noční můry. Poslední dva roky ho pronásledovaly každou noc. Teď se ovšem trápil kvůli Christině. Nechtěl ji děsit. Ne, věděl, že bude muset sejít dolů a setkat se se svou minulostí tam, v soukromí své studovny.

Na okamžik zavřel oči, chtěje si podržet ještě chvíli její teplo. Byla to jeho poslední myšlenka, dokud se s ranním světlem neprobudil.

KAPITOLA 11

Cesta do kolonií byla velmi obtížná. Oceán se v zimě vzdouval obrovitými vlnami. Štiplavý mrazivý vzduch mě nutil zůstávat po většinu času v kajutě. Uvázala jsem se k lůžku lanem, které mi poskytl kapitán, protože jinak by mě zběsilé houpání vyhazovalo z lůžka.

Ráno jsem už necítila nevolnost a mé srdce se nad tebou ustrnulo, Christino. Dospěla jsem nakonec k názoru, že budu schopna zahájit v koloniích nový život.

Cítila jsem se tak volná, tak bezpečná. Brzy mě od Edwarda oddělí celý oceán. Víš, neuvědomila jsem si, že mě bude hledat.

Zapsáno 3. října 1795

Ranní slunce zaplavilo ložnici, dříve než se Lyon probudil. Jeho první pocit ho překvapil. Poprvé za dva roky skutečně spal celou noc. Ovšem to příjemné uvědomění netrvalo dlouho. Převalil se na bok, aby vzal do náruče svou ženu, a v tom okamžiku si uvědomil, že zmizela.

Vyskočil z postele, pak děkoval Bohu a svým pohotovým instinktům, protože jen málo scházelo a byl by na ni šlápl.

Zřejmě vypadla z postele, v tvrdém spánku se neprobudila a nevylezla zpátky.

Lyon poklekl vedle Christiny. Musel usnout jako andílek, usoudil, protože ani neslyšel její pád z postele. Stáhla s sebou jednu z přikrývek a vypadala spokojeně. Dýchala pravidelně a zhluboka. Nezdálo se, že by si pádem ublížila.

Jemně ji uchopil do náruče. Když vstal, instinktivně se mu přitiskla k hrudi.

Důvěřuješ mi, když spíš, pomyslel si s úsměvem, když se mu její ruce ovinuly kolem pasu a uslyšel její spokojený povzdech.

Lyon stál a po několik dlouhých tichých minut ji držel v náruči, pak ji uložil do své postele. Dýchala stále stejně pravidelně a on si myslel, že ji neprobudil, ale když se snažil odtrhnout její ruce ze svého pasu, jejich sevření zesílilo.

Christina náhle otevřela oči a pohlédla na něho.

Oplatil jí úsměvem, trochu rozpačitým, protože to, jak se na něho dívala, způsobilo, že se cítil, jako by provedl něco zakázaného.

„Vypadla jsi z postele, miláčku,“ řekl jí.

Pomyslela si, že jeho poznámka je velmi zábavná. Když se jí ptal, proč se směje, zavrtěla hlavou, řekla, že asi nepochopil, a zeptala se, proč se s ní zas nezačne milovat a nepřestane se tak hrozivě mračit.

Lyon ji objal a s velkým nadšením se vrhl na uskutečňování jejího návrhu.

Ukázalo se, že Christina je zrovna tak bez zábran za denního světla, jako byla za noční tmy. A zrovna tak spokojená.

Zůstal pak v posteli s rukama založenýma za hlavou a sledoval svou ženu, jak uklízí pokoj a obléká se. Byl udiven jejím nedostatkem ostychu. Zdálo se, že ji nahota vůbec nepřivádí do rozpaků. Podle něj se oblékla příliš brzy, vzala si na sebe hezké fialové vycházkové šaty, a když si začala vyčesávat vlasy, Lyon si všiml, že jí už nesahají k bokům. Teď jí končily u pasu.

„Christino, ty sis ostříhala vlasy?“

„Ano.“

„Proč? Mně se líbí dlouhé,“ řekl Lyon.

„Ano?“

Obrátila se od zrcadla a usmála se na něho. „Neupevňuj si je nahoře,“ přikazoval Lyon. „Líbí se mi rozpuštěné.“

„To se nenosí,“ namítla Christina. „Ale podřídím se manželovu diktátu,“ dodala se směšnou úklonou. „Lyone, odjedeme na venkov už dnes?“

„Ano.“

Christina si svázala vlasy vzadu stuhou a na tváři se jí objevila starostlivá vráska. „Jak dlouho bude trvat cesta?“ zeptala se.

„Asi tři hodiny, možná o něco déle,“ odpověděl Lyon.

Pak se ozvalo zaklepání na domovní dveře. „Kdo si myslíš, že to může být?“ chtěla vědět Christina.

„Někdo, kdo se neumí chovat,“ zamručel Lyon. Váhavě vstal z postele, sáhl pro šaty, pak se začal rychle oblékat, když jeho žena chvatně vyšla z místnosti. „Christino, neotevírej, dokud nebudeš vědět, kdo to je,“ vykřikl za ní.

Zakopl o kus ostrého kovu, zaklel nad svojí nemotorností, pak pohlédl k zemi a spatřil rukojeť Christinina nože vyčnívající zpod okraje přikrývky, kterou s sebou stáhla na podlahu. Co tady proboha dělá její nůž? Lyon potřásl hlavou. Byl rozhodnut položit jí tu otázku, jen co se zbaví nečekané návštěvy.

Christina se zeptala na jméno, tak jak jí Lyon poručil, pak odjistila řetěz a otevřela dveře.

Na prahu stáli pánové Borton a Henderson, právní zástupci jejího dědečka. Oba vypadali velmi nespokojeně. Mezi nimi stála teta Patricia. Ta se tvářila přímo zuřivě.

Christina neměla ani čas pozdravit návštěvníky, jak se patří, nebo ustoupit tetě z cesty. Hraběnka udeřila Christinu do tváře tak silně, až dívka zavrávorala.

Snad by byla i upadla, kdyby ji Borton nezachytil. Oba právníci začali na hraběnku křičet a Henderson se ji snažil zadržet, když se pokoušela znovu Christinu uhodit.

„Ty špinavá děvko,“ ječela hraběnka. „Myslíš si, že se ke mně nedostaly řeči o hnusných věcech, které jsi prováděla, když jsem tu nebyla? A teď ses dokonce provdala za toho bastarda!“

„Ticho!“

Dům se otřásl Lyonovým řevem. Borton i Henderson váhavě o krok ustoupili. Hraběnka však byla příliš rozzlobená, než aby projevila obdobnou obezřetnost. Hněvivě hleděla na muže, který zhatil všechny její plány.

Christina se také obrátila k manželovi. Levá tvář ji pálila bolestí, ale snažila se na něj usmívat, aby mu dala najevo, že je všechno v pořádku.

Lyon seběhl ze schodů a uchopil Christinu do náruče, než mohla začít cokoliv vysvětlovat. Zvedl k sobě její tvář, aby ji podrobil důkladné prohlídce, a pak se jí zeptal hlasem, ze kterého čišel mráz: „Kdo ti to udělal?“

Nemusela odpovídat. Právníci ihned začali jeden přes druhého vysvětlovat, že to byla hraběnka, jež uhodila svou neteř.

Lyon se obrátil k Christinině tetě. „Jestli se jí ještě jednou dotknete, nebudete žít tak dlouho, abyste se tím mohla chlubit. Rozumíte?“

Z hraběnčiných očí se staly štěrbiny a hlas se jí naplnil jedem, když Lyonovi odpovídala. „Vím o vás všechno. Ano, byl byste schopen zabít bezbrannou ženu. Christina teď půjde se mnou domů. Vaše manželství bude prohlášeno za neplatné.“

„Nebude,“ odpověděl Lyon.

„Obrátím se na úřady,“ křičela hraběnka tak silně, až jí na krku vystoupily žíly.

„Udělejte to,“ prohlásil Lyon klidným hlasem. „A až s nimi promluvíte, pošlu tam vašeho přítele Splicklera, aby dopověděl zbytek celé historie.“

Hraběnka vyrazila pronikavý výkřik. „Nemůžete dokázat…“

„Ale už jsem dokázal,“ přerušil ji Lyon. Tvář se mu roztáhla úsměvem, ale oči se nesmály.

„Splickler sepsal pěkně všechno na papír, hraběnko. Jestli chcete činit potíže, jen do toho.“

„Nemůžeš přece uvěřit, že jsem měla něco společného se Splicklerem,“ řekla hraběnka Christině. „Byla jsem přece na návštěvě u své přítelkyně na venkově.“

„Celou tu dobu jste seděla v Platte Inn,“ řekl Lyon.

„Vy jste mě sledoval?“

„Věděl jsem, že jste Christině lhala,“ prohlásil Lyon. „Nemáte přece žádné přátele, hraběnko. Hned mi to bylo podezřelé.“

„To vy jste tedy měl na svědomí všechny potíže, když jsem se pokoušela dostat se do Londýna před svatbou. Zabránila bych jí. Věděl jste to, a tak…“

„Zmizte,“ poručil Lyon. „Rozlučte se se svou neteří, hraběnko. Už ji nikdy neuvidíte. O to se postarám.“

„Lyone,“ zašeptala Christina. Měla v úmyslu zmírnit jeho hněv. Jemně ji však stiskl a ona předpokládala, že nechce, aby zasahovala. Chápala svou tetu daleko víc než Lyon. Věděla, že každý její čin je veden nesmírnou chamtivostí.

„Christino, víš, že ses provdala za sprostého vraha? Ach, ano,“ syčela hraběnka. „Anglie ho povýšila do rytířského stavu za chladnokrevnou…“

„Madam, ovládejte se,“ prohlásil chraptivým šepotem Henderson. „Byla válka,“ dodal a účastně pohlédl na Christinu.

Christina vycítila ve svém muži vztek. Svíral ji teď pevně. Přemýšlela, jak ho uklidnit a jak se zbavit nezvaných hostů. Vklouzla mu rukou pod kabát a začala ho hladit po zádech, snažíc se mu říci beze slov, že hněvivá slova jí nevadí.

„Pane Bortone? Přinesl jste mi listiny k podpisu?“ zašeptala.

„Listiny musí teď podepsat váš manžel, má drahá,“ odpověděl Henderson. „Pane? Věnujete-li nám několik minut času, jmění vám bude vydáno bez dalšího zdržování.“

„Jmění? Jaké jmění?“ divil se Lyon a kroutil hlavou.

Hraběnka zadupala. „Christino, jestli mi nedá mé peníze, postarám se, aby se tě už nikdy nedotkl. Ano, všechno mu povím. Rozumíš?“

Christinino hlazení po zádech nepomohlo. Ucítila, jak se v něm vzmáhá nová vlna vzteku. Přitiskla ho k sobě.

Lyon ještě nikdy neublížil ženě, ale teď si pomyslel, že myšlenka na vraždu té ďábelské ženy očerňující jeho manželku není ani trochu zavrženíhodná. Měl sto chutí vyhodit ji ze dveří.

„Přišla tato žena s vámi, nebo přijela vlastním kočárem?“ zeptal se právníků Lyon.

„Její kočár stojí před domem,“ odpověděl Henderson.

Lyon se obrátil k hraběnce. „Jestli odtud neodejdete do třiceti vteřin, vyhodím vás sám.“

„Ještě jsem neskončila,“ křičela hraběnka na markýze. Zlobně hleděla na Christinu. „Ne, ještě není konec,“ bručela si pro sebe, když scházela ze schodů.

Borton za ní zavřel dveře a opřel se o rám. Henderson si uvolnil límeček. V druhé ruce držel balíček. Zdálo se, že si najednou vzpomněl, co je jeho povinnost, a řekl: „Sire, skutečně se omlouvám, že jsem k vám vpadl takovým způsobem, ale hraběnka se rozhodla vás zničit.“

„Kdo proboha jste, člověče?“ ptal se Lyon a jeho trpělivost měla namále.

„To je pan Henderson, Lyone, a ten pán u dveří se jmenuje Borton. Jsou to právní zástupci mého dědečka. Pusťme se do toho, ať to máme za sebou, ano, Lyone? Když uvedeš oba gentlemany do knihovny, připravím trochu čaje na občerstvení. Ach, Bože, to bylo ale ráno, nemám pravdu?“

Lyon shlížel na manželku s nevěřícím výrazem na tváři. Chovala se, jako by se nestalo vůbec nic hrozného. Pak usoudil, že se záměrně chová tak klidně.

„Chceš mě ukonejšit?“ zeptal se.

„Zmírnit tvou prchlivost,“ opravila ho Christina. Usmála se na manžela, pak se zasmála naplno, i když ji přitom napuchlá tvář pálila.

Lyon si všiml, jak trpí. Sevřel ji pevněji kolem pasu. Pocítila znovu jeho hněv a neubránila se povzdechu. „Půjdu a připravím ten čaj.“

Pro Lyona nabylo snadné zbavit se vzteku. Mluvil úsečně, když uváděl návštěvníky do knihovny, pak s velkým potěšením za sebou zabouchl dveře. „To by jistě stálo za to,“ řekl mužům.

Christina si záměrně dala na čas, aby Lyon mohl vyslechnout všechna fakta o jejím dědečkovi, než je vyruší.

Když po jejím zaklepání Borton otevřel dveře a vzal od ní podnos, usoudila, že jednání neprobíhá dobře. Vypadal velmi nervózně. Christina pohlédla na manžela a ihned pochopila Bortonovu starost. Lyon se mračil.

„Proč jsi mi o tom neřekla, Christino? Ksakru, vždyť jsi bohatší než já.“

„A to ti vadí?“ zeptala se. Nalila čaj, podala mu první šálek, pak obsloužila i oba právníky.

„Nemyslím, že vaše žena znala skutečnou hodnotu majetku, který jí dědeček odkázal,“ řekl Henderson.

„Záleží na tom, Lyone? Všechno teď patří tobě, nemám pravdu? Tak jste to přece říkal už předtím, pane Bortone,“ prohlásila Christina. „Ovšem musíme oddělit podíl tety Patricie. Musí být dost velký.“

Lyon se opřel v křesle. Zavřel oči a modlil se o trpělivost. „Opravdu si myslíš, že něco dám té… té…“

„Nemůže za to, jaká je,“ přerušila ho Christina. „Je stará, Lyone, a už jen proto se o ni musíme postarat. Je třeba, aby ses s tím smířil.“

Christina se na návštěvníky usmála. „Napřed jsem věřila, že by teta mohla žít s námi, ale teď vidím, že by to nešlo. Ne, nikdy by se s Lyonem neshodla. Ovšem pokud můj manžel nebude souhlasit s tím, že jí poskytne patřičné finance, pak zřejmě bude muset s námi zůstat.“

Věděla velmi přesně, co dělá. Pozvolný úsměv mu zahnal vrásku z čela. Jeho něžná manželka měla čisté srdce a mozek hodný diplomata. Pokoušela se jím teď manipulovat, naznačujíc směšnou možnost, že by hraběnka musela s nimi žít, kdyby ji nezaopatřil.

V té chvíli ovšem, když se na něj tak nevinně usmívala, se rozhodl, že nebude protestovat.

„Hendersone, pokud na to máte žaludek, rád bych vás a Bortona pověřil spravováním hraběnčina účtu. Dejte mi vědět, kolik je třeba dát Christinině tetě, aby nám dala pokoj.“

Zatímco Christina trpělivě čekala, sjednávaly se podrobnosti. Pak vyprovodila gentlemany ze dveří a spěchala zpátky do knihovny.

„Děkuji, muži, že jsi projevil takové pochopení,“ řekla a přistoupila k němu.

Lyon si ji posadil na klín. „Zatraceně dobře jsi věděla, že udělám všechno, jen abych tu starou můru udržel od tebe. Svatá pravda, dokonce bych se vystěhoval ze země, kdyby bylo třeba.“

„Děkuji, že jsi o mé tetě nemluvil jako o staré můře před našimi hosty,“ řekla Christina.

„Chtěl jsem,“ odpověděl s úsměškem Lyon. „A tys to věděla. Proto jsi mi také skočila do řeči, že?“

Christina vzala Lyona kolem krku. „Ano,“ zašeptala. Sklonila se k němu a hladila ho po krku. „Jsi velmi bystrý.“

Lyon jí položil ruku na stehno. Druhou rukou jí vytahoval stuhu z vlasů. „Christino, jakou zbraň chce proti tobě hraběnka použít?“

Jemně vyslovená otázka ji zastihla nepřipravenou. „Nechápu, co tím myslíš, Lyone. Teta nevlastní žádné zbraně.“

„Christino, viděl jsem ve tvých očích strach, když hraběnka prohlásila, že všechno poví. Co tím myslela?“

Ucítil v ní najednou napětí a bylo mu jasné, že přesně ví, čeho se má bát. „Budeš mi muset říci pravdu, Christino. Nemohu tě chránit, pokud nebudu znát tajemství kolem tebe.“

„Nechci o tom teď mluvit, Lyone,“ prohlásila. Začala ústy laskat manželův ušní lalůček, doufajíc, že ho přivede na jiné myšlenky. „Konec konců, právě jsme se vzali a já bych tě raději líbala.“

Říkal si, že jí nedovolí, aby se ho tak zbavila, a pokoušel se ignorovat nápor touhy ve slabinách, když se Christina přitiskla k jeho klínu, ale jakmile mu do ucha zašeptala, jak moc touží se ho dotýkat, rozhodl se vzdát se její žádosti, než jí začne klást další otázky.

Jeho ústa nepřipadala nikdy Christině tak úžasná. Strach z toho, že ji zavrhne, až pozná všechna její tajemství, způsobil, že se cítila téměř zoufalá, že chtěla brát a dávat všechno, co mohla, než se pravda obrátí proti ní.

Jeho polibky byly kouzelné a brzy ji zbavily všech tíživých myšlenek. Ano, byl to zázrak, protože Lyon způsobil, že se cítila tolik milovaná.

Polibky přenášely nápory vášně. Dýchala přerývaně, když se od ní odtrhl. „Pojďme nahoru,“ zachroptěl.

„Proč?“

„Protože se s tebou chci milovat,“ odpověděl Lyon a pokusil se o úsměv nad její nevinnou otázkou. Doslova se chvěl touhou po ní.

„I já se s tebou chci milovat,“ zašeptala Christina mezi vroucími polibky. „A musíme jít zpátky nahoru? Nechci čekat tak dlouho.“

Jeho smích ji zmátl, dokud ji nezvedl z klína a nezačal svlékat. Pak poznala, že ho její nápad potěšil.

Dospěli společně ke sladkému odevzdání a plynulým pohybem se sesuli k zemi.

Christina se natáhla na Lyona, své nohy propleteny s jeho.

Vlasy se jí spustily k zemi po stranách Lyonovy tváře a vypadaly jako štít proti okolnímu světu.

Byla spokojená, že se může dívat do manželových očí po celé dlouhé okamžiky, vychutnávat příslib slasti, kterou jí mohl dát pouze on. Lyonovy ruce ji hladily a vyvolávaly horečku v zádech. Teplo jeho vzrušeného údu ji hřálo na břiše a chloupky na jeho hrudi lechtaly ňadra, až se jí vztyčily bradavky.

„Necítím ostych, protože se tě zřejmě nemohu nabažit,“ zašeptala.

Lyon vzal jedno měkké oblé ňadro do dlaní. „Nechtěl bych tě jinou,“ řekl jí. „Líbej mě, ženo. Christino, stačí, abys na mne pohlédla, a já se začínám třást.“

Christina ho políbila na bradu, zatímco se pomalu a promyšleně o něj otírala ňadry a stehny.

Zamručel rozkoší. Zvedl ruce a objal ji. Přitáhl si její ústa a utěsnil je svými. Jazykem vklouzl rychle dovnitř, aby ochutnal opojnou sladkost, kterou mu nabízela.

Christina byla trpělivější. Pohnula se, pozvedla se nad něj, pak se pomalu spustila, aby se zcela do ní zanořil. Zaklonila se a přehodila vlasy dozadu v prostém, smyslném pohybu. Lyon zvedl nohy, až se přitiskly k jejím jemným zádům. Rukama ji uchopil za boky. „Nedovol, abych ti udělal bolest,“ zasténal. „Zpomal, lásko. Nebudu schopen se zastavit.“

Přestal protestovat, když ucítil, jak se kolem něho sevřela, věděl, že brzy najde uspokojení. Jeho ruka vklouzla do trojúhelníku hedvábných chloupků, které se k němu tiskly. Prsty ji začal dráždit, až v ní rozpálil oheň a změnil ji v tekuté zlato ve své náruči.

Vzápětí vyprýštilo jeho semeno a on s blaženým odevzdáním zasténal. Pak si ji přitáhl na hruď, aby ji měl blíž, aby s ním sdílela jeho vytržení.

Nikdy to nebylo tak nádherné. Je to čím dál lepší, uvědomil si Lyon, když byl jeho mozek schopen zformulovat rozumnou myšlenku. „Jsi divoká tygřice,“ zašeptal Christině hlasem, který zněl naprosto spokojeně.

Christina si podepřela bradu rukama a shlížela dolů na manžela. „Ne, já jsem tvá lvice,“ zašeptala.

Neměl odvahu se zasmát. Christina promluvila tak hrozně vážně, jako by mu říkala něco velmi důležitého. Přikývl jí na souhlas, zatímco se prsty probíral v hřívě zcuchaných zářivých pramenů, pokrývajících jí záda. Zvedl je a začal bezmyšlenkovitě urovnávat a přitom fascinovaně hleděl do překrásně modrých očí své ženy.

„Víš, že když se na mne tak díváš, okamžitě se přestanu soustředit,“ řekl jí.

„Beru to jako poklonu,“ prohlásila Christina. Sklonila se k němu a políbila ho. „Cítím tě v sobě tak nádherně,“ zašeptala mu u úst. „A teď mi musíš říkat ta něžná slova, Lyone.“

Nebyl si jist, jaká něžná slova jí má říkat, ale ona se opět tvářila vážně. Složila ruce pod bradu a hleděla na něj pohledem plným očekávání.

„Jaká něžná slova, Christino? Řekni mi a já ti je budu opakovat.“

„Musíš mi říci, co máš v srdci,“ vysvětlovala mu. „Aha,“ protáhl Lyon. V jeho očích se objevil něžný pohled, když dodal: „Miluji tě, Christino.“

„A?“

„A co?“ zeptal se zmateně Lyon. „Christino, nikdy jsem si nemyslel, že budu schopen ještě někoho milovat. A dokonce se oženit… změnila jsi všechny mé zvyky. Nebudu ti říkat, jak tě miluji jen kvůli tvému rozmaru, Christino.“

„Ale já už vím, že mě miluješ,“ odpověděla Christina. „Nechtěla jsem to, ale přece se musím přiznat, že mě to těší. Teď mě musíš chválit, Lyone. Tak se to dělá.“

„Nerozumím ti,“ řekl Lyon. „A ani mě to nepřekvapuje,“ dodal a zamrkal na ni. Rozhlédl se po pokoji a všiml si nepořádku, který způsobily jejich svršky v chvatu rozházené po zemi. Skutečnost, že ležel s manželkou na koberci ve své knihovně a pokoušel se s ní rozumně komunikovat, ho velmi pobavila. „Myslíš, že vždy budeš tak bezostyšná, miláčku?“

„Neodbíhej od tématu, Lyone. Musíš mi říci, že jsem krásná jako jarní květina, něžná a jemná jako okvětní plátek. A proč ti to připadá směšné? Žena si musí připadat stejně žádoucí po milování jako před ním, Lyone.“

Přestal se smát, když si uvědomil, že má na krajíčku pláč.

Lyon teď pochopil, co potřebuje. Viděl v jejích očích zranitelnost. Vzal do dlaní její tvář a zvedl se, aby ji políbil. Byl to jemný a laskavý pohyb, který měl odstranit její obavy a slzy.

A když jí ovinul paže kolem pasu, řekl jí všechna ta něžná slůvka, po kterých toužila.

KAPITOLA 12

Shledání se sestrou nebylo příliš radostné. Patricia se chovala stejně jako otec. Byla šťastná, že mě vidí, jen do chvíle, než zjistila, že se mnou nepřijel Edward. Patriciin manžel Alfred byl laskavý, pokud si pamatuji, a zpříjemňoval mi pobyt, jak mohl. Patricia mi řekla, že zrušili všechny závazky, aby mohli zůstávat doma se mnou, ale brzy jsem si uvědomila, že nemají vůbec žádné přátele. Patricia lidi z Bostonu nenáviděla a já jsem byla přesvědčena, že jí opláceli stejným.

Moje sestra toužila vrátit se zpátky do Anglie. Vymyslela podivný plán. Jakmile byla přesvědčena, že míním zůstat v koloniích a nikdy se nevrátit ke svému muži, prohlásila, že jí musím svěřit své dítě. Vychová je jako vlastní.

Snažila se mě přesvědčit, že se chtěla stát matkou, že její život nebude naplněn, dokud nebude mít dítě, které bude moci považovat za vlastní. Ovšem já jsem znala pravdu. Patricia se za ta léta, co jsme žily v odloučení, vůbec nezměnila. Ne, chtěla jen vnuka pro našeho otce. Dědice. Otec by jí odpustil její prohřešky; chtěl by se dobře postarat o své jediné vnouče.

Rozhodně jsem protestovala proti takovému uspořádání, Christino. Věděla jsem, že základní vlastnost mé sestry je chamtivost. Řekla jsem jí, že dítě od sebe nikdy nedám. Patricia nedbala na mě protesty. Viděla jsem, jak zničila dopis, který jsem svěřila jejímu manželovi, aby jej poslal do Londýna. Přece však se mi podařilo jeden dopis před ní ukrýt a odeslat a byla jsem si také jista, že otec objeví zprávu, kterou jsem uschovala do komody se zimním ošacením.

Alfred mi dodával noviny, abych se mohla něčím zaměstnat, když jsem očekávala tvé narození, a pouhou náhodou jsem tam narazila na článek o osadnících na hranici.

Zapsáno 5. října 1795

Lyon a Christina se vydali na venkovské sídlo brzy po malém obědě na způsob pikniku, který Christina připravila. Jedli křupavý chléb, sýr, plátky skopového a kypré jablečné koláče. Jídlo bylo rozloženo na prostřené pokrývce, kterou Christina přinesla dolů. Lyon instinktivně sáhl po kalhotách, chtěje se nejprve ustrojit, ale jeho žena se té ostýchavosti smála, a tak se dal snadno přesvědčit, že není důvod k nějakému spěchu.

Než dorazili k cíli cesty, byli oba pokryti vrstvou prachu, protože Christina prosila, aby jeli v otevřeném kočáře, a Lyon s tím nakonec souhlasil.

Během cesty se několikrát pokusil zavést řeč na jejího otce, ale Christina se snadno zbavila jeho otázek. A jakmile nechali město za sebou, krása okolní přírody ji plně zaujala. Její údiv byl očividný. Lyonovi netrvalo dlouho a uvědomil si, že byla přesvědčena, že celá Anglie se podobá Londýnu.

„Proč vůbec jsi odjel do města, když můžeš pobývat v takové nádheře?“ zeptala se Christina.

Nádheře? Lyon nikdy o venkovu tak neuvažoval. Ale radost, kterou viděl v očích své ženy, způsobila, že začal být vnímavější vůči divoké kráse kolem sebe.

„Nevážíme si dost toho, co máme nablízku,“ omlouval se Lyon.

„Jen se kolem sebe podívej, Lyone. Pohleď na ty boží dary,“ vyzývala ho Christina.

„Slíbíš mi něco, Christino?“ chtěl vědět Lyon.

„Jestli budu moci,“ odpověděla.

„Buď stále taková, jaká jsi,“ zašeptal.

Mínil to jako poklonu, a proto ho její reakce zmátla. Christina složila ruce do klína a sklopila na chvíli hlavu. Když na něj po čase zas pohlédla, mračila se.

„Má drahá, neptal jsem se tě, co si má počít Anglie se svými dluhy,“ podotkl Lyon. „A přece moje otázka byla stejně zbytečná. Postarám se, aby ses nezměnila.“

„Jak to uděláš?“ ptala se Christina.

„Odstraním všechna pokušení,“ odpověděl Lyon.

„Pokušení?“

„To nic, miláčku. Přestaň se mračit. Všechno bude v pořádku.“

„Lettie se změnila?“

Věděla, že se mu její otázka nebude líbit. To ji samozřejmě popudilo, protože to byla první otázka na jeho minulost, kterou mu kdy položila. „Miloval jsi hodně svou ženu, Lyone?“ zeptala se.

„Lettie nežije, Christino. Jediná, na které mi záleží, jsi ty.“

„Myslíš, že je úplně v pořádku, když se ty ptáš na moji minulost a zároveň nepřipouštíš, abych se ptala na tvou minulost já? Nechápu, proč se mračíš, Lyone. Odpověz mi, prosím. Miloval jsi Lettii?“

„Bylo to tak dávno,“ řekl Lyon. „Myslím, že ano… zpočátku…“

„Než se změnila,“ zašeptala Christina. „Nebyla taková, jaká sis myslel, že je, nemám pravdu?“

„Ne, nebyla.“ Jeho hlas dostal známý mrazivý tón.

„Ještě jsi jí neodpustil, že ne, Lyone? Co udělala, že ti tak ublížila?“

„Necháváš se unést fantazií,“ prohlásil Lyon. „Jak jsme proboha k takovému tématu přišli?“

„Pokouším se tomu porozumět,“ odpověděla Christina. „Tvoje sestra říkala, že jsi Lettii miloval. Bylo to tak hrozné, že teď nejsi ani schopen vyslovit její jméno?“

„Christino, měl bych se raději chovat jako moje matka? Jediné, co dokáže, je mluvit o Jamesovi,“ dodal.

„Lyone, náš společný život se mi líbí a naplňuje mě radostí. Kdybych věděla, jak se Lettie změnila, možná bych se mohla vyhnout stejným chybám.“

„Miluji tě takovou, jaká jsi. A už mám plné zuby toho, když říkáš, že naše manželství potrvá jen krátký čas. Vypusť to z hlavy. Budeme manželi, dokud nás smrt nerozdělí.“

„Nebo dokud se nezměním jako Lettie,“ odpověděla Christina. Její hlas zazněl stejně hlasitě a hněvivě jako jeho.

„Ty se nezměníš.“

Lyon si najednou uvědomil, že na ni křičí. „To jsou směšné řeči. Miluji tě.“

„Miluješ kněžnu.“

„Je mi úplně jedno, jestli jsi kněžna, nebo ne. Miluji tebe.“

„Ha.“

„Co to má proboha znamenat?“ Lyon vztáhl paže a vzal ji do náruče. „Nemohu uvěřit, že jsme na sebe tak křičeli.“

„Lyone, já nejsem kněžna,“ zašeptala do jeho ramene. Bože, znělo to tak zoufale. Lyona opustil hněv. „Výborně,“ zašeptal.

„Proč je to výborné?“ chtěla vědět Christina.

„Protože teď už mi nemůžeš říkat, že miluji kněžnu,“ namítl se smíchem v hlase. „Neoženil jsem se s tebou kvůli tvému titulu.“

„Tak tedy proč? Řekl jsi mi, že pořád mluvím nesmysly, že se snažím připravit tě o rozum…“

„Pro tvé peníze.“

„Cože?“ Christina se vyprostila z jeho náruče a pohlédla mu do tváře. V očích mu tančily jiskřičky. „Ty žertuješ. Když sis mě bral, ještě jsi vůbec nevěděl, že nějaké peníze mám.“

„Jak jsi bystrá, že si to pamatuješ,“ řekl Lyon. Polibkem ji zbavil vrásky, pak jí ovinul paži kolem ramen.

Christina se opřela o jeho rameno. Soustavný klapot kopyt a houpavý pohyb kočáru ji uspával a konejšil.

„Lyone? Nezeptal ses mě, proč jsem se za tebe provdala já,“ zašeptala o pár minut později.

„Já už přece vím, proč sis mě vzala, lásko.“

Usmála se jeho sebejistému prohlášení. „Tak mi to vysvětli. Pořád se mi to nedaří pochopit.“

Přitiskl ji k sobě, aby dal najevo, že ho její prohlášení nepobavilo. „Za prvé jsou tu mé jizvy. Prostě se ti líbí moje zjizvené tělo.“

„A jak jsi na to přišel?“ zeptala se, předstírajíc zděšení.

„Nemůžeš se ode mne odtrhnout,“ řekl jí. „Za druhé, připomínám ti bojovníka.“

Christina zavrtěla hlavou. „Není v tobě ani kousek pokory,“ řekla mu. „A jsi bojovník, Lyone. Ješitný, ale přece jen bojovník.“

„Ach, ješitnost,“ protáhl Lyon. „Znamená to, že bys na mne mohla vytáhnout nůž?“

„O čem to mluvíš?“

„O lady Cecille. Hrozila jsi jí přece…“

„Takže ty jsi opravdu vyslechl náš rozhovor v knihovně.“ Christina byla úžasem bez sebe. „Lhal jsi mi. To je hanebné.“

„Já jsem lhal tobě?“ Lyonův hlas zněl nevěřícně. „Ty jsi ovšem byla ke mně vždycky naprosto upřímná.“

„Budeš muset skončit s lady Cecille,“ prohlásila Christina, měníc téma, aby se vyhnula dalšímu sporu. „Nechci být manželkou nevěrohodníka.“

„Koho?“

„Muže, který není věrný své ženě,“ vysvětlovala Christina. „Budu ti říkat pravdu a ty budeš upřímný ke mně. I když je v Anglii módou mít milenky, ty nebudeš mít žádnou. A konec.“

Byl překvapen rozhodností jejích slov. Netušil, že je tak energická. Vlastně ho její požadavek nesmírně potěšil. „Ty jsi ale pánovitá ženská, víš to?“ zašeptal. Opět ji pomalu políbil.

Christina si uvědomila, že nezískala jeho slib, ale rozhodla se na něj nenaléhat. Později bude nato dost času.

Málem by už byla usnula, když dojeli do Lyonwoodu. Lyon ji vyrušil z polospánku. „Jsme doma, Christino.“

Kočár vjel na cestě do zatáčky. Divočina náhle zmizela. Půda se změnila v šťavnatý, upravený trávník. Příjezdovou štěrkovou cestu lemovaly sestříhané keře, mezi stromy zářily květiny jasných barev. Na vrcholu mírně se svažujícího pozemku stálo Lyonovo nádherné sídlo.

Christina si pomyslela, že vypadá jako palác. Dům byl vystavěn z hnědého a šedivého kamene, měl dvě podlaží a po celé přední straně řadu oken nad sebou. Po kameni se pnul jasně zelený břečťan.

„Lyonwood je stejně krásný jako jeho pán,“ zašeptala Christina. „Vůbec si nepamatuji, jak jsem se sem dostala.“

„Ke mně ses dostala velmi rychle,“ poznamenal Lyon. „Jsem si jist, že svůj nový domov poznáš zrovna tak brzy.“

Christina se jeho škádlení usmála. „Kolik členů rodiny s tebou žije? Předpokládáš, že se všemi tvými příbuznými se setkáme dnes?“

„Myslím, že ne,“ odpověděl Lyon. „Bydlím sám.“ Zasmál se, když viděl, jak užasla. „Teď ovšem se mnou bude žít moje líbezná ženuška.“

„Kolik ložnic tam je?“

„Jen dvanáct,“ odpověděl Lyon a pokrčil rameny. Kočár zastavil uprostřed kruhu právě v okamžiku, kdy se otevřely hlavní dveře. Lyonův majordomus, statný tmavovlasý mladík jménem Brown vedl nastoupené služebnictvo dolů ze schodů. Personál se seřadil za svého nadřízeného. Uniformy měli naškrobené, škrobený byl i jejich postoj, a i když zachovávali neutrální výraz, všechny pohledy byly upřeny na jejich novou paní.

Lyon odmítl majordomovu nabídku pomoci jeho ženě z kočáru. Myslel si, že by mohla být zpočátku trochu nervózní ze setkání s jeho služebnictvem, a tak ji neustále držel za ruku.

Netrvalo dlouho a uvědomil si, že není ani trochu nervózní. Chováním připomínala královnu… nebo kněžnu, pomyslel si a ušklíbl se. V jejím držení těla viděl náznak tiché důstojnosti. Byla vlídná, když každého zdravila, pozorná, když naslouchala vysvětlování, jaké jsou povinnosti jednotlivých sloužících.

Uchvátila je samozřejmě stejně, jako uchvátila jeho. Dokonce i Brown, jeho upjatě se tvářící majordomus, byl fascinován. Když mu Christina podala ruku a oznámila, že je zřejmé, že vykonává svou práci dobře, jeho tvář se roztáhla do upřímného úsměvu.

„Nebudu se vám do toho plést, pane Browne,“ řekla.

Zdálo se, že si Brown při jejím prohlášení oddechl. Obrátil se pak ke svému zaměstnavateli. „Můj pane, připravili jsme obě vaše ložnice a jednu přilehlou pro markýzu.“

Christina vzhlédla ke svému muži a očekávala, že sluhovi udělá jasno. Když Lyon prostě kývl a chytil ji za loket, aby s ní vyšel do schodů, přinutila se k úsměvu pro přihlížející služebnictvo, zatímco manželovi šeptala slova protestu.

„Nechci žádný vlastní pokoj, Lyone. Jsem teď tvoje žena. Musíme spát pod jednou pokrývkou. A také nechci žádnou komornou.“ Rozhlédla se a dodala: „Nebesa, ta hala je větší než celý tvůj dům ve městě.“

Christinu by nepřekvapilo, kdyby slyšela ozvěnu. Hala byla vskutku gigantická. Podlahy byly naleštěny, až se svítily. Po levé straně byl prostorný obývací pokoj a do pokoje obdobných rozměrů se vcházelo i po pravé straně. Po levé straně točitých schodů vedla chodba. Lyon vysvětlil, že jídelna sousedí s obývacím pokojem a za ní jsou zahrady. Dodal, že kuchyně je na protější straně.

Jejich ložnice byly spojeny dveřmi. „Dám ti sem přemístit šatstvo,“ řekl Lyon Christině, když se na něj řádně zamračila. Ukázal zvednutým obočím na svoji postel a zeptal se jí, jestli by se nechtěla přesvědčit, zda bude dost pohodlná.

„Vypadáš jako uličník,“ zasmála se Christina. „Ráda bych se vykoupala, Lyone, a chtěla bych si prohlédnout stáje. Chováš tu přece koně, že?“

„Ale ty přece jezdíš nerada,“ připomněl jí Lyon.

„Na tom nezáleží,“ odpověděla Christina.

„Christino, pokud si myslíš, že nebudeš s Kathleen spokojena, pověřím prací komorné jinou služebnou.“

„Ach, Kathleen se zdá být velmi schopná,“ prohlásila Christina. „Prostě jen nechci žádné služebné.“

„No tak jednu máš,“ řekl Lyon. „Nebudu vždy nablízku, abych ti mohl zapnout šaty, tak už se na mne přestaň mračit.“

Christina zamířila k oknu. „Ty jsi ale pánovitý chlap, víš o tom, Lyone?“ řekla mu.

Lyon ji zezadu objal. Něžně ji políbil na krk. „Opravdu trvám na tom, abys vyzkoušela postel.“

„Teď?“

Christina se obrátila a dívala se, jak Lyon přechází ke dveřím. Když otočil klíčem a znovu na ni pohlédl, uvědomila si, že nežertuje. Vrhl na ni ten nejhrozivější pohled, pak jí pokynul vyzývavým gestem hlavy.

„Jsem samý prach.“

„Já také.“

Byla bez dechu, a ještě se jí ani nedotkl. Christina odkopla střevíce a zamířila k posteli. „Budeš se vždy chovat ke své ženě tak pánovitě?“ zeptala se ho.

„Ano,“ odpověděl Lyon. Odložil si kabát a boty, pak přistoupil k ní. „Bude moje žena vždy tak poddajná?“ zeptal se a vzal ji do náruče.

„Je přece povinností ženy poslouchat svého manžela, ne?“ ptala se Christina.

„Je,“ odpověděl Lyon. Zvedl ruce k zapínání jejích šatů. „Ach ano, to rozhodně.“

„Pak tedy budu poslušná, Lyone,“ odpověděla s úsměškem Christina.

Objala ho kolem krku a vášnivě políbila. Její jazyk mu vtrhl do úst a nalezl druha. Věděla, že se mu její prudkost líbí. Sevřel ji kolem pasu ještě pevněji a zamručel rozkoší.

„Má lásko, asi ti roztrhnu další šaty,“ zašeptal.

Neznělo to příliš zkroušeně. A tichý smích jeho ženy mu řekl, že jí to vůbec nebude vadit.

Následující dva týdny byly pro Christinu tak nádherné a kouzelné jako první stránky příběhu sira Thomase Maloryho o Camelotu. Počasí uspokojovalo její představy, protože vždy pršelo jen během noci.

Christina a Lyon strávili většinu prosluněných dní na výpravách do rozlehlé divočiny, která obklopovala jeho domov.

Udivilo ji, že jednomu člověku může patřit tolik půdy.

On zase užasl, že o tom žena může tolik vědět.

Christina ho naučila nově se dívat na zázraky přírody a vážit si jich.

Lyon si začal uvědomovat, jak je pro ni důležitá volnost. Nejšťastnější byla, jakmile se vypravili ven. Její radost byla nakažlivá. Lyon zjistil, že když se prodírá pralesem houští a hledá svoji ženu, směje se stejně nadšeně jako ona.

Vždy končili den u poklidného potoka, na který náhodou narazili při prvním výletě, obvykle zde namočili nohy do chladné vody a přitom jedli svačinu, kterou pro ně připravila prozíravá kuchařka.

Jednoho takového odpoledne se Lyon rozhodl manželku pozlobit. Utrhl list z blízkého keře a předstíral, že se chystá jej sníst. Christinu to nepobavilo. Vytrhla mu list z ruky a připomněla mu, že list je jedovatý a že by neměl dávat do úst žádné rostliny. Jestli má takový hlad, pak mu s největší radostí dá svou porci jídla.

Páteční ráno přišlo na Lyonův vkus příliš brzy. Musel se vrátit do Londýna, setkat se s Rhonem a s neznámými oběťmi plánované karetní hry.

Lyon dlouho váhal, zda má opustit svou drahou ženu, byť jen na jediný večer.

Probudil se dost brzy a zjistil, že Christina spí zase na podlaze. Ihned ji vzal do náruče a uložil zpátky do postele. Její kůže byl chladná, a tak ji začal zahřívat ústy i rukama.

Zachvátilo ho vzrušení a celý se třásl, když Christina konečně otevřela oči. Ústa měl přisátá k jejímu ňadru, jazykem jako drsným sametem přejížděl kolem jedné bradavky. Začal sát, zatímco jeho ruce v ní rozněcovaly žár.

Věděl, kde se má dotknout, jak ji rozvášnit. Vklouzl prsty do jejího nitra a vyloudil z ní tiché zasténání, pak pokračoval v dráždivých pohybech, které jí způsobovaly mučivou slast.

Christina toužila po jeho dotecích. „Lyone.“ Sotva byla schopna vyslovit jeho jméno. Ústy jí sjel k břichu, poséval je horkými vlhkými polibky, zatímco prsty pokračovaly ve svých kouzlech.

Nemohla popadnout dech. „Řekni mi, že mě chceš,“ vyžadoval Lyon ochraptělým hlasem. Jeho hlava se pomalu přesouvala k jejímu klínu. „Řekni mi to, Christino,“ šeptal. Na citlivé kůži cítila jeho horký dech. Jeho prsty se zanořily hlouběji a pak se vzdálily, aby je nahradila ústa a jazyk.

Co s ní dělal, způsobilo, že zapomínala dýchat. Oči měla pevně zavřeny a rukama svírala pokrývku. Tlak v jejím těle zesílil a začal ji stravovat. Emoce v ní vířily jako ničivý požár.

„Lyone!“

„Líbí se ti to, lásko?“

„Ano. Ach, Bože, ano… Lyone, já…“

„Poddej se tomu, Christino,“ vyžadoval sevřeným, chraptivým hlasem.

Nedovolil jí, aby se začala ovládat. Napětí bylo nesnesitelné a požár se šířil dál a dál.

Christina se proti němu prohnula a tiše zaúpěla jeho jméno. Zachvátila ji rozkoš, když do ní Lyon pronikl.

Byl příliš nenasytný, než aby mu to stačilo. Jeho dech se jí přerývaně ozýval u ucha.

„Líbí se ti to, že, lásko?“ chtěl vědět.

„Ano, Lyone,“ zašeptala.

„Obejmi mě nohama, stiskni mě…“ Příkaz skončil vášnivým zaúpěním. Christina ovinula paže a nohy kolem něj a vtáhla ho do sebe ještě hlouběji. Její nehty se mu zarývaly do ramen, sevření bylo čím dál pevnější a sladší, tak pevné a sladké a horké jako její lůno.

Zamručel slastí. Christina pomalu pohnula boky. „Líbí se ti to, Lyone?“ zašeptala a přitiskla se opět k němu.

Nemohl jí odpovědět. Ale jeho tělo jí ukázalo, jak moc se mu to líbí. A když do ní vyprázdnil semeno, zdálo se mu, že zemřel a je na cestě do nebes.

O hodinu později sestupoval Lyon s Christinou ze schodů, paži majetnicky kolem jejích ramen.

Na úpatí schodiště čekal Brown. Oznámil, že podkoní již Lyonovi připravil koně a čeká před vchodem, a diskrétně se vzdálil, aby markýz mohl strávit ještě chvíli o samotě se svou ženou a rozloučit se s ní.

„Christino, až se přestaneš bát koní, budeme vyjíždět každý…“

„Nebojím se koní,“ přerušila ho Christina. Její hlas zněl uraženě. „Už jsme o tom přece mluvili, Lyone. Bojím se sedla, ne zvířete. To je něco jiného.“

„Nemůžeš přece jezdit bez sedla,“ prohlásil Lyon. „A konec.“

„Jsi nesnesitelně paličatý,“ zamumlala.

„Nechci, abys upadla a zlámala si svůj krásný krk.“ Lyon otevřel domovní dveře, vzal Christinu za ruku a vytáhl ji ven.

Christina se mračila. Myslela si, že ji znovu urazil. Pak si uvědomila, že on nemůže vědět, jak obratně si ona počíná na dobrém koni. Možná ji vůbec nechtěl urážet, ale měl opravdovou starost o její bezpečí nebo, jak prohlásil, o její krásný krk.

Napadlo ji, jestli přišel na to, že se skoro každé ráno vypravovala na projížďku. Asi by se na ni zlobil, říkala si. Musela si povzdechnout nad tím malým klamem, pak přestala myslet na své provinění. Byla vždy zase zpátky v posteli, než se probudil, a vůbec se nebála, že na to přijde. Wendell, podkoní, by neřekl Lyonovi ani slovo. Ne, Wendell byl málomluvný člověk. Kromě toho myslel, že Christina má Lyonovo svolení.

„Christino, vrátím se do zítřejšího poledne,“ řekl Lyon a vytrhl ji z jejích myšlenek. Vzal ji za bradu a prudce políbil.

Když začal scházet ze schodů, Christina spěchala za ním. „Pořád nechápu, proč nemohu jet s tebou. Ráda bych zas viděla tvou sestru a také matku, Lyone.“

„Příště, miláčku. Diana se dnes chystá na večírek k Martinům.“

„Půjde i teta Harriett?“

„Zřejmě ano,“ odpověděl Lyon.

„Mohla bych jít s nimi,“ navrhla Christina.

„Myslel jsem, že se ti tady na venkově líbí,“ opáčil Lyon. „Je to tak, nemám pravdu?“

„Ano, velmi. Ale jsem tvoje žena, Lyone. Mám určité povinnosti vůči tvým příbuzným. Víš, je ode mne možná poněkud podivné to přiznat, ale opravdu se mi některé večírky líbily. Byli na nich někteří velmi příjemní lidé, se kterými bych se zas ráda setkala.“

„Ne.“

Jeho hlas zněl tak energicky, až Christina znejistěla. „Proč mě nechceš vzít s sebou? Udělala jsem něco, co tě pohněvalo?“

Lyon si všiml obav v jejím hlase. Zastavil se a pohlédl na ni, pak podlehl náhlé touze ji zase políbit. „Ať bys udělala cokoliv, nerozhněvalo by mě to. Pokud chceš navštívit některé večírky, počkej, až budu moci jít s tebou.“

„Mohu hrát karty s tebou a s darebáky?“ zeptala se. „Nikdy jsem ještě karty nehrála, ale jsem přesvědčena, že není těžké se to naučit.“

Lyon skryl své pobavení. Jeho žena očividně myslela svou žádost vážně. Poznal to z upřímnosti v jejím hlase. „Naučím tě to jindy, Christino. Přeješ-li si, počkám, než napíšeš pozdrav Dianě a tetě Harriett.“

Christina podle jeho chování usoudila, že nemíní vyhovět její prosbě, aby ji vzal s sebou. „Už jsem napsala všem, i Elbertovi a tetě Patricii,“ vysvětlovala mu. „Brown vyslal posla s mými dopisy už včera.“

Kráčeli spolu ruku v ruce. Když došli k jeho koni, obrátil se. „Musím jet, má milá.“

„Já vím.“

Nechtěla, aby to znělo tak lítostivě. Skutečnost, že Lyon odjíždí, byla nepříjemná, ale ne tolik jako jeho lhostejný, strohý přístup. Napadlo ji, že mu odloučení vůbec nevadí. Jí však vadilo velmi.

Nedovedla pochopit, že se tak na něho upnula. Uvědomila si, že se nemůže pustit jeho ruky. Co se to s ní proboha děje? Bože, vždyť má slzy na krajíčku. Bude přece pryč jen jednu noc, říkala si, ne celou věčnost.

Lyon ji políbil na čelo. „Máš něco, co bys mi ještě chtěla říci, než odjedu, Christino?“

Jeho hlas prosil o odpověď. Christina pustila jeho ruku. „Ne.“

Lyon si zhluboka povzdechl. Znovu ji vzal za ruku a odtáhl ji stranou, aby ho štolba neslyšel. „Budeš mi chybět,“ řekl.

Jeho hlas nebyl teď konejšivý, ale ostrý.

Christina se usmála.

„Ksakru, ženo, chci něžná slova,“ zabručel. Okamžitě se při své pošetilé poznámce začal cítit jako blázen.

„Zatraceně, Lyone, chci jet s tebou do Londýna.“

„Zůstaneš zde, Christino,“ zařval Lyon. Nadechl se a dodal zuřivým šeptem: „Miluji tě, Christino. Teď mi řekni ty, že mě miluješ. Čekal jsem celý týden, až to přiznáš.“

Vrhla na něho rozmrzelý pohled. Lyon se nedal odbýt. „Čekám, Christino.“

„Šťastnou cestu, Lyone.“

Lyon si neuvědomoval, jak důležité je pro něj slyšet, že ho miluje, dokud jeho žádost tak zjevně neignorovala. Stál tam a cítil zlost a zklamání, když sledoval odcházející Christinu.

„Ksakru,“ zamručel. Nasedl na koně, převzal od Wendella otěže, ale zdálo se, že není schopen pobídnout koně do pohybu. Nemohl ani odtrhnout pohled od té svéhlavé ženy rázující k domovním dveřím.

Christina ho nemohla pustit z hlavy. Ruka se jí třásla, když brala za mosaznou kliku. Byl tak příšerně paličatý. Neustále provokoval a popichoval. Nepřipustil, aby si před ním chránila své city. Ale nepochopil, jak je pro ni důležité, co po ní žádal. Jakmile mu dala slovo, už nemůže couvnout.

Ne, nikdy nebude schopna vrátit se domů.

Po tváři jí přelétl drobný úsměv. Pravda byla bolestná i radostná zároveň. Nikdy vlastně neměla jinou možnost. Od první chvíle, kdy se setkala s Lyonem, znalo její srdce pravdu. Proč tedy trvalo tak dlouho její mysli, než to pochopila?

Christina se ohlédla. Slzy jí kalily zrak. „Spěchej domů, Lyone. Budu na tebe čekat.“

„Řekni to, Christino.“ Tentokrát už křičel a z výrazu jeho tváře čišel vztek.

„Miluji tě.“

Několikrát mu ještě zabušilo srdce, než si uvědomil její přiznání. A pak krátce kývl hlavou. Ach, byl tak pyšný. Ale na tváři měl něžný, laskavý, tolik milující výraz.

Stačilo to. Christina skryla úsměv. Naplnil ji pocit spokojenosti a radosti. Najednou se cítila lehká jako pírko.

Pravda ji osvobodila.

Otevřela dveře a chtěla vejít do domu, když ji zarazil manželův výkřik. „Ženo?“

„Ano, muži?“

„Řekni mi, že mi také důvěřuješ.“

Znovu se obrátila. Ruce si založila v bok. Doufala, že je na ní znát rozhořčení. „Nenuť mě, Lyone. Važ si jednoho vítězství za čas jako ušlechtilý bojovník.“

Lyon vybuchl smíchy. „Ano, Christino, jedno vítězství za čas. Dostal jsem tě, že?“ zeptal se, hlas i oči naplněny veselím.

Ten muž byl opět škodolibý.

Christina kráčela k hornímu schodu. „Ano, Lyone, dostal jsi mě. A až se vrátíš z Londýna, zjistíš přesně, co jsi dostal. Žádné předstírání, muži. Žádné lži.“

„Nemohu být šťastnější,“ podotkl Lyon.

„Vychutnej ten pocit, Lyone. Obávám se, že nepotrvá dlouho.“

Zavolala své varování přes rameno. Dveře se za ní s bouchnutím zavřely, než mohl Lyon přijít s další otázkou.

Lyon se cítil, jako by mu sňali z ramenou těžký kámen – i z jeho srdce. Milovala ho. „Zbytek přijde, ženo,“ zašeptal si pro sebe. „O to se postarám.“

Nikdy necítil takovou spokojenost, takový mír v duši.

Ten pocit však neměl trvat dlouho.

KAPITOLA 13

Byly ti pouhé tři měsíce, když jsem tě zabalila a vypravila se s tebou na další dobrodružnou cestu. Vyjela jsem uprostřed noci, aby mě Patricia nemohla zadržet. Nenechala jsem jí žádnou zprávu, protože jsem byla přesvědčena, že by mne dala hledat.

Byla jsi opravdu nádherné dítě. Když si vzpomínám, myslím, že cesta byla mnohem obtížnější pro mne než pro tebe. Ty ses jen usmívala a byla jsi tak sladká.

Domluvila jsem se na cestě s Jacobem a Emily Jacksonovými. Setkala jsem se s nimi v neděli v kostele a hned jsem k nim přilnula. Byli to novomanželé, kteří prodali všechny své svatební dary, aby získali dost peněz, s nimiž se chtěli vypravit hledat nový život. Velmi ocenili moji účast. Emily si tě také zamilovala, Christino. Zpívala ti a houpala tě, když jsi spala, zatímco já jsem se starala o krmení.

Jacob byl posedlý cestováním. Každý večer nám vyprávěl nejúžasnější historky o odvážných lidech žijících v Black Hills. Jeho bratr se tam již vypravil i se svou tříčlennou rodinou a poslal Jacobovi zprávu, že se zařídil jako farmář a daří se mu dobře.

Jacobova horečka byla nakažlivá. Brzy jsem začala být stejně nadšená jako on. Emily mi řekla, že tam obdělává půdu velmi mnoho svobodných mužů a že mezi nimi jistě najdu dobrého člověka, za kterého bych se mohla provdat. Přiznám se ti, že jsem je přesvědčila o tom, že můj manžel právě zemřel, a nesmírně jsem se styděla za to, že jim lžu.

Znovu a znovu jsem si říkala, že taková lež není hřích. Edward mě nikdy v té pustině nenajde.

Připojili jsme se k další koloně vozů a dostali jsme se na místo, o kterém jsem myslela, že je to konec světa. Bojovala jsem s vyčerpáním. Emily měla stále tak dobrou náladu. A pak jsme se jednoho ponurého deštivého odpoledne dostali do údolí pod nejnádhernějšími horami, jaké jsem kdy viděla.

Vzpomínám si, že toho dne bylo nepříjemně chladno. Ale na tom nezáleželo. Byly jsme volné, Christino. Nikdo už nám nemohl ublížit.

Zapsáno 11. října 1 795

Lyon byl pryč sotva hodinu, když dorazily dva dopisy. Oba byly adresovány Christině a oba okamžitě upoutaly její pozornost.

Dala Kathleen instrukce, aby nabídla poslovi v kuchyni občerstvení, a odnesla si dopisy do Lyonovy studovny.

První zpráva byla od tety Patricie. Byl to dopis plný nenávisti, obsahující jen pomlouvačná slova o Lyonovi. Hraběnka psala, že se o markýzovi dověděla pravdu a pociťuje povinnost upozornit neteř, že se provdala za vraha.

Pak vyžadovala, aby se Christina okamžitě vrátila do Londýna, aby ji mohla doprovázet na různé společenské události. Stěžovala si na nevděk, na to, že od Christinina pobuřujícího sňatku nedoslala jedinou pozvánku.

Christina potřásla hlavou. Od svatby uplynul sotva měsíc, a její teta se chová, jako by tomu bylo celý rok.

Hraběnka ukončila psaní plné stížností konstatováním, že současně posílá dopis, který obdržela od misionáře Deavenrua.

Doufala, že v něm nebudou špatné zprávy.

Christiny se okamžitě zmocnilo podezření. Její tetě nebylo podobné, aby plýtvala laskavými poznámkami. Myslela si, že se hraběnka uchýlila ke svému obvyklému triku. Znala dobře rukopis svého bývalého učitele a kroucené písmo na obálce svědčilo o tom, že dopis psal opravdu on. Ani pečeť na zadní straně obálky nebyla porušena.

V přesvědčení, že dopis skutečně psal její drahý přítel, jej Christina nakonec otevřela.

První, kdo uslyšel srdcervoucí výkřik ozývající se z knihovny, byl Brown. Vtrhl do místnosti a málem ztratil rozvahu, když viděl, že se jeho paní zhroutila na zem.

Vykřikl přes rameno pár příkazů a poklekl vedle markýzy. Kathleen, Christinina komorná, přiběhla okamžitě. Když spatřila svou paní, vyjekla hrůzou. „Omdlela? Proč tak vykřikla, Browne. Neublížila si?“

„Dost otázek, ženská,“ odsekl Brown. Opatrně vzal paní do náruče, pak si všiml, že v rukou svírá dopis. Usoudil, že její mdlobu způsobily zprávy, které právě obdržela. „Běžte a připravte postel pro paní,“ zašeptal. „Je lehká jako pírko. Bůh nám buď milostiv, jestli onemocněla.“

Seběhla se většina služebnictva a mlčky následovali Browna, který nesl Christinu nahoru po točitých schodech. Kathleen chvátala před ním, aby rozestlala postel, ale Brown prošel kolem Christininy ložnice a kráčel dál až k pokojům svého pána.

„Tady se bude cítit dobře, až se probudí,“ zašeptal ke kuchařce. „Jsou si velmi blízcí. Spává tu každou noc.“

„Nepošleme pro markýze?“ zeptala se Kathleen mezi vzlyky.

„Ať sem přijde Sophie,“ přikázal Brown. „Ona bude vědět, co je třeba dělat při mdlobách. Posel je ještě dole?“

Když Kathleen přikývla, Brown řekl: „Pošlu po něm zprávu markýzovi. Lewisi,“ poručil zahradníkovi, „jděte a zdržte ho na chvíli.“

Christina otevřela oči právě v okamžiku, kdy přes ni Brown přehazoval přikrývku. „Nedělejte si se mnou starosti, Browne.“

„Bolí vás něco, paní?“ zeptal se Brown hlasem sevřeným úzkostí. „Poslal jsem pro Sophii. Bude vědět, co je třeba dělat,“ dodal a snažil se, aby se mu nechvěl hlas.

Christina se s námahou posadila, když do pokoje vpadla rozložitá šedovlasá žena. Popadla dva polštáře a podepřela jimi Christině záda.

„Co si o tom myslíš, Sophie?“ ptala se Kathleen. „Hrozně vykřikla a pak padla k zemi jako mrtvá.“

„Slyšela jsem ji,“ prohlásila Sophie. Přiložila ruku na Christinino čelo. Vypadala přísně a hluboce se mračila. „Nejlépe bude, když pošlete pro Winterse, Browne. Zdá se mi, že má horečku. Winters je lékařem vašeho manžela,“ vysvětlovala Sophie Christině.

„Nejsem nemocná,“ protestovala Christina. Překvapilo ji, jak slabě zní její hlas. „Browne, pro žádného lékaře neposílejte. Je mi už docela dobře. Ale musím okamžitě do Londýna. Prosím, přistavte mi k domu kočár. Kathleen, zabalila byste mi nějaké šaty?“

„Milady, nemůžete opustit lože. Jste nemocná, ať si to uvědomujete, nebo ne,“ namítala Sophie. „Jste bílá jako křída.“

„Musím jet za manželem,“ odporovala Christina. „Bude vědět, co je třeba dělat.“

„Byl to dopis, který způsobil vaše mdloby, že?“ chtěla vědět Kathleen a svírala ruce.

Brown hněvivě pohlédl na komornou. Kathleen se okamžitě zatvářila kajícně. „Omlouvám se, že se do toho pletu, milady, ale máme o vás takový strach. Hrozně jste nás vylekala a chceme se o vás co nejlépe postarat.“

Christina se pokusila o úsměv. „A já mám starost o vás všechny,“ řekla. „Ano, Kathleen, byl to ten dopis.“

„Byly v něm špatné zprávy?“ chtěla vědět Kathleen.

„Ovšemže v něm byly špatné zprávy, ty hloupá náno,“ bručel si pod nos Brown. „To musí být jasné každému, kdo má jen špetku rozumu,“ dodal nahlas. „Milady, mohl bych udělat něco, co by zmírnilo vaše trápení?“

„Ano, Browne,“ odpověděla Christina. „Neodporujte mi, když vám říkám, že musím okamžitě odjet do Londýna. Pomozte mi, prosím, Browne, naléhavě vás prosím.“

„Udělal bych pro vás všechno,“ vyhrkl Brown vroucím hlasem. Začervenal se a dodal: „Markýz se bude zlobit, když nedodržím jeho příkaz, ale pokud se skutečně chcete vypravit, pošlu s vámi jako doprovod čtyři silné muže. Kathleen, pospěš si a udělej, co si paní přeje.“

„Mám jet s vámi, paní?“ zeptala se Kathleen.

„Samozřejmě,“ prohlásil Brown, než mohla Christina odmítnout svou dychtivou komornou.

„Chtěla bych zůstat chvíli o samotě,“ zašeptala Christina. „Musím truchlit v soukromí.“

Tehdy pochopili. Zemřel někdo markýze velmi blízký.

Brown ihned vyvedl služebnictvo z ložnice. Zaváhal, když za sebou zavřel dveře, pak zůstal stát a poslouchal zoufalé vzlyky své paní.

Nevěděl, jak jí pomoci. Nakonec se napřímil a chvátal dolů do haly. Spokojenost jeho paní spočívá teď na něm. Nebude nic riskovat. Rozhodl se, že vyšle šest mužů místo čtyř, aby markýzu chránili.

A přestože bylo pro majordoma velmi neobvyklé, aby opustil své místo strážce domácnosti, Brown se k tomu rozhodl. Nehodlal opustit svou paní, dokud nebude v bezpečí v manželově náruči. Ano, i on pojede se skupinou. A jestli si ještě vzpomene, jak se jezdí na koni, mohl by jet v jejich čele.

Christina neměla ani zdání o starostech, které služebnictvu způsobila. Choulila se pod pokrývkami, tiskla k ňadrům Lyonův polštář a tiše plakala.

Když už vyronila všechny slzy, pomalu se zvedla z postele a začala hledat nůžky. Ostříhá si vlasy a zahájí smuteční obřad.

Protože od tohoto okamžiku byla pro ni teta Patricia mrtvá. Christina už nikdy nevezme na vědomí její existenci.

Práce s ustřižením několika palců kadeří netrvala dlouho. Kathleen se přihnala do ložnice s bledě zelenými šaty v rukou. Vytřeštila oči, když viděla, co její paní provedla s vlasy, ale mlčela a pomáhala své paní s převlékáním.

„Budeme připraveni k odjezdu za deset minut,“ zašeptala Kathleen Christině, než ji opět nechala o samotě.

Christina zamířila k oknu a vyhlédla ven. Myslela na svou rodinu. Jak by se Merry líbila tato země. I na Černého vlka by udělala dojem, ovšem nikdy by to nepřiznal. Na to byl příliš nadutý. Užasl by také, kdyby viděl, kolik půdy patří Lyonovi.

Bílého orla by víc uchvátily Lyonovy stáje. Koně se vyznačovali silou a vytrvalostí a nová hříbata, tak divoká, tak nádherná, byla důkazem Lyonova pečlivého výběru.

„Nejsou mrtví.“ Christinin hlas byl pln hněvu.

Pak se znovu rozplakala. Ne, nebyli mrtví. Dopis lhal. Poznala by to v srdci, kdyby se její rodině něco stalo. „Věděla bych to,“ zašeptala.

Ano, byl to klam. Christina nevěděla, jak se její tetě podařil tak mrzký čin, ale byla to rozhodně ta nejhanebnější lež. Ta ďábelská žena chtěla, aby Christina uvěřila, že její indiánská rodina nežije.

Christina nechápala hraběnčiny důvody. Lyon by jí je určitě dokázal vysvětlit. Je protřelý válečník, který zná všechny zvyky šakalů na této zemi.

Cítila zoufalou potřebu dostat se k manželovi.

Toužila, aby ji sevřel v náruči a řekl jí, jak velice ji miluje. A pak by ho přiměla, aby ji políbil. Jeho dotek by zahnal všechnu bolest a žal.

Jakmile Lyon dorazil do svého domu v centru Londýna, čekal už na něj na prahu sir Fenton Richards. Neusmíval se.

Lyon byl okamžitě ve střehu. „Ztloustl jste,“ prohlásil místo pozdravu.

„Ztloustl,“ přiznal s úsměškem Richards. Poplácal se po břiše, aby ukázal, kde se usadily přebytečné libry.

Lyon se začal uklidňovat. Chování jeho přítele mu ukázalo všechno, co potřeboval vědět. Musel se objevit nějaký problém, protože Richards by na něj nečekal, jen aby si s ním poklábosil. Avšak jeho klidné chování svědčilo o tom, že se nejedná o příliš vážnou záležitost.

Richards se obrátil a zabušil na dveře. Sloužící je okamžitě otevřel. Lyon pokynul svému muži, předal mu otěže a zavedl přítele do knihovny.

Richards se kolébal za ním. Byl to rozložitý muž s huňatou bradou a vlasy prokvetlými stříbrem. Trochu nahrbený, uhlazeného chování a obvykle opatrný ve výrazech. S výjimkou toho, když byl v Lyonově společnosti. Tehdy se starší muž uvolnil, protože měl ke svému mladému příteli naprostou důvěru.

„Došlo k úplnému pozdvižení.“

Lyon pozvedl obočí nad klidně vyslovenou poznámkou.

„Rhone má domácí vězení,“ prohlásil Richards. Usadil se do jedné z židlí s koženým opěradlem před Lyonovým stolem a dodal: „Snažil jsem se zasáhnout, ale Wellingham ho už obvinil. Teď bude na tobě, aby ses o tu věc postaral.“

„Jak na něho přišli?“ zeptal se Lyon. Posadil se za stůl a začal se probírat v hromadě dopisů a pozvánek nakupených uprostřed.

Richards se zasmál. „Bereš neštěstí svého přítele docela klidně,“ poznamenal.

„Jak jste řekl, je to teď’na mně. Postarám se o tu záležitost. Řekněte mi, co se stalo. Jak…“

„Wellingham si všiml obvazu na Rhonově ruce. Pak už šlo jedno za druhým. Rhone příliš riskoval,“ prohlásil Richards. „Vypadá to, že navštívil Wellinghama cestou domů po tvé svatbě. Mimochodem, mrzí mě, že jsem zmeškal obřad,“ dodal. „Nedalo se nic dělat. Vrátil jsem se do Londýna až předevčírem.“

„Nebylo to nic velkého,“ řekl Lyon. „Budete muset přijet do Lyonwoodu a seznámit se s Christinou,“ dodal. „Jak tu situaci bere Rhone?“ zeptal se, vraceje se k původnímu problému.

„Se svým obvyklým smyslem pro výstřednosti,“ podotkl suše Richards. „Protože se nemůže dostat ven, pořádá každý den večírky u sebe doma. Dnes je vlastně na řadě další. Myslím, že tam zajdu.“

Richards se odmlčel a vrhl na Lyona dlouhý zamyšlený pohled.

Lyon se ušklíbl. „Budu tam také,“ řekl svému příteli. „Neberte si s sebou žádné cennosti, Richardsi. Nechcete přece, aby vás Jack oloupil?“

„Ach, takže Jack se tam také objeví?“

„Na to můžete vzít jed.“

„Nepobaví to Rhona?“ poznamenal Richards. Napřímil se v židli a najednou se začal chovat rozhodně. „Takže když máme vyřešen Rhonův problém, přejdu k dalším důvodům, pro které jsem tě přišel navštívit. K otci tvé nevěsty, abych byl přesný.“

Richardsova slova Lyona plně zaujala. Odsunul dopisy stranou a naklonil se k němu.

„Věděl jsi, že otec tvé ženy je na cestě do Londýna?“ Lyon zavrtěl hlavou. „Jak ho můžete znát?“ zeptal se. „Jmenuje se Edward Stalinsky, ale to jistě víš,“ řekl Richards.

Lyon přikývl. Znal plné jméno svého tchána, ale jen proto, že se díval, jak Christina podepisuje oddací list. „Ano, baron Stalinsky,“ řekl a pobídl Richardse, aby pokračoval.

„Prokázal nám před časem laskavost. Týkalo se to Brisbanova případu. Vzpomínáš si na zprávy o té katastrofě?“

Katastrofě? Lyon potřásl hlavou. „Vzpomínám si, že i Napoleonovo tažení do Ruska jste označil jako katastrofu,“ řekl. „Povězte mi o té Brisbanově záležitosti. Už si na ni nepamatuji.“

„Byl jsi ještě kluk. Přesto ovšem jsi možná o té věci slyšel později,“ řekl Richards a ztišil hlas do šepotu. „Zapomínám, že jsem o dvacet let starší než ty. Asi bych už měl svou práci předat mladším,“ dodal s povzdechem.

„Uvažoval jste o odstoupení již několikrát od doby, kdy jsem pro vás pracoval,“ odpověděl Lyon.

Nemohl se dočkat Richardsova líčení, co se stalo, a chtěl se dovědět všechno o Christinině otci, ale znal svého přítele až příliš dobře, aby věděl, že obvykle potřebuje čas, aby se k závažnému sdělení propracoval.

„Jsem jako starý honící pes,“ řekl Richards. „Když cítím záhadu, zneklidňuje to mou mysl. Brisbane byl Angličan,“ pokračoval, dostávaje se konečně k věci. „Dalo by se říci, že to byl náš Benedict Arnold. Stal se z něj vlastizrádce. Prodal několik tajných informací, pak začal mít výčitky svědomí kvůli rodině. Měl manželku a čtyři malé dcerky. Přišel za námi a přiznal se ke svým prohřeškům. My, nebo lépe řečeno moji předchůdci, jsme pak s ním uzavřeli dohodu. Šli jsme po větší rybě, víš. S Brisbanovou pomocí jsme nastražili past na jeho nadřízené. Tehdy působil jako prostředník baron Stalinsky. Už si nevzpomínám, jak se k tomu dostal,“ pokrčil rameny. „Baron dělal, co mohl – bylo mi řečeno, že nezanedbal žádné bezpečnostní opatření – ale plán nakonec naprosto selhal.“

„Jak?“ zeptal se Lyon.

„Byla zavražděna Brisbanova žena a děti. Někdo jim podřízl hrdla. Ta ukrutnost byla spáchána tak, aby to vypadalo, že je zabil sám Brisbane a pak obrátil nůž proti sobě.“

„Vy ale nevěříte, že se to tak odehrálo, že ne?“ řekl Lyon.

„Ne, ovšemže ne. Myslím, že někdo z Brisbanových nadřízených past prohlédl,“ odpověděl Richards. „Buď náhodou, nebo za peníze.“

„A co baron Stalinsky? Pracoval dál pro vládu?“

„Ne. Krátce po Brisbanově případu se oženil a vrátil se domů. Byl otřesen hrůzou, jíž byl svědkem. Byl prvním, kdo objevil těla, víš, a odmítl po té události Anglii dál pomáhat. Nemůžeme mu to mít za zlé. Nebyl jsem u toho, ale dovedu si představit děs, který Stalinskyho zachvátil.“

„Udržoval jste v dalších letech styk s baronem Stalinským?“

„Ne, a ani nikdo jiný,“ řekl Richards. „Ale několik jeho starých přátel obdrželo teď od něj zprávu, že brzy zas přijede do Anglie.“

„Zajímalo by mě, jestli ví, že má dceru.“

„Milosrdný Bože. Ty chceš říci, že o tom snad vůbec neví?“ divil se Richards.

„Otec a dcera se nikdy nesetkali. Jsem přesvědčen, že si baron myslí, že jeho žena a dítě před lety zemřely. Všichni, se kterými jsem mluvil, byli přesvědčeni, že ani on už není naživu. Pak mě na myšlenku, že žije, přivedl sir Reynolds.“

„Ano, všechny překvapilo, když přišly dopisy,“ řekl Richards.

„Zajímalo by mě, co baron dělal celou tu dobu.“

„Asi za rok jsem slyšel, že Stalinsky přišel o své knížectví. Pak zmizel. Neměli jsme žádný důvod po něm pátrat,“ dodal Richards. Po jeho tváři přelétla chmura. „Něco tě trápí? Co je to?“

„Neměl jste nikdy důvod baronovi nedůvěřovat?“

„Ach, tak tohle ti dělá starost?“

„Řekněte mi všechno, co o tom člověku víte,“ vyzval přítele Lyon. „Všechno, na co si jen vzpomenete. Je mi jasné, že to bylo velmi dávno,“ poznamenal.

„Neřeknu ti toho příliš mnoho. Byl jsem tehdy mladý a naivní, ale vzpomínám si, že před tím mužem jsem cítil posvátnou úctu. Nebyl o mnoho starší než já. Měl pánovité chování. Nesnášel jsem ho. Lyone, zatraceně, způsobil jsi, že se mi chvěje žaludek. Teď mi řekni ty, co o baronovi víš,“ přikázal Richards.

„Nemohu vám dát žádné informace. Nikdy jsem ho neviděl. Ani Christina ne, ale bojí se ho. Až poznáte mou ženu, uvědomíte si, co to znamená. Christina není žena, kterou by jen tak něco vystrašilo.“

„Tolik už o ní vím,“ řekl Richards.

„Jak to?“

„Provdala se přece za tebe, ne?“

Lyon se zazubil. „Ano, to máte pravdu,“ řekl. „Ne sice s příliš velkou ochotou, ale…“

Richards vybuchl smíchem. „Možná má z otce obavy vzhledem k neobvyklým okolnostem,“ řekl po chvíli. „Neznat svého otce a pak čekat na shledání…“

„Ne,“ řekl Lyon a potřásl hlavou. „Její strach způsobilo něco jiného. Říká mu šakal. Mějte se na pozoru, Richardsi, až se setkáte s baronem. Moje instinkty a Christininy obavy mi už stačily zneklidnit mysl.“

„Jsi neklidný?“

„Ano.“

„Proč ti tedy Christina nevysvětlila skutečné důvody svých obav?“

„Je velmi tvrdohlavá,“ oznámil Lyon s úsměvem, který Richardsovi ukázal, že to považuje za přednost. „A teprve si získávám její důvěru. Je to křehký svazek, Richardsi. Proto na ni nechci naléhat. Christina mi všechno poví, až bude chtít, a ani o okamžik dříve.“

„Ale věříš jejímu úsudku?“ zeptal se Richards. „Věříš jí?“

„Věřím.“ Svou odpověď vyslovil Lyon bez váhání vroucím hlasem.

A teprve pak mu hlavou problesklo poznání… I jeho srdce si je uvědomilo. Věřil jí. Naprosto. „Ve všem,“ přiznal tiše. „Bůh ví proč, ale opravdu jí věřím,“ řekl příteli a zasmál se.

„A to je ti k smíchu?“

„Ach, ano. Moje ženuška a já hrajeme spolu takovou hru,“ přiznal Lyon. „Je to k smíchu, protože ani jeden z nás si to neuvědomuje.“

„Tomu nerozumím,“ řekl Richards.

„Já tomu teprve začínám rozumět,“ řekl Lyon. „Christina přede mnou tají minulost…, stejně jako já tajím svou před ní. Myslím, že se bojí, abych ji pak nepovažoval za nějak podřadnou,“ dodal. „Samozřejmě že nebudu, ale ona se musí nejprve naučit věřit mi celým svým srdcem.“

„Rád pro tebe prozkoumám minulost tvé ženy,“ nabídl Richards.

„Ne. Vyslal jsem své lidi do Francie, aby tam pátrali, ale povolám je domů. Nebudu nahlížet do její minulosti a nechci ani, abyste se o to pokoušel vy, Richardsi. Až přijde čas, řekne mi, co bude chtít, abych věděl.“

„A ty jí svěříš svá tajemství?“ zeptal se Richards. Jeho hlas se ozýval jen šeptem. „Nemusíš se bát, Lyone. Nikdy jsem nevěřil nikomu tak, jak věřím tobě. Tvoje oddanost vlasti byla vždy absolutní. Právě proto jsi byl vždy pověřován těmi nejobtížnějšími úkoly.“

Lyon byl překvapen prudkostí přítelova hlasu. Richards nebyl člověk, který by plýtval pochvalami. Za všechna léta spolupráce Lyon od něj ještě neslyšel tolik chvály.

„A teď jsi mě přivedl na to, že si dělám starosti se Stalinským,“ pokračoval Richards. „Začnu se okamžitě zabývat jeho osobou. To je ovšem další problém,“ dodal. Nepřítomně se poškrábal na bradě. „Ministerstvo si dělalo naděje, že uspořádáš recepci u příležitosti návštěvy svého tchána. Bůh nám pomáhej, začalo se proslýchat něco o rytířském titulu. Někteří ze starších gentlemanů si připomínají ušlechtilé činy barona Stalinskyho pro dobro Anglie. Na ty skutky se hodlám také podívat,“ dodal a krátce kývl hlavou.

„Recepce se nebude Christině příliš líbit,“ řekl Lyon.

Richards diskrétně zakašlal a řekl: „Lyone, jistě nechci být člověkem, který ti bude říkat, jak si počínat v manželství, ale zdá se mi, že by ses měl prostě při první příležitosti zeptat manželky na jejího otce. Chtěj po ní, aby ti vysvětlila své obavy. Přiměj ji k tomu, aby ti odpověděla na tvé otázky, chlapče.“

Ptát se jí? Lyon by se s chutí rozesmál. Od první minuty, kdy se s Christinou seznámil, nedělal nic jiného, než se jí ptal. „Nebudu jí klást otázky. Řekne mi…“

„Já vím, já vím,“ přerušil ho s povzdechem Richards. „Až bude sama chtít.“

„Tak nějak,“ odpověděl Lyon. „Do té doby je mou povinností postarat se o její bezpečí.“

„Bezpečí?“

„Christina je přesvědčena, že se ji její otec pokusí zabít.“

„Ach, Bože.“

„Přesně tak. Teď jistě chápete, jak by se nás obou dotklo, kdyby byl baron povýšen do rytířského stavu.“

„Lyone, trvám na tom, aby ses zeptal své ženy. Je-li tu nebezpečí…“

„Poradím si s tím. Nebudu se jí ptát.“

Richards nedbal na podráždění v hlase svého přítele. „Nemám právo soudit, ale myslím, že máš velmi neobvyklé manželství.“

„Mám velmi neobvyklou ženu. Bude se vám líbit, Richardsi.“

Náhle přerušil jejich konverzaci hluk přicházející z chodby. Lyon zvedl zrak právě v okamžiku, kdy se dveře do knihovny otevřely.

Do místnosti vtrhl jeho věrný majordomus Brown.

Lyon vyskočil ze židle. Srdce se mu prudce rozbušilo a cítil, jako by mu někdo vyrazil dech.

Něco se stalo Christině. Byla zraněna… unesena…

Pocit paniky zvolna pomíjel. Když vlétla do knihovny Christina s vlasy vlajícími kolem ramen, Lyon doslova upadl do židle.

Byla v pořádku. Ach, její oči byly zamženy slzami a výraz svědčil o tom, že má nějaké trápení. Byla rozčilená, ale zraněná nebyla.

Zase začal dýchat.

„Lyone, řekni mi, jak je to možné,“ začala Christina. Proběhla kolem Richardse, očividně si ani nevšimla, že v pokoji vůbec někdo je, přistoupila k manželovi a vložila mu do rukou dvě obálky. „Poznala jsem jeho rukopis a napřed jsem si myslela, že je to pravda. Ale v srdci jsem cítila, že tomu tak není. Poznala bych, kdyby se jim něco stalo. Věděla bych to.“

Lyon uchopil Christinu za ruce. „Miláčku, uklidni se a řekni mi všechno od začátku.“

„Nejprve si přečti ten dopis,“ řekla Christina. Odtáhla ruce a ukázala na hraběnčinu obálku. „Pak pochopíš, proč vím, že je to podvod.“

„Markýza omdlela, můj pane,“ zvolal Brown.

Lyon se obrátil k sloužícímu. Brown stál dosud ve dveřích.

„Cože?“ zařval Lyon.

„Omdlela,“ řekl Brown a vehementně kýval hlavou.

„Tak proč jsi ji přivezl do Londýna?“

Lyon byl najednou bez sebe vzteky. Rozzlobeně hleděl na svého majordoma, pak se obrátil k Christině. „Měla bys ležet doma v posteli,“ vykřikl.

„Nekřič na mne,“ vyzvala ho Christina. Hlas měla přitom stejně ostrý jako předtím Lyon. „Brown to pochopil a nepřel se se mnou. Byla jsem rozhodnuta přijet za tebou, Lyone. Přečti si prosím ty dopisy. Vím, že všechno je lež.“

Lyon se nutil ke klidu. Christina se rozplakala. Už se neovládla a dala průchod citům, jakmile se začal věnovat jejímu problému.

Lyon si napřed přečetl hraběnčin dopis. Dočetl ho a roztřásly se mu ruce.

Bůh mu pomoz, věděla tedy o něm pravdu. Hraběnka zjistila vše o jeho minulosti a uvedla několik nepříjemných podrobností do dopisu své neteři.

Teď Christina vyžadovala, aby to popřel. Vážila celou cestu do Londýna, aby se s ním setkala, aby od něj uslyšela, že je to lež.

On jí však nemínil lhát. Ale pravda ji může zničit.

Už žádné lži, už žádné předstírání… nedala mu takový slib právě dnes ráno?

Zasloužila si stejné jednání. „Christino,“ začal Lyon. Pomalu k ní zvedl oči. „Děláme, co dělat musíme, když hrozí nebezpečí, a já…“

Zdálo se, že není schopen mluvit dál.

Christina vycítila jeho bolest, jeho muka. Potřeba uklidnit jej byla silnější než všechny ostatní úvahy. Instinktivně k němu natáhla ruce.

A pak jí blesklo hlavou, že se jedná o nedorozumění. Ruce jí strnuly ve vzduchu. „O čem to mluvíš?“

„Cože?“

„Proč se na mě tak díváš?“

„Snažím se ti to vysvětlit,“ mumlal Lyon. Obrátil se s hněvivým pohledem k Brownovi. Sluha pochopil a ihned za sebou zavřel dveře.

Pak Lyonův zrak utkvěl na Richardsovi. Jeho přítel neomaleně ignoroval mlčenlivou výzvu a stál pořád na místě.

„Lyone, odpověz mi,“ naléhala Christina.

„Christino, je velmi těžké něco vysvětlovat v přítomnosti svědků,“ řekl. Zhluboka se nadechl. „Je to pravda. Všechno. Dělal jsem přesně to, o čem píše tvoje teta. Moje motivy však byly mnohem čistší a já jsem…“

Konečně pochopila. Zavřela oči a modlitbou žádala o pomoc. Věděla, že zřejmě dosud nebyla dobrou manželkou, když Lyon cítil potřebu zbavit se břemene svých tajemství až nyní. Vybral si podivný čas, aby se podělil o svá trápení, pomyslela si. I když bylo od ní sobecké takto uvažovat, opravdu si přála, aby se nejprve věnoval jejímu problému.

Když zavřela oči, Lyon se cítil, jako by mu do srdce vnikl nůž. „Má drahá, byl jsem voják. Dělal jsem, co jsem musel…“

Konečně na něj pohlédla. Její pohled byl přímý a plný něhy.

Byl příliš ochromen, než aby něco řekl.

„Jsi bojovník, Lyone. Ale jsi také ušlechtilý, milující muž. Nezabil bys někoho, kdo by tě jen urazil. Ne, ty zabíjíš jen šakaly.“

Zdálo se, že to chápe jen s obtížemi. „Tak proč jsi přijela do Londýna…“

„Věděla jsem, že mi pomůžeš zjistit pravdu,“ řekla Christina.

„Snažím se říci ti celou pravdu.“

Už zase řval. Christina zavrtěla hlavou. „Jak mi můžeš něco říkat, když sis ještě nepřečetl druhý dopis?“

„Prominete-li starému muži zvědavost,“ vložil se do hovoru Richards.

„Co chceš?“ vyštěkl Lyon.

„Kdo je ten člověk?“ zeptala se Christina Lyona.

„Fenton Richards,“ odpověděl Lyon.

Christina znala to jméno. Zamračila se na Lyonova hosta a řekla. „Lyon se nemůže vrátit k práci pro vás. Jeho noha není dosud úplně v pořádku. Může trvat ještě celé roky, než se úplně uzdraví,“ dodala.

„Christino, jak víš o Richardsovi?“

„Od Rhona,“ odpověděla. „A ty někdy mluvíš ze spaní,“ dodala. „Nechtěla jsem se o tom zmiňovat před cizím člověkem, ale…“

„K čertu,“ zabručel Lyon.

„Ach, můj Bože,“ zašeptal Richards.

„Neobávejte se ničeho, sire,“ řekla Christina Richardsovi. „Já dovedu zachovat tajemství.“

Richards na ni dlouho hleděl a pak pomalu přikývl. „Věřím vám,“ řekl.

„Jak ses dověděla o mé noze?“ chtěl vědět Lyon. „Nikdy jsem si nestěžoval. Zahojila se, k čertu. Nebo snad Rhone…“

„První večer, když jsem se s tebou seznámila, bylo na tobě znát, že trpíš bolestí. Viděla jsem ti to na očích. Opíral ses o římsu krbu. To byl také důkaz. Později jsem se zeptala Rhona a on přiznal, že jsi měl zraněné koleno. A ještě se nezahojilo,“ dodala a vrhla pohled směrem k Richardsovi.

Richards zadržel úsměv. Lyonova žena byla okouzlující. „Mezi vámi zřejmě došlo k nedorozumění,“ poznamenal. „Lyone, nemyslím si, že tvoji ženu rozrušily zprávy z dopisu její tety. Je to něco jiného, nemám pravdu, má drahá?“

„Ano,“ odpověděla Christina. „Hraběnka přiložila ještě dopis od mého dobrého přítele. Rukopis na obálce je psán jeho rukou, tím jsem si jista, a písmo v dopise vypadá stejně, ale…“

„Nemyslíš si to. To je ten klam, o kterém jsi mluvila?“ ptal se Lyon.

Přikývla. „Vidíš, co napsala hraběnka na konci svého dopisu, Lyone? Říká, že doufá, že můj přítel neposílá špatné zprávy.“

Oči se jí zase naplnily slzami. Lyon rychle přečetl dopis od Deavenrua. Pak zvedl obálku k dopisu, aby porovnal rukopis. Christina zadržela dech a čekala.

Netrvalo dlouho a zjistil odlišnosti. „Je podobné, ale není stejné. Richardsi, nechcete se na to podívat?“ zeptal se Lyon. „Názor někoho dalšího Christinu jistě ještě víc uklidní.“

Richards vyskočil ze židle, už skoro neovládal svou zvědavost, a vytrhl mu z ruky obálku i dopis. Brzy viděl nesrovnalosti. „Ach, ano. Ten dopis psala jiná ruka. Je to podvod.“

Pak přečetl obsah dopisu. Když byl hotov, soucitně na Christinu pohlédl. „Ti lidé v divočině… byli pro vás něco jako rodina?“

Christina přikývla. „Co je to skvrnitý tyfus?“ zeptala se a zamračila se. „V dopise se říká, že zemřeli…“

„Bůh ví,“ řekl Lyon.

„Kdo v tom má prsty?“ zeptal se Richards. „Jaký netvor by byl schopen něčeho takového?“

„Christinina teta.“ Lyonův hlas byl plný hněvu.

Richards upustil dopis na stůl. „Odpusťte mi má slova, Christino, ale věřím, že vaše teta je…“

„Myslete si to, ale neříkejte to nahlas,“ přerušil Lyon Richardse, než mohl větu dokončit.

Christina klesla do židle proti Lyonovi. Lyon jí ovinul ruku kolem pasu. „Pořád nechápu, jak to provedla. Pečeť byla neporušená.“

Jak je snadné provést něco takového pomocí páry, vysvětlil Richards. „Odborník to přece musí vědět, má drahá,“ řekl.

O pár minut později odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře, Christina vypukla v pláč. Lyon si ji přitáhl na klín. Přivinula se k němu.

Nesnažil se ji utěšovat. Plakala dlouho a usedavě a trvalo značnou chvíli, než se její zoufalé vzlyky utišily.

„Úplně jsem ti promáčela košili,“ zašeptala pak mezi vzdechy.

Přitiskla se k jeho hrudi, schovala si hlavu pod jeho bradu a vyčerpaně vydechla.

Dlouho se pak nehýbala. Lyon si pomyslel, že snad usnula. Nevadilo mu to. Držel by ji tak celé odpoledne, kdyby bylo třeba. Vlastně myslel, že asi tak dlouho mu bude trvat, než ho přejde vztek.

Richards chtěl o hraběnce říci, že je mrcha, usoudil Lyon. Té staré můře takové označení patřilo, a snad ještě horší.

Christinina mysl se zřejmě ubírala stejnou cestou, protože náhle zašeptala: „Víš, dříve jsem si myslela, že všichni Angličané jsou jako moje teta.“

Neodpověděl. Ale dech se mu zarazil v hrdle a modlil se, aby měla odvahu mu říci víc.

Jeho trpělivost byla brzy odměněna.

„Můj otec nenáviděl bělochy. A když jsem žila s hraběnkou v Bostonu, jediným mým přítelem byl pan Deavenrue. Ten mě přivedl k mé tetě a přicházel mě každý den vyučovat. Nesměla jsem chodit ven. Hraběnka mi neustále opakovala, že se za mne stydí. Byla jsem zmatená. Nechápala jsem, proč si všichni myslí, že jsem méněcenná.“

„Nejsi, má lásko,“ řekl vroucně Lyon. „Máš nesmírnou cenu.“

Christina přikývla. „Je dobře, že sis toho všiml,“ řekla. Usmál se upřímnosti jejích slov. A pak čekal, že mu řekne víc.

Zdálo se, že uplynula celá věčnost, než znovu promluvila. „V noci mě zamykala v mém pokoji. I tehdy jsem se snažila necítit k ní nenávist.“

Lyon zavřel oči a unaveně se nadechl. Cítil znovu její muka. Sevřelo se mu srdce nad jejím trápením a oči se mu zaleskly slzami.

„Nemohla jsem vydržet něco takového. Nakonec jsem tomu udělala konec.“

„Jak, miláčku?“

„Vysadila jsem dveře,“ přiznala Christina. „Hraběnka se pak začala zamykat ve svém pokoji. Bála se mě. Ale to mi nevadilo. Je stará, Lyone, a proto se snažím respektovat ji. Tak by si to přála moje matka.“

„Jessica?“

„Ne, Jessicu jsem nikdy nepoznala.“

„Tak kdo tedy?“

„Merry.“

Lyon se neubránil, aby nepoložil další otázku. „A ta také nenávidí bělochy?“

„Ach, ne, Merry vůbec neumí někoho nenávidět.“

„Ale muž, kterého nazýváš otcem, je nenávidí, že?“

Myslel si, že mu neodpoví. Na dlouhé minuty mezi nimi zavládlo ticho.

Neměl by ji pobízet, říkal si. Zatraceně, právě si přece slíbil, že jí nebude klást žádné otázky.

„Ano, nenávidí,“ zašeptala Christina. „Ale mě samozřejmě ne. Otec mě miluje celým svým srdcem.“

Christina čekala na jeho reakci. Srdce jí divoce tlouklo.

Lyon neřekl ani slovo. Christina usoudila, že jí nerozuměl.

„Mám ještě bratra.“

Nic. Ani slovo, ani povzdech, dokonce ani zamračení. „Jmenuje se Bílý orel.“

Na Lyonově tváři se objevil úsměv.

„Chápeš, co ti říkám, Lyone?“ zeptala se.

Políbil ji na temeno. „Chápu,“ zašeptal. Vzal její tvář do dlaní a natočil ji k sobě. Něžně ji políbil na ústa.

A pak jí osušil slzy. „Pochopil jsem, že jsem ten nejšťastnější muž na celém světě. Nikdy jsem nevěřil, že najdu někoho, koho bych mohl milovat tak jak tebe, Christino. Jsem tvé rodině velmi zavázán, miláčku. Vychovali tě pro mne.“

„Neznáš je, a přece mluvíš, jako by ti na nich záleželo,“ zašeptala Christina. Hlas se jí třásl dojetím.

„Ovšemže mi na nich záleží,“ řekl Lyon. „Tvoje matka je jistě ušlechtilá, milující žena a otec…“

„Pyšný válečník,“ dokončila Christina. „Stejně jako ty, Lyone.“

„Miluji tě, Christino. Opravdu sis myslela, že tvoje minulost by mě přiměla, abych si myslel, že jsi něco méně než…“

„Nikdy jsem si nepřipadala méněcenná. Nikdy. Jsem horská lvice. Vlastně jsem si myslela, že méněcenní jsou Angličané… než jsem potkala tebe.“

Lyon se usmál. „Máš v sobě něco z otcovy pýchy,“ podotkl. „To mě těší.“

„Nebude to pro tebe snadné, Lyone. Mám odlišné zvyky. Už nechci nic předstírat. Alespoň ne když budeme sami…“

„Dobře. Nechci, abys předstírala, ať bys předstírala cokoliv,“ prohlásil Lyon. Pak se zasmál, protože mu připadalo, že řekl nesmysl.

„Miluji tě, Lyone,“ zašeptala Christina. Hladila mu krk. „Lyone? Chci…“

„Já také,“ zamručel Lyon. Ještě jednou ji políbil, tentokrát hladově. Jazykem vklouzl do jejích úst, aby je ochutnal, polaskal.

Christina ho objala kolem krku. Chtěla mu říci, že se chce vrátit do Lyonwoodu, ale jeho polibek brzy vypudil tu myšlenku z hlavy. Jeho ústa se přitiskla k jejím, až skoro nemohla dýchat.

„Pojďme nahoru, Lyone,“ zašeptala mezi vášnivými polibky.

„Není čas, Christino.“

„Lyone!“

Pokusil se o úsměv nad dychtivostí v jejím hlase, ale musel vynaložit veškeré úsilí, aby se ovládl. Christina se otírala o jeho klín, kousala ho do lalůčku a divoce ho hladila po zádech.

Nemohl by se teď vydat ke schodům, ani kdyby na tom závisel jeho život.

KAPITOLA 14

Přišel v noci, když všichni spali. Jacksonovi se uložili k spánku venku. Bylo nepříjemně chladno, ale Jacob toužil po soukromí, a proto si postavil malý stan.

Uslyšela jsem podivný zvuk, a když jsem vyhlédla z vozu, zpozorovala jsem, že se nad Emily a Jacobem naklání nějaký muž. Zavolala jsem na něho, protože jsem si ještě neuvědomovala nebezpečí. Napadlo mě, že je řada na Jacobovi, aby převzal stráž.

Muž se zvedl a ozářilo ho měsíční světlo. Výkřik se mi zarazil v hrdle. Edward mě přece jen našel! V ruce držel zkrvavený nůž.

Byla jsem v šoku a tak vyděšená, že jsem se nemohla ani pohnout. Byla jsi to ty, kdo mě přinutil k činu, Christino. Ano, když ses probudila a začala plakat, vzpamatovala jsem se z ochromení. Nemohla jsem připustit, aby tě Edward zabil.

Uchopila jsem Jacobův lovecký nůž právě v okamžiku, kdy vylezl na vůz. Vykřikla jsem a bodla ho do tváře. Edward zavyl bolestí. Ostří nože ho zasáhlo do koutku oka. „Dej mi drahokamy,“ poručil, když mi vyrazil nůž z ruky.

Můj výkřik probudil celý tábor. Edward za sebou uslyšel zmatené hlasy. Řekl, že se vrátí a zabije mě. Pak pohlédl na košík, ve kterém jsi spala ty, Christino. Obrátil se ke mně a řekl: „Napřed zabiju ji. Měla jsi ji nechat Patricii,“ dodal s úšklebkem a vyplížil se z vozu.

Jacksonovi byli mrtví. Prořízl jim hrdla. Řekla jsem vůdci kolony, že jsem zaslechla zvuk a viděla, jak se nad Jacobem a Emily sklání nějaký muž.

Začali pátrat v okolí tábora. Ale světlo bylo slabé a Edwarda se nepodařilo nalézt.

O několik hodin později se tábor zase uklidnil. Byly postaveny trojnásobné hlídky a bylo rozhodnuto, že za úsvitu budou Jacksonovi pohřbeni.

Počkala jsem do rána, pak jsem tě zabalila a klidně vyjela z tábora. Nevěděla jsem, kam jedu, a bylo mi to jedno. Neochránila jsem tě, Christino. Bylo jen otázkou času, kdy nás Edward objeví.

Zapsáno 20. října 1795

Bylo časné odpoledne, když se Lyon polibkem s Christinou rozloučil. Předpokládala, že se vypraví za Rhonem kvůli plánované karetní hře. Lyon spěchal, protože potřeboval udělat potřebné přípravy pro Jackův příchod do Rhonova domu, a neměl čas své ženě všechno vysvětlit. Řekl jí jen, že hra v karty byla odložena a že se musí postarat o důležitou záležitost.

Christina se právě převlékla do tmavě modrých šatů, když Kathleen oznámila, že dole čeká lady Diana.

„Je strašně rozčilená,“ řekla Kathleen své paní. „Ta ubožačka pláče.“

Christina chvátala ze schodů dolů. Když ji Diana spatřila, začala koktat něco o Rhonovi.

Christina uvedla švagrovou do přijímacího pokoje, posadila se vedle ní, hladila ji po ruce a poslouchala celou historii.

„Ten ubohý člověk je nevinen,“ štkala Diana. „Pokouší se být tak ušlechtilý. Věděla jsi, že každý večer pořádá zábavu? Ach, kdyby jen Lyon přišel brzy domů, abych mu mohla říci, co se stalo. Věděl by, co dělat.“

„Jsem si jista, že to velmi brzy zjistí,“ řekla Christina. „Je to všechno moje vina,“ dodala.

„Jak to může být tvoje vina?“ divila se Diana.

Christina jí neodpověděla. Cítila zodpovědnost za Rhonův problém. To zranění mu přece způsobila ona, a vina tedy padá na její hlavu.

„Musím vymyslet nějaký způsob, jak… Diano, říkala jsi, že dnes pořádá Rhone večírek?“

„Ano. Teta Harriett mi nedovolí tam jít,“ řekla Diana. „Už jsme slíbily návštěvu jinde, ale raději bych šla k Rhonovi.“

Christina skryla úsměv. „Ovšemže bys tam šla raději,“ řekla. A znovu pohladila Dianu po ruce. „Všechno se do zítřka vyřeší,“ dodala spiklenecky.

„Jak by mohlo?“ zašeptala Diana. „Víš o něčem, a nechceš mi to říct?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděla Christina. Záměrně se odmlčela, pak se ohlédla. Když se zas obrátila k Dianě, řekla: „Mohu ti spolehlivě potvrdit, že skutečný Jack se dnes večer vydá zase na lup.“

Dianino zaúpění bylo známkou, že jí věří. „Nesmíš nikomu říci ani slovo, Diano, jinak by nato mohl Jack přijít a upustil by od svého záměru.“

Diana sevřela ruce. „Nikomu nic neřeknu, to ti slibuji,“ řekla. „Ale jak ses dověděla…“

„Není čas vysvětlovat podrobnosti,“ prohlásila Christina. „Mám jednu důležitou věc, o kterou se musím postarat. Mohla bych s tebou zajet k tobě domů a pak si na chvíli půjčit tvůj kočár?“

„Ano, zajisté,“ odpověděla Diana. „Mohla bych ti pomoci tu věc vyřídit,“ nabídla se.

Christina zavrtěla hlavou. „Rychle, Diano. Je toho třeba ještě hodně udělat.“

„Ano?“

„Nedělej si starosti. Teď si utři oči a jdeme.“

Christina vlekla Lyonovu sestru za sebou. Odvedla Dianinu pozornost od Jacka několika otázkami o její rodině.

„Rozuměl si Lyon se svým bratrem Jamesem?“ chtěla vědět.

„Občas. Spíš spolu soupeřili,“ řekla Diana. „Lyon byl vždy lepší než James – v jízdě na koni, při zacházení s mečem a… no, i u žen,“ dodala a pokrčila rameny. „Zdálo se, že je James posedlý touhou po vítězství. Riskoval.“

„Jak zemřel?“

„Spadl z koně. Netrpěl. Měl rychlou smrt. Baron Winters, náš rodinný lékař, říkal, že necítil bolest. Myslím ale, že to řekl především proto, aby uklidnil matku.“

„Co se týká tvé matky,“ začala Christina váhavě, „Diano, vím, že jsi jí velice blízká, ale doufám, že nebudeš protestovat proti mému plánu.“

„Jakému plánu?“ zamračeně se tázala Diana.

„Ráda bych vzala tvou matku zítra s sebou, až se budu vracet do Lyonwoodu.“

„Myslíš to vážně? A Lyon ví o tvém úmyslu?“

„Netvař se tak podezíravě,“ vyzývala ji s úsměvem Christina. „Mám na mysli jen matčino dobro. Ty máš tady jiné povinnosti, jinak bych tě požádala, abys jela také. Vím, že odloučení bude pro tebe těžké. Je to konec konců tvoje matka,“ řekla nakonec.

Diana sklopila oči a hleděla do klína. Styděla se za prudkou úlevu, kterou náhle pocítila. Někdo se konečně postará o její matku. „Je hrozné, že to přiznávám, ale teď jsi vlastně má sestra, a tak se ti svěřím, že mi matka nebude vůbec chybět.“

Christina nevěděla, co na to říci. Otevřela švagrové dveře kočáru a řekla: „S matkou se vychází… obtížně, že?“

„Viděla jsi ji,“ zašeptala Diana. „Jediné, co chce, je mluvit o Jamesovi. Nezajímám ji ani já, ani Lyon. James byl její prvorozený syn. Ach, já vím, že mě teď odsuzuješ. Neměla jsem říkat, že…“

Christina vzala do dlaní Dianiny ruce. „Musíš mi vždycky říkat pravdu. Je to jediná možnost, jak spolu můžeme vycházet, víš. Diano, já vím, že matku miluješ. Nemohla by ses na ni tak zlobit, kdyby tomu bylo jinak.“

Diana vytřeštila oči. „Opravdu se na ni zlobím,“ řekla.

„Teď jdi domů. Já se musím o něco postarat,“ řekla Christina měníc téma. „Přikaž služebným, aby sbalily matce věci. Zítra ráno přijdu a odvezu ji.“

Diana se najednou vrhla k Christině a neobratně ji objala. „Jsem tak šťastná, že se Lyon s tebou oženil.“

„Já jsem také šťastná, že jsem si ho vzala,“ řekla Christina.

Diana ji pustila. Vystoupila z kočáru, pak znovu nabídla Christině pomoc ve vyřízení její záležitosti, ale Christina ji odmítla. Počkala, až se za Dianou zavřou domovní dveře, a sdělila kočímu cíl cesty.

„Vy víte, kde je krčma Bleaka Bryana?“ pozastavil se kočí. Oči mu málem vylezly z důlků a několikrát těžce polkl.

„Ne, přesně nevím, kde je. Vy ano, pane?“

„Ovšem, madam, vím,“ vykoktal kočí.

„Takže je všechno v pořádku, ne? Zavezte mě tam, prosím, co nejrychleji.“

Christina nastoupila zpátky do kočáru a zavřela za sebou dveře. Najednou se v okénku objevila bledá tvář kočího. „To přece nemyslíte vážně, madam. Bleak Bryan sídlí v nejodpornější části Londýna. Plné hrdlořezů a…“

„Bryan je můj přítel. Musím se s ním setkat, pane. Jak se jmenujete?“ zeptala se.

„Everet,“ odpověděl kočí.

„Everet,“ opakovala Christina. Vrhla na něho oslňující úsměv a řekla: „To je moc hezké jméno. A teď vám musím říci, Everete, že bych byla velmi nešťastná, kdybyste neuposlechl mého příkazu. Rozhodně,“ dodala výhružným hlasem.

Everet se poškrábal po lysině na temeni hlavy, než odpověděl. „V tom je právě ten háček, madam. Vy budete nešťastná, když vás nezavezu k hostinci Bleaka Bryana, a váš manžel, až se to doví, tak mě zabije. Odnesu si to, ať udělám cokoliv… Je to vážně zlé.“

„Ach, už chápu vaše rozpaky. Nevíte, že můj manžel speciálně vyžadoval, abych zajela na tuto návštěvu k panu Bryanovi. Zanechte obav, dobrý muži. Lyon o všem ví.“

Zdálo se, že se Everetovi ulevilo. Markýzina upřímnost byla očividná. Je to přece tak nevinný andílek, pomyslel si Everet. Nu, ona zřejmě ani lhát neumí.

Kočí vykoktal omluvu, požádal Christinu, aby uzamkla kočár zevnitř, a váhavě zamířil ke svému cíli.

Jel s kočárem jako splašený. Christina si pomyslela, že se snad trochu bojí.

Její úsudek se ukázal správný, jakmile konečně dojeli k hostinci. Když jí Everet pomáhal z kočáru, třásly se mu ruce. Neustále se ohlížel. „Prosím, madam, pospěšte si se svou návštěvou. Budu čekat v kočáře, pokud vám to nevadí,“ zašeptal.

„Ach, nemusíte na mne čekat. Nevím, jak dlouho se tam zdržím. Jeďte domů, Everete. Pan Bryan se mi postará o odvoz domů.“

„Ale, madam,“ koktal Everet. „Co když tam nebude? Co když někam odešel?“

„Pak budu muset na něho počkat,“ prohlásila Christina. Zamířila ke dveřím, ohlédla se, poděkovala, a než se mohl Everet vzpamatovat a rozmyslet, co má dělat, markýza zmizela v krčmě.

Nepřišla nepřipravena. Ne, nebyla tak bláhová, jak si Everet myslel. Měla v ruce malý nůž; ten, který běžně používala, měla připnutý u kotníku. Byla by se cítila lépe s dlouhým nožem, ale nemohla ho dobře ukrýt v ruce. Vzbuzovala by zdání, že se chystá k nějakému násilnému činu.

Ze své zkušenosti Christina věděla, že většina darebáků je banda neotesaná. Člověk se musí od počátku chovat rozhodně.

Dlouho stála u dveří, prohlížela si nacpaný lokál a hledala očima jeho majitele. Kolem dřevěných stolů sedělo asi dvacet návštěvníků a dalších pár postávalo u otlučeného pultu, který se táhl po pravé straně prostorné místnosti.

Muž stojící za pultem na ni hleděl s otevřenými ústy. Christina usoudila, že pracuje pro majitele, a ihned k němu zamířila.

Nebyla ještě v půli cesty, když se ji pokusil vyděsit první neurvalec. Muž, který páchl pivem, po ní nemotorně vztáhl ruku.

Christina mu ji odrazila ostřím nože. Muž okamžitě zavyl bolestí. Všichni hleděli, jak mohutný muž zvedl ruku a užasle na ni zíral.

„Vy jste mě řízla!“

Při jeho řevu se otřásaly trámy. „Vy jste mě řízla,“ zařval znovu a vrhl se na Christinu.

Christina se nepohnula. Zamávala mu nožem před očima. „Sedněte si, nebo vás bodnu ještě jednou.“

Na takové věci skutečně nemá čas, říkala si. Musí toho ještě tolik zařídit před Rhonovým večírkem.

„Vy jste mě bodla, vy…“

„Zkusil jste na mne sáhnout,“ odpověděla Christina. Čepel jejího nože se dotýkala hrdla zmateného muže. „A jestli se o to pokusíte ještě jednou, budete moci pít pivo dírou, kterou vám prorazím v hrdle.“

Uslyšela smích a obrátila se, aby zjistila původce. „Mám zde jednání s panem Bleakem Bryanem.“

„Takže jste jeho ženská, ano?“ vykřikl někdo.

Christina zklamaně povzdechla. Darebáka vedle ní okamžitě napadlo, že znovu zaútočí. Ani na něho nepohlédla, když mu poznamenala krk úzkou hlubokou ranou.

Znovu zaječel. Christina obrátila oči v sloup a v duchu prosila o trpělivost.

Ano, všichni lumpové na světě jsou stejní. Nevychovaní.

„Jsem ženská markýze z Lyonwoodu,“ řekla skupině mužů. „Přítel mého muže je majitelem tohoto hostince. Musím s ním ihned mluvit a už mi dochází trpělivost.“ Odmlčela se a zamračila na muže držícího se za krk. „Je to nepatrná rána, pane, ale pokud nepřestanete s těmi hloupostmi, slibuji, že další bude bolet víc.“

Přestože si to Christina neuvědomovala, zpráva, že je Lyonova manželka, změnila mínění všech přítomných mužů. „Nechej ji být, Arthure, jestli chceš zůstat naživu. Je to paní z Lyonwoodu.“

„Vy se jmenujete Arthur?“ zeptala se Christina.

Muž, jehož se tázala, byl tak vyděšen, že jí ani neodpověděl.

„Arthur je pěkné jméno, pane. Znáte příběh o Camelotu? Ne?“ divila se, když na ni muž neustále hloupě civěl. „Vaše matka vám jistě tu historii čítávala a pojmenovala vás podle slavného krále,“ poučila ho.

Arthur ji neposlouchal. Jeho myšlenky se ubíraly zcela jiným směrem, pronásledovala ho děsivá představa, co s ním provede markýz z Lyonwoodu, až se doslechne o jeho podlém činu. „Nechtěl jsem vám způsobit nic zlýho, když jsem vás chytil, jak že je Bůh nade mnou,“ naříkal. „Nevěděl jsem…“

„Že jsem vdaná?“ ptala se Christina. Povzdechla si. „Nu, předpokládám, že jste nemohl vědět, že nejsem volná, ale stejně bylo od vás neomalené sahat na dámu, aniž jste se jí zeptal,“ poučovala ho. „Ale pro své nevychované způsoby ještě nezemřete, Arthure,“ dodala milým hlasem.

Obrátila se k ostatním. „Chtěl by se ještě někdo pokusit na mne sáhnout?“

Všichni do jednoho zakřičeli svá ne. A k tomu vehementně kroutili hlavami.

Byl to směšný pohled, ale Christina se neusmála. Nechtěla, aby si mysleli, že se směje jim.

„Myslíte to upřímně?“ chtěla vědět, jen aby si mohla být jista, že může odložit nůž.

Pak se usmála. Nemohla se ubránit. Horlivé kývání hlavami bylo až příliš směšné.

„Arthure, jděte a omyjte si ránu,“ zavolala Christina přes rameno, když mířila k pultu, kde chtěla počkat na majitele. „Pošlu vám mast, která utiší bolest, až skončím se svou záležitostí. Nevíte náhodou někdo, kde bych našla pana Bryana?“ zeptala se mlčících mužů.

„Connor už pro něho šel, paní,“ zvolal jeden z nich.

Christina se na drobného štíhlého muže usmála. Všimla si, že v ruce drží karty. „Hrajete hazardní hry?“ zvolala s úmyslem vyplnit čas, než přijde Bryan. Zároveň se pokoušela zmírnit napětí v místnosti. „Promiňte, že vás obtěžuji, pane.“

„Vůbec ne,“ bránil se muž. „Nemohu sehnat nikoho ke hře.“

„Jak je to možné?“

„Nitty má moc velký štěstí, paní,“ vykřikl někdo.

„Jste trpělivý člověk, Nitty?“ zeptala se Christina.

„To přesně nevím, vaše milosti,“ odpověděl Nitty.

Christina se rozhodla nepoučovat ho, že ji nemá oslovovat „vaše milosti“. Připadal jí už tak dost nervózní.

„Nemohli bychom to zkusit?“ zeptala se. Její perlivý smích způsobil, že tváře návštěvníků roztály úsměvem. „Ráda bych se naučila hrát karty, a kdybyste měl čas a chtělo se vám, byla bych ráda. Musím zde počkat, abych si promluvila s majitelem…“

„Bude mi ctí naučit vás tomu,“ ozval se Nitty. Vypjal hruď. „Poppy, připrav stůl pro dámu,“ přikázal. „Přines čistou židli, Prestone. Kterou hru se chcete naučit, paní?“ zeptal se.

„Kterou hru obvykle hrávají muži?“

„Nu, váš manžel obvykle hraje poker, paní, ale ten se jistě nebudete chtít učit…“

„Ale budu,“ odpověděla Christina.

„Tady, paní,“ vykřikl další. „Vsadím pár drobných, když to pochopíte.“

„Pár drobných?“

„Jako sázku,“ řekl další dychtivý muž.

Christina nemohla uvěřit, jak jsou ochotní. Muž jménem Poppy udělal dramatické gesto a uklonil se. „Vaše židle je připravena, paní,“ oznámil. „Plivance jsou pryč. Je čistá, jak má být.“

Když se Christina posadila za okrouhlý stůl, obrátila se k Nittymu. „Takže vy znáte mého manžela,“ prohlásila a sledovala, jak míchá karty. „Řekl jste, že poker je jeho hra,“ dodala na vysvětlenou.

„My všichni ho známe, paní,“ prohlásil za ní Poppy.

„Ach, to je hezké,“ řekla Christina. „Tak tedy, Nitty. Vysvětlete mi, jak se ta hra hraje. Děkuji za vaše mince, pane, a vám také, a… nu, nemyslím, že budu potřebovat mnoho peněz, pánové,“ dodala, když se mince začaly vršit před ní na hromadu. „Jste tak velkorysí. Můj muž má štěstí, že má takové dobré přátele.“

Christinin manžel si myslel totéž, když dával příkazy ošumělému, ale velmi oddanému muži za hostincem. Vedle něho stál Bryan a z celého srdce si přál, aby se i on mohl zúčastnit odvážného kousku.

„Ksakru, Lyone, přál bych si tam být, abych viděl, jak se bude Rhone tvářit. Nezapomeň hochu,“ řekl muži, který měl napodobit Jacka, „drž se v pozadí. Nemáš tak zelené oči jako Rhone. Někdo by si toho mohl všimnout.“

„Bryane, musíš se vrátit do lokálu,“ připomínal barman už potřetí. „Říkám ti, že tam bylo zatraceně horko. Neslyšel jsi ten křik?“

„Slyším jenom, že se chlapi dobře baví, Connore. Kdo tu rvačku začal, jistě si to mezitím rozmyslel. Tak se vrať dovnitř, než se z tebe zblázním.“

Bryan se na Connora zamračil, pak přistoupil k Lyonovi a poslouchal, jak dává příkazy mužům.

Náhle jeho pozornost upoutal výbuch smíchu. Bryan pokynul Lyonovi a zamířil zpátky do krčmy, aby se podíval, čemu se tam všichni smějí. Okamžitě si všiml, že se dav shromáždil kolem stolu v rohu, a vydal se k nim, právě když se tam uvolnilo trochu místa. V té chvíli spatřil sedící u stolu. Po chvíli úžasu se Bryan obrátil a vyběhl ven zadními dveřmi.

„Lyone, už jsi skončil?“

„Právě jsem na odchodu,“ odpověděl Lyon. „Proč? Máš nějaký problém?“ zeptal se. Tón Bryanova hlasu nasvědčoval, že je třeba být na stráži. Hlas jeho přítele zněl, jako by ho někdo škrtil.

„Já ne, ale ty,“ odpověděl Bryan.

Když se Lyon pokusil vejít do lokálu, Bryan mu zastoupil cestu. „Pořád se rád sázíš, Lyone?“

Lyon vrhl na Bryana udivený pohled. „Ovšem.“

„Pak se tedy vsadím, že tě čeká největší překvapení tvého života,“ řekl Bryan. Ustoupil stranou, pak ukázal prstem. „To překvapení tě očekává uvnitř.“

Lyon neměl čas na hloupé žerty. Spěchal dovnitř v přesvědčení, že Bryan chce, aby odzbrojil pár výtržníků.

Shluk mužů kolem stolu mu bránil ve výhledu. „Žádné nebezpečí nehrozí,“ řekl Bryanovi. „Zajímalo by mě, co je tam tak zajímavého,“ dodal. „Našel si Nitty nějakou novou oběť pro své karetní triky?“

„Ach, skutečně se tam hrají karty,“ pomalu odpověděl Bryan. „Frankie, jak vypadá hra?“

„Ta dáma právě připravila Nittyho o pěkných pár desetníků,“ zavolal někdo z hloučku.

„To není moje chyba,“ zařval dobrácky Nitty. „Rychle chápe. Chytila se hry, jako se krab chytá…“

„Pozor na jazyk, Nitty,“ vykřikl další muž. „Žena markýze z Lyonwoodu je vážená osoba, ty hlavo skopová. Před ní budeš mluvit slušně.“

Žena markýze z Lyonwoodu.

To, co se mu zdálo, že slyší, přece nemohla být pravda. Ne, to přece není možné…

Lyon se obrátil k Bryanovi. Jeho přítel pomalu pokyvoval hlavou. Lyon tomu pořád nemohl uvěřit. Přistoupil k hloučku. Někteří trochu ustrašenější muži mu ustupovali z cesty.

Veselé výkřiky náhle zmlkly. Christina si neuvědomila napětí ve vzduchu, ani skutečnost, že přímo za Nittym stojí její manžel a dívá se na ni.

Soustředěně si hleděla do ruky a usilovně se mračila. Nitty měl strach se ohlédnout. Viděl výrazy na tvářích mužů stojících za Christinou. Nikdo nevypadal příliš vesele. „Myslím, že složím karty, paní.“

Christina nezvedla zrak, ale zabubnovala prsty o stůl a dívala se na pět karet, které držela v druhé ruce. „Ne, Nitty, teď nemůžete skládat. Řekl jste mi, že teď musím já složit, vyrovnat nebo zvednout.“ Přisunula hromádku mincí doprostřed, pak s úsměvem pohlédla na nového přítele. „Ještě se na vás podívám.“

Nitty upustil karty na stůl. „Uhm, paní, nemusela jste dávat do džbánu všechny peníze. Porazím vás svými třemi králi, ale můžete dostat peníze zpátky. Je to jen zkušební hra.“

Muži kolem přikyvovali. Ozvalo se několik souhlasných zamručení, zatímco zbytek publika vrhal ustrašené pohledy směrem k Lyonovi.

Christina se neodvážila odtrhnout oči od své ruky, Nitty ji varoval, že výraz na tváři hráče často prozradí, co drží v ruce. Protože její spoluhráč už karty ukázal, nebyla si jistá, jestli ještě to pravidlo platí, ale nechtěla nic riskovat…, rozhodně ne s tak skvělými kartami, jaké měla.

„Čest je čest, Nitty. Vítěz bere všechno. Copak jste to neřekl?“

„Řekl, paní,“ koktal Nitty.

Christina položila na stůl dvě sedmy. Záměrně tajila další tři karty. „Pánové,“ řekla mužům sklánějícím se ke stolu. „Připravte se převzít své výhry.“

„Ale paní, to byste musela přebít moje…“

Nitty nedopověděl, protože Christina hodila na stůl zbylé tři karty.

„Můj Bože, ona má tři esa,“ zašeptal Nitty. Z jeho hlasu zněla úleva. Lyonova manželka vyhrála.

K Christininu jasnému smíchu se nikdo nepřidal. Všichni se dívali na markýze z Lyonwoodu a čekali na jeho reakci. Netvářil se příliš spokojeně. Když se mocný markýz nesmál, ani oni nemohli.

Christina se dala do rovnání mincí na hromádky. „Nitty? Zatímco budeme čekat, až se vrátí pan Bleak, chtěla bych, abys mi ukázal všechny triky. Pak budu vědět, jak se to dělá, a nedám se snadno napálit.“

Nitty na její žádost neodpověděl. Christina pohlédla na svého učitele.

Vyhlížel vyděšeně. Konečně si uvědomila mlčení přihlížejících. Nechápala je, dokud nepozvedla oči a nezpozorovala, že na ni hledí její manžel.

Okamžitě se zeptala s údivem v hlase. „Lyone, co tady děláš?“

Její líbezný, přívětivý úsměv ho rozzuřil k nepříčetnosti. Zdálo se, že jeho žena je ráda, že ho vidí.

Christinin úsměv se vytratil, když viděla, jak Lyon stojí a hledí na ni, aniž by ji pozdravil.

Znejistěla a v ramenech ji najednou zamrazilo. Nakonec pochopila. Lyon zuřil. Christina se zmateně zamračila. „Lyone?“ zeptala se váhavě. „Není něco v pořádku?“

Lyon nedbal na její otázku. Chladným pohledem si změřil okolní hlouček.

„Ven.“

Jediné slovo vyprázdnilo lokál. Jeho hlas práskl jako bič. Christina jen užasle hleděla, jak muži chvatně dělají, co poručil. Nitty převrhl židli, když se hnal ven z hospody.

„Zapomněli jste si peníze,“ volala za nimi Christina.

„Už ani slovo.“

Lyon řval. Christině se údivem rozšířily zorničky. Vstala a pohlédla na manžela. „Ty se opovažuješ na mne zvyšovat hlas před cizími lidmi? A před svým přítelem Bleakem Bryanem?“

„K čertu, to ano!“ zařval znovu.

Mrazivá výtka ji udivila. Obrátila se k manželovu příteli, zachytila jeho soucitný pohled a najednou se tak zastyděla, až jí bylo do pláče.

„Ponížil jsi mě před dalším bojovníkem.“ Hlas se jí třásl a ruce svírala před sebou.

Byl přesvědčen, že se ho bojí. Její zoufalý výraz prorazil mlhu, kterou měl před očima. Lyon se začal tvářit klidněji, až se zdálo, že se opět začíná ovládat.

„Pověz mi, co tady děláš,“ vyžadoval. Hlas se mu stále zachvíval potlačeným hněvem. Považoval to však za vítězství sebeovládání, protože ve skutečnosti ještě cítil nutkání křičet.

Neuvědomovala si žádné nebezpečí. Lyon si to několikrát v duchu opakoval, aby sám sebe přesvědčil. Ne, vůbec netušila, co se jí zde mohlo stát…

On si byl až příliš dobře vědom nástrah, čekajících na vznešenou dámu v těchto končinách Londýna. Lyon se nutil vypudit z mysli černé myšlenky, aby se mu podařilo uklidnit se.

Christina nemohla na manžela ani pohlédnout. Stála s hlavou skloněnou a zírala na desku stolu.

„Lyone, tvoje žena musela mít určitě moc důležitý důvod, aby sem přišla,“ prohlásil Bryan ve snaze zmírnit napětí mezi manželi.

Christina trhla hlavou a pohlédla na Bryana. „Můj manžel se zlobí, protože jsem k vám přišla?“ zeptala se udiveně.

Bryan nevěděl, co říci na tak absurdní otázku. Místo toho se zeptal: „Vy nevíte, jak špatnou pověst mají tyto končiny?“

Musela se zhluboka nadechnout, než byla schopna znovu promluvit. Ruce svírala u boků v pěst. „Budu chodit, kam se mi zachce… a kdy budu chtít.“

A hrome, pomyslel si Bryan, to vypadá zle. Vrhl krátký pohled na Lyona a pak znovu na Christinu. Ten líbezný anděl zřejmě ještě manžela nepochopil. Vždyť mu doslova mávala před očima červeným šátkem.

Lyonův počáteční hněv nepominul. Přispěly k tomu i provokace, kterých se Christina dopouštěla. Bryan chvatně zasáhl, než měl Lyon čas zareagovat na nevhodnou poznámku své ženy. „Proč se neposadíte? Nechám vás o samotě…“

„Proč? Už mě před vámi dost ponížil,“ zašeptala Christina.

„Christino, jdeme domů. Okamžitě.“

Lyonův hlas se změnil v tichý šepot. Bryan doufal, že si Christina uvědomí, že to není dobré znamení.

Neuvědomila si to. Rozzlobeně pohlédla na manžela. Bryan jen kroutil hlavou nad její nechápavostí.

Lyon se pohnul s rychlostí blesku. Christina najednou zjistila, že se tiskne k zadní stěně a on ji drží za boky. Tvář měl jen pár palců od její a žár jeho hněvu byl tak prudký, že mohl roznítit oheň.

„Tak to chodí v Anglii, Christino. Manželka koná jen to, co si přeje její muž. Chodí jen tam, kam jí manžel dovolí a kdy jí dovolí. Rozumíš?“

Bryan přecházel Lyonovi za zády. Srdce se mu svíralo nad tou něžnou květinou, kterou si Lyon vzal. Ta chudinka byla jistě vyděšená. I on byl trochu nervózní. Lyonova prchlivost svou silou vylekala i jeho.

Podle toho, jak Christina svému muži odpověděla, si Bryan uvědomil, že se ho vůbec nebojí. „Zahanbil jsi mě. V zemi, odkud pocházím, je to pro ženu dostatečný důvod, aby si ostříhala vlasy, Lyone.“

Lyon se pokoušel uklidnit, ale její nesmyslná poznámka ho přiváděla k šílenství. „Co to ksakru znamená?“

Nechtěla ztrácet čas vysvětlováním. Ne, Christina cítila, jak jí v nitru klíčí hněv. Toužila na něho zaječet. Ale zároveň se jí chtělo plakat. Nedávalo to smysl, ale byla příliš rozčilená, než aby uvažovala o těchto rozporuplných pocitech. „Když si žena ostříhá vlasy, je to proto, že ztratila někoho blízkého. Manželka si stříhá vlasy, když její manžel zemře… nebo když ho zavrhne.“

„To je nejnesmyslnější poznámka, jakou jsem kdy slyšel,“ zabručel Lyon. „Uvědomuješ si, co říkáš? Hovoříš o rozvodu.“

Míra její hlouposti a její nestoudné připomínky ho najednou zasáhly plnou silou. Lyon přitiskl čelo k jejímu, zavřel oči a začal se smát. Její arogance chválabohu zahnala všechen jeho hněv.

„Věděla jsem, že změníš názor, až poznáš moji minulost, ty zatracený Angličane,“ vztekala se. „Nejsi nic jiného než… hlava skopová,“ prohlásila, protože si vzpomněla na nadávku, kterou předtím jeden z hostů častoval druhého.

„Budeme si spolu muset důkladně promluvit,“ řekl pomalu Lyon. „Tak pojď,“ přikázal, vzal ji za ruku a táhl za sebou.

„Musím ještě promluvit s panem Bryanem,“ řekla Christina. „Pusťme, Lyone,“ dodala a snažila se mu vytrhnout.

„Zřejmě jsi vůbec nic nepochopila,“ podotkl přes rameno Lyon. „Právě jsem ti řekl, že manželka chodí tam, kam jí manžel…“

„Lyone? Jsem k smrti zvědavý,“ přerušil ho Bryan. Postřehl rozhořčení v hlase svého přítele a pokusil se zasáhnout, než vypukne další hádka. „Rád bych věděl, proč za mnou tvá žena přišla,“ dodal s rozpaky.

Lyon se zastavil u dveří. „Řekni mu to,“ vyzval Christinu.

Nejraději by na jeho příkaz nedbala, aby si uvědomil, že mínila vážně každé slovo, které mu řekla, ale v sázce bylo Rhonovo dobro, a tak odložila pýchu stranou. „Rhone dnes pořádá večírek,“ začala. „Chtěla jsem vás požádat, zda byste nenašel pár vhodných mužů, kteří by tam přišli jako lupiči, a…“

Christina své vysvětlování nedokončila. Lyon ji uprostřed věty vyvlekl ze dveří. Ušli ještě kus cesty podél bloku domů, než došli ke kočáru. Není divu, že netušila nic o jeho návštěvě u Bryana, pomyslela si. Její muž ukryl kočár pěkně daleko.

Nechápala proč, ale neměla v úmyslu se ptát. Hlas by ji prozradil. Christina věděla, že má na krajíčku pláč. Nikdy si nemyslela, že je schopna tak se rozrušit.

Celou cestu domů spolu nepromluvili ani slovo. Lyon se během jízdy snažil uklidnit. Bylo to namáhavé úsilí. Nemohl se zbavit myšlenek, co všechno se mohlo Christině přihodit. Bezděčné představy rozněcovaly jeho prchlivost. V prvním okamžiku, když spatřil Christinu v krčmě, se mu málem roztřásla kolena.

Hrála karty s nejhoršími pobudy v Londýně. Neuvědomila si vůbec nebezpečí. Kdyby ano, nevypadala by tak spokojená sama se sebou. Dokonce se na něho usmívala. Lyon si nemyslel, že by byl někdy schopen tak se rozzuřit… ani vyděsit.

„Jsi zatraceně naivní,“ mručel, když otevíral dveře kočáru.

Christina na něj nepohlédla. Klopila oči do klína, a když pronesl tu nevlídnou poznámku, jen odevzdaně pokrčila rameny.

Nabídl jí ruku, když vystupovala z kočáru. Nevšímala si jí.

Rázovala kousek cesty před ním a on si všiml, že si ustřihla kus vlasů. Kadeře jí teď končily v půli zad.

Brown se s nimi setkal u dveří. Poté, co dal Lyon svému majordomovi příkaz, aby se postaral o jeho ženu, vyšel za Christinou. Kráčela nahoru po schodech, když ji zastavil. „Až mě nebude rozhovor o té záležitosti tak rozčilovat, vysvětlím ti, proč…“

„Nepřeji si slyšet tvé důvody,“ přerušila ho Christina.

Lyon zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Neopovaž se vyrazit až do zítřejšího rána na žádnou výpravu,“ řekl jí. „Teď musím jít k Rhonovi.“

„Chápu.“

„Ne, myslím, že nechápeš,“ zamumlal Lyon. „Christino, tys přišla k Bryanovi, aby ti pomohl nalézt několik mužů, kteří by se vydávali za Jacka a jeho bandu, že?“

Přikývla.

„Ženo, jak málo mi důvěřuješ,“ zašeptal Lyon a potřásl hlavou.

Christina byla přesvědčena, že jeho poznámka je směšná. „Důvěra nemá s mou záležitostí nic společného. Netušila jsem, že víš o Rhonově trápení.“

„Trápení?“

„Je zavřený doma,“ vysvětlovala Christina. „Protože je to tvůj přítel, vymyslela jsem rafinovaný plán. A tys ho zničil,“ dodala.

„Ne, to tys ho zničila,“ prohlásil Lyon. „Už jsem se o Rhonův problém postaral, Christino. Teď mi slib, že se odtud ani nehneš.“

„Už nemám žádné jiné starosti,“ odpověděla Christina. Pustil její paži, Christina se obrátila a vyběhla zbytek schodů. Lyon právě vycházel ze dveří, když na něj zavolala. „Lyone?“

„Ano.“

„Budeš se mi muset omluvit. Uděláš to hned, nebo až se vrátíš od Rhona?“

„Omluvit se?“

Svá slova zakřičel. Christina usoudila, že ničeho nelituje. „Takže chceš se vším začít znovu,“ zakřičela na něho.

„O čem to mluvíš? Nemám čas na nějaké hádanky,“ prohlásil Lyon. „Jestli je tu někdo, kdo by se měl omluvit…“

Neobtěžoval se dokončit svůj požadavek, protože jeho žena se obrátila zády a zmizela v chodbě.

Opět s ním skončila. Lyon si nemyslel, že si někdy zvykne na takové jednání.

Zřejmě jí nikdy nebude rozumět. Má prohnanou mysl. Na pomoc Rhonovi vymyslela stejnou lest jako on. Nemohl si pomoci, ale uchvátilo ho to.

Bože, má před sebou vyčerpávající úkol. Bude se muset ještě hodně snažit, aby udržel Christinu v bezpečí. Brzy by ji čekaly potíže, kdyby ho neměla vedle sebe, kdyby na ni nedohlížel. Zdálo se, že Christina není ani trochu obezřetná. K čertu, vždyť se ani nebála, když vybuchl vzteky.

Žádná žena ještě na něho nezvýšila hlas… ani mnoho mužů ne, uvědomil si Lyon. Ale Christina tu odvahu měla. Když křičel on, oplácela mu stejným.

Byla vlastně ve všem stejná jako on. Její vášeň se podobala jeho a v srdci věděl, že ho miluje stejně jako on ji.

Ano, dalších dvacet let, dá-li Bůh, bude dost vyčerpávajících.

A velmi, velmi krásných.

KAPITOLA 15

Nechtěla jsem, aby kvůli mně zemřeli další nevinní lidé. Edward nás bude pronásledovat. Věděla jsem, že pomstu odložil jen na čas.

Když přišel den, podařilo se mi vystoupit na nejbližší vrchol. Kolona se probouzela. Vyšlou někoho, aby mě hledal?

Viděla jsem, že z kopce postupují indiáni, a chtěla jsem zakřičet, abych tábor varovala, ale věděla jsem, že by mě neslyšeli. Pak se za mnou ozval výkřik. Byl to ženský hlas. Edward! Napadlo mě, že je nablízku. A kvůli mně zemře další nevinný člověk. Vytáhla jsem nůž, který jsem vzala z Jacobova sedla, a rozběhla se za zvukem.

Pohled, který se mi naskytl, když jsem se prodrala mezi stromy, zahnal mou zbabělost, můj strach. Spatřila jsem dítě, tak ztlučené, tak zakrvácené, ležící na zemi ochable jako spadlý list. Žena, která vykřikla, už umlkla. Měla svázané ruce i nohy.

Matka a dítě… jako ty a já, Christino… a představovala jsem si, že útočníkem je Edward. Už si nevzpomínám, jak jsem tě odložila na zem, nevím, jestli jsem ze sebe vypravila nějaký zvuk, když jsem se rozběhla a vrazila mu nůž do zad.

Nůž mu musel proniknout do srdce, protože se vůbec nebránil. Přesvědčila jsem se, že je mrtev, pak jsem se obrátila k malému chlapci. Jeho bolestné sténání mi rvalo srdce. Zvedla jsem opatrně dítě do náruče, abych mu poskytla alespoň tolik pohodlí, kolik jsem mohla. Když jsem začala tiše broukat, jeho dech se uklidnil.

Najednou jsem ucítila, že se na mne někdo dívá. Obrátila jsem se a spatřila za sebou indiánku.

Jmenovala se Merry.

Zapsáno 1. listopadu 1795

Lyon se vrátil do svého domu až druhého dne časně ráno. Byla to po všech stránkách úspěšná noc. Výraz, který se objevil na Rhonově tváři, když ho okrádali muži hrající si na Jacka, si bude Lyon ještě dlouho pamatovat.

Ano, stálo to za všechno jeho úsilí. Obvinění proti Rhonovi bude nejpozději zítra staženo. Všichni teď věřili Rhonově historce, že si zápěstí zranil náhodou, když upadl na kus ostrého skla.

Wellingham musel vypadat jako blázen. Ta myšlenka Lyona těšila. Nebyl ještě s tím bastardem – ani s dalšími třemi – hotov, ale věděl, že bude muset počkat, než jim udělá z života peklo, jak měl v plánu. Rhonův otec bude pomstěn. A čtyři zloději budou litovat dne, kdy se rozhodli zvolit si za cíl Rhonovu rodinu. Lyon se o to postará.

Christina tvrdě spala na zemi na jeho straně postele. Lyon se tiše svlékl, pak vzal manželku do náruče, vyhýbaje se noži ukrytému pod její přikrývkou. Uložil ji, kam patřila – do své postele. Přivinul ji k sobě, až se mu schoulila na hrudi. Bude muset něco udělat s tou měkkou matrací, uvažoval. Usmál se při vzpomínce na to, jak Christina o jejich svatební noci prohlásila, že se ji postel snaží pohltit.

Nespadla tehdy z postele. Není divu, že se smála, když to tvrdil. Lyon vřele doufal, že si na postel nakonec zvykne. Nelíbila se mu myšlenka, že by se měl uhnízdit dole na zemi, i když by to nakonec udělal, uvědomil si s povzdechem, kdyby to byla jediná možnost, jak si ji udržet.

Kompromis. To slovo mu náhle přišlo na mysl. Zatím je neznal. Než přišla Christina. Možná teď, napadlo ho, nastal čas se jím zabývat.

Lyon se nemohl dočkat rána. Až jí vysvětlí, proč se na ni tak zlobil, když ji našel v Bryanově hostinci, vylíčí jí, jak důležité je její bezpečí. Přivede ji k tomu, aby pochopila, že má na mysli jen její dobro a že ona se nemůže potulovat městem bez náležitého doprovodu.

A ona pozná, co je to kompromis.

Lyon nemohl příštího rána poučit svou ženu. Nebyla tam, aby ho poslouchala.

Probudil se až v poledne – což bylo překvapivé, protože jen málokdy spal v kuse déle než tři hodiny. Cítil se odpočatý, připraven dobýt svět. Nebo přesněji, dobýt svou ženu, a tak se spěchal obléci, aby mohl sejít dolů a začít ji poučovat.

Lyon mylně předpokládal, že Christina skutečně na něj čeká.

„Co říkáš? Ona přece nemůže být pryč!“

Jeho řev vyděsil ustrašeného sloužícího. „Markýza opustila dům před několika hodinami,“ vykoktal. „S Brownem a dalšími muži. Cožpak jste zapomněl, jaké příkazy jste jí dal? Slyšel jsem, jak markýza říká Brownovi, že trváte na tom, aby se ihned vrátila do Lyonwoodu.“

„Ano, opravdu jsem zapomněl,“ mručel Lyon. Samozřejmě svému sluhovi lhal. Žádný takový příkaz jí přece nedal. Ale nehodlal prozrazovat před svým personálem, že mu Christina neříká pravdu. Nebyl to její charakter, který se pokoušel chránit, ale jeho vlastní. Lyon nechtěl, aby se někdo dověděl, že nad ní nemá patřičnou moc.

Bylo to ponižující. Lyon přemítal o té politováníhodné skutečnosti, až ho náhle napadla radostná myšlenka. Christina musela být nervózní, že tak rychle odjela. Možná si uvědomila nevhodnost svého včerejšího jednání.

Lyon si napřed pomyslel, že pojede ihned do Lyonwoodu, pak se rozhodl, že nechá Christinu po zbytek dne vlastním starostem. Až přijede domů on, možná už ho uvítá kajícně.

Ano, čas a mlčení budou jeho spojenci. Doufal, že do soumraku se mu omluví.

Lyon strávil asi hodinu nad majetkovými záležitostmi, pak se rozhodl zastavit se v matčině domě, aby informoval Dianu o Rhonovi.

Jaké bylo jeho překvapení, když vpadl do salonu a našel tam Rhona usazeného na pohovce a objímajícího Dianu kolem ramen!

„Neruším?“ řekl ironicky.

Jeho vstup očividně ani jednoho z nich nepřivedl do rozpaků. Dianina hlava stále spočívala na Rhonově rameni a jeho přítel ani nezvedl oči.

„Přišel Lyon, miláčku. Přestaň plakat. On bude vědět, co je třeba dělat.“

Lyon štěkal své příkazy a přecházel kolem krbu sem a tam. „Rhone, pusť mou sestru. Diano, sedni si slušně a zachovávej alespoň trochu způsoby, proboha. Proč pláčeš?“

Jeho sestra se pokusila vyhovět příkazu, ale sotva se napřímila, Rhone si ji přitáhl zpátky a nutil ji, aby tváří opět spočinula na jeho rameni.

„Zůstaň, kde jsi. K čertu, Lyone, snažím se ji uklidnit, a basta.“

Lyon se rozhodl vyřídit si to s přítelem později. „Pověz mi, proč pláčeš, Diano. A rychle. Spěchám,“ dodal.

„Nemusíš na ni zvyšovat hlas, Lyone.“ Rhone pohlédl hněvivě na svého přítele. „Má za sebou hádku.“

„Řekne mi prosím někdo z vás, co se sakra děje?“

„Máti,“ štkala Diana. Odtáhla se od Rhona a začala si otírat oči kapesníkem. „Christina ji odvezla.“

„Cože?“ divil se Lyon a kroutil nevěřícně hlavou.

„Tvoje žena odvezla tvou matku s sebou do Lyonwoodu,“ řekl Rhone.

„A proto Diana pláče?“ ptal se Lyon a snažil se přijít celé záležitosti na kloub.

Rhone stěží zadržoval smích. Oči mu jiskřily veselostí. „Proto,“ řekl a pohladil Dianu po rameni.

Lyon se posadil proti sestře a čekal, až se vzpamatuje. Vypadá jako motýl, napadlo ho, v žlutých šatech s hnědým lemováním. Slzy se jí rozpíjely na šatech.

„Diano,“ řekl a snažil se o uklidňující tón. „Nemusíš se bát, že se budu zlobit, protože moje žena odvezla s sebou matku. Proto přece pláčeš, že?“

„Ne.“

„Tys chtěla, aby matka zůstala tady?“

Když znovu zavrtěla hlavou a naříkala dál, Lyonova trpělivost byla u konce. „Tak co?“

„Máti nechtěla odjet,“ bědovala Diana. „Rhone, pověz mu to. Viděl jsi, co se stalo. Já jenom nevím, co si o tom mám myslet. A teta Harriett se celou dobu smála jako blázen. Ach, já nevím, co…“

„Rhone, záleží ti na Dianě?“

„Ano. A moc.“

„Pak ti navrhuji, abys ji uklidnil, než ji uškrtím. Diano, přestaň fňukat.“

„Vysvětlím mu to, miláčku,“ řekl Rhone Dianě něžným, konejšivým hlasem.

Lyon nedal najevo své rozhořčení. Rhone se choval jako roztoužený holobrádek.

„Tvoje matka odmítla Christininu žádost, aby s ní odjela do Lyonwoodu, víš. A byl oheň na střeše.“

Rhone nedokázal skrýt úsměv. Diana mu teď štkala do kabátu, a tak se cítil bezpečně. „Tvoje žena byla v každém případě odhodlaná vzít s sebou tvoji matku. Tak odhodlaná, vlastně, že… no, vytáhla ji z postele.“

„Ty žertuješ.“

„Matka nechtěla jít.“

„Samozřejmě,“ podotkl Lyon. „Vysvětlila jí Christina, proč na ni tak naléhá?“

V koutcích úst se mu objevil úsměv, ale jeho sestra ho soustředěně pozorovala a on ji nechtěl rozčilovat tím, že by dával najevo své pobavení.

Rhone jeho odhodlání chránit sestřiny city nepodpořil. „Měl bys to vidět, Lyone. Tvoje matka je silná žena. Nikdy jsem si to neuvědomil. Myslel jsem, že po těch letech polehávání bude malátná, ale ona se doslova dala do boje. Samozřejmě až tehdy, když…“

„Když co?“ chtěl vědět Lyon, naprosto zmaten jednáním své ženy.

„Máti řekla Christině, že chce zůstat tam, kde je. Že si k sobě zve lidi na návštěvu a chce si s nimi povídat o Jamesovi,“ řekla Diana Lyonovi.

„Ano, dobře, takže to bylo tehdy, když se Christina zeptala matky, jestli její srdce zemřelo.“

„Tomu nerozumím,“ řekl Lyon a kroutil hlavou.

„Já také ne,“ ozval se Rhone. „Každopádně tvoje matka řekla, že když zemřel James, zemřelo i její srdce… ať to znamená cokoliv.“

Lyon se usmál. Nemohl si pomoci. „Moje matka je profesionální plačka, Rhone. To přece sám víš.“

„Byla,“ odpověděl Rhone. „Christina v té chvíli vytáhla tvou matku do chodby. Tam jsme stáli tvoje teta, Diana a já a dívali se na ty dvě a byli zvědavi, co bude dít dál. Pak nám to všechno Christina vysvětlila.“

„Rozhodla se matku zabít.“

„Ne, Diano, tak to neřekla,“ odporoval Rhone. Pohladil ji po rameni a pak se znovu zazubil na Lyona. „Rhone, řekneš mi, co bylo dál?“

„Christina řekla tvé matce, že tam, odkud pochází – a Bůh ví, kde to je – každý starý bojovník, který je zlomen na duchu i na srdci, odchází do divočiny.“

„A proč?“ ptal se Lyon.

„Nu, přece aby našel pěkné osamělé místo, kde by mohl v klidu zemřít. Nemusím ti říkat, že se matka nedívala příliš laskavě, když ji někdo srovnával se starým bojovníkem.“

Lyon se dlouze zadíval ke stropu, než se odvážil zas pohlédnout na přítele. Nebezpečně mu cukalo v koutcích úst. „Ne, to asi ne,“ zašeptal.

„Nu, zčásti je to matčina chyba,“ vložila se do řeči Diana. „Kdyby neřekla, že má zlomené srdce, Christina by na ni tak nenaléhala. Ale řekla matce, že jí pomůže nalézt nádherné místo.“

„To bylo od ní hezké,“ řekl Lyon.

„Lyone, matka ještě neměla svou čokoládu. Ani nepřikázala služebným, aby jí zabalili věci. Christina prohlásila, že na tom nezáleží. Když chce někdo umřít, nepotřebuje si nic balit. Přesně tak to řekla.“

„Pak začala tvoje matka křičet,“ oznámil Rhone.

„Rhone mi nedovolil, abych se do toho pletla,“ zašeptala Diana. „A teta Harriett se smála.“

„Ale až když tvoje matka nastoupila do kočáru,“ podotkl Rhone.

„Vykřikovala Jamesovo jméno?“ ptal se Lyon.

„No… ovšemže ne,“ zamumlala Diana. „Co to s tím má společného?“

Ani Rhone, ani Lyon jí neodpověděli. Smáli se, až se za břicha popadali.

Lyonovi trvalo několik minut, než byl schopen promluvit. „Tak se mi zdá, že bych se měl co nejdřív vrátit do Lyonwoodu.“

„Co když Christina ukryje matku někde na venkově, a neřekne ti kde?“

„Opravdu si myslíš, že by Christina tvé matce ublížila?“ zeptal se Rhone.

„Ne,“ zašeptala Diana. „Ale mluvila, jako by to byla ta nejpřirozenější věc pro… starého bojovníka.“ Diana si nahlas povzdechla. „Christina mluví někdy velmi zvláštně, že?“

„Blufuje, Diano. Předstírá, že chce dát matce, po čem touží.“

„Lyone, nechtěl bys, abych se vypravil do Lyonwoodu s tebou?“ zeptal se Rhone.

Lyon tušil podle jisker v zelených očích svého přítele, že má něco za lubem. „Proč se mi nabízíš?“ řekl.

„Mohl bych ti pomoci hledat to místo,“ odpověděl Rhone.

„Ohromně zábavné,“ odsekl Lyon. „Vidíš, co jsi způsobil? Diana už zas fňuká. Teď si s tím poraď sám, Rhone. Já už nemám čas. Přijeď do Lyonwoodu na konci týdne i s tetou Harriett a s Dianou.“

Lyon rázně zamířil ke dveřím a ještě zavolal přes rameno: „Jestli do té doby matku nenajdu, Diano, můžeš mi pomoci.“

Rhone se dál usmíval. „On jen žertuje, miláčku. No tak, pojď ke mně, má lásko. Vyplač se mi na rameni.“

Lyon při Rhonově konejšení zavřel dveře. Znepokojeně potřásl hlavou. Byl tak pohroužen do vlastního života, že ani nezpozoroval, že se Rhone zamiloval do Diany.

Rhone byl dobrý přítel…, ale švagr…? Lyon se bude muset na tu možnost připravit.

Christina tím vztahem překvapena nebude. Ne, to ona přece předvídala Rhonův osud, uvědomil si s úsměvem Lyon.

Ach, osud. Dospěl k názoru, že jeho osudem je teď odjet domů a políbit manželku.

Touha vzít zas Christinu do náruče a pomalu a s rozkoší se s ní milovat způsobila, že se Lyonovi cesta zdála ještě delší než obvykle.

Slunce už bylo nad obzorem, když Lyon zatáčel k domu. Přimhouřil oči ve snaze rozpoznat scénu, která se mu naskýtala.

Když zajel blíž, poznal muže, který snášel jeho boty dolů ze schodů. Byl to Elbert. Co tam dělá? A co proboha vyvádí s jeho botami? Lyon byl dost blízko, aby viděl, že schody i chodník před nimi jsou lemovány celými tucty jeho bot.

Lyon sesedl z koně, poplácal ho po zadku, aby mu naznačil, že má jít do stáje, pak zavolal na bývalého Christinina sloužícího. „Elberte? Co děláte s mými botami?“

„To přikázala madam, můj pane,“ odpověděl Elbert. „Nevěděl jsem, že člověk může mít tolikery boty. Už se s tím mořím celou hodinu. Nahoru a dolů a zase nahoru…“

„Elberte? Vysvětlete mi, proč je nosíte ven,“ přerušil ho podrážděným hlasem Lyon. „A co vlastně děláte v Lyonwoodu? Pozvala vás Christina na návštěvu?“

„Najala mě, pane,“ oznámil Elbert. „Mám pomáhat Brownovi. Víte, jaké si o mne dělala starosti? Věděla, že bych s tou starou můrou nevydržel. Vaše paní má dobré srdce. Budu dělat, co je mou povinností, můj pane. Nebudu shazovat zodpovědnost na vás.“

Christina opravdu má dobré srdce. Jeho ušlechtilá choť věděla, že by Elbert nebyl schopen jinde najít práci. Byl už příliš starý, příliš vetchý. „Jsem si jist, že si budete počínat dobře, Elberte,“ řekl Lyon. „Jsem rád, že patříte k mému služebnictvu.“

„Děkuji, pane,“ opáčil Elbert.

Pak Lyon zpozoroval, že v otevřených domovních dveřích stojí Brown. Vyhlížel rozčileně. „Dobré odpoledne, můj pane,“ zvolal. „Je moc dobře, že už jste tady,“ dodal. Jeho hlas připadal Lyonovi poněkud napjatý, ale zároveň klidný. „Viděl jste své boty, pane?“

„Nejsem slepý, člověče. Ovšemže jsem je viděl. Nemohl byste mi vysvětlit, co ta spoušť znamená?“

„Je to příkaz vaší manželky,“ prohlásil Brown.

„Bývalé manželky,“ vložil se do řeči Elbert a kdákavě se zasmál.

Lyon se zhluboka nadechl. „O čem to mluví?“ Jeho otázka byla určena Brownovi, protože věřil, že jeho mladý majordomus bude mnohem rozumnější než stařec zakuckávající se před ním smíchy.

„Rozvedla se s vámi, pane.“

„Cože?“

Brownovi poklesla ramena. Věděl, že jeho pán nepřijme tuto zprávu lehce. „Jste rozveden.“

„Zavržen, můj pane, odsunut, zapomenut, mrtev v jejím srdci…“

„Já vám rozumím, Elberte,“ mumlal v úžasu Lyon. „Vím, co obnáší slovo rozvod.“

Lyon kráčel dál do domu. Starý sluha se loudal za ním. „Přesně tak to říkala. Moje paní se s vámi rozvádí tak, jak je to zvykem v její zemi. Řekla, že je úplně v pořádku zbavit se manžela. Budete si muset najít někoho jiného, s kým budete chtít žít.“

„Co budu muset?“ zeptal se Lyon, domnívaje se, že špatně slyšel. Brownovo energické přikyvování ho však vyvedlo z omylu.

„Byl jste zavržen, odsunut…“

„Proboha Elberte, nechte té litanie,“ vyzval ho Lyon. Obrátil se zpátky k Brownovi. „Co mají znamenat ty boty?“

„Jsou znamením vašeho odchodu, můj pane,“ řekl Brown.

Majordomus se snažil nedívat se na nevěřící výraz tváře svého pána. Bylo nebezpečí, že se přestane ovládat. Raději hleděl do země.

„Takže když si to všechno srovnám v hlavě,“ mručel Lyon, „moje žena je přesvědčena, že dům patří jí?“

„A samozřejmě vaší matce,“ vyhrkl Brown. „Má ji u sebe.“

Brown se kousal do rtu. Lyon si uvědomil, že tak zadržuje smích.

„Samozřejmě,“ protáhl Lyon.

Elbert se opět snažil pomoci. „Tak se to dělá u jejího lidu,“ podotkl veselým hlasem.

„Kde je moje žena?“ chtěl vědět Lyon, nevšímaje si Elbertovy poznámky.

Nečekal, až mu někdo ze sloužících odpoví, ale vyběhl schody po dvou a spěchal k ložnicím. Náhlá myšlenka ho přiměla zastavit se. „Ostříhala si vlasy?“ vykřikl.

„Ostříhala,“ zakřičel Elbert, než mohl Brown otevřít ústa. „Tak se to dělá. Když si ostříhá vlasy – no, pak jako byste byl pro ni mrtev. Odsunut, zavržen…“

„Už jsem to slyšel…“ zařval Lyon. „Browne, přineste mi zas boty do domu. A vy se někam posaďte, Elberte.“

„Pane?“ zvolal Brown.

„Ano?“

„Dodržují Francouzi opravdu své zákony?“

Lyon přemáhal smích. „Moje žena říkala, že je to zákon?“

„Ano, pane.“

„A řekla ti, že pochází z Francie?“ zeptal se sluhy. Brown přikývl.

„Pak to musí být pravda,“ prohlásil Lyon. „Rád bych se vykoupal, Browne. Nechejte ty boty na později,“ dodal a vrátil se ke svému záměru.

Lyon se usmál. Byly doby, kdy zapomínal, jak mladý a nezkušený je Brown. Ovšem, obelhal ho někdo, kdo kolem sebe šířil dojem nevinnosti a upřímnosti. Christina.

Jeho žena na něj v ložnici nečekala. Ani vlastně nepočítal s tím, že tam bude. Slunce stále svítilo tak, že jistě bude někde venku. Lyon pochyboval, že se vrátí do domu dříve, než ji k tomu přiměje tma.

Přistoupil k oknu a vyhlédl na zapadající slunce. Byl to úchvatný pohled a on si ho nikdy nevšímal, dokud se neoženil s Christinou. Až ona ho naučila vnímat zázraky života.

A také zázrak lásky. Ano, miloval ji, tak nesmírně, až ho to téměř děsilo. Kdyby se jí něco stalo, Lyon nevěděl, jak by mohl dál žít.

Ta podivná myšlenka by mu nepřicházela na mysl, kdyby neměl takovou starost o Christinino shledání s otcem. Lyon cítil víc než neklid.

Věřila, že se ji pokusí zabít. Richards nebyl schopen Lyonovi říci mnoho o Christinině otci, ale skutečnost, že Stalinsky měl něco společného s Brisbanovou záležitostí, která skončila tak děsivě, Lyona znepokojovala.

Jak prosté by všechno bylo, kdyby mu Christina důvěřovala, svěřila se. Bože, cítil se, jako by byl nucen šermovat s nepřítelem s páskou na očích.

Vzájemná důvěra. Nechce přece od Christiny nic jiného.

Pravda ho zasáhla jako blesk. Vyžadoval od své ženy něco, co jí nechtěl dát sám. Důvěru. Ano, chtěl její absolutní důvěru, ale nedal jí najevo, jak jí důvěřuje on. Ne, řekl si a potřásl hlavou, jeho prohřešek je ještě horší. Neotevřel jí své srdce.

Christina se jen jednou tázala na jeho minulost. Když spolu jeli do Lyonwoodu, žádala ho, aby jí řekl něco o své první ženě, o Lettii.

Jeho odpovědi byly příkré. Dal jí najevo, že je to téma, o kterém nemíní diskutovat. Dál už se nevyptávala. Ano, oplatila mu stejným.

Dveře za ním se otevřely. Lyon se ohlédl a spatřil sloužící, kteří přinášeli do pokoje vanu a vědra s horkou vodou.

Obrátil se zas k oknu, hleděl do kraje a svlékal si kabát, když náhle spatřil Christinu.

Dech se mu málem zastavil. Pohled na ni byl ještě krásnější než na západ slunce. Christina jela na neosedlaném koni. Šedivý hřebec, kterého si vybrala, ujížděl po louce tak rychle, že jeho nohy vypadaly jako rozmazané skvrny.

Blížila se jako vítr. Zlaté vlasy vlály za ní. Záda měla rovná jako kopí, a když s koněm zamířila k živému plotu, který odděloval okolní louky od nejbližších zahrad, začal Lyon zas dýchat.

Christina uměla na koni jezdit mnohem lépe než on. Ta skutečnost mu začala být jasná, když se na ni díval. Pocítil nesmírnou pýchu, jako by za její umění nějak mohl on. „Je to má lvice,“ zašeptal na vysvětlení své reakce.

Byla tak nevýslovně obratná… a on jí nabízel, že ji naučí jezdit.

Další nesprávný předpoklad, uvědomil si Lyon. Stejně nesprávný jako víra, že by měl od ní vyžadovat omluvu za včerejší pošetilost.

Lyon se tiše zasmál, když se svlékal. Nedbal na ustarané pohledy sloužících. Věděl, že nejsou zvyklí na to, aby se smál. Pak se položil do rozměrné vany a protáhl se. Brown mu mezitím připravoval čistý oděv.

„Postarám se o to sám,“ řekl majordomovi Lyon. „Můžete jít.“

Brown vykročil ke dveřím, ale pak zaváhal. Když se ohlédl na svého pána, v jeho tváři se zračila starost. „Co je?“ zeptal se Lyon.

„Pane, nikdy bych se nemínil vměšovat do vašich soukromých záležitostí, ale napadlo mě, jestli budete ctít rozhodnutí vaší paní.“

Lyon si opět musel připomenout, že Brown je velmi mladý a není v jeho domácnosti tak dlouho, aby dobře znal jeho zvyky. Jinak by nikdy nemohl položit tak směšnou otázku. „Nu ovšem, Browne,“ odpověděl Lyon.

„Takže připustíte, aby se s vámi rozvedla?“ vyhrkl Brown, očividně zmaten.

„Jsem přesvědčen, že už se se mnou rozvedla,“ odpověděl s úšklebkem Lyon.

Sluhu jeho oznámení ani trochu nepotěšilo. Tvářil se nešťastně. „Paní mi vysvětlila, že jsme teď součástí její rodiny.“

„My?“

„Podrží si všechno služebnictvo, pane.“ Lyon se rozesmál. „Opravdu bych si přál, abyste zůstal,“ koktal Brown.

„Nic se nebojte, Browne. Nikam nepůjdu,“ prohlásil Lyon. „Jakmile se moje žena vrátí do domu, pošlete ji za mnou. Když je schopná tak rychle se se mnou rozvést, musí být nějaký způsob, jak se znovu rychle oženit. Ten malý problém se vyřeší do soumraku, to vám slibuji.“

„Díky Bohu,“ zašeptal Brown. Chvatně vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře.

Celou cestu dolů po schodech za sebou slyšel pánův hlasitý smích.

Christina narazila na sloužícího hned pod schodištěm. Když jí řekl, že markýz je nahoře a přeje si s ní mluvit, vrhla na něj rozmrzelý pohled, ale pak vyhověla jeho žádosti.

Jakmile vstoupila do ložnice, zůstala stát hned za dveřmi.

„Zavři dveře, miláčku.“

Christina učinila, co žádal, ale jen proto, že i ona si přála pro blížící se konfrontaci soukromí.

„Jak se ti líbila projížďka?“ ptal se Lyon.

Jeho poklidný tón ji zmátl. Byla připravena bojovat. Lyon nevypadal, že by měl podobnou náladu. „Lyone,“ začala, záměrně se vyhýbajíc jeho pohledu. „Myslím, že si neuvědomuješ, co jsem udělala.“

„Jistěže si to uvědomuji, má drahá,“ odpověděl Lyon tak líbezným hlasem, že Christina byla zmatena jak nikdy předtím.

„Budeš muset začít úplně znovu. Budeš se mi muset dvořit, i když teď, když jsi viděl moje… neobvyklé jednání, pochybuji, že…“

„Dobře.“

Christina na něj pohlédla. „Dobře? To je vše, co mi chceš říci?“ Potřásla hlavou, dlouze si povzdechla a pak zašeptala: „Ty mi nerozumíš.“

„Ale rozumím. Zavrhla jsi mě. Elbert mi to vysvětlil.“

„Ty se nezlobíš?“

„Ne.“

„A proč ne? Řekl jsi, že mě miluješ,“ řekla Christina. Postoupila o krok blíž k Lyonovi. „Takže jsi lhal, že? Teď když víš…“

„Nelhal jsem,“ odpověděl Lyon. Opřel se ve vaně a zavřel oči. „Bože, to je nádhera. Řeknu ti, Christino, ta cesta z Londýna se mi zdá čím dál delší.“

Nemohla uvěřit jeho lhostejnému chování. Bylo jí do pláče. „Nemůžeš mě ponížit a pak se chovat, jako by se nic nestalo. Pro takový čin by jeden válečník zabil druhého,“ řekla mu.

„Ano, ale ty nejsi válečník, Christino. Jsi moje žena.“

„Byla jsem.“

Ani neotevřel oči, aby na ni pohlédl, když se zeptal: „A co jsem vlastně udělal?“

„Ty nevíš?“ Musela se zhluboka nadechnout, než byla schopna pokračovat. „Křičel jsi na mne před svědkem. Zahanbil jsi mě. Zostudil jsi mě.“

„Kdo byl ten svědek?“ zeptal se Lyon tak tichým hlasem, že musela udělat další krok k němu, aby ho slyšela.

„Bryan,“ prohlásila Christina.

„A před Richardsem jsem na tebe také křičel. Myslím, že si vzpomínám…“

„To bylo něco jiného.“

„Proč?“

„Křičel jsi, protože jsem omdlela. Nezlobil ses na mne. Jistě chápeš ten rozdíl.“

„Už ano,“ připustil Lyon. „Chceš vědět, proč jsem na tebe křičel před Bryanem?“

„Ne.“

Lyon otevřel oči. Bylo na něm znát rozhořčení. „Vyděsila jsi mě k smrti,“ řekl. Mluvil úsečně a ostře.

„Cože?“

„Nehleď na mne tak překvapeně, Christino. Když jsem vešel do hostince a zjistil jsem, že si tam tak klidně sedíš uprostřed nejhorší sebranky z Londýna, sotva jsem se s tím mohl smířit. Pak jsi měla tu drzost se na mne usmát, jako kdybys byla ráda, že mě vidíš.“

Musel se zarazit. Při té vzpomínce zas dostával vztek.

„Byla jsem ráda, že tě vidím. Tys o tom pochyboval?“ zeptala se.

Založila si ruce v bok. Odhodila vlasy přes rameno a dál se na něj mračila. „Tak co?“ naléhala.

„Ostříhala sis zase vlasy?“

„Ano. To všechno patří k smutečnímu obřadu,“ poučovala ho Christina.

„Christino, jestli si ostříháš vlasy pokaždé, když se na mne budeš zlobit, do měsíce ti na hlavě nezůstane ani vlásek. To ti slibuji.“

Lyon se zhluboka nadechl a pak řekl: „Nechej mě, ať si to srovnám v hlavě. Nemám na tebe už nikdy zvyšovat hlas? Christino, to nepůjde. Přijdou doby, kdy na tebe budu zase křičet.“

„Nezáleží mi na tom, jestli na mne zvyšuješ hlas, nebo ne,“ mumlala Christina. „Já také dám občas průchod své vznětlivosti,“ přiznala. „Ale nikdy bych nepřipustila, aby byl svědkem mé nespokojenosti nějaký cizí člověk. To bylo ponižující, Lyone.“

„Ale? Takže jsem tě měl zatáhnout do zadní místnosti a křičet na tebe v soukromí?“ ptal se Lyon.

„Ano, tos měl,“ přisvědčila Christina.

„Bláhově jsi riskovala, Christino. Hrozilo ti nebezpečí, ať už sis to uvědomovala, nebo ne. Vyžaduji tvou omluvu a také slib, že už nic takového neuděláš.“

„Budu si to muset promyslet,“ řekla. Teď když byla nucena přemýšlet o tom, co jí řekl, uvědomila si, že jí opravdu hrozila trocha nebezpečí. V Bryanově taverně bylo tolik mužů, kteří jí mohli ublížit…, kdyby se všichni najednou rozhodli ji provokovat. Pomyslela si však, že by zvítězila, když zvládla jednoho neurvalce… a když se zmínila, že jejím manželem je markýz z Lyonwoodu. „Ano,“ opakovala, „budu muset přemýšlet o slibech, které na mně žádáš.“

Podle Lyonova hrozivého výrazu mohla říci, že ho její upřímná odpověď nezajímá. „Upozorňuji tě, že to pro tebe nebude snadné,“ zašeptala

„O to přece jde, ne?“

„Jen jsem řekla…“

„Chceš mě zkoušet, Christino, že?“

Udělala chybu, když přistoupila příliš blízko k vaně, ale uvědomila si to pozdě. Lyon ji chytil a přitáhl si ji do klína. Přes okraj vany vyšplíchla voda.

„Zničil jsi mi šaty,“ zaúpěla Christina.

„Ještě jich zničím mnoho,“ řekl Lyon, když se přestala vzpouzet. Vzal do dlaní její tvář a přinutil ji, aby se na něho podívala. „Miluji tě.“

Oči se jí naplnily slzami. „Ponížil jsi mě.“

„Miluji tě,“ opakoval Lyon sevřeným hlasem. „Mrzí mě, že ses cítila ponížená,“ dodal.

„Mrzí tě to?“

Po tváři jí skanula slza. Lyon ji setřel palcem.

„Mrzí mě, že jsem ti nahnala strach,“ zašeptala. „Pokusím se už to nikdy neudělat.“

„Pověz mi, že mě miluješ,“ vyzval ji Lyon.

„Miluji tě.“

„Mám ti věřit?“ zeptal se. Hlas měl přitom ochraptělý a dojatý.

„Ano,“ odpověděla Christina. Když si uvědomila, že ji vlastně svými slovy urazil, pokoušela se mu odsunout ruce. „Samozřejmě že bys mi měl věřit.“

„Ale ty mi nevěříš, když ti říkám, že tě miluji,“ prohlásil Lyon. „Myslíš si, že je to jen chvilkový stav, že?“ Pomalu ji políbil, doufaje, že polibkem vymaže jemnou výtku. „Až se naučíš plně mi důvěřovat, poznáš, že se můj vztah nikdy nezmění. Moje láska bude trvat věčně, Christino.“

Lyon jí nedal čas, aby mohla protestovat. Znovu ji políbil. Jazykem projel po hebkých rtech a vklouzl dovnitř, když se otevřely.

A pak začal plenit její ústa.

Christina se pokusila protestovat. „Lyone, musím…“

„Svlékni si šaty,“ přerušil ji Lyon. Přitom jí už rozepínal knoflíčky na zádech.

Ne, nemyslela vážně, co řekla. Ale v hlavě měla zmatek. Lyon jí stáhl šaty až k pasu. Vzal do dlaní její ňadra, přejížděl po bradavkách a vyvolával v nich vzrušení. Jeho ústa nikdy nebyla tak horká, tak vábivá.

Na podlaze už bylo víc vody než ve vaně. Lyonovi to vůbec nevadilo. Byl rozhodnut a v krátkém čase z Christiny stáhl šaty úplně.

Christina už nechtěla bojovat. Objala ho kolem krku a tiše povzdechla. „Voda už není moc horká,“ zašeptala mu do ucha. „Já ano.“

„Cože?“

„Rozpálený.“

„Lyone? Chci…“

„Mě, já vím,“ zašeptal Lyon. Jeho ústa se jí přitiskla na šíji. Teplý dech v ní vyvolával chvění. „Chceš mě cítit v sobě,“ zachraptěl. „Pevného. Horkého. Pokusím se být pomalý, ale ty budeš chtít, abych byl tvrdší a pevnější, a až proniknu do tvého lůna, budeš prosit o uvolnění.“

Christina zaklonila hlavu, aby Lyon mohl dál líbat její hrdlo.

Jeho temná slova o tom, co bude následovat, způsobila, že se jí sevřelo hrdlo a zrychlil tep. „Zůstanu v tobě, až opět pocítíš mou tvrdost, Christino. A pak tě znovu potěším.“

Jeho ústa ulpěla na jejích v dlouhém vášnivém polibku. „Tak to přece chceš, že, má milovaná?“

„Ano,“ odpověděla Christina. Povzdechla si. „Přesně tak to chci.“

„Pak se za mne provdej. Okamžitě,“ žádal Lyon. Políbil ji ještě jednou, jako by ji chtěl varovat před případným protestem. „Rychle, Christino. Chci… Christino, nehýbej se tak,“ vyrazil Lyon. „Je to utrpení.“

„Líbí se ti to.“

Zašeptala ta slova do jeho ramene, pak mu zaťala do kůže zuby i nehty. Znovu se pohnula, obkročila jeho boky a tiskla ňadra k jeho hrudi.

Když se pokusila dostat Lyona do sebe, nedovolil jí to. Spočinul rukama na jejích bocích a zastavil ji v blízkosti svého vzrušeného údu.

„Ještě ne, Christino,“ zamručel. „Myslíš si stále, že jsme rozvedeni?“

„Lyone, prosím,“ ozvala se Christina.

Držel ji proti sobě, až se mu do břicha začalo šířit horko. Pak ji našly jeho prsty a pomalu pronikly dovnitř. „Chceš, abych přestal?“ zeptal se ochraptěle.

„Ne, nepřestávej.“

„Jsme manželé?“

Christina se vzdala. „Ano, Lyone. Ale měl ses mi napřed dvořit.“ Zaúpěla, když zvýšil tlak. Kousla ho do spodního rtu, pak před jeho ústy znovu otevřela svá.

„Kompromis,“ zašeptal Lyon, pomalu jí přitiskl k sobě a začal pronikat do jejího nitra.

Nerozuměla mu, co říká, myslela si, že se ho na to zeptá, ale Lyon se najednou pohnul. Jeho nápor byl prudký a silný. Christina nebyla schopna slova, nemohla myslet. Lyon ji vynášel k slunci. Zanedlouho, když už nemohla déle snášet spalující žár, dal jí prožít nejsladší rozkoš.

Christina se v blaženém odevzdání přivinula ke svému válečníkovi.

„Měli bychom jít dolů k večeři. Nechci, aby si tvá matka myslela, že se bude moci schovávat ve svém pokoji. Musí být vždy s námi u stolu, muži.“

Lyon nedbal na slova své ženy. Přitáhl si ji k sobě, přehodil jí přes nohy přikrývku, když si všiml, že se chvěje, pak ji začal lechtat na rameni.

„Christino? Otec na tebe nikdy nekřičel, když jsi byla malá?“

Obrátila se k němu a opřela si bradu o jeho hruď, než mu odpověděla. „To je podivná otázka, kterou jsi mi položil. Ano, otec křičel.“

„Ale nikdy před jinými lidmi?“ ptal se dál Lyon.

„Nu, jednou ano, když se neovládl,“ přiznala. „Byla jsem moc malá, než abych si tu příhodu pamatovala, ale matka a šaman mi o tom rádi vyprávěli.“

„Šaman?“

„Náš kouzelník,“ vysvětlovala Christina. „Jako ten, který nás oddával. Můj šaman ovšem nenosil na hlavě špičatou čepici.“ Když odpověděla, pokrčila mile rameny.

„A proč tvůj otec ztratil trpělivost?“ chtěl vědět Lyon.

„Nebudeš se smát?“

„Nebudu.“

Christina stočila oči k jeho hrudi, aby jí nebránily v soustředění jeho zlaté oči. „Můj bratr přinesl domů nádherného hada. Otci se velice líbil.“

„Otci se líbil?“

„Byl to opravdu moc pěkný had, Lyone.“

„Rozumím.“

Vycítila v jeho hlase smích, ale nic mu nevyčítala. „Matce se také líbil. Musela jsem se dívat, jak se bratr nadýmá pýchou, a šaman řekl, že jsem záviděla pozornost, které se mu dostalo, protože jsem vyšla ven, abych také chytila nějakého hada. Několik hodin mě nemohli najít. Byla jsem velmi malá a pořád jsem něco vymýšlela.“

„Tak proto se tvůj otec neovládl,“ prohlásil Lyon. „Když jsi zmizela, musel…“

„Ne, proto ne,“ přerušila ho Christina. „I když samozřejmě byl nešťastný, že jsem opustila bezpečí vesnice.“

„Tak proč tedy?“ vybízel ji k odpovědi Lyon, když se na chvíli odmlčela.

„Všichni mě zoufale hledali, když jsem se vítězně vrátila do vesnice. Matka říkala, že jsem si vždycky tak pyšně vykračovala, protože jsem napodobovala chůzi svého bratra. Bílý orel byl jako hrdý bojovník, víš.“

Vzpomínka na historku, kterou v dětství tolikrát slýchávala, v ní vyvolala úsměv. „A měla jsi svého hada, když ses vrátila do vesnice?“ chtěl vědět Lyon.

„Ach, ano,“ odpověděla. „Šaman tvrdil, že jsem ho držela přesně tak, jak držel svého hada bratr. Otec byl v té chvíli na druhé straně ohně. Matka stála vedle něj. Nikdo neprojevil na mou pýchu žádnou reakci. Nechtěli mě vyděsit, abych hada náhodou nepustila, jak mi řekli později. Každopádně,“ dodala s povzdechem, „otec pak přišel ke mně, vzal mi hada z ruky, zabil ho a začal na mne křičet. Matka věděla, že nechápu proč. Mého bratra otec chválil, a na mne teď křičel.“

„Proč si myslíš, že se tak choval?“ zeptal se Lyon a předem se děsil odpovědi.

„Had mého bratra nebyl jedovatý.“

„Ach, můj Bože.“

Rozechvění manželova hlasu ji rozesmálo. „Otec se brzy přestal hněvat. Šaman mu řekl, že mě chránili duchové. Byla jsem jejich lvice, víš. Matka říkala, že otce pak mrzelo, že mě rozplakal. Odpoledne mě vzal na projížďku a při večeři mě nechal sedět u sebe na klíně.“

Paralela byla příliš nápadná, než aby si jí mohl nevšimnout. „Tvůj otec se bál,“ prohlásil Lyon. „Miloval tě, Christino – tak, že když viděl, jaké nebezpečí ti hrozí, nedokázal se ovládat. Stejně jako já jsem se přestal ovládat, když jsem viděl, jaké nebezpečí ti včera hrozilo.“

Pozvedl ji výš, aby se jí mohl podívat do očí. „Bylo jeho povinností uchránit lvici pro mne.“

Christina pomalu přikývla. „Myslím, že by se ti můj otec líbil. Jsi mu v mnoha ohledech podobný. Jsi stejně tak nadutý. Ach, nemrač se, Lyone. Je to poklona, když ti říkám, že jsi nadutý. A také děláš takové hromobití.“

Znělo to příliš upřímně, než aby se mohl Lyon urazit. „Jak se jmenuje tvůj otec?“ zeptal se.

„Černý vlk.“

„Budu se mu líbit?“

„Ne.“

Její úsečná odpověď ho neurazila. Vlastně měl chuť se smát. „Mohla bys mi říci proč ne?“

„Nenávidí bělochy. Nevěří jim.“

„A proto i ty máš tak podezíravou povahu, že?“

„Nevím,“ přiznala s povzdechem.

„Já ti věřím, má nejmilejší. Úplně.“

Nedala najevo žádnou reakci.

„Christino, chci, aby to bylo vzájemné. Chci mít tvou důvěru. A ne jen na den nebo dva. Takové jsou mé podmínky.“

Pomalu zvedla hlavu a pohlédla na Lyona. „A co když nejsem schopna tvým podmínkám vyhovět?“ zeptala se.

Zpozoroval v jejích očích starost. „Tak řekni,“ zašeptal.

„Zapudíš mě,“ zašeptala.

Zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Ne? Tak co?“

Chtěl slíbat její vrásky z čela. „Počkám. Stále tě budu milovat. V srdci mi pořád ještě nedůvěřuješ, že? Myslíš si, že když uděláš něco, co mě rozzlobí, přestanu tě milovat. To se nestane, Christino.“

Jeho vášnivá slova ji zahanbila. „Trápím se tím.“ Své přiznání zašeptala zoufalým hlasem. „Někdy si myslím, že se mi to vůbec nepodaří. Jsem jako kruh, který se pokouší změnit se ve čtverec.“

„Každý se tak občas cítí,“ řekl Lyon usmívaje se absurdnímu přirovnání. „Jsi tak citlivá. Jsou chvíle, kdy máš chuť vrátit se domů?“

Rukama ji hladil po ramenou, zatímco čekal na odpověď. „Nemohla bych tě opustit,“ odpověděla. „A nemohla bych tě vzít s sebou. Teď jsi mou rodinou ty, Lyone.“ Zamračila se ještě víc. „Opravdu pro tebe nebude snadné se mnou žít.“

„Manželství není zpočátku nikdy snadné. Oba se budeme muset učit kompromisům. Za čas každý z nás pochopí potřeby toho druhého.“

„Tvoje rodina a služebnictvo si bude myslet, že jsem divná.“

„Už si to myslí.“

Teď už se mračila jen naoko a v očích jí tančily jiskřičky. „To od tebe nebylo hezké,“ řekla mu.

„Ne, ale bylo to upřímné. Myslí si, že i já jsem divný. Záleží ti tolik na tom, co si o tobě myslí druzí, Christino?“

Zavrtěla hlavou. „Jen ty, Lyone. Záleží mi na tom, co si myslíš ty.“

Radost nad jejím přiznáním vyjádřil polibkem.

„Mně také záleží na tom, co si myslíš,“ zašeptal Lyon. „Uvidím ještě někdy své boty na schodech přede dveřmi?“

„Líbí se mi staré zvyky,“ vysvětlovala Christina. „Tolik jsem se na tebe zlobila. Bylo to jediné, co jsem byla schopna vymyslet, aby sis uvědomil, jak jsem z tebe nešťastná.“

„Díky Bohu, že ses nepokusila mě opustit.“

„Nepokusila?“

„Víš, že bych tě hledal a přivlekl zpátky, kam patříš.“

„Ano, vím, že bys to udělal. Jsi přece bojovník.“

Lyon si přitáhl Christinu k sobě, rozhodnut učinit konec jejich rozhovoru, než se začnou znovu milovat. Její ruka se mu posunula ke stehnu. Bylo to k zbláznění. Lyon ji vzal za obě ruce a jemně je stiskl. „Christino? Milovala jsi někdy jiného muže? Existoval někdo ve tvém domově, kdo uchvátil tvé srdce?“

Hlavu měla schoulenou pod jeho bradou. Usmála se; věděla, že jí Lyon nevidí do tváře. Když tu otázku vyslovil, znělo v ní napětí. Nebyl s to zbavit hlas obav.

Ukázal jí, jak je zranitelný. „Když jsem byla malá, myslela jsem, že až vyrostu, vezmu si Bílého orla. Pak, to mi bylo asi sedm, jsem si takové hlouposti přestala myslet. Byl to konec konců můj bratr.“

„A někdo jiný?“

„Ne. Otec chtěl, aby za mnou nechodil žádný z bojovníků. Věděl, že se musím vrátit k bílým. O mém osudu už bylo rozhodnuto.“

„A kdo rozhodl o tvém osudu?“ zeptal se Lyon.

„Zjevení.“

Christina čekala na jeho další otázku, ale po chvíli si uvědomila, že ji nepožádá o vysvětlení, a rozhodla se pokračovat sama.

Chtěla, aby vše pochopil.

Příběh šamanovy cesty na vrchol hory, kde ho pak navštívil sen, Lyona plně zaujal.

Vidina u něj vyvolala úsměv. „Kdyby tě matka nenazývala lvicí a kdyby šaman…“

„Všechno vysvětlil,“ přerušila ho Christina. „Měla jsem světle plavé vlasy a modré oči zrovna tak jako horská lvice v jeho snu. Ano, vysvětlil úplně všechno. Už chápeš, jak mě vyvedlo z míry, když jsem uslyšela, že ti sir Reynolds říká Lyone? V tom okamžiku jsem poznala, že jsem nalezla druha.“

Lyonův rozum si byl vědom všech úskalí snu a jeho výkladu založeného na mýtech. Ale Lyon snadno zatlačil rozum do pozadí. Bylo mu úplně jedno, čím je příběh podložen. „I já jsem v tom okamžiku poznal, že budeš moje.“

„Ale oba jsme s tím bojovali, že, Lyone?“

„Máš pravdu, lásko.“

Christina se zasmála. „Nikdy jsi neměl pořádnou šanci, muži. O tvém osudu už bylo rozhodnuto.“

Lyon přikývl. „Teď je řada na tobě, abys mi kladla otázky. Chtěla bys, abych ti pověděl o Lettii?“

Christina chtěla zvednout hlavu a pohlédnout na Lyona, ale on jí to nedovolil. „A chceš mi o ní povědět?“ zeptala se váhavě.

„Ano, chci. Ptej se,“ vyzval ji tichým hlasem.

„Miloval jsi ji?“

„Ne tak, jako miluji tebe. Nebyl jsem nikdy… spokojen. Byl jsem příliš mladý pro manželství. Teď si to uvědomuji.“

„Jaká byla?“

„Tvůj pravý opak,“ odpověděl Lyon. „Lettie milovala společenský ruch. Nesnášela tento dům, nesnášela venkov. Milovala intriky. Tehdy jsem pracoval pro Richardse. Blížila se válka a byl jsem dost často mimo domov. Na různé společenské události doprovázel Lettii můj bratr James. Když jsem nebyl doma, bral si ji i do postele.“

Její povzdech mu řekl, že pochopila. Lyon toužil říci Christině o své první manželce, aby viděla, jak jí důvěřuje. Ale teď, když se svým vyprávěním začal, hněv, který v sobě držel tak dlouho, začal slábnout. To zjištění ho překvapilo. Už neváhal a pokračoval. „Lettie zemřela při porodu. Dítě také. Nebylo moje, Christino. Otcem byl James. Vzpomínám si, jak jsem seděl u své ženy a pokoušel se ji utěšit. Bože, tehdy tak ukrutně trpěla. Modlím se, abys nikdy nezažila něco podobného. Lettie nevěděla, že jsem u ní. Volala svého milence.“

Christině bylo do pláče. Bolest z bratrovy zrady musela být nesnesitelná. Nerozuměla jedné věci. Jak mohla manželka tak zahanbit svého muže?

Pevně objala Lyona, ale rozhodla se, že mu nebude říkat slova útěchy. Byl pyšný muž. „Byli jste si s bratrem blízcí, než došlo k jeho zradě?“ zeptala se.

„Ne.“

Christina se Lyonovi vyprostila, takže mu viděla do obličeje. Ve tváři měl vepsán jen údiv nad její otázkou. Lettiin hřích už ho nebolí, usoudila. „Nikdy jsi nedal Lettii své srdce,“ řekla. „Ale bratrovi jsi ještě neodpustil, že ne, Lyone?“

Překvapila ho její vnímavost. „Byli jste si s Jamesem blízcí?“ zeptala se znovu.

„Ne. Hodně jsme spolu soupeřili, když jsme byli mladší. Pak jsem z takových hloupostí vyrostl, ale můj bratr zřejmě ne.“

„Zajímalo by mě, jestli James nebyl jako Lancelot,“ zašeptala, „z historie o Camelotu.“

„A Lettie tedy byla má Guinevere?“ zeptal se s jemným úsměvem.

„Možná,“ odpověděla Christina. „Snášel bys jeho hřích snadněji, kdybys věděl, že nebyl úmyslný?“

„Nebylo to tak. James nebyl Lancelot. Můj bratr si bral, co chtěl a kdy chtěl – bez ohledu na následky. Nikdy vlastně nedospěl,“ zakončil Lyon.

Nedbala na ostrost jeho hlasu. „Možná ho nenechala dospět tvoje matka,“ řekla.

„Když mluvíš o mé matce,“ řekl s povzdechem Lyon, „míníš ji nechat tady?“

„Ano.“

„Ksakru. Jak dlouho?“

„Nemrač se. Zůstane s námi, jak dlouho bude chtít. Samozřejmě, napřed ji musíme přesvědčit, aby tady s námi chtěla zůstat,“ rozhodla. „Mám plán, jak jí pomoci, Lyone. My dva ji zase sblížíme s rodinou. Tvoje matka se cítí zodpovědná za smrt tvého bratra.“

„Proč si to myslíš?“ zeptal se Lyon.

„Připoutala si ho k sukním,“ odpověděla Christina. „Diana říkala, že matka vás oba chránila před krutým jednáním vašeho otce.“

„Jak to může Diana vědět? Když otec zemřel, byla ještě děcko.“

„Řekla jí to teta Harriett,“ vysvětlovala Christina. „Ptala jsem se tvé sestry i tety, Lyone. Chtěla jsem vědět o tvé matce všechno, abych jí mohla pomoci.“

„Jak dlouho to bude trvat? Nebudu mít trpělivost sedět u stolu a poslouchat její řeči o Jamesovi.“

„Nenecháme ji mluvit o Jamesovi,“ řekla Christina. „Tvoje matka je velmi tvrdohlavá.“ Políbila Lyona na bradu a řekla: „Ale já jsem daleko tvrdohlavější. Mohu ve svém plánu počítat s tvou plnou podporou?“

„Vezmeš ji s sebou do divočiny, abys jí vybrala místo k umírání?“ zeptal se. Zasmál se při představě, jak Christina táhne jeho matku někam ven, a dodal: „Diana se bojí, že to uděláš.“

Christina rozhořčeně povzdechla. „Tvoje sestra je velmi naivní. Jen jsem blufovala. Chtěl bys, abych ti vysvětlila, jaké s ní mám plány?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Nechám se překvapit,“ odpověděl Lyon. „Právě jsem přemýšlel o další otázce, kterou ti položím.“

„To mě nepřekvapuje. Jsi samá otázka.“

Nedbal na její výtku a rozmrzelý výraz. „Uvědomuješ si někdy, že v hovoru přecházíš do francouzštiny? Především tehdy, když jsi rozčilená. Hovořilo se tím jazykem ve tvé rodině?“

Na tvářích se jí objevily dolíčky. Lyonovi se zdálo, že vypadá jako andílek. Ale rozhodně se tak nechovala, protože sjela rukou dolů a přejela mu po vzrušeném klíně.

Lyon zaúpěl a odsunul ji. „Napřed mi odpověz,“ přikázal jí sevřeným hlasem.

Dala mu najevo zklamání, než odpověděla. „Otec zajal pana Deavenrua, aby mě naučil řeči bílých. Kdyby dovolil matce, aby s ním promluvila, řekla by mu, že se mám vrátit do Anglie. Otec si myslel, že to není důležité. Nechápal, že bílí hovoří různými jazyky. Deavenrue mi později, když jsme se spřátelili, řekl, že se mého otce velice bál. Vzpomínám si, že mě jeho prohlášení ohromně pobavilo,“ dodala. „Nebylo to ode mne hezké, ale tehdy mi bylo tak deset nebo jedenáct a to snad omlouvá můj přístup. Naučil mě jazyku bílých… svých bílých.“

Vyprávění přerušil Lyonův smích. Počkala, až se uklidní, a pak pokračovala: „Celé dva roky jsem se s tím jazykem trápila. Každý den. Matka se nikdy nesměla dostat do Deavenruovy blízkosti. Byl to velmi hezký muž – na bělocha,“ podotkla. „Vlastně se s ním nikdo nemohl sblížit. Byl u nás, aby provedl svůj úkol, ne aby se s někým přátelil.“

„Takže jsi s ním bývala o samotě jen ty?“ chtěl vědět Lyon.

„Ovšemže ne. Ani já jsem s ním nesměla zůstat o samotě. Vždy mě doprovázely alespoň dvě staré ženy. Za čas jsem začala mít Deavenrua opravdu ráda a přesvědčila jsem svého otce, aby byl k němu trochu přátelštější.“

„Kdy Deavenrue zjistil, že tě učí nesprávnému jazyku? A jak se domlouval s tvým otcem?“

„Deavenrue hovořil naším jazykem,“ odpověděla Christina. „Když bylo konečně mé matce dovoleno navštívit Deavenrua v jeho týpí a poslechnout si mou vyučovací hodinu, ihned poznala, že to není stejný jazyk, kterému se učila, když byla malá.“

„Bylo z toho pozdvižení?“ zeptal se Lyon a snažil se ovládnout smích.

„Ach, ano. Matka zastihla otce o samotě a pořádně mu to vyčetla. Kdyby nebyl tak paličatý a nebránil jí ve styku s misionářem, nebyly by ztraceny dva roky. Otec se zlobil zrovna tak. Chtěl Deavenrua zabít, ale matka mu to nedovolila.“

Lyon se zasmál. „Proč tě neučila tvoje matka?“

„Neuměla anglicky moc dobře. Usoudila, že Deavenruova angličtina je lepší.“

„Proč mluvíš raději francouzsky?“

„Někdy je to snazší.“

„Řekni mi, že mě miluješ, jazykem své rodiny.“

„Miluji tě.“

„Ale to je anglicky.“

„To je teď jazyk mé rodiny,“ řekla Christina. Pak opakovala slova lásky v jazyce Dakotů.

Lyonovi připadal zvuk těch slov líbezný.

„A teď ti ukážu, jak moc tě miluji,“ zašeptala Christina. Ruce jí sklouzly po jeho hrudi. Myslela si, že ho hlazením přiměje k tomu, aby po ní toužil, ale zjistila, že už teď se chvěje vzrušením.

„Ne, napřed ti to ukážu já,“ namítl Lyon. Převalil svou ženu na záda a pokračoval ve svém záměru. O dlouhou chvíli později oba manželé tvrdě usnuli jeden druhému v náruči. Oba byli vyčerpaní, ale naprosto spokojení.

Lyon se v noci probudil. Okamžitě se natáhl k manželce. Když si uvědomil, že není ve své posteli, obrátil se na bok a pohlédl na podlahu.

Christina nebyla ani tam. Lyon okamžitě setřásl poslední zbytky spánku. Chystal se vstát z postele, protože měl v úmyslu hledat svou ženu, ale uvědomil si, že na nočním stolku hoří svíce. Docela jistě si pamatoval, že všechny tři plamínky předtím zhasl.

Nedávalo mu to smysl, dokud neuviděl ve světle černou knihu.

Kožená vazba byla zvrásněná stářím. Lyon knihu otevřel. Zavanul z ní pach plísně. Stránky se málem rozpadávaly. Dával veliký pozor, když pomalu listoval prvními stránkami daru, který mu věnovala Christina.

Nevěděl, jak dlouho tak seděl s hlavou nakloněnou ke světlu nad Jessičiným deníkem. Snad uplynula hodina, možná dvě. Když dočetl výčet Jessičiných děsivých zážitků, třásly se mu ruce.

Lyon vstal, protáhl si svaly a přešel ke krbu. Bylo mu zima, ale nevěděl, zda to způsobil chlad v pokoji nebo Jessičin deník.

Přiložil další poleno do krbu, který se právě rozhořel, vtom uslyšel, že se za ním otevřely dveře. Dokončil však svou práci, než se obrátil. Klečel na jednom koleně, o druhé se opíral a dlouho hleděl na svou ženu.

Měla na sobě dlouhý bílý župan. Vlasy měla rozcuchané, tváře rozpálené. Mohl říci, že byla nervózní. Nesla v rukou podnos. Sklenky na něm se třásly.

„Myslela jsem, že bys mohl mít hlad. Šla jsem…“

„Pojď sem, Christino.“

Promluvil tichým šepotem. Christina spěchala k němu. Položila tác na postel a pak se zastavila před manželem.

„Četl jsi to?“ zeptala se.

Lyon vstal, než jí odpověděl. Položil jí ruce na ramena. „Chtěla jsi, abych si to přečetl, že?“

„Ano.“

„Řekni mi, proč jsi to chtěla?“

„Vzájemná důvěra, Lyone. Tak jsi to řekl. Otevřel jsi mi své srdce, když jsi mi vyprávěl o Jamesovi a Lettii. Nemohla jsem udělat nic jiného.“

„Děkuji ti, Christino.“ Hlas se mu třásl dojetím.

Christině se rozšířily zorničky. „Proč mi děkuješ?“

„Za důvěru,“ odpověděl Lyon. Políbil ji na svraštělé obočí. „Když jsi mi dala deník své matky, dala jsi mi také důvěru.“

„Ano?“

Lyon se usmál. „Ano,“ prohlásil. Políbil ji ještě jednou, pak navrhl, jestli by si nemohli sníst jídlo před krbem.

„A promluvíme si?“ chtěla vědět Christina. „Chtěla bych ti říci moc věcí. Je toho tolik, co musíme probrat, Lyone.“

„Ano, má lásko, promluvíme si,“ sliboval Lyon.

Jakmile se obrátila, aby přinesla podnos, Lyon sáhl po jedné z přikrývek přehozených přes židli a rozložil ji na zem.

Christina poklekla a položila tác doprostřed. „Chceš, abych ti přinesla župan?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl Lyon a usmál se. „Chceš, aby ti svlékl tvůj?“

Natáhl se na bok, opřel se o loket a sáhl pro kus sýra. Utrhl si kousek a podal ho Christině.

„Myslíš, že Jessica byla bláznivá?“ zeptala se.

„Ne.“

„Já také ne,“ řekla Christina. „Některé zápisy jsou trochu zmatené, že? Cítíš její utrpení, jak jsem je cítila já, když jsem četla její deník, Lyone?“

„Měla strach,“ řekl Lyon. „A opravdu cítím její bolest.“

„Zpočátku jsem nechtěla číst její myšlenky. Merry mě přiměla k tomu, abych si deník vzala s sebou. Řekla mi, že za čas se na to budu dívat jinak. Měla pravdu.“

„Dodržela slib, který dala tvé matce,“ přerušil ji Lyon. „Vychovala tě, milovala jako vlastní dceru a dala ti sílu. To si přece Jessica přála, ne?“

Christina přikývla. „Vždycky nejsem silná, Lyone. Až dodnes jsem se ho bála.“

„Svého otce?“

„Nerada mu říkám otec,“ zašeptala Christiana. „Dělá se mi zle, když si uvědomím, že v mých žilách proudí část jeho krve.“

„A proč už se nebojíš?“ zeptal se.

„Protože o všem víš ty. Bála jsem se, že si budeš myslet, že Jessica byla… slabomyslná.“

„Christino, když jsi přišla do knihovny, právě jsme s Richardsem mluvili o tvém otci. Richards mi líčil záležitost, které se říkalo Brisbanův případ. Slyšela jsi to?“

„Ne. Nikdy bych nikoho potají neposlouchala,“ odpověděla Christina.

Lyon přikývl. Rychle jí vysvětlil sled událostí, které vedly k vraždě Brisbanovy rodiny.

„Ubohé děti,“ zašeptala Christina. „Kdo mohl zabít tak nevinná stvoření?“

„Odpověď tě nepotěší,“ řekl Lyon. „Nevyprávěl bych ti tu historku, kdyby to nebylo důležité. Brisbanova žena a děti byly zavražděny stejným způsobem.“

„Jak?“

„Měli proříznutá hrdla.“

„Nechci na to ani pomyslet,“ zašeptala Christina. „Jessica ve svém deníku píše o manželském páru, se kterým putovala do Black Hills. Vzpomínáš si na to?“

„Ano. Jmenovali se Emily a Jacob. Zabil je šakal.“

„Prořízl… ach, Lyone, on jim prořízl hrdla. Chceš říci…“

„Stejným způsobem,“ odpověděl Lyon. „Mohla to být shoda okolností, ale instinkt mi říká, že Brisbanovu rodinu zabil baron.“

„Nemůžeš ho z toho obvinit?“

„Ne tak, jak by sis představovala,“ odpověděl Lyon. „Přinutíme ho, aby se přiznal, Christino. Dávám ti své slovo. Necháš to na mně?“

„Ano.“

„Proč?“

„Co proč?“ popíchla ho.

Úmyslně teď hleděla na podlahu, vyhýbajíc se jeho pohledu. Lyon vztáhl ruku a zatahal ji za pramen vlasů. „Chci, abys to řekla, ženo.“

Christina se přivinula blíž k Lyonovi. Její ruka pomalu vklouzla do jeho. Když se jejich prsty propletly, odpověděla na výzvu.

„Protože ti věřím, Lyone, z celého srdce.“

KAPITOLA 16

Merry a já jsme si navzájem daly slib. Přísahala mi, že se o tebe postará, kdyby se mi snad náhodou něco stalo, a já jsem slíbila, že najdu způsob, jak přivést Bílého orla zpátky k rodině, kdyby se něco přihodilo jí.

Od té chvíle byly všechny mé obavy ty tam. Její slib mi vrátil klid. Postará se o tvé bezpečí. Už sis získala její lásku, Christino. Poznala jsem to podle toho, jak se na tebe dívala, jak tě něžně držela v náruči, než jsi usnula.

Bude pro tebe lepší matkou než já.

Zapsáno 3. listopadu 1795

Lyon se snažil nedat najevo neklid. Neustále si musel připomínat, že snídaně brzy skončí, že každým okamžikem přijede Richards a že poprosí svou ženu, aby měla s matkou trpělivost. Nicméně takové úsilí ho zbavilo chuti k jídlu a připadalo mu, že všichni u stolu se předstihují v poznámkách na to téma.

Seděl mezi svou rodinou a považoval to za nešťastnou okolnost. Teta Harriett přijela s Dianou včera odpoledne. Hrabě z Rhone se objevil hodinu poté.

Nebyla to samozřejmě žádná shoda okolností. Diana sice předstírala překvapení, když Rhone vešel do domu, ale její klam byl snadno rozpoznatelný. Lyona neošálila ani na minutu. Předchozího večera měl se svým přítelem vážný rozhovor. Rhone ho požádal o Dianinu ruku. Lyon mu ji rád dal se vším všudy. Neřekl to však tak otevřeně, protože Rhone své očividně pečlivě připravované pojednání o upřímnosti slibu milovat a ochraňovat Dianu pojal velmi vážně. Když konečně skončil, Lyon mu dal požehnání. Nepovažoval za nutné dávat příteli rady ohledně věrnosti, věděl, že jakmile Rhone pronese své ano, bude ten závazek ctít.

Lyon seděl v čele stolu s Rhonem po levici a s Christinou po pravé ruce. Matka na něj hleděla z židle na protější straně stolu. Teta Harriett a Diana se střídaly ve snaze zapojit starou markýzu do hovoru. Jejich úsilí však bylo marné. Jediný případ, kdy Lyonova matka zvedla oči od talíře, nastal v okamžiku, kdy chtěla podotknout něco o svém Jamesovi.

Lyon zanedlouho skřípal zuby.

„Proboha, Diano, pusť Rhona,“ spustila teta Harriett. „Ten chlapec zemře hladem, jestli ho nenecháš najíst, dítě.“

„James měl vždycky chuť k jídlu,“ vložila se do řeči Lyonova matka.

„Určitě máte pravdu, matko,“ řekla Christina. „Líbí se vám váš pokoj?“ zeptala se pak, aby změnila téma.

„Vůbec se mi nelíbí. Je v něm příliš mnoho světla. A když už mluvíme o tom, co se mi nelíbí, řekni mi prosím, proč trváš na tom, abych nechodila v černém. Víš, James měl tu barvu rád.“

„Maminko, nepřestala byste mluvit o Jamesovi?“ žadonila Diana.

Christina potřásla hlavou směrem k Dianě. „Lyone?“ zeptala se a obrátila se k němu s úsměvem. „Kdy si myslíš, že přijede Richards? Jsem celá nedočkavá.“

Lyon se na svou ženu zamračil „Nikam nepojedeš. O tom jsme už přece mluvili,“ připomněl jí.

„James byl neustále na cestách,“ oznámila jeho matka.

Všichni kromě Christiny se na šedovlasou ženu zamračili.

„Kdy dohodneme podrobnosti sňatku?“ snažila se prolomit nepříjemné mlčení teta Harriett.

„Nechci moc dlouho čekat,“ řekla Diana. Zarděla se a pokračovala: „Chtěla bych být oddána ihned, tak jako Lyon a Christina.“

„Naše důvody byly trochu jiné,“ řekl Lyon. Mrkl na Christinu. „Nebudeš mít takové štěstí jako my. Budeš si muset počkat na řádnou svatbu.“

„James se také chtěl oženit. Jen nemohl najít žádnou, která by stála za to,“ vložila se do řeči matka.

Lyon se zamračil. Christina mu položila ruku na sevřenou pěst. „Dnes ráno ti to ohromně sluší,“ řekla. „Musíš pořád chodit v modrém.“

Lyon pohlédl manželce do očí a spatřil tam jiskřičky. Věděl, o co se pokouší. Snažila se odvést jeho pozornost od matky. A i když odhalil její záměr, zabralo to. Už se usmíval. „Tobě to sluší vždycky,“ řekl jí. Naklonil se k ní a zašeptal: „Ale přece jen nejraději tě vidím bez šatů.“

Christina zrůžověla radostí.

Rhone se na šťastnou dvojici usmál, pak se znovu obrátil k Lyonově tetě. „Pořád si ještě myslíte, že Diana a já se k sobě nehodíme? Rád bych získal i váš souhlas,“ dodal.

Teta Harriett pozvedla vějíř. Mávla jím před obličejem a prohlásila: „Máte ho mít, i když nevěřím, že vy dva se k sobě hodíte tak jako Lyon a Christina. Jen se podívejte, jak spolu krásně vycházejí.“

„Ach, my se k sobě příliš nehodíme,“ přerušila ji Christina. „Rhone a Diana se k sobě hodí mnohem víc. Byli vychováni ve stejném prostředí,“ vysvětlovala.

Teta Harriett probodávala Christinu pohledem. „Teď, když patříš k rodině, nevadilo by ti, kdybys mi vysvětlila, kde jsi vyrostla, dítě?“

„V Black Hills,“ odpověděla Christina. Pak se obrátila k Lyonovi. „Hraběnka jistě všechno roznese a já bych měla tvou rodinu alespoň nějak připravit, nemyslíš?“

„Hraběnka neřekne ani slovo,“ odpověděl Lyon. „Dokud bude dostávat peníze, zachová tvé tajemství, nebudeš-li je chtít sama vyjevit.“

„Jaké tajemství?“ zeptala se Diana a zamračila se.

„Má právo na své soukromí,“ řekl Rhone a zamrkal na Christinu.

Teta Harriett nezdvořile odfrkla. „Nesmysl. Jsme přece rodina. Mezi námi by neměla být žádná tajemství, ledaže bys provedla něco, za co se stydíš, Christino, a já jsem přesvědčena, že to není ten případ. Jsi dobrosrdečné dítě,“ dodala. Odmlčela se a pohlédla na starší markýzu, zda schválí její slova.

„James byl také dobrosrdečný,“ vyhrkla.

Nikdo si jejích slov nevšímal.

„Tak kde?“ pobídla Christinu Diana.

„Vyrostla jsem u Dakotů.“

Christina věřila, že její prohlášení okamžitě vzbudí rozruch. Ale všichni na ni hleděli jen s očekáváním ve tvářích. Obrátila se k Lyonovi.

„Myslím, že nepochopili, miláčku,“ zašeptal.

„Kdo jsou Dakotové?“ zeptala se teta Harriett. „Nepamatuji si, že bych někdy to jméno slyšela. Určitě nepocházejí z Anglie,“ dodala a zamávala vějířem.

„Ne, nejsou Angličané,“ řekl s úsměvem Lyon.

„Je to velká rodina?“ ptala se dál teta Harriett a snažila se pochopit, proč se Lyon usmívá a Christina červená.

„Velmi veliká,“ podotkl Lyon.

„Nu, proč jsem tedy o nich nikdy neslyšela?“ divila se teta.

„Jsou to indiáni,“ prohlásila Christina a čekala na další reakci.

Přišla brzy. „Není divu, že jsem o nich neslyšela… dobrotivý Bože, ty myslíš ty divochy?“ zaúpěla teta.

Christina chtěla vysvětlit, že se nezlobí kvůli označení divoši – hraběnka je také často používala – a že Dakotové byli ušlechtilí, hodní lidé, ale nestoudný smích Diany a tety Harriett zabránil jejímu záměru.

Nejprve se vzpamatovala teta Harriett. Všimla si, že Rhone, Lyon ani Christina se nesmějí. „Nežertovala jsi s námi, že ne, Christino?“ zeptala se. Zatočila se jí hlava, ale udržela hlas v klidu.

„Ne, nežertovala jsem,“ odpověděla Christina. „Rhone? Zdá se, že nejsi překvapen.“

„Byl jsem na takové zprávy lépe připraven,“ vysvětloval Rhone.

„Jsou tedy Black Hills ve Francii?“ zeptala se Diana ve snaze udělat si jasno.

Lyon při její otázce vyprskl smíchy.

„James velmi rád jezdil do Francie,“ prohlásila jeho matka. „Měl tam spoustu přátel.“

Teta Harriett vzala Christinu za ruku. „Má drahá, moc se omlouvám, že jsem se smála. Určitě mě považuješ za strašně nevychovanou. Bylo to takové překvapení. Přála bych si, aby sis nemyslela, že tě považuji za nějak podřadnou.“

Christinu nepopudila jejich reakce, ale usoudila, že si to teta Harriett myslí. Usmála se na milou ženu a řekla: „Já si také přeji, abyste si nemyslela, že vás považuji za nějak podřadnou, teto Harriett. Abych řekla pravdu, dospěla jsem k názoru, že můj národ je mnohem ušlechtilejší než Angličané. A jsem na svůj závěr velmi hrdá.“

„James se vždy choval ušlechtile ke každému, s kým se setkal,“ řekla matka.

Teta Harriett pohladila Christinu po ruce a rozzlobeně pohlédla na svou příbuznou.

„Millicent,“ zavrčela, oslovujíc markýzu křestním jménem. „Necháš už toho, proboha? Snažím se s Christinou zavést vážný rozhovor.“

Pak se zas na Christinu usmála. „Jsem nesmírně zvědavá na historky z tvého dětství, Christino. Svěříš se nám s nimi?“

„Moc ráda,“ odpověděla Christina.

„Ale radila bych ti neříkat nic lidem mimo rodinu. Cizí by to nepochopili. Je to povrchní licoměrná sebranka,“ dodala a energicky kývla hlavou. „A nechci, abys byla terčem škodolibých klevet.“

„Měla jsi jiné zvyky, když jsi žila s…“

„Proboha, Diano,“ zařval Lyon.

„To je v pořádku,“ přerušila ho Christina. „Je prostě zvědavá.“

„Raději teď změňme téma,“ ozval se Rhone. Zamračil se na Dianu a pak navzdory své rozmrzelosti ji vzal za ruku.

Tetě Harriett se nelíbilo, jak Diana zvědavě hledí na Christinu. Přímo s otevřenými ústy. Naivní dívka byla úplně fascinována.

V obavách o Christininy pocity chtěla stará dáma rychle odvést Dianinu pozornost. „Lyone? Diana by chtěla vychovat to zlobivé štěně, které jí dal Rhone. Uvázala je vzadu,“ vysvětlovala teta Harriett. „Doufá, že si psa necháš tady, když budeme v Londýně. Nemám pravdu, Diano?“

Rhone musel Dianu pošťouchnout, aby odpověděla. „Ach, ano. Bylo by kruté držet ho uvázaného v domě ve městě. Christino, měla jsi psího mazlíčka, když jsi byla malá? Byli psi ve tvém… městě?“

„Říká se tomu vesnice, ne město,“ odpověděla Christina a přála si, aby na ni Diana tak upřeně nezírala.

„Ale byli tam psi?“ trvala na svém Diana.

„Ano, byli tam psi,“ odpověděla Christina. Otočila se, mrkla na manžela, ucítila, že jeho ruka pod její ztuhla, a obrátila se znovu ke své švagrové. „Ale neříkalo se jim mazlíčci,“ lhala. „A samozřejmě, nikdy jsme je nechovali dlouho.“

„James vždycky miloval zvířata. Měl nádherného kropenatého psa jménem Věrný.“

„Podle mého názoru to bylo nevhodné jméno,“ poznamenal Lyon. „Souhlasíš se mnou, Christino?“ zeptal se a oplatil jí mrknutí.

V tom okamžiku se u dveří objevil Brown a oznámil, že právě dorazil sir Fenton Richards. Christina i Lyon se zvedli od stolu.

„Rád bych jel s tebou a s Richardsem?“ ozval se Rhone.

Lyon pohlédl na Christinu, ta přikývla, a tak řekl Rhonovi, že bude rád, když mu pomůže.

Christina byla v polovině jídelny, když ji zavolala Diana.

„Christino? Proč se u vás psi dlouho nechovali?“

Christina myslela, že na otázku neodpoví, ale pak si uvědomila, že na ni Diana stále zírá. Lyonova sestra na ni hleděla, jako by jí právě narostla další hlava. „Co se s těmi psy stalo?“

„Snědli jsme je,“ odpověděla Christina a snažila se říci to vážně.

Teta Harriett upustila vějíř. Diana zaúpěla. Lyon ani nemrkl, dokud se neozval rozhodný hlas jeho matky. „James nikdy nejedl psy. On… ach, Bože, co jsem to řekla?“

Všichni vybuchli smíchem. Stará markýza se také nakřivo usmála. Jen málo sice, ale přece.

Christina si pomyslela, že je to dobrý začátek. Lyonovo objetí jí potvrdilo, že si to myslí i on.

„Diano, jen jsem žertovala. Nejedli jsme psy. Nemusíš se o své štěně bát. Nedám si je k obědu. Máš mé slovo.“

„Ona nikdy slovo neporuší,“ připomínal sestře Lyon. „Pokud ovšem nebude mít příliš velký hlad,“ dodal a vyvlekl ženu z místnosti.

Richards byl velmi zmaten, když Lyon s Christinou rázně vešli do knihovny a usmívali se, jako by je nic na světě netrápilo. Jejich chování bylo jistě v rozporu s tajemnou zprávou, kterou dostal předchozího dne.

„Je tedy tvůj problém vyřešen?“ zeptal se Richards Lyona místo pozdravu.

„Ne, pořád potřebujeme vaši pomoc,“ prohlásil Lyon. Rychle zvážněl. „Jste unaven, Richardsi? Zvládl byste ještě další cestu?“

„Kam?“

„Na bývalé sídlo hraběte z Actonu,“ odpověděl Lyon. „To jsou dobré čtyři hodiny jízdy, že?“

„Z Londýna,“ připomněl mu Lyon. „Odtud asi tak dvě.“

„Kdo tam žije teď?“

„Nikdo. Podařilo se mi zjistit, že dům je zabedněn.“

Richards se obrátil k Christině. „Dal bych si šálek čaje, má milá. Poněkud mi vyprahlo,“ dodal. „Vyjel jsem za svítání, a neměl jsem ani čas se nasnídat.“

„Hned vám podám i něco k jídlu,“ řekla Christina. „K úkolu, který máte před sebou, budete potřebovat sílu,“ dodala a vyšla z knihovny.

Richards zavřel dveře a obrátil se k Lyonovi. „Poslal jsem tvou ženu ven úmyslně, abych s tebou mohl mluvit v soukromí.“

„Nemám před Christinou žádná tajemství,“ opáčil Lyon.

„Špatně jsi mi rozuměl,“ řekl Richards. „To, co ti chci říci, není tajemství. Ale tvou ženu by to rozrušilo. Možná budeš chtít počkat, až se vrátíme z naší tajemné výpravy, než jí to řekneš. Baron Stalinsky se vrátil. Přijel včera. Chtěl se okamžitě setkat se svou dcerou. Když jsem se o jeho úmyslu dověděl, zmařil jsem jeho plán lží, že ty a Christina jste se vypravili navštívit vzdálené příbuzné na severu. Řekl jsem mu, že se do Londýna vrátíte až pozítří. Doufám, že jsem to provedl správně. Lyone. Byla to improvizovaná výmluva.“

„Byl to dobrý nápad,“ odpověděl Lyon. „Kde baron bydlí?“

„U Porterových. Pořádají pro něj ve středu večírek. Baron počítá s tím, že se tam setká se svou dcerou.“

Lyon si zhluboka povzdechl. „To se nedá odložit,“ zamumlal.

„Christina si pořád myslí, že ji otec má v úmyslu zabít?“

„Chtěla by ho vyprovokovat, aby se o to pokusil,“ řekl Lyon.

„Kdy mi všechno hodláš vysvětlit?“ vyžadoval Richards.

„Cestou k Actonovu domu,“ slíbil Lyon. „Rhone pojede s námi. Ve třech by to měla být rychlá práce,“ dodal.

„Co tam budeme dělat?“ chtěl vědět Richards.

„Vykopeme růže.“

Lyon, Richards a Rhone se vrátili do Lyonwoodu až pozdě odpoledne. Náladu měli stejně pochmurnou, jako bylo počasí.

Christina právě přicházela ze zadní části domu, když trojice promoklých mužů vtrhla předními dveřmi.

Setkali se v hale. Lyon byl promáčen na kost. Když viděl, že Christina je na tom stejně, nespokojeně kroutil hlavou. Z vlasů mu odletovaly kapky deště.

„Vypadáš jako zmoklá kočka,“ zabručel Lyon na Christinu. Snažil se svléknout si provlhlý kabát a celou dobu nevrle hleděl na manželku. Její červenohnědé šaty jí svůdně lnuly k tělu. Rozcuchané vlasy jí spadaly do očí.

Richardse a Rhona pak odvedl Brown nahoru. Lyon jim zacláněl ve výhledu na svou ženu.

Když jeho přátelé zmizeli nad schodištěm, Lyon se obrátil k manželce: „Co jsi, proboha, dělala venku?“

„Nemusíš na mne řvát,“ vykřikla Christina. „Našel jsi…“

„Máš vůbec ponětí, kolik zatracených růžových keřů tam bylo? Ne?“ řval dál, když zavrtěla hlavou. „Tvůj dědeček musel být růžemi posedlý. Byly jich tam stovky.“

„Ach, Bože,“ naříkala Christina. „Takže jsi nepořídil? Říkala jsem, že jsem měla jet s tebou. Pomohla bych ti.“

„Christino, teď na mne křičíš ty,“ prohlásil Lyon. „Schránku jsem našel. Můžeš se uklidnit.“

„Já na tebe nekřičím,“ řekla Christina. Vzala prameny svých zmoklých vlasů a shrnula si je dozadu. „Nemohu pociťovat soucit nad tvým trápením. Ztratil se mi ten proklatý pes.“

„Cože?“

„Ztratil se mi ten proklatý pes,“ opakovala Christina. Nutila se ke klidu. „Zdá se, že jsme oba měli politováníhodný den. Polib mě, Lyone. Pak si prosím zase oblékni kabát. Musíme Dianě pomoci najít to štěně.“

„Zbláznila ses? Nepůjdeš nikam v takovém lijáku a dost!“

Christina chytila Lyona za vlhkou košili, políbila ho na ústa, obrátila se a zamířila do zadní části domu. „Musím toho psa najít. Diana se zoufale snaží uvěřit, že jsem to pitomé zvíře nesnědla,“ zamumlala.

Zastavil ji Lyonův smích. Obrátila se a hněvivě na něj pohlédla.

„Miláčku, ona si přece nemůže myslet, že děláš takové věci.“

„Nikdy jsem neměla tak žertovat,“ litovala Christina. „Řekla jsem jí, že jsem ji jen škádlila. Nemyslím ale, že mi věří. Byla jsem poslední, koho se štěnětem viděla. Slyšela jsem, že na tu skutečnost několikrát upozornila tetu Harriett. Lyone, jen jsem chtěla, aby se ten pes na chvíli proběhl. To ubohé zvíře vypadalo utrápeně, když bylo celý den uvázané. Pak vyrazilo za králíkem a já jsem je celý den hledala.“

Ze schodů seběhl zmoklý Rhone. Jeho tiché kletby upoutaly Christininu pozornost. Aniž by se zastavil a cokoliv řekl, otevřel přední dveře a vyrazil ven.

Slyšeli ho, jak venku hvízdá na psa. „Vidíš? I Rhone pomáhá hledat štěně,“ poukazovala Christina.

„On musí,“ řekl Lyon. „Chce, aby byla Diana šťastná. A jediný důvod, proč se i já podřídím tvé žádosti, je, že chci, abys i ty byla šťastná. Rozumíš?“ zabručel, než za sebou zabouchl dveře.

Christina se nesmála, dokud neodešel, protože věděla, že by se jeho rámus změnil ve skutečný hněv.

Její manžel našel neposlušné štěně asi o hodinu později. Pes se choulil pod přístřeškem za stájemi.

Jakmile se Lyon zahřál a osušil, nálada se mu zlepšila. Po příjemné večeři se s Rhonem a Richardsem odebral odpočinout si do knihovny, kde si nalili brandy. Christina přivítala klid a soukromí. Necítila se dobře. Zdálo se, že není schopna strávit těžký pokrm, který právě snědla, a žaludek se jí bouřil.

Lyon se vrátil nahoru kolem půlnoci. Christina ležela stočena do klubíčka uprostřed jejich postele a čekala na něho.

„Myslel jsem, že budeš spát,“ řekl Lyon. Začal se svlékat.

Christina se na něj usmála. „Abych zmeškala šanci vidět, jak se můj krásný manžel svléká? Nikdy. Lyone, myslím, že se nikdy nenabažím pohledu na tebe.“

Podle jeho domýšlivého úsměvu usoudila, že ho její chvála potěšila. „Ukážu ti něco ještě hezčího,“ dobíral si ji Lyon. Zamířil ke krbu, vzal z římsy černou lakovanou skříňku a přinesl ji k posteli. „Přemístil jsem drahokamy z původní schránky do této. Je pevnější,“ dodal.

Christina počkala, až se Lyon usadí na postel vedle ní, pak skříňku otevřela. Kameny byly zabaleny do malého plátěného šátku. Zdálo se, že váhá, než drahokamy rozbalí a pohlédne na ně.

Lyon nechápal, proč se zdráhá. Vzal šátek, roztáhl ho a vysypal na něj hromádku drahokamů.

Ukázaly se kameny duhových barev, safíry, rubíny a diamanty. Bylo jich dvacet a jejich hodnota by mohla dlouho živit i velmi neskromného člověka.

Lyon byl zmaten, protože Christina nedávala najevo žádnou reakci.

„Miláčku, máš vůbec tušení, jakou cenu mají ty kameny?“

„Ach, ano, vím to, Lyone,“ zašeptala Christina. „Mají cenu matčina života. Prosím, odlož je teď. Nechci se na ně dívat. Připadají mi ošklivé.“

Lyon ji políbil, než vyhověl jejímu přání. Když se vrátil do postele, sevřel ji v náruči. Na okamžik ho napadlo, že jí poví o příjezdu barona Stalinskyho do Londýna, pak se rozhodl, že zítřek bude pro tak špatné zprávy vhodnější.

Věděl, že Christina je přesvědčena, že mají mnohem víc času na to, aby dali dohromady své plány. Před dvěma týdny oslavila narozeniny a usoudila, že její otec má zřejmě jiné záležitosti, které ho zdržují mimo Anglii.

Lyon sfoukl svíčky a zavřel oči. Právě upadal do spánku, když do něho Christina šťouchla.

„Lyone? Slíbíš mi něco?“

„Co budeš chtít, má lásko.“

„Nikdy mi nedávej klenoty.“

Povzdechl si nad rozhodností v jejím hlase. „Slibuji.“

„Děkuji, Lyone.“

„Christino?“

„Ano?“

„Slib mi, že mě budeš navěky milovat.“

„Slibuji.“

Postřehl v jejím hlase úsměv a najednou si uvědomil, že není tak unaven, jaksi myslel. „Řekni mi, že mě miluješ,“ vyzval ji.

„Můj Lyone, miluji tě a budu tě milovat navěky věků.“

„Muž nemůže žádat víc,“ protáhl Lyon a obrátil ji k sobě. Myslel, že se bude se svou ženou pomalu a sladce milovat, ale na konci byla divoká, nezkrotná vášeň a dokonalé uspokojení.

Pokrývky i polštáře skončily na podlaze. Christininu přikrývku nahradil Lyon. Byl tak spokojen, že ještě nechtěl spát. Toužil vychutnat ten okamžik naplno, protože si v koutku duše myslel, že tato noc může být klidem před bouří.

KAPITOLA 17

Odpusť mi, že jsem tak dlouho nezapisovala do deníku. Byla jsem spokojená a nechtěla jsem si připomínat minulost. Ale teď se chystáme opustit naše bezpečné útočiště. Nebudu moci promlouvat k tobě prostřednictvím stránek deníku tak dlouho, dokud se neusadíme. Mám v plánu vydat se dál s nějakou kolonou vozů. Cesta na západ je plná nových osadníků. Údolí pod námi je jedinou cestou, po které se vozy mohou dostat do hor. Jistě se někdo nad námi slituje a vezme nás s sebou.

Nebo je to jen fantazie, že bychom mohly přežít?

Skončím tento zápis jedinou žádostí, Christino. Naléhavě tě prosím, abys mi něco slíbila, moje drahé dítě. Pokud přežiješ a jednoho dne budeš číst tento deník, věnuj mi laskavou vzpomínku.

A nezapomeň, Christino, vždycky měj v paměti, jak velmi jsem tě milovala.

Zapsáno 20. května 1796

Nadešel čas střetnout se s šakalem.

Christina byla nervózní, třebaže ne tak jako její manžel. Lyon se tvářil pochmurně. Cesta z jejich londýnského sídla do domu Porterových proběhla mlčky. Jakmile však dorazili ke svému cíli, zdálo se, že Lyon nemá chuť pomoci Christině ven z kočáru.

„Miláčku, víš určitě, že jsi v pořádku?“

Christina se na manžela usmála. „Je mi opravdu dobře.“

„Bože, tak bych si přál, aby ses tomu mohla vyhnout,“ zašeptal. „Připadáš mi bledá.“

„Měl bys chválit moje nové šaty, Lyone. Vybíral jsi na ně látku, vzpomínáš si?“ ptala se. Otevřela pak dveře kočáru.

„Už jsem ti říkal, jak nádherně vypadáš,“ zamumlal Lyon.

Nakonec vystoupil z kočáru a obrátil se ke své ženě, aby jí pomohl. Připadalo mu, že vypadá úchvatně. Sametové šaty v barvě královské modři měly jednoduchý hluboký kulatý výstřih. Nakadeřené prameny vlasů jí lemovaly obličej a jejich hedvábným leskem prosvítala tenká modrá sametová stuha.

Christina vztáhla ruku, aby setřela smítko z Lyonova černého pláště. „I ty vypadáš nádherně,“ řekla mu.

Lyon zavrtěl hlavou. Přehodil jí přes ramena modrou pelerínu. „To říkáš schválně. Nesnaž se zmírňovat mou starost. Nebude to působit.“

„Ty se rád trápíš, muži?“ zeptala se.

Lyon se neobtěžoval s odpovědí. „Chci slyšet ještě jednou tvůj slib,“ vyžadoval.

„Ani se od tebe nepohnu.“ Zopakovala slova, která mu předtím řekla už alespoň tucetkrát. „Ať se stane cokoliv, zůstanu u tebe.“

Lyon přikývl. Vzal ji za ruku a zamířil ke schodům. „Ty nemáš vůbec strach, lásko?“

„Trochu,“ zašeptala Christina. „Richards mě ujistil, že spravedlnost v Anglii je stejná jako u Dakotů. Kéž by měl pravdu, Lyone, jinak budeme muset vzít tu věc do vlastních rukou.“ Její hlas ztvrdl. „Otevři dveře, muži. Ať máme toto předstírání radosti za sebou.“

Richards na ně čekal v hale. Christinu překvapilo jeho nadšené přivítání. I Lyon ztratil ponurý výraz. Choval se, jako by přítele dlouho neviděl, což bylo přesně to, čeho chtěli před zraky ostatních dosáhnout.

Když obtloustlý, zarputile se tvářící hostitel pozdravil návštěvníky, Christina se zeptala, jestli je v saloně baron Stalinsky.

„Dovedu si představit, jak nedočkavá musíte být před setkáním se svým otcem,“ prohlásil nadšeným hlasem Porter. „Ještě je nahoře, ale za okamžik se k nám připojí. Omezil jsem seznam hostů na minimum, má drahá, abyste měla na setkání s otcem dost času. Máte jistě hromadu zpráv, které si budete chtít sdělit.“

Lyon sňal Christině plášť, podal ho čekajícímu komorníkovi, pak řekl Porterovi, že by chtěl odvést manželku do salonu, kde budou očekávat barona.

Její ruka byla chladná, když se spojila s jeho. Cítil, jak se chvěje. Úsměv mu sice z tváře nezmizel, ale nutkání zavézt Christinu zpátky domů a čelit jejímu otci sám začalo být nesnesitelné.

Dakotové měli správný zvyk, usoudil Lyon. Podle Christiny bylo nutné před střetnutím nejprve soupeře slovně urazit. Pak následoval boj na život a na smrt. Spravedlnost byla rychlá. Systém se sice zdál poněkud barbarský, ale Lyonovi se líbila jeho jednoduchost.

V saloně bylo pouze osmnáct hostů. Lyon je spočítal, zatímco Christina dlouze hovořila s hostitelkou. Třebaže jeho žena stála vedle něj, věnoval jen málo pozornosti tomu, o čem spolu hovoří. Před okamžikem k němu přišel Richards, a tak se pokusil vnímat, co mu přítel vypráví o změnách počasí.

Jakmile se hostitelka se vzdálila, Christina se obrátila k Richardsovi. „Víte, že náš hostitel dříve pracoval pro vládu ve stejné záležitosti jako vy?“

„Ano.“

Čekala, že jí řekne víc, pak projevila nespokojenost, když nehodlal v řeči pokračovat. „Lyone, paní Porterová jistě zveličuje postavení svého manžela, ale přece se zmínila o faktu, který považuji za velmi závažný.“

„Co je to, má drahá?“ zeptal se Lyon. Objal ji kolem ramen a přivinul blíž k sobě.

„Je velmi upovídaná,“ začala Christina. „Když viděla, jak tě Richards pozdravil, hned se chlubila, že její manžel se těšil stejné přízni, když byl mladší. Zeptala jsem se, proč své práce nechal, a ona mi řekla, že nezná všechny podrobnosti, ale že ho znechutilo jeho poslední pověření. Zdálo se, že řídil akci, která způsobila nějaké trápení jeho blízkému příteli. Přesně tak to řekla. Trápení.“

„Trápení? Tomu nerozumím. Vy ano, Richardsi?“ zeptal se Lyon.

Richards hleděl na Christinu. „Vy byste pro nás mohla dělat dobrou práci, Christino. Vyslídila jste za chvíli to, co jsem zjišťoval celé hodiny.“

„Lyone, uhodl bys, kdo byl ten Porterův dobrý přítel?“

„Stalinsky,“ odpověděl Lyon na Christininu otázku.

„Porter se nedopustil omylu, Christino. Jeho jedinou chybou bylo, že se přátelil s baronem. Věřil mu – a věří mu vlastně dosud. Nezapomeňte, že baron je hostem v jeho domě. Na mou věru, myslím, že pochopíte, jak snadné je baronovi uvěřit, až se s ním konečně setkáte.“

„Podle anglických měřítek snad,“ odpověděla Christina. „Ale podle mých ne. Vzhled a chování často zakrývají černou duši. Pořád nejste přesvědčen, že Lyon a já říkáme o baronovi pravdu?“

„Jsem přesvědčen. Soud by ovšem zřejmě nesmýšlel jako my, a proto musíme náš právní systém nějak obejít. Jsou tam ti, kdo uvěřili, že Jessica přišla o rozum. Argument, že vaše matka si představovala…“

„Představovala si ránu, kterou zasadila baronovi do pravého oka, když se ji pokusil zabít? Představovala si, že její přátelé mají proříznutá hrdla? Představovala si, že ukradla drahokamy a zakopala je pod růžemi? Viděl jste ty kameny, Richardsi. Cožpak jste si jen představoval, že jste je viděl?“

Richards se na Christinu usmál. „Opravdu byste měla pro mne pracovat,“ odpověděl na její výtky. „Teď vám však vaše argumenty vyvrátím. Za prvé, baron mohl ostatní přimět, aby mu dosvědčili úplně jinou historku, jak k jizvě přišel. Za druhé, Jessica byla jediná, kdo viděl, jak baron zabil manželský pár z jejich kolony. Podle toho, co zapsala do deníku, nebyl u toho žádný jiný svědek. Bylo by téměř nemožné vystopovat některé z těch lidí a přimět je, aby určili, jak byli manželé zabiti. Máme jen Jessičin deník, který nám říká, jak se to stalo. U soudu by to nestačilo. Za třetí, ty drahokamy samozřejmě máme. Ale,“ ztišil hlas, „existuje jen Jessičino svědectví, že je nabyl nečestným způsobem. Nezapomeňte, že byl panovníkem a drahokamy patřily do jeho pokladny. Tvrzení, že byl bezohledný diktátor, je posledním obviněním. Kdyby se však vytáhlo u soudu, neznamenalo by téměř nic. Baron by se pros
tě ze všeho vykroutil tím, že by přiváděl jednoho svědka za druhým a ti by tvrdili, jak byl ke svému lidu laskavý.“

„Přizná se ke svým hříchům mně,“ zašeptala Christina.

„Váš manžel a já dosáhneme pro vás spravedlnosti, ať už s jeho přiznáním, nebo bez něj.“

„Christino, tvůj otec právě přišel.“ Lyon ta slova pronesl s širokým úsměvem, ale sevřel přitom manželku ještě pevněji.

Ten okamžik nastal. Doprovázel ho nový nával hněvu. Christina se přinutila k úsměvu, odvrátila se od manžela a vykročila k muži, který ji očekával u dveří.

Postřehla, jak je fyzicky přitažlivý, sotva na něj pohlédla. Baron Stalinsky byl člověk, který k sobě poutal pozornost. Léta mu neubrala půvab. Jeho vlasy nebyly bílé, ale prokvetlé stříbrem. Neměl vystouplé břicho ani pokleslá ramena. Ne, byl to stále vysoký, štíhlý, vznešeně vyhlížející muž. Barva jeho očí ihned upoutala Christininu pozornost. Byly pronikavě modré. Litovala, že mají tolik společných rysů.

Baron se na ni usmíval. Oči se mu naplnily slzami a jistě všichni v místnosti si všimli dolíčku v jeho levé tváři.

Christina se zaměřila na jizvu pod jeho pravým okem.

Zastavila se jen na krok před ním a pak se zdvořile uklonila. Celou dobu se modlila, aby ji nezradil hlas.

Věděla, že mu bude muset dovolit, aby ji objal. Z toho pomyšlení jí naskakovala husí kůže. Všichni přítomní soustředěně sledovali jejich shledání. Christina nespouštěla z šakala zrak a skutečnost, že se všichni zřejmě usmívají nad dojemným setkáním, jí působila nevolnost.

Zdálo se jí, že na sebe hledí celou věčnost, aniž kdo z nich promluvil. Cítila Lyona po boku, a když ji najednou vzal za ruku, znovu nabyla rovnováhy.

Lyon se pokouší dodat jí sílu, pomyslela si. „Dobrý večer, otče. Jsem ráda, že se s vámi konečně shledávám.“

V té chvíli se zdálo, že baron Stalinsky zas ožil. Vztáhl ruce a sevřel Christině ramena. „Jsem radostí bez sebe, že tě vidím, Christino. Ani si nemohu vzpomenout, co všechno bych ti měl říci. Všechny ty vzácné roky jsou ztraceny,“ zašeptal. Zpod hustých řas vyklouzla slza. Christina vyprostila ruku z Lyonova sevření a setřela otci slzu z tváře. Dotyk viděli všichni hosté a Christina postřehla jejich potěšené povzdechy.

Nechala ho, aby ji objal. „Myslel jsem, že nejsi naživu, dcero,“ přiznal. „Dovedeš si představit, jak jsem šťasten, že tě zase mám, dítě?“

Christina se stále usmívala. Z té námahy ji až bolel žaludek. Pomalu se odtáhla od otce a přistoupila k Lyonovi. „Jsem už vdaná žena, otče,“ prohlásila. Rychle představila Lyona, pak se modlila, aby jejich konverzace trvala alespoň chvíli. Potřebovala se vzpamatovat.

„Nedovedete si představit naše překvapení, když jsme se dověděli, že jste naživu, barone,“ začal Lyon. Hlas měl přitom nadšený jako školák. Pokračoval v jalových řečech, až se k nim přihnali další hosté v čele s Porterem, aby jim gratulovali.

Christina hrála svou roli velmi dobře. Usmívala se vždy, když bylo zapotřebí.

Bylo to snesitelné jen proto, že vedle ní stál Lyon. Uplynula hodina a pak další, než Christina s manželem mohli promluvit se Stalinským v soukromí.

„Otče, jak jste přišel k jizvě pod okem?“ zeptala se Christina, předstírajíc jen mírný zájem.

„Nehoda v dětství,“ odpověděl baron s úsměvem „Spadl jsem z koně.“

„Měl jste štěstí,“ ozval se Lyon. „Mohl jste přijít o oko.“

Baron přikývl. „Také jsem uvažoval o vaší jizvě, Lyone. Jak se to stalo vám?“

„Rvačka v hostinci,“ řekl Lyon. „Moje první bitka,“ dodal s úsměškem.

Jedna lež za druhou, pomyslela si Christina.

Lyon jí jemně stiskl rameno. Poznala signál. „Otče, chtěla bych se vás zeptat na tolik věcí a jsem si jista, že vy mě také. Umožňuje vám váš rozvrh s námi zítra poobědvat?“

„S velkou radostí, dcero,“ odvětil baron. „Dcero! Jak nádherné se mi zdá to slovo.“

„Zdržíte se v Londýně dlouho, barone?“ zeptal se Lyon.

„Nemám žádné plány,“ odpověděl baron.

„To ráda slyším,“ vložila se do řeči Christina. Doufala, že její hlas zní dost nadšeně. „Už jsem poslala zprávu svému nevlastnímu otci. Až ji dostane a přijede ze Skotska k nám, musíte se s ním sejít a zbavit ho starostí.“

„Nevlastnímu otci?“ zeptal se baron. „Hraběnka se nezmínila o tvém nevlastním otci, Christino. Vzbudila ve mně domnění…“ Baron si odkašlal, než pokračoval. „Byla to bizarní historka a jediný pohled na tebe odhaluje nesmyslnost toho, co se mi snažila namluvit… Pověz mi o svém nevlastním otci. Jaké starosti má ten člověk a proč?“

„Otče, promiňte mi moji zvědavost,“ řekla Christina. Z jejího hlasu se ozýval potlačený smích. „Co vám ta hrozná ženská napovídala?“

„Ano,“ povzdechl si baron. „Opravdu je to hrozná ženská.“ Svou poznámku pronesl téměř nepřítomně.

„Mám se červenat?“ zeptala se Christina.

„Obávám se, že ano, dcero. Víš, právě jsem si uvědomil, jak naivní jsem byl, když jsem uvěřil, že její řeči jsou pravdivé.“

„Vzbudil jste i moji velkou zvědavost,“ řekl Lyon. „Hraběnka se na Christinu velice zlobí. Nesouhlasí s naším manželstvím kvůli dědictví mé ženy. Zřejmě si myslela, že peníze dostane ona,“ vysvětloval Lyon. „A teď nám povězte, jaké báchorky vám napovídala.“

„Udělala ze mne blázna,“ odpověděl baron a zakroutil hlavou. „Řekla mi, že Christinu vychovali divoši.“

„Divoši?“ zeptala se Christina a snažila se vypadat zmateně.

„Američtí indiáni,“ upřesnil baron.

Christina s Lyonem na sebe pohlédli. Pak se oba obrátili k baronovi. Začali se smát.

Baron se k nim přidal. „Byl jsem vskutku naivní, že jsem věřil té bláznivé historce,“ řekl mezi výbuchy smíchu. „Ale od hraběnky jsem slyšel – před lety samozřejmě – že Jessica opustila její dům a s novorozenětem se přidala ke koloně vozů putujících do divočiny.“

„To skutečně udělala,“ připustila Christina. „A tak se seznámila s Terrancem MacFinleyem. Stal se jejím ochráncem. Terrance,“ dodala s jemným úsměvem, „nevěděl, že moje matka je vdaná. Řekla mu, že jste zemřel. Mysl mé matky nebyla příliš… zdravá.“ Christina se po svém prohlášení na okamžik odmlčela a v nitru zuřila, když baron pokyvoval na souhlas. „Terrance byl dobrý člověk. Řekl mi o mé matce.“

„Ale co jsi mínila tím, když jsi říkala, že bych měl zbavit tvého nevlastního otce starostí?“

„Ach, to je maličkost,“ prohlásila Christina. „Jessica zemřela, když jsem ještě byla malé dítě,“ pokračovala. „Terrance mě vzal s sebou. Matka ho v jedné ze svých rozumných chvil přiměla, aby jí slíbil, že se o mne bude starat, než budu tak velká, abych se mohla vrátit do Anglie.“

„Jak zemřela?“ zeptal se baron. Jeho hlas byl teď tichý a plný citu. Do očí mu znovu vstoupily slzy. „Miloval jsem tvou matku. Dávám si vinu za její smrt. Měl jsem poznat příznaky jejího stavu.“

„Příznaky?“ zeptala se Christina.

„Jejího poblouznění mysli,“ vysvětloval baron. „Bála se všeho. Když si uvědomila, že bude mít dítě, její obavy ji, myslím, připravily o rozum. Utekla ode mne.“

„Hledal jste ji, otče?“

„Ne hned,“ přiznal baron. „Měl jsem na starosti vládu v zemi, víš. Abdikoval jsem o tři týdny později, pak jsem se vrátil do Anglie. Byl jsem přesvědčen, že najdu svou ženu u jejího otce. Ale když jsem přijel do domu hraběte Actona, zjistil jsem, že Jessica zase zmizela. Měla namířeno do kolonií. Samozřejmě jsem předpokládal, že pojede k sestře do Bostonu, a nasedl jsem na loď, abych ji následoval.“

„Matka zemřela na zimnici,“ řekla Christina.

„Doufám, že příliš netrpěla,“ podotkl baron.

„Muselo být pro vás strašné marně hledat ženu, kterou jste miloval,“ ozval se Lyon.

„Ano, byly to zlé časy,“ souhlasil baron. „Minulost je však za námi, Christino. Těším se, až si budu moci promluvit s tím Terrancem. Jak dlouho žil s tvou matkou, než zemřela?“ zeptal se.

„Nevím to přesně,“ řekla Christina. „Jednou v noci, když se kolona utábořila k odpočinku v údolí pod Black Hills, probudil Jessicu zloděj,“ řekla Christina. „Manželský pár, se kterým sdílela obydlí, ten zlosyn zavraždil. Jessica si vzala do hlavy, že jste to byl vy, otče, když jste ji pronásledoval.“

Christina se odmlčela a potřásla hlavou. „Zabalila mě a uprchla do hor. MacFinley ji viděl odcházet. Vyběhl za ní, protože ji velmi miloval. Budu k vám naprosto upřímná, otče. Nechápu, jak mohl milovat moji matku. Podle toho, co mi o ní řekl, bych si myslela, že ji snad litoval.“

„Zdá se, že MacFinley je ušlechtilý muž,“ řekl baron. „Těším se, až se s ním setkám, abych mu mohl vyjádřit své díky. Alespoň Jessice trochu ulehčil poslední hodiny. Bylo to tak, že?“

Christina přikývla. „Ano, ale nemyslím, že si uvědomovala, že je u ní. Byla pomatená, a tak si ani nepamatovala, že má dítě. Jediné, o čem mluvila, byl hřích, který vyrvala z nějaké zdi.“

Odmlčela se a čekala na jeho reakci. Baron se tvářil zmateně.

Asi po minutě řekl: „To přece nedává žádný smysl. Hřích ve zdi?“

„Ani Terrance to nechápal. Řekl mi, že se to pokoušel u matky zjistit, ale jediné, o čem matka mluvila, bylo, že ten hřích vzala a zakopala. Tragický konec, nemyslíte?“

„Už o tom nemluvme,“ vložil se do hovoru Lyon. „Dnes bychom se měli těšit ze šťastného shledání,“ dodal.

„Ano, muži, máš pravdu. Otče, musíte mi vyprávět všechno o minulých letech, a co jste dělal…“

„Počkej!“ Baronův hlas dostal najednou ostrý tón. Vzápětí však znovu zazněl jemněji a baron se zeširoka na Christinu usmál. „Přece jen to dráždí moji zvědavost,“ vysvětloval. „Neřekla náhodou matka Terrancovi, kam zakopala ten hřích?“

„Pod rudé růže v zahradě venkovského sídla svého otce,“ odpověděla Christina a pokrčila rameny. „Pod krvavé růže, říkala. Ubohá žena. Každý večer se modlím za její duši a doufám, že nalezla klid.“

„I já se modlím za svou Jessicu,“ řekl baron.

„Terrance náhodou viděl toho muže, který se vkradl do Jessičina vozu.“

Lyon se odmlčel, aby si baron jeho slova plně uvědomil, a čekal na reakci. Nemusel čekat dlouho. „Myslíte toho zloděje?“ zeptal se baron.

Ani nehnul brvou. Christina byla trochu zklamaná, že ho to nevyplašilo. „Ano,“ řekla. „Dává si vinu za to, že si myslel, že je to někdo z noční hlídky. Terrance se ke koloně připojil později a neznal ještě všechny její členy. Tvrdí, že nikdy nezapomene tvář toho muže.“ Christina stručně popsala zlodějův oděv, jak ho znala z líčení v Jessičině deníku.

A baron pořád nedával najevo žádnou reakci. „I když věděl, že moje matka byla pomatená, přesto mu v koutku mysli zůstalo podezření, že byste to přece jen mohl být vy. Takže teď vidíte, co jsem mínila tím, když jsem říkala, že se zbaví všech svých obav, až se s vámi setká.“

„Zítra se budete moci vyrovnat s celou minulostí,“ řekl Lyon. Cítil, jak se Christina chvěje, a věděl, že ji brzy bude muset od barona odvést.

„Nepůjdeme si vzít nějaké občerstvení?“ navrhl.

„Ano,“ souhlasil baron.

Christina v doprovodu manžela a otce vstoupila do jídelny. Usadila se mezi nimi u dlouhého stolu a upíjela ze sklenky punče. Nechtěla nic jíst, ale její otec ji zblízka pozoroval, a tak se přinutila spolknout alespoň pár soust z pokrmu, který před ni Lyon postavil.

„Kde jsi získala vzdělání, Christino? Tvé způsoby jsou bezvadné,“ ozval se baron. „Nemohu uvěřit, že všechno způsobil Terrance MacFinley,“ dodal s vemlouvavým úsměvem.

„Děkuji za poklonu,“ odpověděla Christina. Usmívala se na otce, ale její levá ruka tiskla pod stolem Lyonovo stehno.

„MacFinley a jeho blízký přítel Deavenrue mě vychovávali až do mých sedmi let. Pak mě umístili do kláštera na jihu Francie. Tamější sestry mi poskytly veškeré vzdělání a výchovu,“ dodala.

„Takže Deavenrue přece jen existoval,“ řekl baron. „Hraběnka tvrdila, že to byl misionář, který žil s tebou v indiánské vesnici.“

„Působil skutečně nějakou dobu jako misionář a také jako vynikající učitel. Když jsem žila v Bostonu, Deavenrue za mnou často docházel do domu mé tety. Hraběnka ho neměla ráda. Možná ten výstředník řekl tetě, že jsem byla u divochů, aby ji pozlobil,“ dodala Christina. Zasmála se. „To by bylo Deavenruovi podobné. Měl bizarní smysl pro humor.“

Lyon položil ruku na Christininu. Její nehty se mu zarývaly do stehna. Propletl prsty s jejími a stiskl jí ruku, aby ji povzbudil. Nemohl se dočkat, až ji odvede z Porterova domu, ale věděl, že musí počkat, dokud nebude vyslovena poslední lež.

Christina už nemohla snášet předstírání. „Otče, vzrušení dnešního večera mě vyčerpalo. Doufám, že nebudete příliš zklamán, když teď odejdu domů. Zítra přikážu kuchařce, aby připravila speciální oběd jen pro nás tři. Budeme mít pro sebe celé odpoledne. A samozřejmě, za dva nebo nejvíce za tři dny přijede MacFinley. Pak musíme domluvit další návštěvu.“

„Už za dva dny?“ divil se baron. Zdálo se, že ho ta možnost těší.

„Ano,“ odpověděl za Christinu Lyon. „Terrance žije hned za hranicí. Nu, možná je už nyní na cestě do Londýna.“

„Lyone, Terrance nemůže cestovat v noci,“ řekla Christina. „Jsi připraven k odchodu? Jsem hrozně unavená,“ dodala a zatvářila se ospale.

O chvíli později se rozloučili. Christina strpěla další baronovo objetí.

Lyon si ji přitáhl do klína, když seděli v kočáře. Chtěl jí říci, jak moc ji miluje, jak je odvážná, ale sotva vůz zahnul za roh, Christina mu z klína vyskočila a prosila, aby poručil zastavit.

Lyon nechápal, dokud nezačala zvracet. Zakřičel na kočího, pak ve zlomku okamžiku otevřel dveře. Cítil se zcela bezmocný, když svíral ramena své ženy. Vyzvracela večeři a mezi křečovitými záchvaty neovladatelně štkala. Když skončila, znovu ji objal. Držel ji u sebe a pokoušel se utišit ji něžnými slovy lásky.

Nemluvil o jejím otci. Christina prožila dost utrpení už během večerní návštěvy.

Bůh ji ochraňuj, čekalo ji ještě další.

Baron Stalinsky opustil Porterův dům krátce před svítáním. O patnáct minut později už o jeho odjezdu věděl Lyon. Richards postavil k Porterovu domu stráž, protože byl stejně jako Lyon přesvědčen, že baron nebude ztrácet ani chvíli času a vypraví se do venkovského domu hraběte z Actonu vykopat svůj poklad.

Christina lhala přesvědčivě. Lyon byl na ni pyšný, i když jeho pýcha byla provázena vroucí nadějí, že jakmile celá záležitost skončí, už nikdy nebude muset lhát.

Baron hrál svou nebezpečnou hru velmi dobře. Christina ani Lyon si nevšimli jediné změny v jeho výrazu, když zaznělo jméno MacFinley. A když Christina řekla, že MacFinley viděl člověka, který zabil Jessičiny přátele, baron ani nemrkl.

Ovšemže žádný MacFinley neexistoval, ale samozřejmost, s jakou Christina tu historku vyprávěla, i upřímnost v jejím hlase musely barona přesvědčit. Snadno příběhu uvěřil, vzhledem ke spěchu, s jakým vyjel tak časně ráno, aby získal své drahokamy.

Ráno po večírku zaslal Lyon baronovi pozvánku, ve které žádal o odložení jejich plánovaného společného oběda o tři dny s vysvětlením, že se Christina necítí dobře. Baron odpověděl hned po Lyonovu poslovi; projevil naději, že se jeho dcera brzy zotaví, a prohlásil, že bude s radostí ctít pozdější termín.

Téhož večera navštívil Lyona Richards a řekl mu, že baron si objednal místo na zámořské lodi směřující do Západní Indie. Odjezd byl plánován za dva dny.

Neměl v úmyslu setkat se znovu se svou dcerou. Taková byla jeho otcovská láska, pomyslel si Lyon.

Ještě za tmy se chvatně oblékl. Počkal do poslední možné minuty, než probudil Christinu.

Když už nemohl odjezd dál odkládat, sklonil se nad jejím ložem, odevzdaně si povzdechl a jemným dotekem ji probudil.

„Miláčku, probuď se a dej mi políbení na rozloučenou. Už odjíždím,“ zašeptal mezi polibky, které jí dával na čelo.

Christina byla okamžitě vzhůru. „Musíš na mne počkat,“ přikazovala mu hlasem ještě ochraptělým po spánku.

Vztyčila se v posteli a klesla zpátky s bolestným zaúpěním. Nevolnost ji zavalila jako mohutná vlna. Cítila, jak se jí zvedá žaludek. „Ach, Bože, už je mi zase zle, Lyone.“

„Lehni si na bok, miláčku. Včera v noci to pomohlo,“ připomněl jí Lyon. Hlas měl plný soucitu. „Dýchej zhluboka,“ vyzýval ji a hladil jí ramena.

„Už je to lepší,“ zašeptala zakrátko Christina.

Lyon usedl na okraj její postele. „Právě proto.“

„Co právě proto?“ ptala se Christina. Neodvážila se hovořit hlasitěji než šeptem, obávajíc se, že by námaha mohla znovu přivolat pocit nevolnosti.

„Právě proto zůstáváš doma, Christino,“ prohlásil Lyon. „Setkání s otcem ti způsobuje nevolnost. Od toho večera je ti špatně dvakrát denně.“

„Je mi špatně kvůli té hloupé posteli,“ lhala.

Lyon zoufale obrátil oči v sloup. „Přece jsi mi řekla, že s dřevěnými prkny je matrace už přijatelnější,“ připomněl jí. „Nikam nepůjdeš, má lásko, leda zpátky do postele.“

„Slíbil jsi mi, že mohu jet s tebou,“ vykřikla.

„Lhal jsem.“

„Lyone, věřila jsem ti.“

Lyon se usmál nad zoufalstvím, s jakým jeho žena zaúpěla své přiznání. Znělo to opravdu lítostivě. „A pořád mi věříš, ženo. Dostanu jeho přiznání, slibuji ti to.“

„Můj bolavý žaludek je jen záminkou, že, Lyone? Nikdy bys mi nedovolil jet s tebou. Nemám pravdu?“

„Ano,“ přiznal. „Nikdy jsem tě nechtěl nechat jet se mnou.“ Jeho hlas zhrubl, když dodal: „Myslíš, že bych tě vystavil takovému nebezpečí? Christino, kdyby se ti něco stalo, můj život by skončil. Jsi mou lepší polovinou, miláčku.“

Christina k němu otočila hlavu, takže mohl vidět, jak se mračí. Lyon si uvědomil, že jeho něžná slova ji neoblomila, věděl, že bude muset použít další lest. „Copak dakotský bojovník bere s sebou ženu, aby mu pomohla v boji? Bral s sebou Černý vlk do boje Merry?“

„Ano.“

„Teď zas lžeš ty,“ prohlásil Lyon. Zamračil se a dal najevo svou rozmrzelost.

Christina se usmála. „Kdyby Merryině rodině někdo ublížil. Černý vlk by ji vzal s sebou, aby viděla, jak je konána spravedlnost, muži. Lyone, slíbila jsem to svému otci a matce.“

„Černému vlkovi a Merry?“

Christina přikývla. Pomalu se v posteli posadila a s radostí zjistila, že žaludek se jejímu pohybu nevzpírá. Nedbajíc na Lyonovy protesty přehodila nohy přes okraj postele a vstala.

„K čertu, Christino, jsi moje žena. Tvé sliby se staly mými v okamžiku, kdy jsme uzavřeli manželství. Patříš přece mně, ne?“

Výzvu v jeho hlase nemohla ignorovat. Christina přikývla. „Tvoje řeč se až příliš začíná podobat řečem válečníka,“ mumlala. „Chtěla bych, abys mi přinesl šálek čaje, než odjedeš. To je to nejmenší, co pro mne můžeš udělat,“ dodala.

Lyon se usmál v domnění, že zvítězil. „Zařídím to,“ prohlásil.

Christina počkala, až opustí ložnici. Bleskurychle se oblékla, přitom rozvážně a zhluboka dýchala, aby udržela žaludek v klidu.

Když se Lyon vrátil do pokoje, nalezl svou ženu oděnou v černém jezdeckém oděvu. Tiše zaklel, pak s povzdechem souhlasil.

„Musím to udělat pro Jessicu, Lyone. Prosím, pochop to.“ Lyon přikývl. Tvářil se zachmuřeně. „Budeš dělat jen to, co ti řeknu a kdy ti řeknu?“ vyštěkl na ni. „Budu.“

„Slib mi to.“

„Slibuji.“

„Ksakru!“

Nevšímala si jeho bručení. „Vezmu si s sebou svůj nůž. Je pod polštářem,“ řekla a zamířila znovu k posteli.

„Vím, kde je,“ řekl Lyon s dalším vyčerpaným povzdechem. „Opravdu bych si přál, abys netrvala na tom ukládat si ho do postele. Noční stolek je přece blízko.“

„Budu o tvém návrhu přemýšlet,“ odpověděla Christina. „Teď mi musíš dát své slovo, Lyone. Nebudeš nic riskovat, ano? Neobracej se k němu ani na okamžik zády. Nespoléhej ani na Richardse. Věřím mu, ale mnohem větší důvěru mám ve tvé instinkty.“

Byla by pokračovala ve své litanii požadavků, kdyby ji Lyon nezastavil tím, že si ji přitáhl do náruče a políbil ji. „Miluji tě, Christino.“

„Já tě také miluji, Lyone. Vezmi si tohle. Je vhodné, abys ho měl, protože ho dělal válečník, kterého jsem také milovala. Můj bratr by si přál, abys ho měl.“

Lyon si vzal zbraň a zastrčil ji do pravé boty. Christina spokojeně kývla hlavou, pak vykročila ke dveřím. „Lyone?“ zavolala přes rameno. „Co ještě?“

„Musíme ho přimět, aby řekl, co je třeba.“

„Přimějeme, Christino, přimějeme.“

Richards je čekal venku přede dveřmi. Lyonův přítel už seděl na koni a držel otěže Lyonova hřebce. Pár minut strávili ještě čekáním, než byl připraven Christinin kůň.

Lyon netrpělivě přecházel po chodníku sem a tam. „Máme spoustu času,“ prohlásil Richards, když viděl Lyonův zachmuřený výraz. „Nezapomeň, i kdyby si vzal s sebou na pomoc další muže, jsou tam pořád stovky růžových keřů, které by se měly vykopat.“

Lyon se nuceně usmál. „Nemyslím, že by Stalinsky někoho s sebou bral,“ poznamenal a pomohl přitom Christině nasednout. Pak se jedním pohybem vyhoupl na svého koně. „Kolik mužů jste tam poslal?“

„Čtyři nejlepší,“ odpověděl Richards. „Velí jim Benson. Baron se nedoví, že tam jsou, a oni nebudou zasahovat, pokud se nepokusí uprchnout,“ dodal. „Má drahá, určitě se chcete vydat na tento výlet?“

„Určitě.“

Richards na Christinu dlouze pohlédl, pak přikývl. „Tak pojeďme, děti. Ať je to hotovo. Kapitán Percyho lodi čeká na své pasažéry.“

„Pasažéry?“

„Rozhodl jsem se jet také. Slibuji tvé ženě, že se mu dostane spravedlnosti. I když vlastně trochu oklikou. Pojedu, aby to bylo jisté. Chápete, jak to myslím?“

Lyon okamžitě přikývl. „Rozumím.“

„Já ne,“ přiznala Christina.

„Vysvětlím ti to později, miláčku.“

To byla poslední slova, která pronesli, než dospěli o čtyři hodiny později k cíli své cesty. Když sesedli z koně, podal Richards Lyonovi otlučenou schránku, kterou vyzvedli ze země při poslední návštěvě Actonova sídla.

„Nahradil jsem skutečné kameny replikami ze skla. Počkej, až se dostanu na místo, než ho budete konfrontovat.“

Lyon zavrtěl hlavou. Podal skříňku Christině. „Ona ho bude konfrontovat,“ řekl Richardsovi.

Přistoupil k nim jeden z Richardsových mužů, aby jim odvedl koně. „Měl jsi pravdu, Lyone. Stalinsky přijel sám.“

Pak se rozdělili. Richards vyšel přední cestou a dal se doprava, aby obešel dům. Lyon a Christina vykročili doleva. Než zašli za roh, Lyon se zastavil, otevřel skříňku, kterou držela v ruce jeho žena a zvedl dva kousky skla. Na první pohled vyhlížely jako opravdové drahokamy. Byly tak zdařilé, že jistě barona přesvědčí, usoudil Lyon, alespoň na potřebnou dobu.

Pak zopakoval, co má udělat Christina.

Baron Stalinsky klečel na zemi a hrbil se nad růžovým keřem. Potichu klel, jak se snažil vytáhnout silný stonek ze země. Ruce si chránil černými rukavicemi a pracoval rychle a odhodlaně. Na zemi vedle něho ležel úzký rýč.

„Hledáte něco, otče?“

Baron se bleskurychle otočil a spatřil Christinu. Zvlhlé čelo a úzké tváře pokrývaly kapky potu.

Teď žádný respekt nevzbuzoval. Ne, vypadal opravdu spíš jako šakal. Úšklebek na tváři připomněl Christině rozzlobené zvíře cenící zuby. Z toho pohledu se jí dělalo zle a pomyslela si, že by ji ani nepřekvapilo, kdyby začal vrčet.

Christina stála před svým otcem sama. Byla od něj vzdálena asi dvacet kroků. Nespustil z ní samozřejmě oči, a když se jí zdálo, že má v úmyslu vrhnout se kupředu, zvedla schránku a vytáhla hrst falešných drahokamů. Nedbale vyhodila jeden do vzduchu. „Nehledáte snad tohle, otče?“

Baron Stalinsky se pomalu zvedl. Očima těkal doprava a doleva. Rozhodla se dát mu odpověď na nevyslovenou otázku. „Lyone? Zdá se mi, že otec pátrá po tobě.“

Lyon zamířil ke Christině a postavil se po jejím boku. Převzal od ní skříňku, pak jí pokynul, aby se vzdálila. Christina ustoupila o několik kroků.

„Budeme bojovat my dva, barone.“

„Bojovat? Jsem už starý člověk. Neměl bych šanci. Kromě toho se nemíním přít ani s vámi, ani se svou dcerou. Ty drahokamy patří mně,“ dodal a mávl rukou směrem ke skříňce. „Jessica je ukradla. U soudu bych mohl dokázat, že jsou moje.“

Lyon nespouštěl z barona zrak. „Nedostanete se k anglickému soudu, barone. Jakmile odpovíte na jedinou otázku Christině a na několik otázek mně, můžete jít svou cestou. Bude to pro vás jednoduché. Nechci, aby se má žena zapletla do skandálu,“ lhal.

„Skandál? Nevím, o čem mluvíte,“ odpověděl baron. V jeho hlase se zas objevila panovačnost.

„Soud vraždy by Christinu rozrušil. Nechci, aby se trápila.“ Lyon se po svém vysvětlení odmlčel a hodil přes rameno jasně červený rubín. „Bude vám trvat celé dny, než je všechny najdete. Zbytek hodím do potoka pod skálou, barone, pokud mi neodpovíte na mé otázky. Proud je tam prudký.“

„Ne!“ zařval baron. „Neuvědomujete si, jakou mají cenu? Máte ve svých rukách celé jmění!“ Hlas se mu chvěl nedočkavostí, dychtivostí.

Lyon zpozoroval, že baronova pravá ruka se pomalu sune k boku. Neuvěřitelnou rychlostí vytáhl z vesty pistoli, zamířil a vypálil právě v okamžiku, kdy baron zvedal ukrytou zbraň.

Kulka zasáhla barona do ruky. Jeho pistole upadla na zem. Lyon odhodil skříňku, vytáhl z boty Christinin nůž a uchopil barona za krk, ještě než zmlkl jeho úpěnlivý výkřik.

„Christina chce, abyste řekl pravdu. Ví, že Jessica nebyla šílená, a chce, abyste to přiznal.“ Lyon při svých slovech stiskl baronovo hrdlo ještě pevněji, pak jej odhodil stranou. Stál nad svou kořistí a čekal, až na něho pohlédne. „Až odpovíte na mé otázky, můžete si sebrat kameny a jít. Máte zamluveno místo na lodi do Západní Indie, ale přesvědčil jsem kapitána, aby vyjel už dnes. Čeká na vás a na další příliv, barone.“

Z baronových očí se staly štěrbiny. Dlouho hleděl na schránku s drahokamy, pak se obrátil k Lyonovi. Špičkou jazyka si olízl spodní ret. „Nemusím odpovídat na vaše otázky. Každý ví, že Jessica byla pomatená. Až se obrátím na vládu…“

„Lyone,“ zvolala Christina, „myslím, že plně nepochopil situaci.“

„Tak mu to trochu objasníme,“ řekl Lyon. „Barone, jestli mi neřeknete, co chci vědět, nepojedete nikam. Podříznu vám krk. Příhodný konec po všech těch hrdlech, která jste podřízl vy, nemyslíte?“

„O čem to mluvíte?“ ozval se baron, předstíraje údiv. Zvedl zraněnou ruku k hrudi.

„No tak, barone. Vy dobře víte, o čem mluvím,“ odpověděl Lyon. „Celá léta vám vraždy procházely. Nechtěl jste se nikdy chlubit svou zručností. Až dosud jste samozřejmě nemohl. Jste skutečně tak hrdý, že nemáte ani teď potřebu přiznat něco, o čem víte, že za to nemůžete být pověšen?“

Stalinsky předstíral, že se zvedá na nohy. Lyon viděl, jak sahá do boty a vytahuje malou pistoli, takovou, jakou nosívají ženy. Lyon mu vykopl zbraň z ruky, pak udeřil špičkou boty do baronovy zraněné ruky.

Výkřik bolesti se rozlehl krajem. „To je vaše poslední šance, barone. Dochází mi trpělivost.“ Přehodil nůž z jedné ruky do druhé. „Byla Jessica šílená?“

„Christino,“ křičel baron. „Jak můžeš připustit, aby mě takovým způsobem mučil? Jsem tvůj otec, proboha. Nemáš žádné slitování? Opravdu chceš, aby mi prořízl krk?“

„Ne, otče,“ odpověděla Christina. „Nechci, aby vám prořízl hrdlo. Raději bych byla, kdyby vám vyřízl srdce, ale Lyon má své plány, a tak ho musím nechat, ať dělá, jak chce.“

Baron hněvivě hleděl na dceru. Vstal. V očích se mu objevil lesk, a nakonec se dokonce začal smát. „Ne, Jessica nebyla šílená.“ Znovu se zasmál, vydal ze sebe zvuk drásající nervy, při kterém Christinu mrazilo. „Ale už je pozdě s tím cokoliv dělat, Lyone.“

„Terrance MacFinley by vás poznal, že jste se kradl kolem kolony vozů, nemám pravdu?“ vyzýval ho Lyon.

„Vaše dedukce jsou překvapivé,“ řekl baron. „Ano, Terrance by mě poznal.“

Lyon přistrčil nohou skříňku blíž ke Stalinskymu. „Ještě poslední otázku a můžete jít. Máte na svědomí vraždu Brisbanovy rodiny?“

Baron vytřeštil oči. „Jak jste…“

„Oklamal jste ministerstvo války, že?“ zeptal se Lyon a snažil se mluvit, jako by tím byl ohromen, i když se mu z toho ve skutečnosti jen dělalo zle. Záměrně hrál na strunu baronovy domýšlivosti, doufaje, že ten bastard se bude cítit dost bezpečný a přizná pravdu.

„Oklamal jsem je pěkně, že? Žil jsem si z peněz, které Brisbane dostal za to, že prodal některé informace. Ach, ano, Lyone, byl jsem chytřejší než všichni ostatní.“

„Účastnil se vašeho plánu i Porter, nebo jste jednal sám?“ ptal se dál Lyon.

„Porter? Ten byl tak hloupý jako všichni ostatní. Vždycky jsem jednal na vlastní pěst, Lyone. To je důvod, proč jsem přežil tak dlouho a proč jsem tak bohatý.“

Lyon měl pocit, že už déle nevydrží dívat se na tvář toho muže. Ukázal na schránku, pak couvl o pár kroků. „Vezměte si to a jděte odtud. Jestli vás ještě jednou uvidím, zabiji vás.“

Baron se vrhl ke skříňce. Otevřel ji, letmo pohlédl na její obsah, pak se spokojeným zamručením zabouchl víko.

„Skončil jsi, Lyone?“

Ze svého úkrytu vystoupil Richards se svými muži. „Slyšel jste to?“

„Každé slovo,“ prohlásil Richards. Dotkl se Lyonova ramene, než přešel k baronovi.

„Zatraceně…“ zařval baron. Zastavil se, pak pohlédl na Lyona. „Postarám se, aby utrpení vaší ženy bylo dokonalé. Slibuji, že u soudu řeknu o její matce věci, které…“

„Mlčte,“ vykřikl Richards. „Zavezeme vás do přístavu, barone. Abyste věděl, já a Benson budeme vašimi společníky na lodi, která popluje zpátky do vaší vlasti. Jsem přesvědčen, že se vám dostane hezkého přivítání. Novou vládu bezpochyby potěší, až vás bude moci postavit před soud.“

Lyon nezůstal, aby vyslechl baronovo naléhání, že chce být postaven před soud v Anglii. Vzal Christinu beze slova za ruku a vykročil ke koním.

Richards měl pravdu. Baron Stalinsky bude přepraven do vlasti, kde bude souzen svými bývalými poddanými. Bude to znamenat rozsudek smrti. A kdyby se náhodou nová vláda ukázala být stejně zkorumpovaná, pak tu byli Richards a Benson, kteří by se o barona postarali.

Lyon s Christinou se vrátili do svého domu v Londýně. Christina byla opět děsivě bledá.

Lyon nedbal na její protesty a odnesl ji do ložnice. „Půjdeš teď do postele,“ řekl jí a pomohl jí se svlékáním.

„Bude mi už lépe,“ řekla mu Christina. „Skončilo to.“

„Ano, lásko. Skončilo.“

„Nikdy jsem nevěřila, že Jessica byla duševně chorá,“ řekla Christina Lyonovi. Oblékla si hedvábnou noční košili a objala manžela kolem pasu. „Nikdy jsem tomu nevěřila.“

Smutek v jejím hlase ho vzal za srdce. „Vím, že ne,“ konejšil ji. „Jessica teď může odpočívat v pokoji.“

„Ano. V pokoji. Ráda bych věřila, že její duše zůstává u Dakotů. Možná čeká, až se k ní připojí Merry.“

„Nemyslím, že by Černý vlk sdílel stejnou naději jako ty,“ řekl Lyon.

„Ach, on se k nim samozřejmě také přidá,“ odpověděla Christina.

Povzdechla si do klop jeho kabátu, pak ho políbila na krk. „Jeho osudem je setkat se s Jessicou na věčnosti,“ prohlásila.

„Ano, osud,“ řekl Lyon. „Tvým osudem teď bude přestat každé ráno a večer stonat, má lásko. Dodržela jsi slib daný matce. Poklad se vrátil právoplatným vlastníkům. Richards se postará o řádný prodej drahokamů a o rozdělení peněz. My se vrátíme do Lyonwoodu a tam ztloustneš a budeš se starat jen o své šaty. Přikazuji ti to.“

Christina se skutečně pokusila vyhovět svému muži. Nevolnosti nakonec zmizely. Také dost přibrala – až se jí zdálo, že se kolébá jako kachna. O šaty se nicméně příliš nestarala, protože trávila většinu času utěšováním manželových starostí.

Zapírala, že čeká dítě, až to bylo směšné. Ubohý Lyon se děsil porodu. Christina chápala jeho obavy. Byl svědkem Lettiiných ukrutných bolestí. Zemřela hroznou smrtí i s nenarozeným dítětem.

Christina napřed zapírala a pak rozumně zdůvodňovala. Řekla Lyonovi, že je silná, že je to pro ženu přirozený stav, že je v podstatě indiánka a ví, co dělat, aby byl porod snadnější. Dakotské ženy umíraly při porodu velmi zřídka.

Lyon měl výtky proti každému jejímu argumentu. Řekl jí, že je pro tak velkou námahu příliš malá, že vůbec není přirozené pro jemnou ženu podstupovat tak hrozné bolesti a že je Angličanka, ne indiánka, co se týče toho, na čem záleží – jejího lůna, prokrista, ne srdce.

Paradoxem bylo, že to byla Lyonova matka, kdo zmírňoval Lyonovy obavy. Stará dáma se pomalu vracela k rodině. Připomínala synovi, že i ona byla malé postavy, a přitom porodila svému muži tři zdravé děti bez jediného zasténání.

Christina byla za pomoc tchyni vděčná. Nechtěla už své nové důvěrnici hrozit nuceným odchodem do lesů a hledáním místa úmrtí. Lyonova matka nakonec uznala, že ještě není připravena zemřít. Stará markýza stále ráda hovořila o Jamesovi, ale také svou řeč prokládala vzpomínkami na Lyona a Dianu.

Christinu zanedlouho navštívil Deavenrue. Zůstal celý měsíc, pak odjel se šesti koňmi. Lyon je vybral jako dárek Dakotům. S Deavenruem se vypravili ještě tři muži chtiví dobrodružství.

Misionář pomáhal uklidňovat Lyonovy starosti o Christinu, ale jakmile odjel, Lyon se zase začal mračit a na každého se utrhoval.

Baron Winters, rodinný lékař, se usadil v jejich domě dva týdny před termínem porodu. Christina samozřejmě nehodlala nechat lékaře, aby jí pomáhal, ale byla natolik rozumná, že si své odhodlání nechala pro sebe. Jeho přítomnost Lyona uklidňovala a to Christině stačilo.

Bolesti začaly po obědě a přetrvávaly do noci. Christina probudila manžela až v poslední minutě. Lyon měl čas jen vstát a udělat, co mu Christina přikázala. Za pár minut držel v rukou syna.

Christina byla příliš vyčerpaná, aby plakala, a tak Lyon plakal za oba, zatímco nádherný malý bojovník dával najevo řevem svou nevoli.

Lyon chtěl pojmenovat svého syna Alexander Daniel.

Ona o něčem takovém nechtěla ani slyšet. Chtěla mu dát jméno Vřeštící černý orel.

Lyon nemínil nic takového připustit. Nakonec se shodli na kompromisu. Budoucí markýz z Lyonwoodu byl pokřtěn Dakota Alexander.

nakladatelství OLDAG

Julie Garwoodová

Dáma z divočiny

Z anglického originálu THE LION’S LADY,

vydaného nakladatelstvím POCKET BOOKS,

New York 1988,

přeložila Magda Cindričová.

Druhé vydání.

Obálku navrhl a zpracoval Zbyněk Janáček.

Redakce Věra Slaninová.

Vydalo nakladatelství OLDAG, Ostrava 1997,

jako svou 52. publikaci.

Vytiskly Těšínské papírny, spol. s r. o., Český Těšín.

ISBN 80-85954-41-9

1 Lion – lev (pozn. překl.)

2 Vrány (Crows) – kmen severoamerických prérijních indiánů (pozn. překl.)

3 Gretna Green – místo ve Skotsku, kde se uzavíraly sňatky nezletilých bez svolení rodičů (pozn. překl.)

–––––

––––––––––––––––––––

–––––

––––––––––––––––––––